Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/05850bef7da443c9bf148927cede1c4b.jpg

Vzpomínky bolí...

Krok za krokem, den za dnem putovala Isabella pomalým lidským krokem k vytouženému cíli. Nespěchala, věděla, že pomsta má svůj čas. Nebrala ohledy na stromy, pozůstatky budov či hory, které jí stály v cestě. Razila si svou cestou a nechávala za sebou ještě zpustošenější zem. Jak se dostávala na jih, sníh pomalu ustupoval, až kráčela po bahnité půdě. Ovšem kam vstoupila, zůstávala za ní cestička čerstvě vyrostlé zelené trávy.  Když měla žízeň, napila se. Když chtěla změnit směr, změnila ho. Šla naprosto netečně, vstříc svému osudu.

Právě procházela hustým smrkovým lesem. Sníh už dávno nechala za sebou, tady nad vysokými korunami stromů zářilo žhavé slunce. Země vsakovala ten teplý vánek a probouzela k životu mrtvé květiny. Náhle měla Bella pocit, že v lese není sama. Pozoruje ji někdo? Nadechla se, ale necítila nic než vůni smůly a jehličí. Ovšem, kdyby její tělo tak vehementně neodmítalo možnost, že je její láska naživu, ucítila by jeho známou vůni, kterou byl nasycen les. Schovával se ve vrcholku jedné z nejvyšších smrčin a pozoroval dívku, která mu připadala tak známá a přes to tak cizí zároveň. Nechtěl ji zabít. Už vůbec nepomyslel na nějaký úkol, který měl plnit. Dívka mu připadala velmi povědomá. Znal ji, nebo ji alespoň už viděl. Chtěl seskočit dolů a pohlédnout jí do očí, ale nemohl. Nechtěl.

A tak Isabella putovala dál za svou pomstou nevědoma, že její láska se ukrývá sotva padesát metrů od ní. Znovu si vybavila jeho tvář a najednou už nechtěla pokračovat. Sesunula se k zemi a opřela se o mohutný kmen vysokého smrku. Připadala si, že jí nezbyly žádné síly. Jediné, co dokázala, bylo vzlykat. Vzlykat a vzpomínat.

„Pche! Vždyť to je hrozné!“ povzdechla jsem si nad šaty, které právě držím v ruce a rychle sáhla pro jiné – blankytně modré. Blížil se výroční ples a já utekla z hradu, abych si koupila SAMA nějaké pěkné šaty. Nepotřebuji, aby mě Jane nebo Heidy vytáhly do Florencie či jiného velkoměsta nakupovat. Tohle město se mi zdálo dokonalé. Malé, omezený výběr a toskánská krajina všude okolo. Jen ten název je poněkud dlouhý. Montecatini Val di Cecina, kdo to jen vymyslel?  Můj pochod myšlenek přerušil až příliš vřelý prodavač.

„Vezmete si je, signora?“ zeptal se zdvořile

„Si, grazie,“ přitakala jsem. Počkala jsem, než je naúčtoval a pak se spěchem vyšla z obchůdku na malém náměstíčku. Dnes bylo zataženo – jinak bych ani nemohla vyjít ven, na obloze plulo spoustu malých mráčků, které dokonale zakrývaly slunce.

Můj pohled upoutala malá kamenná kašna na pravé straně náměstí. Byla malá, a vypadala odstrčeně na rozdíl od své velké sestry nalevo, okolo které bylo spoustu lidí. Děti si hrály v mělké vodě a radostně po sobě stříkaly vodou. S povzdechem jsem došla až k té malé kašně a položila si tašky na její okraj. Pomalu jsem se posadila na zaoblenou římsu a teď už bosýma nohama kmitala v teplé vodě. Vyrušil mě až milý hlas pěkného chlapce, který náhle seděl kousek ode mě.

„A já si myslel, že sem nikdo nechodí. Bál jsem se, že je tu ta fontána dočista sama, a že jsem jediný, kdo ji chodí navštěvovat.“ Chlapec se rozpustile usmál pohlédl na mě krásnýma zelenýma očima.

„Jsem tu poprvé, ale jestli ti vadím, mohu odejít,“ zamumlala jsem. Na to mi on rychle odpověděl:

„Jak by k tomu chudák ta fontánka přišla, kdybych od ní odehnal tak krásnou slečnu?“ Proti své vůli jsem se usmála. Hodně lidí, i upírů, mi říkalo, že jsem krásná, ale od tohoto chlapce to znělo jinak.

„Jistě by oželela mou špatnou společnost.“

„Špatnou? Ne ne, vy nejste špatná, signora, andělé nemohou být špatní.“ Trval si na svém.

„To bude tím, že k anděli mám dalekou cestu,“ přiznala jsem.

„Nejste – li anděl, nebe je tedy zlé. Mimochodem, kde je má vychovanost. Jmenuji se Edward.“

„Isabella,“ představila jsem se.

„Nu, odkud pocházíte, pocházíš, smím – li, Isabello?“ zeptal se s pokřiveným úsměvem Edward.

„Smíš. Pocházím z nedaleké Volterry. A co vy – ty, narodil ses tu?“

„Ach ne, moji rodiče pochází z Ameriky, ale Itálie se jim zdála krásnější. A měli pravdu…“ Při poslední větě se podíval na mě a tváře mu lehce zrůžověly.

„A kolik ti je let, Edwarde?“ pokračovala jsem v lehkém tématu.

„Nedávno jsem oslavil 17. narozeniny. A tobě?“

„Mě je též 17,“ odvětila jsem prostě. V tu chvíli jsem pohlédla na nebe a bylo mi jasné, že náš rozhovor končí. Na nebi se objevila veliká modrá skvrna, která za pár minut odhalí slunce.

„Je mi líto Edwarde, ale už musím jít.“

„Ach, to je škoda. Smím tě ještě vidět, zítra? Setkáme se tu?“ Ptal se s nadějí v hlase.

„Ano, zítra. Ale až nebude svítit slunce, nevadí – li to.“

„Nevadí,  jen přijď!“

„Tak tedy zítra, u naší fontány,“ zasmála jsem se a rychle se obrátila k odchodu.

„Sbohem, Bello!“ Slyšela jsem za sebou. Takhle mi ještě nikdy nikdo neřekl.

Bella dál seděla a vzpomínala na jejich setkání. Ona si to neuvědomila, ale během vzpomínání, neměla stažený štít a Edward slyšel každou její myšlenku. Náhle se mu vybavily všechny vzpomínky, i když lidské, které již zapomněl. Jak mohl jen zapomenout na lásku? Opatrně, neslyšně, seskočil sotva krok od uvzlykané zlomené dívky a naklonil se k ní.

„Bello?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

sakraprace

1)  sakraprace (05.05.2010 19:14)

Páááni, krásné a dojímavé On žije??? Jak to??? Zvědavostí asi nebudu spát, takže moc děkuju

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek