Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/05850bef7da443c9bf148927cede1c4b.jpg

Je tu další díl. Jak to dopadne s osudem Jane? Bude zničena, nebo znovu vyparávět tento příběh?

6.kapitola

(Bella)

Chvíli jsme naproti sobě stáli, ale nic jiného se nedělo. Koutkem oka jsem viděla Demetriho výraz – pomalu mu docházela trpělivost. Konečně se přestal dívat na mě a měřil si naštvaně Edwarda.

„Edwarde, Edwarde. Aro nebude moc nadšený až uslyší, že stojíš na špatné straně barikády!“ Edward na něj jen zasyčel.

„Věděl jsi to?! Věděl jsi že Bellu -“ Mávl ke mně rukou, jako by má přítomnost zodpovídala všechny otázky.

„Samozřejmě, že jsem to věděl. Vždyť já jsem tě proměnil!“ Vypadalo to, jakože se Demetri snaží vzpomínat na něco dávno zapomenutého. Edward se zatvářil hrozně bolestně.

„Můžeš přestat myslet?“ zasténal Edward a mě to zapadlo do sebe.

„Ty slyšíš myšlenky?“ vyjekla jsem. Edward jen přikývl a já překvapeně zamrkala. Teď už chápu, proč ho Aro nechal naživu.

Najednou se něco změnilo. Cítila jsem z Demetriho zuřivou touhu po boji. Cítila jsem jeho energii, která se připravovala k útoku. Moje tělo jednalo automaticky. Těsně před tím, než vykročil směrem k mé lásce, vyšlehly v úzkém kruhu okolo něj zlověstné plameny. Všiml si jich pozdě a sám do nich vběhl. Ozvalo se bolestné zaskučení, než všechno utichlo. Nikdo nedýchal, jak se plameny snížily a pomalu se po zemi sunuly k Jane. Rychle jsem si ten fakt uvědomila a oheň zmizel stejně rychle, jako se objevil. Překvapivě jsem sledovala spálený kruh trávy, kde před tím stál Demetri. Velice pomalu jsem k tomu místu došla a položila dlaň na zničenou trávu. Viděla jsem, jak mladá tráva prorazila zeminu a zasytila celý vypálený plac. Po tom, že zde před několika sekundami zemřel upír nebylo vidu. V údech jsem cítila neuvěřitelnou sílu, přirovnatelnou k síle téhle planety. Cítila jsem, že kdybych chtěla, vypuknou na Zemi všechny vulkány a celou planetu zničí. Ta ohromná síla mě děsila.

„Bello! Ach, mě je tak líto co se stalo. Prosím, odpusť mi to,“ prosila Jane. Velice obezřetně ke mně došla a zlehka mě objala kolem pasu. Ačkoliv jsme si nikdy nebyly blízké, objetí jsem jí opětovala.

„Aro proti tobě zbrojí. Povolává všechny do Volterry na svou ochranu,“ zašeptala po chvíli. Vyděšeně jsem se od ní odtáhla. Nechtěla jsem zabít nevinné upíry. Už takhle se mi nelíbilo, že musel zemřít i Demetri.

„To bude dobré, lásko.“ Edwardova paže mi přistála na rameni. S mojí schopností bude… složité určit cíl tak přesně, aniž by někdo další přišel k úhoně.

„Co to máš s očima?“ vyhrkla najednou Jane. Povytáhla jsem obočí. To nikdy neviděla zlaté oči vegetariánů?

„Co je s nimi? Zlaté zbarvení dělá zvířecí krev,“ vysvětlila jsem.

Zaváhala. „Ale tvoje oči… jsou modré!“ Chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci zpracovala. Kousek odtud jsem slyšela potůček. Rozběhla jsem se tam.

Odraz v hladině byl překvapivý. Ty oči! Byly modřejší, než Sargasové moře a čistější než dokonalý diamant. Navíc moje rty byly přímo krvavě rudé. Moje tvář náhle vypadala jinak, než jsem si pamatovala… lépe. S pohledem stále upřeným na hladinu jsem se narovnala. Bůh ví proč jsem měla pocit, že když mrknu, všechno zmizí a já se zase octnu v té černé díře.

„Co teď?“ ptala jsem se. „Jak daleko je do Volterry?“

„ Teď se nacházíme na území Mauritánie, kdysi to byla jižní část Polska. Je to zhruba 1500km, když putuješ přes sídla lidí. Letecky by to bylo asi 1000km,“ odpověděla Jane. V tu chvíli mi došlo, že jsem získala dalšího mocného spojence.

„Je hloupost, abych vyrazila do Volterry. Sice mám na své straně ohromnou sílu, ale můj štít není fyzický. Bude tam příliš mnoho upírů, než abych se tam dokázala dostat nepozorovaně a zničit A –„

„Moment!“ vykřikl Edwarde. „Ty tam chceš jít sama? Dočista ses pomátla?!“

„Nemůžu vás ohrozit!“ obhajovala jsem se.

„A já tě nemohu ztratit. Ty to nechápeš Bello? Byl jsem bez tebe tak dlouho, že by mě další odloučení zabilo. Ti amo più della vita. Non puoi lasciarmi al buio, quando non ci sarà con me. Vi prego di non farmi lasciare ancora una volta,“ možná si to ani neuvědomil, ale začal mluvit v jazyce, ve kterém jsme si vyznali lásku a on to dělal znovu. (Miluji tě víc, než svůj život. Nemůžeš mě dál nechávat ve  tmě, když tam nebudeš se mnou. Prosím tě, nenuť mě tě znovu opustit.) Rozhlédla jsem se okolo. Ostatní velmi nenápadně opustili louku, nechávali nám tak tu společnou chvíli.

„Ti amo,“ zašeptala jsem ta dvě kouzelná slůvka. V tu chvíli našly jeho rty ty moje. Na další slova nebyl čas. Nevím kolik času uplynulo, kolik dní bylo svědkem tance našich propletených těl. Byl můj a já byla jeho. Věděla jsem, že následující boj bude těžký, ale za cenu vlastní… existence, jemu se, proboha, nic nestane. To přísahám. Láská nás strhávala dál s sebou do víru vášně. Nebylo žádné lo(já) nebo egli(on). Byly jsme jen noi(my).

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

MaiQa

3)  MaiQa (30.05.2010 21:54)

Já snad dneska nevypnu počítač. Mám ještě tolik práce. Krásná kapitolka.

lied

2)  lied (25.05.2010 20:57)

úžasný dílek o jednoho upíra méně teď jí zbývá ještě celí hrad :D

sakraprace

1)  sakraprace (25.05.2010 20:52)

Zírám, zírám. Šikovná holka. Moc jim fandím a těším se na další díl.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek