18.11.2012 [13:45], zuzka88, ze série Poslední vůle, komentováno 14×, zobrazeno 2168×

Konec dobrý všechno dobré...

21. kapitola

Paní Brooksová mi přinesla jídlo a pomohla mi uložit se. Když jsem se ptala na Edwarda, odpověděla, že je zavřený v pracovně. Maličko se mi ulevilo. Aspoň, že neodešel.

Spalo se mi špatně. Nevěděla jsem, jak si lehnout, dítě sebou pořád mlelo, chyběl mi Edward. Ráno jsem vypadala hůř než večer a moc tomu nepřispělo zjištění, že Edward za celou noc nepřišel. Nocování v pracovně není zrovna pohodlné, ale asi usoudil, že je lepší než nocování se mnou. To nebylo povzbudivé.

Sešla jsem dolů. Pracovna byla zavřená. Asi tam stále byl. Chvíli jsem tam stála a váhala, jestli za ním jít nebo ne, ale zmerčila mě paní Brooksová a zavolala mě k snídani. Poslušně jsem žvýkala jedno sousto za druhým a koukala se z okna. Hlavou mi běhaly různé scénáře toho, co bych mohla Edwardovi říct, jak se mu omluvit, jak ho přesvědčit, že mi dva tvoříme skvělý tým…

„Kde je Edwardovo auto?“ zeptala jsem se a zamračila se. Dívala jsem se z okna dobrých pět minut. Proč jsem si toho nevšimla dřív?
„Odjel asi před hodinou. Prý musí něco vyřídit,“ odpověděla hospodyně neurčitě. Srdce se mi málem zastavilo. Potřebuje vyřídit předčasné ukončení podmínky? Znamená to, že se se mnou rozchází?
„On… vrátí se?“
„Nic neříkal, ale nebojte, určitě tu bude coby dup.“ Nemohla jsem se nebát. Nechtěla jsem o něj přijít. A už vůbec ne kvůli Markovi, tentokrát se mu to nepovede.

Prudce jsem se postavila. Mohl jet na jediné místo. K advokátovi. Zastavím ho, vysvětlím mu to!

„Co se děje?“ Paní Brooksová mě sledovala překvapeným pohledem.
„Jedu do New Orleans,“ oznámila jsem jí. Musím zachránit to, na čem mi záleží nejvíc. Rukama jsem si objímala břicho, abych si připomněla, že na to nejsem sama.
„Slečno, ve svém stavu nemůžete řídit takovou dálku, co kdyby se něco stalo? Posaďte se a počkejte na pana Edwarda, určitě se brzy vrátí.“ Věděla jsem, že to není pravda.
„Ne, já tam musím jet.“ Náhlý adrenalin mi šuměl v krvi. Musím ho najít!

Rázovala jsem k autu, paní Brooksovou v patách.

„Mějte rozum. Když ne kvůli sobě, tak kvůli tomu malému,“ přemlouvala mě.
„Nemějte obavy, tohle ještě dokážu,“ řekla jsem, odemkla auto, otevřela dveře a chystala se nasednout, když mi podivně ztuhlo břicho a pak se mi něco rozlilo mezi nohama. Vyděšeně jsem se podívala na hospodyni. Praskla mi voda!

„Je to tady,“ zašeptala jsem. Paní Brooksová si mě nechápavě prohlížela a pak si všimla tmavého fleku na nohavicích.
„Hlavně klid,“ instruovala mě. „Sedněte si, já přivedu Randala a tašku.“
„Je to moc brzo. Vždyť to má být až za čtrnáct dní,“ plašila jsem.
„Nebojte, všechno bude v pořádku. Sedněte si, hned jsem zpět.“

Obavy, které jsem cítila, se nedaly jen tak zaplašit. Chtěla jsem Edwarda, potřebovala jsem ho u sebe. Jeho klid a vyrovnanost, ale bůh ví, kde je mu konec. Tohle nezvládnu. Bez něj ne. Uvědomila jsem si svou pošetilost. K porodu ho chci, ale když se má řešit větší problém, to si hraju na hrdinku. Nemohla jsem se divit, že jednal tak jak jednal. Zasloužila jsem si to za své pitomé chování.

Do nemocnice jsme dorazily ve chvíli, kdy začaly první kontrakce. Ležela jsem na posteli a snažila se nebrečet. Tohle bylo špatně. Mělo to být jinak. Za dva týdny s Edwardem, bez starostí.

„Volala jsem panu Edwardovi, slíbil, že tu bude co nejdřív, ale je v New Orleans, takže…“ Dobře jsem věděla, co to znamená. Takže to nejspíš nestihne. „Zvládneme to sami,“ usmála se na mě povzbudivě a stiskla mi ruku.
„Děkuju.“ Pokusila jsem se vykouzlit na tváři aspoň malý úsměv, ale moc mi to nešlo. Snažila jsem se prodýchat další kontrakci.

Takhle to pokračovalo následující tři hodny. Kontrakce přicházely stále častěji a s větší intenzitou. Vlasy se mi lepily k čelu a já se modlila, aby se otevřely dveře a byl tam Edward, jenže místo toho se pokaždé objevil doktor Swift nebo paní Brooksová, která mi nosila led.

„Tak maminko, vypadá to, že nastala vaše chvíle. Jste otevřená na deset centimetrů, půjdeme na to,“ oznámil mi.
„Ne,“ vyhrkla jsem. „Ještě ne…“
„Ale ano, vaše děťátko je na cestě. Pojedeme.“

Zřízenec mě i s postelí vyvezl na chodbu. V panice jsem se rozhlížela kolem. Tak on to nakonec nestihne. Třeba to ani nechtěl stihnout, po tom všem, co se stalo. Nejspíš se mnou ani s dítětem nechce mít nic společného. Byla jsem zoufalá. Bolest byla téměř nepřetržitá, ale ani zdaleka nedosahovala té, která se mi usídlila u srdce. K tomu všemu jsem se bála o své miminko, které si postavilo hlavu a rozhodlo se přijít na tento svět dřív než mělo. Bylo to nesnesitelné.

„Můžu tam jít s vámi, jestli chcete,“ nabídla mi paní Brooksová. Strach z toho, co bude, mi nedovolil ji odmítnout. Byla jsem jí vděčná, že to navrhla. Budu potřebovat nějakou oporu.

Přejet chodbu netrvalo nijak dlouho. Už jsme byli skoro na porodním sále, když se otevřely dveře výtahu a z něj vyběhl Edward.

Rozbrečela jsem se.

„Bello,“ křikl na mě a už mi svíral ruku a líbal na čelo.
„Jsi tady,“ zašeptala jsem. Slzy se mi valily po tvářích a já se je ani nepokoušel zastavit.
„Jsem tu. Nebreč, lásko, budeš potřebovat sílu.“ Palci mi otíral mokré tváře.
„Moc se omlouvám, nemyslela jsem…“ Další stah mě zastavil uprostřed věty. Edward mi tiskl ruku a hladil po břiše.
„Já vím. Reagoval jsem přehnaně,“ řekl, když to přestalo.
„Nerad vás ruším, ale měli bychom začít,“ vložil se do našeho hovoru doktor.
„Jdeme na to.“ Edward mě políbil a pak se za námi zavřely dveře sálu.

₪₪₪₪₪

Držela jsem v náruči svého syna. Nic tak nádherného jsem nikdy neviděla. Vypadal tak malinkatý. Ručičky měl přitisknuté k hrudníčku a sladce spinkal.

„Je dokonalý,“ vydechla jsem.
„Jako ty. Byla jsi úžasná. Já bych to nevydržel,“ zasmál se.
„Muži,“ poznamenala jsem, ale zrak nespustila z Charlieho. Musela jsem ho pořád sledovat a ujišťovat se, že se mi to všechno jen nezdálo. Pojmenovali jsme ho po dědečkovi, jako vzdání pocty a zároveň i po mém a Edwardově otci. Byl to Charlie Carlisle Swan.
„Je tak krásný.“ Já vím, opakovala jsem se, ale nemohla jsem si pomoci. „Chceš si ho pochovat?“ nabídla jsem mu.
„Proč ne. Pojď k tátovi, bojovníku.“ Opatrně jsem ho Edwardovi předala. Najednou byla má náruč podivně prázdná. Ale pohled na ty dva mi to vynahradil. Zatoužila jsem mít foťák a zachytit ten obraz. Nádherný muž s novorozenětem.

I když tohle bylo to nejúžasnější, co se mi kdy stalo, stále zde bylo jedno ale. Měla jsem pocit, že bychom si měli všechno vyjasnit.

„Edwarde…“ začala jsem váhavě. Natáhla jsem ruku a pohladila malého po hlavičce. „Chtěla bych se ti omluvit. Chovala jsem se pitomě. Já… slibuju, že už se to už nebude opakovat, vyřešíme to společně. Vždycky všechno.“
„Už není třeba.“
Hrklo ve mně. „Není?“ Byla jsem zmatená. Radost se ve mně obratem střídala se zděšením a strachem.
„S Markem je to vyřízené,“ oznámil mi jakoby nic a ukazovákem přitom přejížděl po Charlieho prstíčcích.
„Tys… jak?
„Na každého existuje nějaká špína a na člověka jeho kalibru jí byl plný náklaďák.“ Vřele se na mě usmál. „Už se nám nebude plést do cesty.“
„Jak jsi to dokázal?“
„Mám své známosti. Kdybys nechtěla jednat na vlastní pěst, mohli jsme si ušetřit spoustu nepříjemností a ty hromadu starostí,“ řekl tónem, který jasně oznamoval, že jsem se chovala nemožně.
„Takže… To není možné,“ vydechla jsem. Prostupovala mnou taková úleva, že jsem se skoro nemohla nadechnout.
„Je to možné. Jsme jen my tři.“ Zvedl se a posadil se s Charliem v náruči ke mně na postel. V jedné ruce držel malého a druhou mě objal kolem ramen. Musela jsem ho políbit. Ukázat mu všechnu tu lásku, kterou jsem cítila. Pak jsem si opřela hlavu o jeho rameno a sledovala našeho syna.

Jen my tři. Táta, máma a malý Charlie.

Epilog

Nejrychlejší rok v mém životě. Rok plný překvapení, změn, nějakého toho smutku, ale hlavně radosti a lásky. To, co jsem dosud nestihla za celý život, se událo za pouhých tři sta šedesát pět dní.

Opět jsme se sešli s advokátem, ovšem tentokrát na Tree heaven, bez přítomnosti lakotných příbuzných, ale za to ve společnosti Esmé a Carlislea, kteří jezdili pravidelně navštěvovat svého vnuka. Bylo poněkud směsné smýšlet o nich jako o prarodičích, když vypadali tak jak vypadali. Oba něco málo přes třicet, krásní, upravení. Ale oba byli z Charlieho nadšení a nebála bych se použít slovo naprosto unešení.

Náš miláček byl nejspíš nejrozmazlovanějším dítětem pod sluncem, i když já se snažila mírnit sebe i okolí, ale výsledky nebyly příliš patrné. Byly mu tři měsíce a rostl jako z vody. Mateřství jsem si užívala a ani mi nevadilo, že nemůžu s ostatními na obhlídku pozemků, radši jsem byla s Charliem. Navíc jsem kojila a to mi nedávalo moc prostoru a času k nějakým jiným činnostem.

„Slečno Swanová, pane Cullene, dovolte, abych začal.“ Celé osazenstvo složené ze mě, Edwarda, Esmé s Carslislem, Randalem a paní Brooksové ztichlo. I Charlie byl potichu, ovšem to bylo tím, že spinkal jako andílek v kočárku, jindy býval až přehnaně živý.

„Všichni jistě víme, proč jsme dnes tady, takže to nebudu zbytečně prodlužovat a půjdu rovnou k věci. Rok se s rokem sešel a my můžeme definitivně uzavřít záležitost poslední vůle Charlieho Swana. Stanovená podmínka, soužití Isabelly Swanové a Edwarda Cullena na ranči Tree Heaven, společné vedení a hospodaření, byla za mé kontroly, splněna a je mi milou povinností oznámit vám, že se dnešním dnem stáváte majiteli ranče Tree Heaven, přilehlých pozemků a podniku Swantech. Připravil jsem smlouvu, která potvrdí vaše vlastnictví a celá věc nabyde platnosti.“

Pan Handers před nás přisunul dva papíry a podal nám značkové kuličkové pero. Dvakrát jsem se podepsala a Edward udělal totéž.

„Gratuluji vám,“ řekl advokát. Usmála jsem se na Edwarda. Zvládli jsme to. To, co se zpočátku zdálo nemožné, se opravdu stalo.

„Myslím, že je čas na přípitek,“ ozvala se paní Brooksová. Odběhla, aby se vrátila s chlazenou lahví šampaňského a tácem skleniček. Carlisle se ujal otevření a netrvalo dlouho a zátka vyletěla.

„Na zdraví,“ halasili přítomní. Usrkla jsem jen trochu, abych Charlieho neopila.

Jakoby malý věděl, že se děje něco důležitého, probudil se a začal natahovat. Edward ho vzal do náruče dřív, než se rozplakal. Zvědavě se rozhlížel okolo a užíval si, že se na něj obrací veškerá pozornost.

„Je ti tak podobný, Bello. Ty oči… Jednou z něj bude lamač dívčích srdcí,“ povídala Esmé. Ta představa se mi moc nelíbila. Můj malý chlapeček a holky… ne!

Asi jsem se tvářila hodně šokovaně, protože ke mně přistoupil Edward s malým a navrhl: „Co kdybychom tady prince nechali s chůvami a šli se projít.“
„Možná to není tak špatný nápad,“ připustila jsem. Sledovala jsem, jak Edward předává Charlieho Esmé. Neodolala jsem a pohladila ho po zádíčkách. „Za chvíli jsme zátky.“
„Neboj, mi to tady zvládneme. Nemusíte spěchat,“ řekla Esmé a už cukrovala na malého.

Edward mě vzal za ruku a vyvedl ven. Zamířili jsme za stáje a pak po louce dál.

„Je fajn být pryč z toho všeho zmatku.“
„Přijde mi, že je tu až moc klid,“ usmála jsem se nervózně.
„Neboj, oni to tam zvládnou.“ Edward se zastavil a otočil mě čelem k sobě. „Jak dlouho jsme spolu nebyli sami?“
„No… to už bude nějaký ten pátek,“ odpověděla jsem a nechala se přitáhnout do jeho pevné bezpečné náruče a políbit tak, že by to mělo být trestné.

„Víš, přemýšlel jsem…“ začal, když jsem se o něj opírala a hřála se v jeho náruči.
„O čem?“ zamumlala jsem mu do trička.
„Teď, když je ranč náš a Charlie je už větší… “ Pustil mě ze svých paží a klekl si na jedno koleno. Vyvalila jsem oči. „Bello, miluju tě, máme spolu krásného syna a ke štěstí mi chybí už jen jedna věc. Vezmeš si mě?“ Z kapsy džínů vyndal jednoduchý, ale elegantní prsten s diamantem. Srdce mi bušilo, dech se krátil a na rtech se mi rozlil ohromný úsměv.
„Ano,“ souhlasila jsem. Edward mi natáhl prsten na prsteníček levé ruky a pak mě svíral v náruči.

„Já ti říkal, že až přijdu s prstenem, neodoláš,“ pošeptal mi do ucha a oba jsme se rozesmáli.

Přiznám se, že povídku mám už nějaký čas dopsanou. Původně mi závěr přišel docela dobrý, ale řekla bych, že jste očekávali víc. Doufám tedy, že Vás to moc nezklamalo, závěry nejsou moje silná stránka. Děkuju za přízeň a třeba zase někdy. :-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Jalle (28.03.2013 09:58)

Bola to kráásna poviedka. Priznávam, že som celé tehotenstvo ( u mňa dvojdňové) prežívala spolu s Bellou. Konečne to máme za sebou. Krása
5 hviezdičiek
Epilog bol dokonalý, krajší ani nemohol byť.

13)  Niky (29.11.2012 11:36)

Omlouvám se, že jsem nenechala komentář u každé kapitolky, ale musela jsem hned číst dál, dokud jsem nedošla nakonec Přečteno na jeden zátah. Úžasná povídka, bavila jsem se od začátku do konce, Edward i Bella byli skvělí! Jsem ráda, že to takhle skončilo a mají od Marka pokoj. Děkuju za příjemné počteníčko, moc jsem si to užila, bylo to supr

12)  GinaB (23.11.2012 22:32)

Byla to moc krásná povídka. Skvělý konec.

11)  Dennniii (20.11.2012 15:20)

Byla to moc krásná povídka, ten konec se ti moc povedl

awwww a je to kluk ... Charlie ...

Jsem moc ráda, že to takhle šťastně dopadlo, a Mark už snad nikdy nebude otravovat!!!

8)  Lenka (18.11.2012 17:40)

Moc pěkné. Díky za příjemně strávený čas.

6)  Marcelle (18.11.2012 16:32)

Děkuju za hezké počtení

5)  julie (18.11.2012 16:06)

Konec? Už? No,hlavně,že je klid od Marka. Zuzko díky!

3)  Marvi (18.11.2012 15:12)

Krásný příběh od prvního písmenka po poslední tečku. Mockrát ti za tak krásné čtení děkuji a jestli to splnilo má očekávání? Určitě, protože je vždy na autorce jak povídku pojme a tvé pojetí se mi líbí pokaždé. Takže ještě jednou děkuji za krásné čtení.

1