Sekce

Galerie

/gallery/kralik.jpg

Úsvit

 

(15+)

K jeho velkému překvapení se Fru slabě a tiše rozesmála. Unaveně si povzdechla a pak s vážnou tváří řekla:

„Zabij mě. Prosím.“

 

Pozoroval ji mlčky, mračil se. Dvakrát se nadechl, aby něco řekl, ale nikdy nepromluvil. Věděla, že to neudělá. Nesplní to, co po něm chtěla. Věděla to už ve chvíli, kdy ho o to požádala. Možná doufala, že když projevil tolik ohleduplnosti a vyhnal z pokoje tamtu zrůdu, když se k ní choval téměř láskyplně, dokáže se vžít do její situace a vyhoví jí. Spletla se.

„Ne,“ zabručel nakonec. Vstal a otočil se k ní zády. Když nevědomky popotáhla nosem, zaťal ruce v pěst.

„Spi,“ řekl téměř hrubě. Pak se jeho postoj uvolnil, obrátil se k ní a mnohem vlídnějším hlasem dodal:

„Budu tu. Spi. Nebo jíst?“

Agnieszka jen lehce zavrtěla hlavou.

„Nechci jíst. Chci odsud pryč. Nebo abys mě zabil.“

Pomalu zvedl jeden koutek v úšklebku. Pořád si ji prohlížel, nedal najevo jedinou emoci. Agnieszka to nevydržela a odvrátila od něj hlavu na stranu.

„Chápu. Doufám, že víš, co nechci.“ Zamumlala to tak potichu, že člověk by ji neslyšel. Během dne ve společnosti toho upíra, který ji několikrát pouhým pohledem dokázal vyděsit až k hranici příčetnosti, ale zjistila, že oni umí mnohem jinačí věci než obyčejní lidé. Věděla, že ji uslyší.

„Promiň,“ uslyšela. Taky se ušklíbla. Omluva. Ta jí tak pomůže! Ještě chvilku se snažila přijít na nějaký plán, aspoň náznak plánu, malou možnost, jak zabránit tomu všemu, co se na ni hrnulo. Ale pouhé přemýšlení o plánech, které pro ni ten upír má, ji znovu dostávalo do hysterického transu. A pokaždé, když se jí rozbušilo srdce a začala přerývavě dýchat, upír udělal tiché ššš, aby ji zklidnil. A fungovalo to.

Protože i když věděla, že ani tenhle upír není dobrý, i když věděla, co s ní chce dělat, i když ji jen pomyšlení na to, co se s ní stane, přivádělo k šílenství, on byl to nejmenší zlo. Zařekla se, že dokud bude dýchat, bude doufat. Modlit se a věřit. A ve společnosti tohohle upíra na to všechno měla dost času. A dostatek bezpečí.

Usnula vysílená, ale téměř klidná.

Když se probrala, věděla hned, kde je. Tentokrát necítila zoufalství, spíš byla otupěle smířená s tím, co se děje.

„Jak ti je?“ Jeho tvrdý přízvuk už skoro neexistoval. Pořád ještě bylo poznat, že polština není jeho rodnou řečí, ale kdyby ho neznala, nenapadlo by ji, že ještě před dvěma dny neuměl ani slovo. V posledních osmačtyřiceti hodinách se asi tisíckrát rozhodla, že s tím monstrem nikdy nepromluví jediné slovo, jenže… Doufala, že pokud se bude snažit s ním vycházet, dokáže on někde ve své černé zkažené podstatě najít trochu soucitu. Netušila, jak moc reálná ta její naděje je. Možná když on uvidí, že Agniezska je hodná a nikdy by nikomu neublížila… Možná když ji trochu pozná… Pak by mohl pochopit, že jeho plán je pro ni naprosto a absolutně neproveditelný.

To byl jediný důvod, proč na něj promluvila. Nic jiného v tom nebylo, tím si byla jistá.

„Učíš se rychle,“ řekla. Zakručelo jí v břiše. Uvědomila si, že naposledy jedla minulý den ráno.

„Jsme hodně rychlí. Nejen po fyzické stránce,“ odpověděl. „Dojdu ti pro jídlo.“

Agnieszce se zase zrychlil tep – znamenalo to, že tu zůstane sama. A že bude moci kdokoliv přijít.

„Budu hned zpátky,“ slíbil jí a pak slyšela jen vrznutí a klapnutí dveří. Posadila se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Vypadal jinak. Předtím tu bylo pár věcí, které ukazovaly na to, že pokoj je obydlený – knihy na polici nad stolkem, nějaké papíry na stole. Teď bylo všechno pryč. Váhavě vstala a zamířila ke skříni. Ten první den z ní vytáhl notebook. Když ji otevřela, nenašla ani příslovečné smítko prachu. Zmateně došla do koupelny, ve které chyběly ručníky i hygienické potřeby. Ne, že by je ona použila – trochu škodolibě doufala, že všechen ten stres a pocení se na ní trochu podepsaly. Když si ji upír vybral, tak ať si to užije. Ale dobře si pamatovala, že když se pokoušela utéct, musela dát stranou pár věcí. Také chyběly. Netušila, co přesně znamená, že si ten její upír odnesl všechny věci. Jen doufala, že ji tu nechce nechat a zmizet. Večer se dušoval, že nikam neodejde.

Než si stihla dojít na záchod, kde mohla s povděkem zjistit, že toaletní papír tu zůstal, a opláchnout si obličej, aby smyla tu uschlou vrstvu slz, už cítila otevřenými dveřmi jídlo. Hodila za hlavu veškerou svou důstojnost, protože měla vážně hlad. Beze slova se vrhla na tác s míchanými vajíčky a džus vypila na ex. V půlce jídla si všimla, že ji upír s úsměvem pozoruje. Lekla se, že jí dal něco do jídla, a rychle hodila toast na talíř. Zatvářil se překvapeně.

„Co se stalo?“

„Něco jsi mi tam dal? Co máš v plánu?“ zeptala se podezíravě. Zavrtěl hlavou:

„Nerozumím ti.“

Rukou máchla do prostoru.

„Nic tu nemáš, odnesl sis všechny věci. Co to znamená?“

Usmál se. Jen lehce zvedl koutky a vysvětlil:

„Přestěhujeme se. Do pokoje s oknem. Potřebuješ denní světlo.“

Agnieszka ho chvíli pátravě pozorovala. Tohle bylo… zvláštní. Vážně se o ni staral. Tušila, že by ji to mělo děsit. Dokázala si spočítat, že je to jen kvůli tomu, co po ní chce. Ale zároveň její hlava doslova křičela touhou po slunci, protože v téhle kobce nevěděla, jestli je den, nebo noc. Okno v koupelně jí to neulehčovalo, protože z většiny pokoje na něj nebylo vidět.

„Takže žádné drogy v jídle?“ ujistila se. Nechtělo se jí ta vajíčka nechat, vážně měla hlad. Tentokrát se uchechtl.

„Ne, žádné drogy v jídle. Přísaháme.“

„Přísahám,“ opravila ho automaticky. Uvědomila si to a zamumlala omluvu. A hned by se za to nejraději neviděla. Zase až tak moc vstřícná být nechtěla.

„Ten pokoj s oknem,“ začala po dalším soustu, pohled upřený na vidličku. „Ve kterém je patře?“

Byl zticha. Chvilku čekala, jestli odpoví. Pak zvedla hlavu. Pobaveně ji pozoroval. Zrudla, protože jí bylo jasné, že její otázka vůbec nebyla nenápadná.

„Až nahoře.“ Neznělo to výsměšně, prostě se jen bavil tím, jak je průhledná. „Navíc se nedá otevřít celé, jen horní část. A k ní se nedostaneš.“ Najednou zvážněl, jeho pohled ztvrdl. Sklopil hlavu a tiše řekl:

„Nemůžeš odsud utéct. Našli by tě. Jsou tu výborní stopaři. Trvalo by jim to jen pár minut. Nedokázal bych tě zachránit. A potom už by nic nepomohlo ani mně.“

Agnieszka se zamračila. Bylo jí jedno, že by ji našli stopaři a on by ji nemohl zachránit – to v podstatě chtěla. Ale vadilo jí, že už jí podruhé říká, že na ní záleží jeho život. Předtím jí to nedošlo, mluvil o tom, že někdo nemá trpělivost – možná ten smradlavý upír. Ale teď si to dala dohromady a hlasitě polkla. Slova toho dotazu volila pečlivě, mluvila pomalu. Chtěla, aby si musel znovu jasně uvědomit, že ona rozhodně není pro.

„Když se ti nepovede mě přesvědčit, přemluvit mě k tomu, abych souhlasila s dítětem, co to bude znamenat pro tebe?“

Podíval se jí přímo do očí. Dělal to už večer i teď ráno, ale nic to s ní nedělalo – pochopila, že musí chtít ji omámit. Teď to chtěl, ale uvědomila si to včas a sklopila zrak.

„Fru?“ řekl. Zavrtěla hlavou. Ne. Nebude poslouchat na slovo.

„Asi už nebudu mít další pokus. Aro už není trpělivý.“

„A co ti udělá?“ zeptala se. Mlčel, a čím déle byl zticha, tím víc se jí po těle rozlévalo nepříjemné mrazení. „On tě… zabije?“ hlesla pak. Pořád nic neříkal. Zvedla hlavu a viděla jeho ironický úšklebek. Nakonec přikývl. Zavřela oči.

Už chápala jeho naléhání. Chápala, proč se vůbec neštítí něco takového byť jen naplánovat. Věděla, že lidé jsou schopni pro záchranu svého života udělat cokoliv. Upíři zřejmě taky. Jenže ona měla pořád pocit, že pro ni by byla smrt vykoupením. Ona by zase udělala cokoliv, aby se nic nestalo. Jak by pak mohla žít s tím, co by jí provedl?

„Hele,“ začala opatrně.

„Kasper,“ připomněl jí své jméno. Přikývla.

„Kaspere, to mě mrzí. Ale nic se nemění. Nesmíš nic takového udělat.“

„Promiň,“ zopakoval znovu. A otočil se k ní zády.

 

Kasper ji chápal. Až moc dobře – ona byla taky jen moucha v síti. Oni oba se snažili nějak dostat ven, jenže Arova pavučina byla velmi dobře vyrobená. Držela pevně.

A i když ho k Fru něco táhlo a on měl pocit, že by ji měl před vším chránit, pud sebezáchovy byl silnější. To on musí přežít.

Po jídle otevřel dveře.

„Jdeme. Můžeš jít? Nebo chceš nést?“

Razantně zavrtěla hlavou. Ustoupil o krok, aby mohla projít dveřmi. Zastavila se hned za nimi, takže ji musel lehce popostrčit. Překvapilo ho, že sebou ani necukla. Od jejího probuzení měl pocit, že se začala chovat trochu jinak. Uklidnila se, mluvila s ním. Nebála se ho. Přemýšlel, jestli je to tím včerejším Aftonovým snažením, nebo jestli má Fru nějaký plán. Pro jistotu se rozhodl dávat pozor na každý její krok.

Za celou cestu nikoho nepotkali. Slyšel a cítil, že si je zdejší osazenstvo prohlíží, viděl kradmé pohledy uzounkou škvírou u dveří, ale nikdo se neukázal. Prostě se jen podívali na novou laboratorní myš a zase si šli po svém. Všichni až na Aftona bezvýhradně akceptovali, že Kasperovy lidské ženy jsou tabu. Do schodů ji lehce podpíral, protože byla zesláblá. Ani tam nezareagovala nijak negativně. Byl spokojený. Půjde to.

Zbytek dne utekl hrozně rychle. Upíři vnímají čas jinak, den je moc krátká jednotka v jejich mnohasetletém životě, ale tenhle den byl extrémně rychlý. Kasperovi přišlo, že sotva zahlédl na tváři Fru slabý úsměv, protože do oken zasvítilo slunce, a hned vzápětí nepředstírané překvapení, když si všimla jeho kůže, byl večer. Po jídle se Fru beze slova položila do postele a zachumlala se do přikrývek. Tou dobou už měl Kasper jasný plán na následující den.

„Nechceš se jít osprchovat? Nebo vykoupat?“ zeptal se jí. Byl ochotný jí klidně napustit vanu, protože kovové aroma jejího talentu už nebylo jediné, co cítil.

„Jsem unavená,“ zamumlala, ale doširoka otevřené oči mu prozradily, že to není ten důvod. Nadechl se, aby ji znovu požádal, ale pak se potutelně usmál. Zvedl se od stolu a udělal těch pár kroků k posteli, kde si dřepl. Měli oči ve stejné úrovni a Fruino srdce se zase polekaně rozbušilo.

„Můžu tě donutit, a ty to víš,“ řekl s úsměvem. Fru se zamračila a zavřela oči. Nedokázal vysvětlit, proč ho to tak baví, ale naklonil se k ní a dýchl na ni. Vyjekla. Ale nadechla se. Po tváři se jí rozlil blažený výraz.

„Fru,“ zašeptal zpěvavě. „Běž se osprchovat. Prosím.“

Jeden další výdech stačil. Zvedla se, a když vkročila do koupelny, lehce zavrávorala. Jako opitá. Kasper ji zamyšleně pozoroval. Půjde to. Už si byl definitivně jistý. Fru nebude problém, nebude se o ni muset starat. Jediný, kdo může něco zkazit, bude on.

A on to nezkazí. Nesmí.

„To bylo vážně pitomý,“ bručela rozladěně Fru, když o pár minut později vyšla z koupelny. Měla na sobě pořád své oblečení, přestože jí připravil nějaké věci, které tu zbyly. Nekomentoval to. Pokud jí to vyhovuje takhle, on ji nehodlal nijak rozčilovat. Ne teď, když se potřeboval koncentrovat.

„Kaspere?“ oslovila ho o něco později unaveně znějícím hlasem.

„Hm?“ pobídl ji.

„Ty nespíš?“ Zavrtěl hlavou.

„Co budeš dělat v noci, když už umíš polsky?“ zeptala se.

„Mám tu nějakou práci,“ řekl a zíral do otevřeného notebooku. Souhlasně zamručela. Během chvíle usnula.

Přestal pozorovat plochu počítače, zvedl se a přirozenými pohyby byl rychleji, než by si stihl kdokoliv kromě upírů uvědomit, u ní. Ještě pár minut počkal, aby měl jistotu, že opravdu tvrdě spí, a pak se k ní naklonil tak blízko, že se nosem dotýkal jejích vlasů. Zhluboka dýchal, snažil se v záplavě kovových tónů najít opravdovou vůni její krve. Aby si na ni zvykl. Aby ho nedokázala vytrhnout z koncentrace. A nad ránem, po několika hodinách strávených v její těsné blízkosti, se narovnal a pozoroval úsvit. Měl pocit, že by bylo vhodné se ještě jednou nakrmit, ale pravděpodobně byl teď u Heidi trochu v nemilosti. Bude to muset zvládnout. Ty tři Japonky by ho normálně zasytily určitě alespoň na měsíc dopředu, tohle byla jen nervozita.

Když se nad obzorem objevil celý oranžový kotouč slunce, Kasper se zhluboka nadechl. Vydechl, pomalu, dlouze. Podíval se na spící Fru, která vypadala tak klidně, a přetáhl si přes hlavu tričko s límečkem. Byl naprosto koncentrovaný. V hlavě měl dokonalý, na setiny vteřiny propracovaný plán následujících několika okamžiků. Svlékl si zbytek oblečení a obešel postel, aby byl k Fru čelem. Lehl si k ní, těsně k ní.

Když jí opatrně položil dlaň na krk, aby si zvykl na její teplotu, probrala se. Několikrát mrkla, aby dokázala zaostřit. Pak si uvědomila, co se děje, a celá se napjala. Bleskově přesunul svou ruku za její záda a přitiskl ji k sobě, aby se nemohla odsunout.

„Fru,“ usmál se na ni rozpačitě. Jejich obličeje od sebe dělily jen centimetry, jeho pohled už jí zase nedovolil uhnout.

„Nedělej to,“ zašeptala prosebně. Víc už říct nedokázala. Letmo ji políbil, jen krátce, aby si nestihla uvědomit, že už se mu nedívá do očí. Jen ten jeden krátký polibek stačil. Zasténala a sama se k němu natáhla pro další. V tu chvíli se mu ulevilo. Byla jeho.

Poslouchala ho na slovo. Bez odporu si nechala svléknout šaty. Nechala ho, ať se jí dotýká. Ležela bez hnutí, nejspíš v sobě měla ještě dost síly na to, aby si zabránila se zapojit. Byla teplá, měkká. Ta rozdílná teplota Kasperovi pořád připomínala, že na ni musí sahat velmi opatrně. Pomáhalo mu představovat si, že je celá Fru jen z pěny. Stačí sebemenší tlak a bublinky popraskají. Fungovalo to do okamžiku, kdy se ocitl uvnitř. Najednou na vteřinu zmizela ta kovová vůně a cítil jen krev. Velmi silně. Cítil jed na svém jazyku a měl obrovskou chuť se zakousnout. Nekladla by žádný odpor. Ale v ten samý moment si uvědomil, že pro tohle tu není. Pevně zavřel oči a čekal, až ten nával hladové tmy, kterou měl všude kolem sebe, zase zmizí. A tím, že nedýchal a přerušil oční kontakt, se Fru začala probírat. Ucítil, jak se pod ním pohnula a překvapeně sykla.

Málem zpanikařil. Málem ji přilehl. Málem ji pevně přitiskl k posteli. Ale zvládl to neudělat. Místo toho jen otevřel oči a naléhavě se podíval do těch jejích modrých, které teď vypadaly nevěřícně.

„Neboj, Fru,“ dýchl na ni. Zase se zklidnila. Poprvé se pohnul, jen lehce. Šlo to. Snažil se ze všech sil, pořád si připomínal, že se nesmí nechat unést. Sledoval její výraz, poslouchal její srdce.

Podařilo se to. Spokojeně, úlevně a uspokojeně se položil vedle ní. Byl nadšený. Usmíval se a byl na sebe hrdý. Dokázal to! Nezabil ji. Neublížil jí.

Vedle něj se ozval dušený vzlyk. Překvapeně se na ni otočil, ale to už se zvedala z postele a klopýtavým krokem mířila do koupelny. Znovu vzlykla. Pohledem ji zkontroloval – na pažích měla modřiny, ale jinak zezadu nevypadala zraněně. Vydal se za ní. Než stihl lidským tempem dojít ke dveřím koupelny, zamkla se.

„Fru?“ zaklepal. „Měla by sis raději lehnout!“

Neodpověděla, místo toho uslyšel zvuk sprchy a její nešťastně znějící pláč. Nespokojeně zamručel. Měl radost, jenže ona mu to kazila. Dobře, chápal ji. Ale trochu doufal, že pochopí i ona jeho. Navíc jí nijak neublížil, netrápil ji dlouho a nevypadala přitom, že by to bylo až tak hrozné.

Když ani po několika minutách její vzlyky nepřestávaly, zamračeně si oblékl oblečení a odešel z pokoje. Věděl, kdo bude jeho nadšení a radost sdílet.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

dorianna

12)  dorianna (06.07.2010 01:19)

úžasný dílek já osobně nestraním ani jednomu, každý má svůj důvod. Možná se to nepovede , plodnost je nevyzpytatelná ))))

gucci

11)  gucci (06.07.2010 00:41)

...takže všichni už vše řekli...honem další....Kasper je jak slon v porcelánu...

Karolka

10)  Karolka (06.07.2010 00:24)

Jsem naprosto omracena. Ani nedokazu popsat vsechny sve pocity. Muze clovek ve stejnou chvili prozivat radost, vzruseni, odpor, bolest a strach? Genialni!

Anna43474

9)  Anna43474 (06.07.2010 00:07)

Ty nás úplně psychicky deptáš - takhle se musím vžívat do pocitů obou dvou a to je potom větší psycho než Saw 5 a 30 dní dlouhá noc dohromady!!! Ale stejně, jakmile jsem zmerčila 6. kapitolu, neodtrhla jsem oči od monitoru a jen se bojím toho, co přinese další díl... Ale jinak ti sam,ozřejmě zatleskám A jak si to tak uvědomuju, tak tohle je můk vůbec první komentář k téhle povídce

8)   (05.07.2010 23:37)


Teda toto som fakticky ale absolútne nečakala. Páni... Ako, oči sa mi skotúľali dakam... hmm nevidím kam, kedže sa odkotúľali:D
Klávesy stláčam len po pamäti, kým sa mi podarí svoje očné buľvy nájsť
Kasper ma dostal takmer rovnako ako Agnieszku. Holt, upíri majú svoje donucovacie prostriedky a Kasper sa ich rozhodne nebojí používať
Je mi síce ľúto aj jej, ale tak aspoň má nejakú šancu, že to ešte prežije(možno).
Tipujem, že ten, kto radosť bude maximálne nadšene zdieľať je samozrejme Aro. Ten bude určite až nechutne nadšený. Čo mi pripomína popis Arovej pavúčej siete ma dostal- predstavila som si veľkého čierneho pavúka s tvárou Ara, ktorý si uštrikoval svoju sieť a teraz sú tam lapené mušky s tvárami Kaspera a Agnieszky.
Zase moja otrepaná fráza- páči sa mi to stále viac viac viac a viac... Tak by som ti to mohla písať donekonečna, ale ani to by nestačilo.
Je to naozaj geniálna poviedka a vždy mi spríjemní deň a zato ti ďakujem
Teším sa na pokračovanie


Popoles

7)  Popoles (05.07.2010 23:31)

No, to že jí omámil, to oběma značně usnadnilo. Bylo jasné, že z "toho" se Fru nevykroutí, ale...
Je mi té holky tak líto.
A mám chuť po Kaperově "Měl radost, jenže ona mu to kazila" významně praštit dotyčného pánví (já vim, že by mu to neublížilo) a zařvat CHLAP jeden zatracenej!
Neb jsi úžasná, hvězdná a dokonalá!


Tak mě ještě napadá - ona může mí klidně ovulaci. Ale co když se to napoprvé nepovede? Ani na podruhé? No a další otázky... jestli se to povede, přinutí jí pít lidskou krev? Věřící holku? Co když případné dítě bude nenávidět?
Kruci Neb, já mám tolik otázek - prostě potřebuju odpovědi - NUTNĚ!!!

Bye

6)  Bye (05.07.2010 23:22)

Jak mám teď psát?
Jak mám teď spát?

Jen pro Tvoji představu - mám zatnutý pěsti, zuby a sevřenej žaludek.
Chudák Agnieszka trpí Stockholmským syndromem a ještě ke všemu je její únosce neodolatelný. Vražedná kombinace pro zbožnou polskou pannu. :'-(
Nejděsivější na tom je, že Kasper ve finále neměl jinou volbu.
No, jsem moc zvědavá, jakým směrem ta nevyhnutelnost vrhne jejich vztah.
Tohle bylo fakt drsný, i když svým způsobem...

ambra

5)  ambra (05.07.2010 23:19)

Neb, jsem trošku přiopilá. Ale kurňa vnímám!!!! Jsi ženiální. Co Ti mám na tohle říct jiného!!!! Zřejmě jsem v desce stolu pod noťasem nechala stejné otisky, jako Edward v biologické laborce ve Forks. Asi bych měla odlámat třísky, abych zakryla stopy... Marně se to snažím zařadit do nějaké kategorie... Asi jsi vynálezce romantického hororu...I U!!!

DeSs

4)  DeSs (05.07.2010 23:18)

Chudák. Ona věřící, panna a on ji takhle využije! Jenže na druhou stranu bez toho by ho Aro zabil. Mají to složité. Aspoň, že ji nezabil ani moc neublížil. Fyzicky.
Ale jestli se teď Agniezska zhroutí nebo zblázní, čemuž bych se nedivila, má po radosti. V takovém stavu by to určitě nezvládla.
Ale když si představím, co ji ještě čeká... Bella na to měla celou hodnou a milou Cullenovic rodinu, manžela a Jaka. Nejvíc to chtěla asi ona a musela pořádně bojovat. A Agniezska? Nechce to, kolem má jen krvelačné upíry, to dítě nejspíš nechce taky a ještě ji takhle zneužil...:/ Chudák...
Těším se na další, je to strašně napínavé a zajímavé. A náročné na mé nervy...

3)  belko (05.07.2010 23:13)

tak k tomuto nemám slov.........a do Itálie zaručeně už nikdy nepojedu!!
Je to napsané tak realisticky, že se zřejmě zřeknu pro jistotu i všech návštěv českých hradů!

Ree

2)  Ree (05.07.2010 22:51)

Páni, Neb, jak to děláš? Dokážeš mě omámit lépe než Kasper a to k tomu nemusím vidět tvoje kukadla, ani cítit tvůj dech
Každopádně to, jak ji omamuje, je úžasné I když je mi jí líto a já osobně bych se ho snažila nakopat někam, i když bych věděla, že bych to nestihla, popř. by mě to bolelo víc než jeho.
Ale Kasper mě něčím dostal. Je... jiný. A jeho osud taky není zrovna nejlehčí. Já mu prostě fandím

Ajjinka

1)  Ajjinka (05.07.2010 22:51)

Chudák Agnieszka...
Tenhle pohled čtenáře je fakt k ničemu. Chápe oba dva a to je to horší. Ale je fakt, že ačkoliv jsem doposud chovala ke Kasperovi jisté sympatie, teď jsem jaksi víc na straně Agnieszky. No jo, ženský musej držet při sobě

Ňuf, Nebí

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella