Sekce

Galerie

/gallery/Posledn%C3%AD%20chv%C3%ADle%20%C3%BAt%C4%9Bku.jpg

Bella a Lucas se po smrti svých rodičů staví na vlastní nohy, ale nevěděli, že to nebude tak lehké, jak se jim zdálo. Navíc jejich mamka jim řekla, že kdyby se jí i Charliemu něco stalo, ať se přestěhují do Forks. Ale proč zrovna Forks? Pište komentíky xD

2. kapitola - Stěhování

Tenhle den byl můj nejhorší v mém životě. Zjistila jsem, že moji rodiče jsou mrtví, že Michelle, která nám volala, zmizela a s ní těla našich rodičů. Lucas na mě jen nečinně zíral a já na něho. „Halo? Lucasi? Bello? Je Vám něco?“ řekl někdo.

„Michelle? Michelle?“ Pak zase byla tma.

„Bello, Bello vstávej, už si zase omdlela. Doufám, že se to nebude stávat tak často,“ řekl. Otevřela jsem oči a uviděla tvář, která mě dokázala jenom pohledem na ní uklidnit. Byl to Lucas.

„Lucasi.“ Víc mi moje rty nedovolily.

„Moc nemluv. Bouchla ses do hlavy a teď ti to moc myslet nebude,“ řekl s úsměvem na rtech.

„Sklapni,“ řekla jsem a posadila se na postel v nemocničním pokoji. Viděla jsem, jak Lucas odchází z pokoje a nebyl moc nadšený. Asi jsem to trochu přehnala.

„Promiň… já jenom… je toho teď na mě nějak moc máma, táta a Michelle. Navíc v duchu si kladu otázku, jak nám mohla zavolat s nemocničního telefonu, když ji tady nikdo tři dny neviděl,“ řekla jsem a koukla jsem se na Lucase, který se vracel zpátky na svoje místo, kde seděl.

„Máš pravdu, je to nějaké divné. Ptal jsem se sestřičky a Michelle se s mámou a tátou potkávala celkem často. A před čtyřmi dny se objevil u jejich rozhovoru nějaký pán v černém plášti a dával Michelle, mámě a tátovi nějaké desky, a pak odvedl Michelle pryč a už ji tady nikdo neviděl, “ řekl mi Lucas.

„Bello? Lucasi? Vy jste tady? Slyšeli jste to? Víte, že Michelle mi dneska volala? Brečela mi do telefonu, ale než jsem se jí na něco začala ptát, zavěsila… znám ji dlouho a nikdy by mi nezavěsila do telefonu. Chcete slyšet, co se stalo vašim rodičům?“ zeptala se nás sestřička.

„Jo, ale jak se jmenujete ani vás neznáme?“ řekl Lucas trochu zdvořileji, než mu bývalo zvykem.

„Já se jmenuji Diana a jsem tady vrchní sestra, a proto vím o všem, co se tady šustne. No, ale zpátky k Vám. Charlie vyzvedl Rennée autem před nemocnicí, jako každý jiný den a jeli domů, jenomže když jeli, narazilo do nich nějaké auto. Z místa odjelo, takže policie po něm pátrá, nemusíte se ničeho bát,“ řekla s klidným hlasem. Tak to mě dost naštvalo a hned jsem na ní vyjela.

„Co si to dovolujete? Říct nám, že se nemáme bát.“

„Bello!“ zakřičel na mě Lucas.

„Ne Lucasi… tahle D… Diana asi ještě nepochopila, že nám umřeli rodiče, mě je jedno, kdo je zabil. Já je chci zpátky. Na tom mi nejvíc záleží. A teď, jestli mě omluvíte, slečinko, mám něco na práci, zatímco vy si tu můžete oblbovat, koho chcete. Jdeš Lucasi?“

Lucas se na mě jen podíval a pak drze odsekl.

„To si přehnala Bello.“ Šla jsem za ním, zatímco on otvíral dveře od BMW X3.

„Jak to myslíš, že jsem to přehnala?“ zeptala jsem se ho zvýšeným hlasem.

„Tak jak to říkám Bello. Chovala ses nezodpovědně, i když ty jsi nezodpovědná, je ti teprve sedmnáct.“ A nastoupil do auta.

„Jak to myslíš, že jsem nezodpovědná? Já jsem zodpovědná.“ Zabouchla jsem dveře od auta a rozhodla se jít domů pěšky.

„Bello, polez do auta. Než se dostaneš domů, budeš promrzlá na kost. Promiň … já vím, že je toho teď na tebe poslední dobou moc. Máma, táta, Michelle a taky tvoji kamarádi ze školy Tanya a Peter. Vím, že si to nechceš připustit, ale ty Petera miluješ.“ On snad ví, co k Peterovi cítím.

„Nepleť se mi do života. Nevím, proč teď tady vytahuješ Petera. Nic o něm nevíš,“ řekla jsem hrubě a šla po kluzké silnici a najednou jsem upadla.

„Au … moje kostrč,“ řekla jsem a nemohla jsem se zvednout. Lucas vystoupil z auta a zvedl mě do náruče.

„Dík, ale už mě můžeš pustit, já dokážu jít sama,“ řekla jsem, ale nepustil mě.

„Ty? A jít sama po kluzkém chodníku? Dovol, abych se zasmál.“ A začal se hlasitě smát.

„Ne. Nedovolím a pusť mě už konečně dolů!“ vyprskla jsem ze sebe.

„Ty jsi teda dneska bručoun. Podívej, já taky nejsem moc nadšený, že naši rodiče už nežijí, ale nevytvářím kolem sebe dusno, takže jestli si okamžitě nesedneš do toho auta, už se taky nikdy nemusíme vidět,“ řekl nasupeně a postavil mě opatrně na zem. Zatímco obcházel auto, rozeběhla jsem se a pořádně ho objala.

„To bych taky nemohla přežít, kdybys tu pro mě nebyl, jako můj starší bratříček.“ Dala jsem mu pusu a sedla si vedle něho v autě.

„Už jsem si myslel, že se otočíš a půjdeš pryč,“ řekl upřímně a na tváři se mu změnil výraz, který byl nečitelný.

„No… v poslední vteřině jsem váhala, jestli opravdu nezdrhnout, ale věděla jsem, že by si mně stejně dohonil, protože máš tenisky a já jenom… obyčejné pantofle. Když o tom tak přemýšlím. Proč si mi nevyměnil boty?“ Řekla jsem nasupeně.

„Promiň, že jsem ti nevyměnil „obyčejné pantofle“ za nějaké podpatky či jiné boty. Já se v té tvojí módě nevyznám, ale jediné co vím je, že se ty v módě hodně vyznáš a že si vyrábíš nádherné oblečení. Vážně… na šicím stroji neumí nikdo líp, než ty.“ Řekl upřímně.

„Vždyť moje výtvory nikdy nenosíš,“ řekla jsem a sledovala z auta blikající světélka, jak se nesouměrně pohybují venku.

„To sice ne, ale zkusím to, i kdybych měl v nové škole vypadat, jako naprostý blbec.“ Řekl šťastně.

„Nová škola?“ zeptala jsem se.

„Jo. Říkal jsem si, proč bychom se nemohli přestěhovat. Víš, Anchorage by nám hodně připomínalo rodiče, a proto jsem se rozhodl, že bychom se přestěhovali do Washingtonu, kde je malé městečko jménem Forks. Do Forks, protože tam bydlí jeden můj kamarád Eric, snad se ti bude líbit. Pokud budeš souhlasit,“ řekl to velice vážně, jako kdyby to říkal malému dítěti, ale já nejsem malé dítě.

„No tak jo, ale vždyť to je strašně daleko, museli bychom jedině letět soukromým letadlem.“

„To už jsem zařídil. Phil se o to postará. Poletíme už zítra. Musíš si jenom dnes sbalit věci,“ oznámil mi nečekaně.

„Počkat… mi poletíme už zítra? A jak vyřešíme tu záležitost s mámou, tátou a Michelle? Co pak jsi na to úplně zapomněl?“ To už jsme přijeli domů, vystoupila jsem si z auta a hledala klíčky ve své kabelce. Našla jsem je a odemkla zámek malinkým klíčkem, pak se mě zeptal jeden hlas na heslo „bezpečnostní systém“ řekla jsem „Cullenovi“ a dveře se otevřeli dokořán, když jsem si něco uvědomila.

„Ano… poletíme,“ řekl Lucas a zatím zmáčkl na malém ovladači tlačítko a auto udělalo zvuk, který signalizoval, že je auto zavřené.

„ A ta záležitost se vyřeší. Přiznej si to! Jak dlouho bychom tu čekali, než by se našla Michelle či těla našich rodičů. Ten co unesl Michelle, věděl dobře, co dělá. Nemyslíš si, že je velká náhoda, že máma a táta se s námi bavili o závěti a penězích dnes, kdy se nabourali a pak když se zjistilo, že jsou mrtví, tak z ničeho nic, prostě zmizeli a s nimi zmizela před třemi dny i jejich nejlepší kamarádka Michelle. Navíc mamka by se o tom, že Michelle nechodí do práce, určitě zmínila, byly to přece nejlepší kamarádky,“ řekl Lucas a já začala přemýšlet. Šla jsem k počítači a pustila ho.

„Právě jsem na něco narazila Lucasi. Nevíš, proč máme v bezpečnostním systému, heslo k otevření dveří Cullenovi?“

„To mě nikdy nenapadlo a přitom tady bydlíme hrozně dlouho. Počkat, vždyť jsme heslo minulý čtvrtek měnili,“ řekl Lucas a já se zatím dívala do GPS na svém mobilu, kde je…

„Jakže se to naše nové město jmenuje?“ zeptala jsem se otráveným hlasem, protože Anchorage mám ráda, i když tady sněží, stejně mám toto město ráda.

„Forks jmenuje se Forks a nebuď tak otrávená, postupem času si zvykneš,“ ukonejšil mě.

„Prosím tě, nech si toho a teď mě dobře poslouchej. Ve Forks, kam se chceme přestěhovat, žije jedna rodinka, která se jmenuje Cullenovi. Nepřipadá ti to trochu zvláštní, že naše heslo je stejné, jako jejich příjmení a navíc, proč se vlastně stěhujeme do Forks. Upřímně si můžeme říct, že žádného kamaráda Erika ve Forks nemáš, protože si ve Forks nikdy nebyl. Takže proč právě Forks?“

„No, já jsem o tom s mamkou mluvil, kam bychom se odstěhovali,“ řekl sklesle.

„Co? Kdy? Proč?“

„No… protože kdyby se jí a tátovi něco stalo, tak ať víme, co máme dělat, včera jsme to probírali ani nevím, jak jsme to téma vůbec načali.“ Vypravoval mi celý utajovaný rozhovor s mojí mamkou a já hltala „každé slovo“ jenom škoda, že jsem u toho rozhovoru nebyla. Tak moc mi chybí. Mohla jsem jí říct všechno. To s Peterem a s Tanyou.

„Řekla mi všechno i hesla do „NAŠICH“ bankovních účtů.“ Zírala jsem a pak ještě dodal.

„A taky chtěla, abychom se odstěhovaly. Ne, kvůli nim, ale kvůli nám, aby nám to tady je nepřipomínalo. Takže hned řekla Forks, jako kdyby věděla, že se jí na to zeptám.“

„Aha. Víš, co si myslím, že když se přestěhujeme do Forks hned teď, dozvíme se dříve co se tady děje. Za 1)proč Michelle a těla našich rodičů zmizela a co nás spojuje s městečkem Forks a s rodinou Cullenových,“ řekla jsem vítězoslavně.

„Jo máš asi pravdu, jdeme balit a ty zatím uvař kafe, protože ho budeme potřebovat jako sůl, jestli chceme balit celou noc. Tak jde se na to, čeká nás hodně práce,“ řekl a já šla udělat kávu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek