Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/The_Black_Magicians_by_ceara_finn24.jpg

Edward dál pátrá po ztraceném šperku, ale už neputuje sám. Tajemná cizinka, která se představila jen jako Lady Isabell má tajemství. Jaké to je? Pochopí Edward, že si s ním jen hraje?

Kapitola druhá

Poznání

 

Itálie, Parma; podzim roku 1532

Bylo těsně nad ránem, když jsme dorazili do Parmy. Male město bylo plné pocestných, takže jsme nebyli moc nápadní. Lady Isabell zpola pospávala opřená o mou hruď a já si jen užíval pocitu, když se mě dotýká. Pro zdání lidskosti, před mou společnicí, jsem zastavil u malého hostince. Měli jen jeden pokoj volný – mě to nevadilo a Isabell v tu dobu už o sobě nevěděla. V náručí jsem ji donesl do malého pokoje a položil na lože s blankytně modrými nebesy. Lykaona jsem nechal odstrojit a připravit na další cestu; také jsem poprosil, aby mi sehnali dalšího koně.

Celou hodinu jsem seděl u postele a sledoval Lady, jak spí. Nespala pokojně, kývala hlavou ze strany na stranu, rozhazovala rukama v obranném gestu a občas jí z pootevřených úst unikl tichý výkřik. Náhle jsem si přál, abych slyšel jen kousek z její mysli. Tak moc jsem chtěl vidět, co ji trápí, že nemůže klidně spát.

Pak tu byl další problém – lov. Mé oči byly dokonale černé, kdybych šel lovit, získaly by znovu ten nepřehlédnutelný červený odstín – to by ji vyděsilo a to jsem nechtěl. Náhle jsem si vybavil poznatek, který jsem si zapamatoval při čtení jedné z knih. Neznal jsem nikoho takového, abych si to ověřil, ale faktem zůstávalo, že zvířecí krev barví oči zlatou barvou a ne rudou. Teď byly mé oči černé, přeměna na zlatou by tedy měla být okamžitá.

Vykoukl jsem z okna. Les byl nedaleko a obloha byla stále zatažená. Rychle jsem se rozhlédl a vyskočil ven. Běžel jsem dost daleko, aby všechny pozůstatky lidské přítomnosti zmizely a pak se nadechl. Nedaleko od místa, kde jsem stál jsem ucítil teplou, vlhkou vůni. Neměla skoro nic společného s lidskou krví, ale začalo mě z ní pálit v krku. Rozběhl jsem se za ní.

.

Krev těch laní nebyla příliš chutná, ale zahnala tu palčivou bolest z žízně. A v nedalekém potůčku jsem si ověřil své tvrzení. Mé duhovky byly zlaté, sice je protkávaly nitky červeně, ale pro člověka by byly téměř neviditelné.

Najednou mi hlavou zase probleskla vzpomínka: Ty oči měly být zelené!

Zatřepal jsem hlavou. Ničeho jsem se nebál více, než své minulosti, kterou si nepamatuji. Stejně moje upíří podstata zvládla dát všechny skutečnosti dohromady: Ta žena se zelenýma očima mohla být tvá matka a ten chlapec v kolébce…

„Dost!“ zavrčel jsem. Na koho? Na sebe? Na svou hlavu?

Místo odpovědi jsem se otočil a utíkal zpět. Lady Isabell se už mohla vzbudit. Cestou jsem se stavil na tržišti a koupil nějaké jídlo, když mou pozornost přilákal stánek s šaty. Na jedné z figur byly šaty z rudého hedvábí. Byla tak dokonalé, tak nádherné, že mi bylo jasné pro koho jsou.

„Komu patřily ty šaty?“ zeptal jsem se. Dozajista nebyly dílem malé švadlenky, která právě spichovala obyčejné bavlněné šaty.

„Rumunské princezně, pane. Byla moc krásná, ale už je to dávno. Zemřela tak mladá,“ zašeptala dívka. „Hodí se jen pro nádhernou ženu, chcete je koupit? Stojí pět tisíc lir.“

„Vezmu si je. Znám někoho, pro koho i tyto šaty budou příliš obyčejné,“ zamumlal jsem. Byl jsem si jist, že Isabell v nich bude ještě krásnější.

„Jak se jmenovala, ta princezna?“ zeptal jsem se té prodavačky, když mi podávala zabalené šaty.

„Lady Isabell Tapes,“ pravila se švadlenka a mě vyrazila dech.

„Zvláštní,“ promluvil jsem, abych zakryl své překvapení. „Kupuji je pro dívku se stejným jménem.“

Když jsem vešel do pokoje, Isabell, jak se zdálo, se právě probouzela. S úsměvem jsem pozdravil a donesl jí čerstvé pečivo, které jsem nakoupil.

„Och, děkuji vám, Edwarde. Bez vás bych zemřela hladem,“ zasmála se a odlomila kousek z křupavé housky.

„Ještě něco jsem vám donesl. Upoutalo to mou pozornost, když jsem procházel tržištěm.“ Natáhl jsem k ní ruku, ve které jsem držel balíček s šaty. Překvapeně vypískla a se zářícíma očima rozvázala stuhu. Když uviděla obsah, překvapeně ztuhla a pohladila vínové hedvábí.

„No ne, já myslela, že je už nikdy neu -“ Náhle se zarazila a polekaně na mě hleděla. Nebyla jediná, komu došla slova.

„Vy jste je už někdy viděla?“ zeptal jsem se.

„Ehm, ano. Víte, já nejsem Italka. Pocházím z Rumunska.“

„Znala jste Lady Tapes?“ nedal jsem se tak snadno obalamutit.

„Ne, vždyť vládla v zemi… už je to spoustu let.“

„Tak proto jste chtěla jet se mnou, když jste se dozvěděla, že mířím za tím… mužem do Rumunska.“ Konečně mi začalo dávat smysl, proč se ke mně přidala. „Co jste pak dělala v Itálii?“

„Mám své… poslání. A nesmím vám ho prozradit,“ uzavřela, když viděla, jak se nadechuji.

„Měli bychom jet, lesy jsou v noci nebezpečné. Tedy, pokud jste připravená.“

„Ano, jen se převléknu,“ začervenala se a já si uvědomil, že má na sobě jen lehké spodní roucho. S hořícími tvářemi se mi podívala do očí, načeš zvedla jedno černé obočí.

„Myslela jsem, že máte jiné oči,“ podivila se. Jen mi přišlo, že to myslela nějak… jinak.

„Včera byla tma,“ vysvětlil jsem a vyšel z pokoje, aby se mohla obléct. „Budu v konírně!“

.

Ve stáji na mě čekalo překvapení. Vedle Lykaona stála černá kobyla s uzdečkou a sedlem z rudé kůže. Jen její jméno mě překvapilo. Nevím proč jsem doufal, že o vlastníku tohoto jména Isabell nikdy neslyšela.

Když sešla dolů, do stájí v rudých šatech, i kněz by se za ní otočil. S těmi šaty a vlasy vyčesanými nahoru vypadala jako hříšná svůdnice. Došel jsem až k ní a políbil jí jemnou ručku.

„Jste překrásná,“ zamumlal jsem, ačkoliv to byla chabá lichotka pro její krásu. Zdálo se, že ty šaty byly ušity přímo na ni. Usmála se, a pak zaměřila svoji pozornost na kobylku.

„Je jako stvořená pro mě. Jek se jmenuje?“ Zaskřípal jsem zuby.

„Hekaté.“

„Hekaté?“ podivila se a pak vypukla v překrásný smích. „Kdyby jste se viděl, Edwarde! Tváříte se, jako boží mučedník. To jste si myslel, že to budu brát osobně? Hekaté, vládkyně tajemných sil, luny, noci a je také čarodějnice. Zobrazována jako panna ráno, odpoledne žena a večer stařena. Začínáme na skutečnosti, odpoledne uvidíme a jestli večer nebudu mít vrásky, odpouštím vám!“ smála se. Začínáme na skutečnosti, chce mi tím oznámit že je panna? A odpoledne uvidíme, chce mě snad svést?

„Vy ďáblice!“ zasmál jsem se.

S úsměvem došla až k Hekaté a snadno se na ní vyhoupla. Když jsme dojeli ke konci města, tam kde začínal les, lehce se předklonila a zašeptala koni do ucha.

„Zavlaj svou hřívou vlnitou a nes mě dál cestou trnitou. Ať svým klusotem zas, zaženeš divou zvěř a ochráníš nás.“

Kůň na její slova zareagoval, jako by to snad bylo zaklínadlo. Vzepjal se a pak vyrazil tryskem dál po cestě lesem. I můj kůň měl co dělat, aby jí stačil. Když konečně přibrzdila a přešla do klusu, otočila se na mě s úsměvem. Hravě mě plácla po ruce, při čemž se nešikovně řízla do prstu o dýku, kterou jsem měl neustále připravenou.

„To ne!“ zaskuhrala a snažila se mi ujet. Já ji však dohnal a natáhl se po její ruce – před vlastníma očima jsem viděl, jak se rána zatahuje, až nebyla vůbec. Vylekaně jsem její dlaň pustil.

„Vy nejste člověk!“ vyčetl jsem jí téměř hystericky.

„To jsem taky nikdy netvrdila.“

„Tak co jste?!“ Křičel jsem. Mé mrtvé srdce mě při tom necitlivém jednání zabolelo.

„Co? Trochu úcty. Nejsme až tak moc rozdílní! Můj otec byl to samé, co ty, upíre!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

eMuska

3)  eMuska (31.07.2010 22:21)

ejha... Moje nervy! To sú jej šaty! A ona je poloupírka! A on ju miluje! Prosím prosím! pokračovanie!

Pawi

2)  Pawi (31.07.2010 22:02)

super

mima19974

1)  mima19974 (31.07.2010 16:24)

Jééj nádherné!! Rýchlo pokračovanie!! Prosím !!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek