Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/The_Black_Magicians_by_ceara_finn24.jpg

Nastavá zlomový bod. Tento díl vám pomůže nahlédnout do cizích myslí. Co má Gabriel s Isabellou v plánu s Edwardem?

Kapitola čtvrtá

Rozloučení


„Chceš říct, že jsem tvůj bratranec?“ vyštěkl jsem na bytost přede mnou. Tolik lží, které mi napovídala. Co se ještě dozvím?!

„V jistém smyslu, ano,“ odpověděla a nad nějakou vzpomínkou zavřela oči. Na čele jí vystoupila drobná vráska.

„V jistém smyslu? Co zas tohle znamená?“

„Já svou matku neznám. Euridika se mě ujala, když mě našla v košíku před domem. Věděla ale, že pocházím z vašeho rodu. Něco jsem měla u sebe.“ Další vzpomínka, ale moc stará.

Natahuji se po řetízku té hnědooké holčičky. Je krásně lesklý!

„Ten diamant,“ zašeptal jsem ohromeně. „Jakože jsi ho měla?“

„Volturiovi ti neřekli pravdu. Diamant proroků patří naší rodině. V našem prastarém rodu byl už od počátků, ještě před tím, než začali Volturiovi vůbec existovat. Edwarde, ty, já, můj bratr. My jsme poslední přeživší.“

Zakroutil jsem hlavou. Tohle je šílené, nesmyslné!

„Už si nemáme co říci. Odcházím, Lady Tapes!“ zavrčel jsem. Vyhoupl jsem se na koně a tryskem uháněl zpět.

„Kam jedeš?“ Slyšel jsem za sebou její tichý hlas.

„Domů!“ Zakřičel jsem, ale znovu se v mé hlavě ozval ten protivný hlásek: Ale kde to je?

(…)

Hnědooká dívka se usmála. Přijde sám, jak slibovala. Už když jí koupil ty šaty, věděla, že ho má v hrsti. Náhle se jí vybavil sen a jeho utěšování.

Úsměv jí zmrzl. Když byla v jeho náruči, znovu jí připadalo, jako by byla tou malou nevinou holčičkou, která prosí svého otce, aby pomohl. Nenáviděla ho za to. A teď nenáviděla i Edwarda, který v ní probudil ty staré, dávno zapomenuté, city.

„Vypusťte vlkodlaka!“ Zavrčela na upíra, který je sledoval. Vzhlédla k nebi, měsíc byl stále dost kulatý, aby zvládl přeměnu.

Nadechla se ke křiku.

(…)

Uháněl jsem lesem a snažil jsem se vyhnat vzpomínky z hlavy. Vzpomínky na všechno, na mou matku, ne! Na zelenookou ženu. Na Bellu, ne! Na Lady Tapes. Stále jsem ji viděl před sebou. Když jsem zavřel oči, vyděl jsem ty její.

Z přemýšlení mě vytrhl strašlivý křik, její křik.

Bez zaváhání jsem obrátil koně a jel zpět. Nebyl však dost rychlý a slézt z něj a běžet mě v tu chvíli ani nenapadlo. Naklonil jsem se tedy k němu a vzpomněl si, co tehdy Isabell říkala.

„Zavlaj svou hřívou vlnitou a nes mě dál cestou trnitou. Ať svým klusotem zas, zaženeš divou zvěř a ochráníš nás.“

Ani jsem se nenadál a kůň se rozběhl rychlostí, která se dala přirovnat k té vampíři. Dojel jsem na místo právě v čas, abych viděl, jak se ohromný vlkodlak rozbíhá proti drobné dívce, která si získala mé srdce.

„Ne!“ zařval jsem. Otočila se od útočícího zvířete a upřela na mě své veliké oči s němou prosbou. I velký vlk zaváhal, když si všiml mé přítomnosti. Seskočil jsem z koně a vrhl se vstříc té bestii.

Už dříve jsem zabíjel vlkodlaky a tak mi to připadalo jako lehký úkol, avšak toto zvíře bylo větší než ostatní. Mělo větší sílu a větší zuřivost. Dokonce se zdálo, že zvíře začíná mít navrch. Obdržel jsem mnoho škrábanců, než jsem ho skolil.

Pomalu jsem se otočil k Isabelle, která na mě zírala s vytřeštěnýma očima. V okamžiku, kdy vlkodlakovo srdce přestalo být a on se znovu přeměnil na mladého chlapce, rozběhla se ke mně a roztřesenými prsty pohladila zacelující se jizvu, táhnoucí se od levého předloktí až k dlani. Na konci mi lehoučce stiskla prsty teplou ručkou a pohlédla vzhůru. Když zjistila, že ji pozoruji lehoučce zčervenala, ale oční kontakt nepřerušila.

„Bolí to?“ zašeptala a znovu mě pohladila po celé délce jizvy.

„Teď už ne,“ pravil jsem něžně. Vztáhl jsem druhou ruku a lehce ji přejel po tváři. Zachvěla se a to mi dodalo odvahy. Uchopil jsem její tvář do dlaní a přitáhl si jí k polibku.

Chutnala ještě lépe, než voněla. Její rty byly jako ten nejsladší nektar, opojný, neuvěřitelný. Slyšel jsem jak se její rty třou o sebe, když mi polibek oplácela – jako let motýla.

Uběhla snad celá věčnost, než jsem byl ochotný ji pustit. Dívala se na mě širokýma rozrušenýma očima a plné rtíky se jí třásly. Přitáhl jsem si jí k sobě.

„Už tě nikdy neopustím, přísahám!“

.

Na jiném místě:

Rumunsko, hrad Poienari; zima roku 1532

„Pane Gabrieli, posílám vám zprávu od vaší sestry,“ oznámil malý podsaditý upír a předával pergamen s pečetí svému pánu.

Gabriel rychle přečetl, co mu jeho milovaná sestra píše a sám pro sebe se usmál.

„Je chytrá,“ poznamenal, když si přečet pasáž o vlkodlakovi. Zvedl se z jednoho ze tří trůnů a zamířil do své komnaty. Dopis uložil mezi ostatní a potěšeně se usmál.

„Už brzy!“ zašeptal si. „Už brzy se vyplní dávné proroctví a já se stanu pánem Země ohnivých draků a se svou sestrou a bratrancem po boku se zbavíme té Volterském chátry. Protože my jsme právoplatní potomci Proroků!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

TerezC

3)  TerezC (05.08.2010 13:35)

je t o krásná kapitolka, doufám že bude brzy další

eMuska

2)  eMuska (04.08.2010 20:51)

Ale Edward sa na Bellu nenahnevá a ostane s ňou, však? Prosííím!

mima19974

1)  mima19974 (04.08.2010 18:50)

No to akože ...no nemám slov ...no WoooW .... teším sa na pokračovanie!!!
ale rýchlo!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Bella - EC promo