Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Poslední%20vůle.jpg

Těhotná...

10. kapitola

„Takže… co bude dál?“ promluvil Edward, když jsme asi čtvrt hodiny tiše seděli v autě. Po mém oznámení, že jsem si to rozmyslela a dítě si nechám, sebou práskl do kožené sedačky a díval se před sebe. Měla jsem chuť říct mu, že za to může tak trochu i on, ale mlčela jsem a nechávala ho tu novinku vstřebat. I pro mě to bylo nečekané. A cit, který mě v okamžiku definitivního rozhodnutí málem srazil na kolena, byl přímo fascinující.

„Budu mít dítě,“ vypravila jsem ze sebe a pak se rozesmála na celé kolo. Nemohl mi ujít Edwardův pohled, kterým kontroloval, jestli jsem se definitivně nezbláznila.
„Právě to tady řešíme,“ upozornil mě a zavrtěl hlavou.
„Myslíš, že to zvládnu? Nejsem si jistá…“
„Panebože,“ zaúpěl a schoval si obličej do dlaní. „Opovaž se si to zase rozmyslet. Ženský prostě nevěděj, co chtějí,“ odsoudil celé ženské pokolení.
„To není odpověď na mou otázku,“ zamračila jsem se mírné a opět zkusmo přejela dlaní po břiše. Je tam schované. I když je to neuvěřitelné, v mém plochém břiše je schované celé dítě.
„Jasně, že to zvládneš, proč by ne?“ pokrčil rameny. Neznělo to nijak přesvědčeně, ale to už byl Edward.
„A co ranč? Co až budu mít břicho a nebudu moct pracovat. No a co teprve až se narodí? Děti potřebují neustálou péči.“ Na to jsem úplně zapomněla. Nemůžu přece veškerou práci jen tak odsunout do pozadí! „A už začínají problémy. Proč jen jsem…“
„Hele, uklidni se,“ zarazil mé hořekování Edward. Rukou si prohrábl vlasy a ne moc ochotně řekl: „Když to bude potřeba, mohl bych třeba trochu pomoct.“
„Ty?“ Trhnul ramenem.
„Hele, když už jsme se dostali až sem, tak tě přece nenechám, abys to dítě potratila samovolně.“ Dotčeně se na mě díval.
„Díky, to se cení,“ odpustila jsem si poznámky, které mě napadaly. Kývl hlavou.
„Paní Brooksová bude nadšená,“ poznamenal, když nastartoval.
„Jo, to bude,“ souhlasila jsem a pohodlně se opřela do sedačky.

A byla. Hned poznala, která bije. Utíkala mě obejmout a pak mi šeptala, že mi se vším pomůže a jak to bude krásné, až bude po domě běhat malý človíček. Dědeček by prý na mě byl hrdý.

Byla jsem dojatá, a když mi po tváři začaly téct slzy, snažila jsem se je setřít, ale nezůstaly bez povšimnutí. Prý hormony, aspoň podle paní Brooksové.

Myslela jsem, že se půjdu převléknout a něco dělat, ale bylo mi to zakázáno, aspoň pro tu chvíli. Nejdřív bude svačina na terase a pak můžu jít za Randalem, ovšem jen, abych s ním probrala změnu svého stavu. Je jasné, že budu muset v práci ubrat. Já jsem nesouhlasila, ale potichu. Dokud to půjde, budu normálně pracovat. Samozřejmě to nejdřív proberu s doktorem, ale doufala jsem, že mi bude umožněno věnovat se ranči, jak nejvíc to bude možné.

Ještě před čajem jsem se omluvila a utíkala zavolat do nemocnice. Nějak mi vypadlo, že bych se třeba mohla omluvit, že jsem dneska vůbec nedorazila. No a taky bych se měla objednat na nějakou tu kontrolu, nebo co já vím, co všechno obnáší být nastávající matkou.

₪₪₪₪₪

Studovala jsem před zrcadlem v koupelně své bříško. Zdálo se mi to nebo je vážně trochu větší? Možná to bylo snídaní od paní Brooksové, kterou jsem se nacpala k prasknutí. Říkala jsem si, že když teď jím za dva, můžu si to dovolit.

Povzdechla jsem si. Kdy konečně poznám, že tam opravdu je? Kromě zvracení, které mě už otravovalo jen po ránu a občasné přecitlivělosti, jsem necítila vůbec nic. Jen… večer jsem se občas neubránila vzpomínkám na Marka. To, že jsem nosila jeho dítě, mě s ním spojovalo, i když jsem o to nestála. Navždy zůstane součástí mého života, i když ne přímo. A jak jsem na něj tak myslela. To jak mě políbil pokaždé, když jsem přišla z práce a jak mě pozoroval, když jsem vařila. Vybavovaly se mi i společně prožité noci v mém malém bytečku v centru New Orleans. Vášeň, která mezi námi proudila… ach jo. Jak už je to vůbec dlouho, co jsem naposledy… co jsem naposledy byla s nějakým mužem? Dost dlouho. Ale tady a ve svém stavu těžko někoho najdu. Zafuněla jsem, prekérní situace.

Četla jsem, že těhotným ženám se zvyšuje sexuální apetit. Nejspíš měli pravdu, i když jsem si nebyla jistá, jestli si to náhodou jen nevsugerovávám. Každopádně bude asi nejlepší na to nemyslet.

Pomalu jsem ukončovala šestý týden a zatím jsem dělala všechno, co dřív. Potřebovala jsem k tomu požehnání doktora, který mě ujistil, že zatím můžu vykonávat práce, které mě nebudou unavovat. Jediná věc, která mi byla zapovězena, bylo tahat těžké věci a toho jsem se dokázala vzdát.

Byla jsem spokojená. Ani jsem nečekala, že by něco jako dítě mohlo tolik všechno změnit. Postupně jsem začínala myslet na to, jaké to asi bude, až se narodí, až bude plakat a smát se…

Oblékla jsem se a šla dolů. Randal pil svou ranní kávu, a když jsem vešla, změřil si mě spokojeným pohledem.

„Celá záříte.“ Tohle říkal každé ráno, ale pokaždé mě to potěšilo. Usmála jsem se a lokla si čaje.
„Tak co je na programu dneska? Měli bychom jet zkontrolovat, co je s přívodem vody na východní pastviny. Jess říkal, že tam včera moc vody nebylo.“ Páni, teď jsem zněla jako skutečná farmářka. V duchu jsem zajásala.
„Dobrá, zajedeme tam,“ souhlasil.

Jak se ukázalo, Jess měl pravdu. Koryto bylo zanesené travou a podobnými nečistotami. Byla to úmorná práce na prudkém slunci, která ovšem nebyla příliš namáhavá.

„Nepotřebujete přestávku?“ ptal se mě Randal.
„Ne, to je v pořádku.“
„Měla byste si na chvíli sednout,“ trval na svém.
„Randale, jsem těhotná, ne nemocná. Sama poznám, kdy mám dost, to se nebojte,“ uklidňovala jsem ho a lopatkou se snažila vyndat nečistoty. „Možná bych se mohla trochu napít, ale pak se zase vrátím k práci,“ řekla jsem, abych mu udělala radost a jeho zachmuřená tvář se zase vyjasnila. Skoro jsem ho slyšela, jak říká hodná holka.

Lokla jsem si vody, kterou jsme schovávali ve vaku na koňském sedle, a zase se pustila do práce. Já si prostě poradím. Edward měl sice plnou pusu řečí, ale skutek utek, i když… to bych mu asi křivdila. Sem tam něco udělal, ale všechno to byly práce, které se za práce ani nedaly považovat. Nosil paní Brooksové vajíčka, skládal seno do pytlů, jezdil pro zásoby nebo s poštou. Zkrátka byl nepostradatelný, pomyslela jsem si kysele. Vůbec jsem nechápala, z čeho vypadá po večerech tak unaveně a už vůbec ne, proč chodí spát skoro po večeři. Byl divný, ale to už prostě Edward byl.

Po našem rozhovoru o mém těhotenství jsme spolu moc nemluvili. Každý jsme si hleděli svého. Ne, že by mi to vadilo. Byla jsem zvyklá na naše tiché sem tam složité soužití. Ale musím přiznat, že jsem měla maličko, opravdu jen maličko pocit, že to třeba nakonec nebude tak hrozný. Ta záležitost s těhotenstvím, nás na chvíli svedla dohromady, ale… Nevadí. Vystačím si sama i bez jeho pomoci.

₪₪₪₪₪

No, tak jsem byla vedle jak ta jedle. I když jsem o tom neměla ani ponětí. Tu šílenou novinu jsem zjistila jednoho odpoledne, kdy jsem se s Randalem vrátila z Phillipsova ranče, kde jsme byli vyjednávat možnost vypůjčení býka. Za poplatek, samozřejmě, a že nebyl nijak malý. Majitel si byl dobře vědom býkových kvalit a taky toho, že v okolí byl jeden z mála, kteří jím disponovali. Zatím jsme se ještě přesně nedomluvili. Mně přišly jeho požadavky přehnané, on nechtěl od ničeho ustoupit a Randal mlčel, takže jsme se dohodli, že se sejdeme za pár dní znovu, až budeme mít čisté hlavy.

Chtěla jsem se jen jít podívat na Sparkle a omrknout jak se daří Swankingovi. Občas jsem sledovala, jak ho Less, jako ten co to s koňmi umí nejvíc, projíždí. Byl to krásný pohled. Černá srst se leskla ve slunečních paprscích. Svaly se v pravidelném rytmu napínaly… Třeba se na něm jednou taky svezu, doufala jsem.

Šourala jsem se ke stáji. Byla jsem trochu unavená, takže jsem usoudila, že bude nejlepší jít si lehnout. Nechtěla jsem nic riskovat a věděla jsem, že nemá cenu hrát si na hrdinku, i když se to občas těžce připouštělo.

Otevřela jsem si jedno křídlo vrat a vklouzla do teplého a vonícího prostoru. Myslela jsem, že jsem tam sama, ale podivné šustivé zvuky vypovídaly o opaku. Nejdřív jsem se vyděsila, že je to zase myš, ale ta by nedělala takový rachot. Popošla jsem pár kroků dopředu a pak ho uviděla.

Edward stál v Oidipově stání s vidlemi v ruce a špinavou podestýlku házel do kovového kolečka. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. No to snad není možné… Nespím snad?

„Co to tady provádíš?“ vyjekla jsem, až sebou Edward trhl. Strhl si z uší sluchátka, kterých jsem si předtím nevšimla, a vyděšeně se na mě podíval.
„Co tady děláš? Máte být u Phillipse.“ Znělo to jako obvinění. Vypadalo to, že se snaží tvářit, že tam vůbec není, ale vidle z ruky nepouštěl.
„Byli jsme, teď jsme tady. Můžeš mi vysvětlit, co to tady předvádíš?“ Asi to ode mě nebylo hezké, ale nemohla jsem si pomoct, ten úžas byl příliš velký. Sekání dřeva tehdy za deště byla, dá se říct nutnost a drobnosti, které Edward dělal zase nic závažného.
„Čistím stáje, nevidíš?“ trhl ramenem a znovu nabral slámu.
„Ale proč?“
„Abych ti sakra pomohl, ne? Copak myslíš, že tě nechám dělat takové věci ve tvém stavu?“ vyjel na mě. „Nejsem ignorant!“
„No…“ Co na to říct? „Díky.“ Dlaně jsem si strčila do zadních kapes. „Ale nemusel jsi dneska začínat. Někomu bych řekla.“
„Nedělám to jen dneska.“ Myslela jsem, že špatně slyším.
„Cože?“
„Víc jak týden tady klukům pomáhám,“ řekl hlasitěji.
„A jak to, že o tom nic nevím,“ divila jsem se.
„Nemusíš taky vědět všechno, mamino,“ odseknul jak malý kluk.
„Jak myslíš.“

Nedalo mi to a musela se jít zeptat. Prostě mi to nešlo na rozum no. A chlapi mi to potvrdili. Prý každý den, když odjedu, nastoupí a maká. Já padnu. Tak Edward začal potají pracovat a já ho vinila z toho, že je stejný lenoch jako předtím.

Sedla jsem si na zábradlí na lavičku. Najednou se mi nechtělo zavřít se do domu. Podvečerní vzduch mi udělá dobře. Sledovala jsem vrata stáje a pořád v hlavě ten svůj dnešní objev převalovala. Jinak to nešlo.

Edward vyšel ven chvíli před sedmou hodinou. Byl zpocený a špinavý. Tam ten byl nažehlený Edward v padnoucím obleku. Tohle byl chlap z ranče… pořádný chlap. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se mu tričko přilepilo k ramenům a jaké má svaly… měl je i předtím? Šmouha na tváři jen zdůrazňovala jeho pevné čelisti a vlasy měl snad ještě rozcuchanější než normálně. Polka jsem. Moje myšlenky se rozutekly nebezpečným směrem.

„Na co tady čekáš?“ vyštěkl. To mě trochu zchladilo.
„Odpočívám.“ Natáhla jsem nohy před sebe, abych to jasně demonstrovala.
„Fajn, zahučel.“ Sklonil se, aby si sundal boty a tím mi dal na odiv své pozadí. Pevné pozadí. Měla jsem jeho zadek přímo před očima. Dělá mi to snad naschvál? Probralo mě až tiché syknutí.

„Je ti něco?“
„To nic.“ Všimla jsem si, že sleduje něco na své dlani. Neváhala jsem a šla se taky podívat. Co když je tam něco zajímavého? Moc zajímavé to nebylo. Spíš ošklivé a bolestivé. Na každé ruce se mu skvělo několik roztržených puchýřů.
„Jak jsi to dokázal?“ Blbá otázka.
„Jak asi.“ Nemohla jsem se na to dívat.
„Vyčistím ti to a zalepím. Měl bys pracovat v rukavicích,“ poradila jsem mu.

Maličko se bránil, ale nakonec souhlasil. Usadili jsme se v obýváku. Přinesla jsem si lékárničku a umyvadýlko s vodou. Dlaně jsem mu nejdřív očistila od té největší špíny, pak našla dezinfekci a puchýře jí lehce postříkala. Všimla jsem si, jak zatnul čelisti.

„Hodnej kluk, dostaneš kokýnko,“ zazubila jsem se a nahnula se víc nad jeho dlaně, abych dobře viděla. „Nebude to tak hrozné, jak to vypadalo,“ uklidňovala jsem ho. Měl dlouhé silné prsty. Takové umělecké. „Teď ti to zalepím, abych se to zatáhlo. A zítra ty rukavice!“ zopakovala jsem a vzhlédla.

Jeho obličej byl tak blízko. Zelené oči se nade mnou vznášely a upřeně mě sledovaly. Takhle blízko jsem mu nikdy nebyla. Nikdy jsem necítila to divné šimrání za krkem, když jsem se na něj podívala.

„No… asi to…“ Co jsem to chtěla vlastně dělat?
„Zalepím,“ dořekl za mě.
„Hmm… jo, jasně.“ Odtrhla jsem od něj pohled a vrátila se k jeho rukám. Ufff. No co se to se mnou děje?


PS: Těhotná jsem zatím nebyla a ranč taky nevlastním, takže vše, co se toho týče, berte, prosím, s rezervou. Díky :-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marcelle

11)  Marcelle (01.10.2012 08:19)

Tak to teda zírám, Edward pracuje a je mi ho chudinky líto, puchýře na dlaních jsou svinstvo

10)  ada1987 (29.09.2012 19:11)

Marvi

9)  Marvi (28.09.2012 18:53)

Ty jo pracující Edward a Bella začíná na něj měnit názor, jsem zvědavá jak dlouho se bude vymlouvat na hormony :D :D :D
Parádní povídka, těším se na další dílek!!!

Empress

8)  Empress (28.09.2012 17:25)

Super, pokračuje to parádne Len nech si Bella dáva pozor, tehuľky by veĺmi na koni jazdiť nemali ;)
Ale taký pracujúci rančer Edward , pokračuj a ja snáď presedlám do iného tímu ... No, to zase nie :D ale nič to nemení na fakte, že kapitolka sa mi páčila a ja sa neviem dočkať pokračovania

7)  Sofie (28.09.2012 09:35)

6)  Nikki (28.09.2012 09:19)

jo, tak takový pracující a krásný muž z ranče by se mi taky líbil super kapitolka

5)  anonym (28.09.2012 06:42)

Jak sebou praštil do sedačky!!! :) Přivádíš mě k šílenství!!! Tahle povídka se nedá zkazit :)

GinaB

4)  GinaB (28.09.2012 00:14)

Edward se nezdá...pracuje. Začíná to hezky jiskřit a všechno asi nepůjde svádět na hormony...

Dennniii

3)  Dennniii (27.09.2012 21:03)

Edward pracuje ...
ani snad nemusím psát, že jsem v šoku.
Ale taky mě to na druhou stranu těší, že chce pomoct Belle a není takovej ignorant jako na začátku.

Ho, ho, ho tak se mi zda, že nám Bella nějak začíná měnit názor na Edwarda

To asi ty hormony...

No jsem moc zvědavá na pokračování!!!


Doufám, že bude brzo!!!!


2)  BabčaS (27.09.2012 21:01)

1)  lelus (27.09.2012 20:45)

na Bellu idú asi tehotenske chute

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Cullens