Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/05850bef7da443c9bf148927cede1c4b.jpg

Přesuňme se o několik tisíc let napřed. Tento svět už není takový, jaký ho známe. Slunce už nikdo nezná, všemu vládne temnota a hlavně upíři. Ale nic není tak, jak se zdá. Toto je příběh o lásce, pomstě a hlavně naději.

PROLOG

Tento příběh byl vždy skrýván před ušima lidí i upírů. Ve světě, kde každý člověk spadal pod vládu největších predátorů, jaké kdy svět poznal. Upírů. Země už nebyla krásná jako dříve. Všude vládlo šero, za úplňku se vedly války s vlkodlaky. Lidé si už nepamatovali, že kdysi na zemi vládlo štěstí a mír. Že dřív bývalo bezpečno, že lidé mohli bezpečně přecházet po nočních ulicích. Právě z těchto dob a ještě dříve pocházel zapomenutý příběh. Popravdě, zapomenutý nikdy nebyl, ale nikdo z nemrtvých neměl odvahu předávat ho dál.

V kousku Země, která dříve nesla jméno Rusko se skrývalo strašlivé nebezpečí. Protože na Sibiř moc lidí nezavítalo, bylo vybráno právě toto místo k věčnému odpočinku upírky, která se provinila. Budu vám vyprávět ten prastarý příběh.

Ten rok, kdy se to stalo si pamatuji jasně, ačkoliv ta tisíciletí začínají vzpomínky smazávat. Sloužila jsem tehdy Arovi. Tehdy ho už někdo považoval za vládce upírů. Nikdo však nebyl schopný tenkrát vědět, kam až v jeho touze po moci dokáže zajít. Tu dívku jsem moc neznala, ale jako jedna z mála jsem byla u toho, co se stalo.

Nejen já, ale i celá garda, jsme si začali všímat, že ona upírka vychází často ven. Neúčastnila se důležitých jednání, na kterých měla být. Aro by si toho možná nevšiml, kdyby ovšem nepatřila mezi jeho nejlepší klenoty. Nejen, že ovládala štít, měla i moc ovlivňovat živly. Nebyly to iluze, byla to skutečnost. Já sama jsem na vlastní oči viděla, jak bez problému dělá vodní gejsíry na moři. Ovšem její stálá a opakovaná nepřítomnost měla za důsledek, že se Aro začal zajímat, co jeho poklad dělá. Nechal ji tedy sledovat a později zjistil, co se děje. Já to vím. Byla jsem u toho, viděla jsem, jak zuřil.

„Sledoval jsem ji, jak jste mi poručil pane,“ hlásil Demetri, stopař jeho veličenstva, jak teď musíme Arovi říkat. Jeho bratři už dávno nežijí. Nechal je zabít, chtěl vládu jen pro sebe.

„Sledoval jsem ji až do nedalekého města Montecatini Val di Cecina. Chodí tam za lidským mužem, pravděpodobně ví o nás všechno…“ Aro na Demetriho zasyčel. Já jsem jen sklopila oči nad brzkým osudem obou zamilovaných. Porušila nejzákladnější pravidlo, to se neobejde bez trestu.

„Svolejte zasedání, ať neprodleně přijde a jeho přiveďte. Hlavně, ať se to naše drahá nedozví!“ Ne! Tehdy jsem doufala, že neudělá to, co si myslím, že ho nezabije přímo před ní. Stejně jako mnoha dalších jsem se přesvědčila, že Arova dobromyslnost je jen předstíraná.

V jednu hodinu se konalo zasedání. Byla přítomna celá garda. Brzy se objevila i ona. Sálem to trochu zahučelo. I když nikdo netušil, že tohle není porada nýbrž soud, její přítomnost v sále vyvolávala pozdvižení. Byl tu i jeden upír. Jmenoval se Turinus a jeho darem bylo blokování ostatních darů. Kdyby on neexistoval, Aro by se nikdy neodvážil ublížit muži, který si získal její mrtvé srdce.

Ona vešla bez jakýchkoliv rozpaků a zaujala své místo vedle Arova trůnu. Já, ačkoliv můj dar byl velmi silný jsem nestála na svém obvyklém místě. Krčila jsem se v koutě sálu; nechtěla jsem vidět to, co nastávalo.

„Drazí přátelé, sešli jsme se tu kvůli odsouzení dvou hříšníků,“ zvolal Aro a pokynul Felixovi a Demetrimu. Otevřeli dveře do sálu, kterými právě vešel Afton a vedl pohledného mladíka s bronzovými vlasy a zelenýma očima.

„Ne!“ zavřískala a okamžitě se mu vydala na pomoc. To ji už ale svíral Felix v ocelovém sevření. Snažila jsem se nevidět příliš, ale koutkem oka jsem zahlédla Eleazara, jak přišel k Arovi a něco mu, s očima zaměřenýma na zrzavého chlapce, zašeptal. Aro jen pozvedl obočí a nadechl se k dalšímu příkazu.

„Jistě ti je známo, čím jsi se provinila. Zradila jsi naše tajemství. Tvůj dar je ale příliš cenný, než aby byl zničen. Mám pro tebe horší trest, ale nejdřív…Aftone? Odvedl by jsi ho do mé komnaty, mám žízeň!“ Aro se při posledním slově podíval na ni s tím neodpudivějším z odpudivých úsměvů. Sálem se roznesl její hysterický křik přerušovaný dravými vzlyky.

Seděla jsem v autě naproti ní. Řídil Turinus, který blokoval její dar, ale ona se o nic nesnažila. Nebylo potřeba Felixe, aby ji držel. Jen seděla zlomeně schoulená na sedačce s  pološílenýma, nebezpečně černýma očima. Posledním členem naší výpravy na Sibiř byl Alec. Jejím osudem bylo navěky ležet zahrabaná hluboko v zemi. Mělo to ale háček. Jen jediná kapka krve, kdyby se za tohoto stavu dotkla jejích rtů by ji znovu probudila k životu. To nesmělo být nikdy dovoleno.

Byli jsme na místě, Felix už prohloubil hlubokou díru v zamrzlé zemi, kde se bude nacházet její hrob. Pomalu jsem k ní přistoupila a opatrně odhrnula dlouhé kaštanové vlasy z jejího čela a pohlédla jí do tmavých očí.

„Isabello,“ zašeptala jsem. „Omlouvám se.“ Pak ji Alec znehybnil a Felix ji shodil do hluboké temné nicoty. Cestou zpět jsem nemluvila. Stále jsem byla myslí u ní a jejího hrozného osudu. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně někdo přisedl.

„Sestřičko?“ promluvil Alec. Smutně jsem k němu vzhlédla. Objal mě a přitiskl si mou hlavu na rameno. „Netrap se Jane, všechno bude dobré.“

Když jsme se vrátili zpátky na hrad, nikomu nebylo divné, že do naší gardy přibyl nový přírůstek. Byl novorozený a jeho darem bylo čtení myšlenek na dálku. Možná by mi to nepřipadalo divné, kdyby mi nebyl povědomý. Ten chlapec si nepamatoval svou minulost až na jméno.

Jmenoval se Edward.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nessienka

3)  nessienka (27.04.2010 22:39)

Úžasne zaujímavý námet. Už sa neviem dočkať pokračovania.

2)  viki (27.04.2010 12:08)

Hodně zajímavé ! Těším se na pokračování !

1)  Lenka (27.04.2010 10:50)

Originální námět. Jsem zvědavá na pokráčko.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still