Sekce

Galerie

/gallery/will_color.jpg

Pod jmelím

Nehnula se ode mě. Připadal jsem si naprosto spokojeně. Nemluvili jsme, jen jsem ji objímal a ona se ke mně tiskla. Věděl jsem, že teď už si to nerozmyslí. Mnohem dřív, než by mě kdy napadlo doufat, se mi splnilo to, po čem jsem toužil. Byl jsem s Minnie a bylo mi skvěle.

Cullenovi kolem nás ještě chvíli postávali a tvářili se spokojeně. Když se Minnie u mě na klíně najedla a pak se mi zase spokojeně napasovala hlavou pod bradu, došlo jim, že s námi žádná další sranda nebude, a šli si po svých.

Nessie se rozhodla, že zůstane u nás a budeme se společně koukat na televizi; vůbec jí nevadilo, že my jsme tak zabraní do sebe, že si jí nevšímáme. Carlisle se zavřel do pracovny, Esmé v kuchyni u stolu načrtávala nějaké skicy. Alice se vypařila s Jasperem někam pryč, ale ještě předtím se zastavila za mými zády a pro lidské ucho neslyšeně pošeptala, že Minniiny knížky schovala k sobě a mně dala do skříně oblečení. Než jsem se stihl zeptat, jaké oblečení má na mysli, když těch pár kousků mám na hotelu, dodala, že na posledním nákupu mi něco málo pořídila, stejně jako pro Minnie. Nestihl jsem ani zašeptat poděkování a byla pryč. Edward s Bellou seděli naproti nám a prostě nás jen pozorovali. S úsměvem. Oba.

Díky, Edwarde. Chtěl jsem... Já jsem... Tys...

Snažil jsem se mu v duchu říct, co všechno pro mě tohle znamená. Omluvit se mu, že jsem po něm občas vyjížděl. Omluvit se mu za to, že jsem mu vlezl do hlavy a využil ho, přestože toho nelituju a udělal bych to znovu. Ale nějak jsem nevěděl, jak to zformulovat, takže jsem nakonec nechal svoje myšlenky letět a dělat si, co chtějí. Věděl jsem, že on si to přebere.

O něco později jsem začal dumat nad tím, jak Minnie dostat do postele. Ne v tom smyslu slova! Ale už bylo pozdě, tedy na člověka, a touhle dobou doma už dávno spala. Jenže... Nechtělo se mi jí říct, ať jde spát. Mít ji u sebe bylo tak příjemné a vydržel bych takhle sedět vážně klidně celé týdny. Ona ne. Chystal jsem se nadechnout a říct jí, že by si měla jít lehnout, a v tu chvíli jsem uviděl, jak se Edwardovi postupně rozšiřuje úsměv, až se začal nepokrytě, ale potichu chechtat.

„Čemu se směješ?“ zamračil jsem se na něj. Na mých úvahách snad nebylo nic vtipného, ne? Jen se tu snažím postarat se. O svou přítelkyni. Musel jsem se spokojeně pousmát, byl to prostě výborný pocit.

Edward se pořád upřeně díval na nás, přesněji na Minnie, a přikývl. Odhrnul jsem jí vlasy, které jí zakrývaly část tváře, a sklonil jsem se k ní:

„Co se děje?“

Dotčeně zavrtěla hlavou a kňourla:

„Mám ho v hlavě.“

Neubránil jsem se úsměvu. Teď. Teď myslím smrtelně vážně to, že bych dal cokoliv za to, abych jí viděl do hlavy.

„Asi mi neřekneš, co tě pobavilo, že?“ zkusil jsem to, přestože jsem věděl, že Edward nic neprozradí.

„Neřeknu,“ nezklamal Edward. „Buď vděčný za sladkou nevědomost.“

Sladká nevědomost? Znejistil mě, na okamžik jsem se lekl, že Minnie si zase všechno rozmyslela, ale zachytil jsem Edwardovo mrknutí, které bylo tak rychlé, že bylo určené mně. Takže nemyslela na nic, čeho bych se měl děsit. V tom případě se přímo nabízely jiné myšlenky... Chystal jsem se pronést něco o tom, že doufám, že i Minnie dál nebude tušit, co přesně se mi honí hlavou, a v tom se Minnie nadechla a uspěchaně řekla, že jde spát.

Do pokoje pro hosty.

A je to tu. Sice se situace jaksi změnila, ale i tak mi zatrnulo. Netušil jsem, co na nový pokoj bude říkat teď. Bylo docela klidně možné, že se naštve a budeme zase o krok zpátky.

Pomohla mi Esmé, která vzala spoluvinu na sebe. Věděl jsem, že Minnie ji má moc ráda, takže jsem byl vděčný, když se u nás zastavila a řekla:

„Minnie, nelekej se. Udělali jsme v tom pokoji drobné úpravy, ano? Dobrou!“

Krátce ji objala, na mě se mile usmála a zase si odešla za svou prací. Minnie se tvářila zamyšleně a stoupala po schodech nahoru. Šel jsem za ní a překvapeně jsem se přistihl, jak hlídám každý její nášlap na další schod, abych ji mohl včas chytit, kdyby se jí třeba zvrtla noha. Měl jsem o ni strach celou tu dobu, ale teď jsem sám sobě připadal trochu nepatřičně. Edwardův tichý a jednoznačně posměšný smích mi mnohé vysvětlil. Třeba tu jeho, pro mě ještě odpoledne nepochopitelnou, přehnanou starostlivost.

Před pokojem se už už natahovala po klice, ale měl jsem pocit, že se jí musím tak nějak pro jistotu omluvit. Opetrně jsem ji chytil za ruku, ještě pořád jsem si nebyl úplně jistý, jestli dokážu správně odhadnout maximální rychlost a sílu, jakou můžu do toho pohybu dát. Otočila se ke mně a byla zrudlá, tvářila se rozpačitě.

„Minnie, kdyby se ti ten pokoj nelíbil, zase ho vrátíme do původního stavu, ano?“ řekl jsem potichu a užíval si pohledu do jejích očí takhle zblízka. Směrem ke středu duhovek se barva měnila z hnědé na tmavě zelenou a v tom zeleném odstínu jsem viděl několik tmavých drobných teček. Měl jsem chuť si je prohlédnout hezky jednu po druhé. Nakonec jsem se jen těsně kolem Minnie natáhnul a otevřel jsem dveře do pokoje dokořán. Musel jsem kývnout hlavou směrem dovnitř, protože mě pozorovala a asi se mi podařilo ji trochu omámit; byl jsem moc blízko a věděl jsem, co dokáže náš dech.

Otočila se a ztuhla. Než mě stihlo napadnout, že se jí to určitě nelíbí, rozešla se k posteli a opatrně se dotkla pelesti v nohách. Spokojeně jsem vešel dovnitř a stál u koupelny. A nedalo mi to, potřeboval jsem to slyšet:

„Líbí se ti?“

„Tos dělal ty...“ hlesla potichu. Potěšilo mě, jak je vnímavá; mohla si klidně myslet, že jsme tu postel prostě někde koupili hotovou, ale dovedla si spočítat dvě a dvě.

„Pronajal jsem si na pár dní dílnu od jednoho kováře ve městě. Alice se zlobila, chtěla nějakou vybrat a koupit, ale nedal jsem se.“

„Tos udělal dobře,“ řekla nepřítomně a a dál zkoumala bříšky prstů kov. A mně to dělalo dobře. Dvě mé lásky se dotýkaly jedna druhé. Musel jsem se uchechtnout. Probralo ji to, otočila se ke mně a při té příležitosti si prohlédla zbytek vybavení místnosti. Chtěl jsem, aby tu měla stůl pro psaní, chtěl jsem spoustu polic, protože když teď budu minimálně pár let na jednom místě, pořídím si všechny knihy, které mě kdy oslovily. Zatím tu bylo jen pár svazku, co sem narafičila Esmé, aby police nebyly prázdné, a O krok blíž byla schovaná u Alice.

„Je to krása,“ usmála se, poprvé za dnešní večer. Poprvé přímo na mě. Konečně. „Děkuju, a Esmé, tobě taky!“

Já neudělala skoro nic,“ ukázala se Esmé ve dvěřích. „William chtěl váš pokoj zařídit sám, a já si tak aspoň vyzkoušela, že mu můžu svěřit i svoje zakázky! Tak se hezky vyspi, pa!“

Měl jsem jí to říct dřív. Teď to na ni vychrlila Esmé. Ale třeba si toho nevšimla?

Pa,“ houkla za Esmé Minnie a pak se zarazila a s podezřívavým výrazem se na mě obrátila. Snažil jsem se vypadat naprosto nenápadně, ale byla to jen marná snaha.

Hele!“ založila si ruce v bok a zamračila se. „Co bys jako dělal, kdybych... Kdybys... Kdybych přijela podle plánu?!“

Obrovsky se mi ulevilo, protože i když se snažila vypadat drsně, v očích zlost neměla. Dokázal jsem to poznat naprosto bezpečně, protože nikdy nezapomenu na výraz, jaký měla ten večer, kdy jsem přišel. Tenhle to nebyl, teď to byla jen kočkovaná.

Chtěla jsi říct: kdybych to konečně nevzdala?“ pozlobil jsem ji. Kdybych si pro tebe ráno dojel a přivezl tě sem, nechal bych tě vyvztekat se a pak bych ti dovolil spát v mém pokoji,“ dodal jsem a pak jsem to nevydržel a udělal pár kroků, abych mohl být těsně u ní a zase si ji přitáhnout k sobě. Zvuk jejího srdce, které tlouklo zběsile rychle, mě okouzlil. Teď už mi bylo jasné, že se nebojí.

Hrozně ti buší srdce,“ vydechl jsem a ona přivřela oči. Ale protože to byla Minnie, vypadlo z ní:

No... To ono dělá.“

Věděl jsem přesně, že tohle je důvod, proč mě okouzlila. Je jiná. Je moje. Měl jsem obrovskou chuť ji políbit. Obrovskou. Hlas v mé hlavě křičel, ať to okamžitě udělám a na nic nečekám. A já chtěl, ale ještě to nešlo. Měl jsem jí plnou hlavu a přišlo mi, že nedokážu uvažovat tak čistě, jak je potřeba. Jeden zbrklejší pohyb a můžu jí zlomit vaz. Musím pěkně pomalu. Už jsme se dotýkali nosy, ale nakonec jsem se odtáhl, lehce ji políbil na čelo a zamumlal:

Nechám tě tu. Hezky se vyspi.“

A vyběhl jsem pryč svou přirozenou rychlostí. Zastavil jsem se u schodiště a zhluboka se nadechl. Neuvěřitelně se mnou mávala. Když jsem scházel dolů, z jejího pokoje se ozvalo uražené zakručení a já vešel do obýváku plného upírů se širokým úsměvem na tváři. Evidentně jsem s ní taky mával.

Co se zubíš?“ ušklíbl se Emmett od televize, kde už zase běžel jeden z mnoha sporotvních kanálů. Pokrčil jsem rameny, pořád nadšený a plný energie. Měl jsem chuť se jít proběhnout, nebo někde probourat tunel ve skále, vykácet půlku lesa, něco takového. Určitě jsem musel jiskřit, tak přesně jsem se cítil.

Já mám takovou radost!“ mrkla na mě Esmé.

Kdybych ti neviděl do hlavy, podezíral bych tě z toho, že stojíš za tím přepadením,“ překvapil mě Edward. Netvářil se naštvaně, ale ani se nesmál.

Jak jsi na to přišel?

Ještě odpoledne vás Alice viděla spolu, ale až po Novém roce. Tvé dárky by zabraly, Minnie v podstatě už teď byla zmatená sama ze sebe, protože se jí nedařilo tě nesnášet, přestože to měla v plánu. A kdybys jí dal Huhlu a knížku, kdybys byl s ní každý den a choval se tak, jako doteď, nakonec by to vzdala,“ pustil se Edward do vysvětlování.

Do školy by ještě ten první lednový týden jezdila sama, ale o zkouškovém by jí došlo, jak jí chybíš, a pak už byste byli spolu,“ objevila se zase odkudsi Alice.

Proto jsem ti nesměla pomoct s koupí toho auta,“ ozvala se Rosalie z kuchyně. „Budete jezdit volvem, stejně se od sebe nehnete, tak je zbytečný, abyste měli auta dvě.“

Aha, lednové slevy!“ vzpomněl jsem si, jak jsem ji podezíral z pomatenosti.

Ale ten dnešek ti hrál do karet,“ vzal si zase slovo Edward. „Nečekali jsme to, nevěděli jsme, že se něco takového stane. V jednu vteřinu byla Minnie rozhodnutá jet domů a opít se, a pak uviděla banku a byl průšvih. Všiml sis, že neuvažuje úplně typicky. Někdy je potřeba místo naznačování prostě říct věci na rovinu, jindy potřebuje trochu popostrčit.“

A tohle bylo zatraceně velké popostrčení,“ dokončil jsem jeho úvahu. Přikývl.

I kdy si to možná neuvědomuje, ví, že my na ni dáváme pozor. A dělá jí to dobře. Možná to je ten důvod, že nás tak snadno přijala a že je s námi tak ráda. Nikdy neměla pocit, že se o ni někdo postará. S Jimem se starají jeden o druhého, jsou si rovnocenní. U Nata má trochu pocit mladší sestry, ale Nathan je trochu moc nezávislý na to, aby dělal něco jako ochranáře.

A dneska potřebovala, aby ji někdo zachránil. Ochránil. Dostal ji odtamtud. Dneska jí to konečně všechno sepnulo a ona si uvědomila, že jestli se má někde cítit v bezpečí, ty to dokážeš zařídit.“

A kdybys tam jako první přišel ty? Kdybys ji z té země zvedl ty? Nebo Emmett?“ zeptal jsem se nejistě. Jako by ta předchozí slova o tom, jak se mě snažila nemít ráda Edward plácl jen do větru; teď jsem měl strach, že dnešní změna není kvůli mně, ale kvůli tomu, že se upnula na toho, kdo ji odnesl do bezpečí.

Už když jsme přijeli, myslela jen na tebe. Chtěla tebe a proklínala se za to, že se chovala hloupě a nedovolila ti být s ní,“ uklidnil mě Edward. A ze mě spadlo napětí, o kterém jsem doteď ani nevěděl. Až teď jsem si uvědomil, že celou tu dobu, co jsem ji měl v náruči, jsem ji nechtěl pustit jen proto, že jsem doufal, že si na mě zvykne tak, že nebude chtít odejít. Protože jsem čekal, že se z toho úleku a následného omámení musí probrat a pak odejde.

Takhle uvažuje sebevědomý starý upír?!

Teď se Edward konečně zatvářil vesele:

Ano. Přesně tohle to s námi dělá.“

Zamyšleně jsem se posadil do křesla a chvíli si to přebíral ze všech stran. Nakonec jsem se smířil s tím, že jsem prostě jiný. Nevratně.

Dobře.

Co Aro?“ přišel se zeptat Carlisle a dali jsme se do řeči o situaci ve Volteře. Nedělo se nic zajímavého. Ara jsem sledoval celý den, ale jen na pozadí. Teď jsem postupně proskákal všechny vyšší členy gardy, kteří ještě zbyli z dob mého působení a znal jsem je. Budu si muset zase na nějakou dobu nechat naladěný volný příjem, potřebuju trošku rozhodit sítě po Volteře. Snad narazím na pár nových členů tamní skupiny, abych se později mohl vracet i k nim.

A co jinde? Nějaké novinky?“ dychtil Carlisle po informacích. Slíbil jsem mu, že na noc nechám své schopnosti volnou ruku a porozhlédnu se; měl jsem v plánu si jít zase sednout k Minnie, jen co usne, a dělat jen dvě věci najednou je pro mě v podstatě úleva.

Minnie ale pořád ještě nespala. Poslouchal jsem její tep, každou chvíli se nepatrně zrychloval a zase zpomaloval. Převalovala se, nemohla usnout. Bylo mi jí líto – za dnešní večer se toho seběhla vážně hromada a ona se s tím teď nějak musí vypořádat. Právě když jsem chtěl poprosit Jaspera, jestli by ji mohl trochu uklidnit, Edward mě vybídl:

Běž za ní. Chce tě u sebe.“

Ještě nikdy jsem nezdolal schody tak rychle. A tak nadšeně. I přes tmu v pokoji jsem ji viděl naprosto zřetelně a to, jak byla zachumlaná do deky mě rozněžnilo. Lehl jsem si k ní a opatrně ji přitíhl i s dekou k sobě. Zabořil jsem si nos do jejích vlasů a dýchal její vůni.

Promiň,“ pošeptala. Netušil jsem, za co se omlouvá. Nic bych teď nedělal raději než to, co právě dělám.

Děkuju,“ líbnul jsem ji do vlasů a poslouchal ty dva zvuky, které pro mě znamenaly všechno: dech a srdce. Během chvíle se zklidnila a usnula. A spala tiše jako myška celou noc. Moje myška.



Ráno byla k sežrání.

Přestože zrovna tohle přirovnání bych nejspíš používat neměl, rozhodně ne nahlas.

Ale když se v jednu chvíli mile a pořád ještě rozespale usmívala a vzápětí se schovala pod deku, nemohl jsme si pomoct. Prostě k sežrání.

Co tam děláš?“ zeptal jsem se rozesmátě. Chvíli mlčela, slyšel jsem dva nádechy, jak se chystala něco říct, a nakonec se ozvalo:

Vypadám jak strašidlo.“

Už jsem viděl i strašidelnější věci, Minnie,“ řekl jsem pobaveně. S překvapeným výrazem se objevila na světle a vyhrkla:

Ty jsi normálně drzej!“

Mrkl jsem na ni. Mohla za to ona, to Minnie způsobovala, že jsem se cítil tak uvolněně a měl jsem chuť ji pořád škádlit. Věděl jsem, že kdybych přestřelil, nebude se bát mi to říct, nebo to poznám podle výrazu, ale teď se tvářila spíš zamyšleně.

Kolik ti je, Wille?“

A je to tu. Ještě před pár měsíci jsem byl na svůj věk... Hrdý? Možná. Znamenalo to, že jsem dokázal přežít hodně bojů, nebo že jsem byl dostatečně rychlý na to, abych protivníkovi zmizel. Že jsem přežil hodně misí. Čím starší upír, tím větší úcta – to mezi volterrskými platilo stoprocentně.

Nevím přesně.“

Teď se mi moc nechtělo jí říct, jak dlouho tu jsem. Řekněte devatenáctiletému zajíčkovi, že víc jak třicetkrát starší... Nebo jen o polovinu, to už není tak hrozné.

Se zavřenýma očima jsem přemýšlel, kudy do toho. Ale bylo jasné, že jí to říct musím. A vlastně chci. Uvidím, jak zareaguje.

Netuším, kdy přesně jsem se narodil. A nevím ani, který rok se psal, když se ze mě stal upír. Žil jsem na venkově, jediná moje starost byla zapezpečit -.“

Ne. Špatně. Tudy ne. Nedokázal jsem to říct nahlas. Polkl jsem, ačkoliv to bylo zbytečné a prázdné. Vezmu to z té druhé strany.

Bylo mi něco kolem třiceti. Na tu dobu velmi slušný věk.“

Kdy?“ zeptala se napjatě. Stačila drobná narážka a ona tušila. Pomalu jsem jí přejel prstem po tváři a zase to vzal trochu oklikou. Nedokázal jsem to vychrlit přímo.

Jsem tu déle, než Carlisle,“ začal jsem. Mlčela a zvědavě mě pozorovala. „Když jsem se ve Volteře naučil číst a psát, byl rok 1361.“

Vyjekla a vypadala konsternovaně. Postupně se ale její tvář měnila a nakonec vypadala klidně. Obrovsky se mi ulevilo.

To je dost let,“ broukla.

Nekřičíš a neutíkáš,“ připomněl jsem jí spokojeně.

No,“ zamračila se, „ještě žes mi to neřekl hned, když ses objevil. To bychom tu teď spolu neleželi.“

Ale?“ zvedl jsem obočí. Netušil jsem, co má za lubem.

Jak bych ti to řekla?“ předstírala přemýšlení a zjevně se bavila mou nejistotou. „Já totiž nejsem gerontofil, víš?“ dokončila větu a bylo vidět, jak přemáhá smích. Malá, rejpavá Minnie. Nemohl jsem se nepřidat k její hře:

Technicky vzato jsi nekrofilka.“

Jen co jsem domluvil, pevně zavřela oči a z obývacího pokoje jsem uslyšel Edwardův hlasitý smích.

Bezva,“ zaúpěla a podívala se na mě vyčítavě. Ta její fantazie...

Takže ti to nevadí?“ ověřoval jsem si. Trhla ramenem:

Teď už s tím stejně nic neudělám.“

Když mi došlo, co ta věta všechno znamená, zase jsem se tvářil spokojeně. Na chvilku se zamračila. Bylo vidět, že vymýšlí, co říct, aby mi nějak vyvrátila to, co řekla. A čím víc se durdila, tím víc jsem se musel usmívat. Jako puberťák; už si na to skoro zvykám.

Nakonec mávla rukou, zvedla se a šla do koupelny. Na sobě měla pánské tričko, které jí bylo směšně velké. Byl jsem si jistý, že tohle rozhodně není žádný kousek, který Alice pořídila pro ni.

Hej, to je moje tričko,“ houkl jsem za ní, když už byla ve dveřích koupelny. A v tom tričku, s nahýma nohama a rozcuchaná, vypadala přesně tak, jak měla: jako když zrovna vylezla z postele. Jen mi to asociovalo úplně jiné vylezení z postele. Musel jsem před tou představou zavřít oči.

Ale sluší ti!“ dodal jsem ještě.

A pak jsem si začal přeříkávat Homéra. Ten prý zabírá vždycky, Carlisle to říkal.



O něco později jsem seděl naproti ní dole u stolu a poslouchal Nata, který mi do ucha tichým, ale rozhodným hlasem říkal, že tušil, že to takhle dopadne. A že se mu líbím, tedy ne jemu, ale pro Minnie. Ale ať se jen opovážím jí něco udělat a on si mě najde a utrhne mi hlavu. Skoro jsem měl chuť mu říct, že už jsem to zažil, ale místo toho jsem jen mrkl na Minnie.

Takže než přijedeme, dávej na ni pozor, prosím,“ skončil ale nakonec docela mile.

Určitě. Pozdravuj Jima a ozvěte se. Ahoj,“ rozloučil jsem se s ním a vrátil Minnie telefon.

Co chtěl?“ zeptala se zvědavě. Zase jsem neodolal a poškádlil ji:

Prý nemáš zlobit.“

Cože? Já?!“ zamračila se.

No dobře, tak já tebe nemám zlobit. Jinak si to se mnou prý vyřídí,“ přiznal jsem barvu. Usmála se a kývla. Snědla další sousto a pak se na mě zkoumavě podívala. Lehce jsem kývl hlavou, čekal jsem, co zase vymyslela. Ona se ale úplně vážně a neskutečně mile zeptala:

Kde jsi celou dobu schovával tohohle vtipnýho a rejpajícího Willa, Williame?“

A já se musel smát, vážně mi tím udělala radost. Tenhle Will se objevil přesně ve chvíli, kdy se ona ukázala v mé hlavě. A přestože jsem se nejdřív snažil před ní a Cullenovými tvářit seriózně a důstojně, vydrželo mi to jen chvilku. Vedle ní jsem nemohl být morous, její povaha to prostě nedovolovala.

Obešel jsem stůl a dřepl jsem si vedle její židle. Zblízka jsem zase pozoroval ty tečky v jejích očích a její tvář a najednou jsem byl zjihlý a dojatý – já! - tím, že ji mám konečně u sebe a pro sebe.

Toho jsi našla ty, miláčku. Dřív tu nebyl,“ přiznal jsem. Nadechla se a v očích jsem jí viděl šibalství, teď mě určit nějak sejme. Těšil jsem se na její ironickou poznámku k oslovení miláčku, ale než stihla něco říct, přiřítil se Emmett a postavil se za ni. A hned za ním se naší rychlostí objevila Alice. Nestihl jsem se zeptat, co mají v plánu, protože Emmett vytrčil do prostoru nad nimi ruku s větví jmelí a Alice jásavě oznámila:

Jmelí! Musíte si dát pusu!“

Minnie se zmateně podívala za jejím hlasem a pak tam, kam ukazovala její ruka.

Emmette?“ zabručela, když uviděla jmelí. Ten se jen snažil neřehtat nahlas.

A já ji v duchu zaříkával, ať neutíká. Ať tu, prosím, zůstane a nechá se přemluvit k jedné puse pod jmelím, protože jsem si byl jistý, že když jsem vydržel tolik hodin s ní v náručí a pak s ní hned u sebe v posteli, zvládnu i jednu opatrnou a rychlou pusu. A pak mi hlava exploduje nadšením.

Je to tradice! Nedělej krávu, Minnie!“ dloubla do ní Alice a Minnie se na mě podívala. Už jsem věděl, že neuteče. Neucukne. S potěšením jsem zjistil, že těká pohledem mezi mýma očima a mými rty. To byl jasný souhlas. Naklonil jsem se blíž a její srdce se pokoušelo trnout rekord v počtu úderů za minutu.

Neboj,“ vydechl jsem, možná spíš pro sebe.

Já se nebojím,“ hlesla. A dál už jsem to nevydržel, otřel se nosem o její a pak se ještě o kousek sklonil a políbil ji. Lehce, krátce, a stejně jsem si připadal, jako bych se rty dotkl horké čokolády. Chutnala tak. Dokonale.

Odtáhl jsem se a s úsměvem jsem sledoval, jak se jí jemně třesou víčka a na tváři se jí rozlévá spokojený výraz. A nejradši bych ji popadl a odnesl nahoru a -

Opřen o toto kopí rek promlouval k Trójanům: Teď mě,
Trójané s Dardany, slyšte, i spojenci naši. Já věru
nyní jsem pevně doufal, že do Tróje šlehané větry
teprv se vrátím, až loďstvo a všechny Acháje zničím.
Dříve však snesla se tma, a ta teď ze všeho nejvíc
spasila argejská vojska i koráby na mořském břehu.

Edward se začal smát. Zamračil jsem se, ale pak vesele křikl:

Nauč se recitovat, Minnie!“

 


Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Ree

2)  Ree (05.05.2010 16:32)

Já tě prostě miluju :D Teda Willa a Minnie... Vlastně vás všechny :D:D Tohle bylo naprosto dokonalé. Will má taky úžasné myšlenky :D
Ovšem těším se na další díl.
A skandujeme: W a I a L a L a I a A a M WILLIAM!

DenyFish

1)  DenyFish (05.05.2010 16:14)

úúúúžasnáááá vymodlená kapitolka!!!!

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Edward & Bella