Sekce

Galerie

/gallery/Posledn%C3%AD%20chv%C3%ADle%20%C3%BAt%C4%9Bku.jpg

Další kapitolka je tu, tak doufám, že se Vám bude líbit. Vaše Zira

17. kapitola – Slunečné město

Celých deset let jsem byla v Miami a nezměnila se. Nezestárla jsem. Po celých deset měsíců jsem používala máminu kreditku. Dnes jsem ale použila svoji a to byla nejspíš má osudová chyba. Šla jsem dnes na pláž, rozložila si osušku na vařící písek a šla si zaplavat. Po pár metrech jsem se potopila, co nejhlouběji to šlo a plavala dál ale pod vodou. Najednou se kolem mě něco mihlo a já se trochu lekla. Pak jsem uviděla medúzu a oddechla si. Sice mě žahla a já cítila bolest, ale stejně se mi to hned zahojila, tak proč se kvůli tomu děsit. Po dvou hodinách jsem se vynořila z vody a šla si lehnout na osušku. Všimla jsem si, že hned vedle mé osušky je postaveno jedno velké křeslo. Na ní seděl nějaký muž celý zahalený do bundy, džín a kšiltovky. Ruce měl schované v bundě a celou dobu hleděl před sebe.

„Co tu děláš, Edwarde?“ zeptala jsem se ho a on se usmál. Rychlým pohybem mě přitlačil k zemi a znovu se usmál.

„Jak jsi mě poznala?“

„Jak asi. Proč by někdo chodil na pláž zahalený v oblečení, když je venku tak krásně a svítí sluníčko. To by tak maximálně musel být blázen do svého potu… jinak to nechápu a jinak… proč by si někdo dával lehátko až k mé osušce. Co tu děláš?“

„Přišel jsem si pro tebe,“ řekl a znovu se usmál.

„To brzo.“ Zasmála jsem se a strhla ho na teplý písek, tak aby mi nezacláněl na mé osušce. Osušku jsem si hodila přes sebe a šla pryč.

„Počkej… no tak… vysvětlím ti to.“ Já ho ale úspěšně ignorovala.

„To ty jsi odešla.“ Zastavila jsem se a začala ve mně bublat krev. Přišla jsem k němu a dala mu facku. Pak jsem se zarazila.

„Promiň…já nevím, co mě to popadlo,“ řekla jsem a pak uviděla za Edwardem dalšího muže a ženu v kápi. Hned jsem poznala, kdo to je. Ženu jsem objala a muži dala facku.

„Alice… tak ráda tě vidím. Jaspere… už mi nikdy neměň náladu.“ Usmál se.

„Co tu děláte?“

„Přišli jsme si pro tebe. Tolik se toho stalo. Všechno ti povím v autě,“ řekla Alice. Objala mě a šli do mého bytu. Všechno mi sbalili a za pár dnů jsme už jeli zpátky k jejich domu na Aljašce.

„Takže co se stalo?“ zeptala jsem se Alice, když jsme v jejím autě jely na Aljašku. Alice a já jsme jely v Alicině žlutém porsche a kluci jeli v druhém autě.

„Hned potom, jak jsi odjela… napadl Lucase upír… James. Zachránila ho Victoria, která se do něho zamilovala.  Laurent ji ale zabil. Victoria ho ale stihla proměnit, takže Lucas je upír.“

„Cože?“ vykřikla jsem a nemohla tomu uvěřit.

„Ano a potom přišli Volturiovi a chtěli tě zabít. Nejspíš se o tobě dozvěděli od Tanyi, které to řekla Irina a Irině to řekl Laurent. Lovili nás. Po dohodě mezi Zirou a Demetrim nás pár měsíců nechali, ale pak nás zase honili. Dohnali nás, a když Jane uviděla Lucase, tak se do něho zamilovala. Teď jsou spolu a Aro s tím nic nemůže udělat. Po nějaké době nás všechny nechal konečně na pokoji… a… my pro tebe nemohli, protože kdyby tě s námi našli, tak je po tobě. Lucas a všichni ostatní se na tebe už hrozně moc těší… i Zira, která je s Demetrim. Je to divný, ale nejspíš je to jen špeh. Kdybychom tě náhodou našli, tak to má okamžitě nahlásit. Ale Zira ho hlídá na každém kroku, tak si nemusíš dělat starosti.“ Zasmála se. Celou dobu jsme pak už nepromluvily. Byla to dlouhá cesta a já nejspíš usnula. Jejich dům byl nádherný. Možná to byl sen, ze kterého se ale nikdy nechci probudit. Když jsem vystoupila, okamžitě mě zahalil dav lidí, kteří mě objímali a zdravili. Byli tu všichni. Eleazar, Carmen, Irina, Tanya, Kate, o kterých mi Alice v autě říkala a pak Lucas, Jane, která byla mladší než já… teda myslím na pohled… mohlo být tak čtrnáct… a potom samozřejmě Emmett, Rosalie, Zira, Demetri, který se tvářil vážně divně, jak Alice říkala, a Esme a Carlisle. Všichni odnosili moje věci do Edwardova pokoje a potom všichni šli na lov kromě Demetriho… proč asi? Vybalovala jsem všechny věci, když najednou zaklepal někdo na dveře. Ani jsem se nemusela dívat, kdo to je.

„Co potřebuješ?“

„Nic,“ řekl a přiblížil se ke mně blíž. Stále jsem byla otočená k němu zády, abych mu neviděla do jeho tváře.

„Já vím, co tu děláš.“

„Vážně? A co?“ zeptal se mě.

„Proč se ptáš mě? To ty mě chceš zabít.“

„Uhodla jsi. Poslední přání?“ zeptal se mě.

„Ano… je to spíš jen taková hádanka… nebo spíš varování. Chtěla bych vědět, jak mě zabiješ.“

„Protrhnu ti hrdlo a potom tě vysaju,“ řekl a zasmál se. Já jsem se zasmála s ním.

„Tak to hodně štěstí.“ Přiblížil se ke mně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek