Sekce

Galerie

/gallery/will_color.jpg

Všechno, co jsem kdy chtěl...

„Vy jste jí koupili auto? No, teď vedle auta od vás bude plyšák vypadat fakt úžasně,“ vztekal jsem se v pátek navečer, když jsem se vrátil z cest a nemohl jsem Carlislův mercedes zaparkovat do garáže, protože hned u vjezdu stálo bílé volvo. Rose pečlivě kontrolovala jeho motor a Edward s Bellou stáli u něj a právě mi oznámili, že to je dárek pro Minnie od Cullenových.

„Dobře víš, že tvé dárky jsou úplně jiná liga,“ uklidňovala mě Bella.

Jasně. Okresní přebor!

„Stejně z toho nemám dobrý pocit,“ zabrblal Edward a založil si ruce na hrudi. Bella se ušklíbla:

„Měl bys mít. Je to bez debat nejbezpečnější auto na trhu. Sám jsi ho vybíral. Procházel jsi výsledky crash testů. Dokonce jsi donutil toho muže z prodejny, aby přísahal, že pokud to auto nepřejede vlak, řidič vyvázne živý.“

„Edwarde,“ zvedla se Rosalie od motoru, „i barvu jsi vybral nejbezpečnější. Sice výzkumům britských vědců většinou moc nevěřím, ale statistiky jsme prošli s tebou a bílá auta bourají nejméně. Co víc chceš?“

Došlo mi, že Edward se o Minnie bojí. Byl jsem rád, že v tom nejsem sám. Střelil po mě zamračeným pohledem a pak rádoby ledabyle řekl:

„Mercedes má novou verzi toho auta, co měla Bella...“

Rosalie se hlasitě rozesmála a Bella Edwarda dloubla do žeber, až ucukl.

„Něco mi uniká?“ zeptal jsem se a Bella s otráveným výrazem začala vyprávět o autě, které dostala ve chvíli, kdy slíbila, že si Edwarda vezme. Speciální pancéřovaný mercedes se skly, co odolají raketám. Vyztužená konstrukce, která teoreticky vydrží třeba setkání s lehkým vozidlem pěchoty. Nejmodernější lokační, navigační a obranné systémy.

„Ten nový typ je ale -“ začal Edward, ale jeho žena ho umlčela:

„Ne. Jestli chceš, aby se tu Minnie ještě někdy objevila, rozhodně nevolej do Mercedesu!“

„Co si myslíš ty?“ podíval se na mě vyčkávavě a zaskočil mě tím. Vůbec jsem nečekal, že se zrovna u mě bude dožadovat podpory, ale vlastně to bylo logické. Taky jsem chtěl, aby Minnie byla v bezpečí. Je člověk, proboha! Jenže jsem si představil, co asi řekne na pancéřovaný mercedes.

„Sám musíš vědět, že je to blbost. Zabila by nás,“ namítl jsem. „Nechceš, aby tě přejela polovojenským autem, že ne?“

„Vidíš? Will má rozum!“ souhlasila Rosalie a zkrácenina mého jména mě donutila zvednout překvapeně obočí. Nessie s Jakem mi tak říkali, Jim také, ale pro ostatní jsem byl pořád William. Posledních sedm set let jsem byl William.

„Minnie ti tak říká,“ vysvětlil mi Edward. Ne, byl jsem si úplně jistý, že když už mě musí oslovit, říká mi Williame.

„Nahlas možná ne,“ pokrčil rameny Edward a Bella na mě mrkla. Stál jsem tam, díval se, jak ti dva odcházejí, a bylo mi zase skvěle. Will, jo? Minnie je úžasná!

Rosalie mě pobaveně sledovala. Došlo mi to, honem jsem se přestal usmívat jako pako a snažil se odvést její pozornost jinam a kývl jsem bradou k volvu:

„Takže je to dobrý auto? Taky si musím konečně nějaký pořídit... Poradila bys mi?“

Rose se nadechla, ale zaslechl jsem jasné varovné zasyčení, takže se zamračila a pak z ní vylezlo:

„Jo, klidně. Ale necháme to až na nový rok.“

„Tak jo.“ Musel jsem se tvářit přesně tak zmateně, jak jsem se teď cítil. Věděl jsem, že s dostatečnou hotovostí není problém prostě přijít do autosalonu a odjet za pár minut novým autem, ale když až po svátcích, tak až po svátcích – stejně je budu chtít strávit v domě, protože tu bude Minnie.

„Budou slevy,“ dodala Rosalie a vypadala navlas stejně zmateně, jako já. Pak se omluvila a zmizela v domě.

Někdy jsem měl pocit, že jsou trošku podivíni.

Když jsem s hromadou knížek v rukách vešel dovnitř, sesypali se na mě jako vosy a hned mi část drahocenného nákladu rozebrali.

„Ta fotka je dokonalá!“ vyjekla Alice a s úsměvem ukazovala na auto, z kterého trčel kus matrace. Nechápal jsem, proč Edward v internetové databance fotografií vybral zrovna tuhle a ještě se tvářil tak nadšeně, ale neprotestoval jsem. On to četl, já ne.

„A Huhla?“ zeptala se Esmé zvědavě a já se k ní natočil bokem, aby si všimla krabice, kterou jsem přidržoval u těla loktem. Vzala ji a vyndala z ní plyšovou sovu. Měl jsem radost, byl téměř nepoužívaný a prodejce ho nechal vyčistit, takže na něm nebylo vidět, že se dlouho povaloval na nějaké půdě. Do Huhly jsem vkládal velké naděje. Doufal jsem, že to Minnie nevezme jako nějaké laciné gesto. Nechtěl jsem, aby ji to naštvalo.

Nechal jsem je v obýváku a zbytek knížek jsem donesl do pokoje pro hosty.

Do mého pokoje.

Do našeho pokoje, jednou, možná.

Když mě Cullenovi přijali mezi sebe, Esmé rozhodla, že pokoj pro hosty bude můj. Byl jsem proti, protože v něm přespávala Minnie a já navíc stejně nemám prakticky žádný majetek. Těch pár věcí, které jsem si přivezl z Austrálie, jsem měl pořád v hotelovém pokoji, který jsem platil, i když jsem tam nebyl. Alice však začala vyprávět něco o tom, že o víkendech můžu zase sedět dole na pohovce a Minnie tam bude spát dál. V podstatě jsem neměl šanci nějak protestovat, ona i Esmé proti mně stály se založenýma rukama a tvářily se vítězoslavně ještě předtím, než jsem souhlasil. Byl jsem si jitý, že tohle Minnie rozhodně naštve, ale neměl jsem chuť se s nimi dohadovat. Prostě tu mou lidskou vzteklinu nechám zítra dopoledne vybublat a popřeju jí, ať se jí na nové posteli dobře spí.

Tohle byla další věc, kterou jsem při našich cestách do školy a ze školy Minnie nemohl říct. Že jsem odpoledne netrávil v renovovaném domě, ale v pronajaté kovárně, kde jsem vyráběl postel. I přes Aliciny protesty, protože ona už měla vybranou nějakou v katalogu. I přes podezřívavé pohledy majitele kovárny, který bedlivě střežil každý můj pohyb, abych se mu náhodou nepokusil ukrást kladivo. Že jsem kvůli němu nemohl pracovat běžnou rychlostí a děsil se, že to nestihnu, ale naštěstí šlo všechno jako po másle a dnes dopoledne mi Esmé volala, že stěhováci přivezli rozebranou postel.

Uložil jsem knížky do police a šel ji dát dohromady. Dotýkat se železa mě úžasně uklidňovalo. Měl jsem úplně čistou hlavu, tedy až na Minnie, kterou jsem tam měl pořád. Měl jsem ji před očima, když jsem tepal jednotlivé pásy ozdobného čela, viděl jsem ji, když jsem za zamračeného pohledu majitele kovárny dokončil poslední úpravy a velmi nepřátelským hlasem jsem mu nakázal, ať se k tomu ani nepřibližuje. Viděl jsem ji pořád, a nemělo ti nic společného s mým darem. Viděl jsem ji jinou částí své složité upíří mysli a viděl jsem ji v situacích, ve kterých by se ona sama rozhodně viděla nerada.

Musel jsem začít myslet na latinské texty o čarodějnicích a jejich vymýtání. Ty mě vždycky dokázaly probrat a navíc jsem tak před Edwardem schoval svoje představy.

„Na,“ objevila se o něco později, když jsem si spokojeně prohlížel své veledílo, ve dveřích Alice a podávala mi polštáře a přikrývky. Skoro za nimi nebyla vidět.

„Aha!“ udělal jsem zaskočeně. Napadlo mě pořídit matraci, v podstatě podle rozměrů matrace jsem dělal postel, ale další součásti už mi přišly nepodstatné.

„Musíš se naučit uvažovat lidsky,“ zavolala Alice, která někam zmizela, ale hned byla zpátky s prostěradlem a povlečením.

„Aha!“ udělal jsem podruhé. Tak tohle jsem úplně vypustil.

„Ty mě nemít,“ uchichtla se a bleskově se postarala o to, aby postel byla konečně kompletní.

„Děkuju, Alice,“ zmohl jsem se konečně na smysluplnější větu.

„Bude se jí to líbit. Sice ti to nepřizná a zítra bude hrozně, ale hrozně nadávat, ale po první noci v téhle posteli se vzbudí a bude jí krásně. Jednou ti za ni poděkuje, přísahám,“ řekla mi úplně vážně.

„S tím nadáváním jsem tak nějak počítal,“ přitakal jsem. Už jsem věděl, co od Minnie čekat, a tahle záležitost s pokojem se jí prostě na první pohled líbit nebude.

„Neboj, Wille. Děláš to skvěle. Pořád vás vidím spolu, je to jen otázka čas - .“

Zarazila se uprostřed slova a rozšířily se jí zorničky. Už jsem tenhle stav znal, měla vizi. Věděl jsem, že za chvíli přijde k sobě a řekně, že se stane to a to, ale když se do pokoje vřítil Edward se zuřivým výrazem, hrklo ve mně.

„Ale ne,“ zasténala Alice nešťastně, když se probrala.

„Co je?“ zeptal jsem se a přestože jsem zněl klidně, nejradši bych ji popadl a zatřásl s ní, aby mi řekla, co přesně viděla.

„Minnie,“ zavrčel Edward a mně se zamtělo před očima. Tohle nebylo žádné Jejda, Minnie si dá k večeři láhev vína a zítra bude mít kocovinu.

„Kde, Alice?“ naléhal na svou sestru Edward.

„Co Minnie?“ vnucoval jsem se já jemu, protože on věděl, co se stane. Ignoroval mě. A já toho měl dost. Chytil jsem ho za paži a přitáhl si ho k sobě:

„Co se stane Minnie? Nevynechávej mě z toho!“

Zírali jsme si zblízka do očí a já měl chuť po něm vystartovat a jednou pro vždy mu ukázat, že jsem tu taky a vždycky budu.

„Právě vchází do First Bank naproti centru Grand Palace, ale v ní jsou tři muži. Přepadli to tam, mají rukojmí a Minnie jim vkráčí přímo do rukou,“ řekla Alice zkroušeně a v pokoji najednou nebylo k hnutí, protože se do něj vměstnali úplně všichni. „Nevěděla jsem... Ještě před chvílí byla rozhodnutá jet domů a pro dárky jsme měly jet spolu v neděli...“

„Do hajzlu,“ ulevil jsem si a otočil se, abych běžel. Nechtěl jsem slyšet, co dál Alice viděla. Poběžím tak rychle, že u Minnie můžu být za pět minut. To zvládnu. Ona to zvládne, není hloupá, nebude se snažit o nějaké hrdinství. Jen tam vydrž být v klidu, holčičko!

„Stůj,“ chytil tentorkát Edward mě. „Jdeme všichni.“

„Nemůžeme běžet, všude je moc lidí,“ namítl Carlisle duchapřítomně, jako vždy. Ale zrovna teď mi jeho inteligence a pohotovost vadila.

„Když budu sám, nikdo si mě nevšimne, už je tma. A zvládnu je,“ odsekl jsem netrpělivě, ale Edward mě nepouštěl. Sledoval Alici, která zase zírala stranou, a pak se zamračil:

„Ti tři jsou mimo. Vede je sadista, jakmile by se cítili ohrožení, budou střílet. Nemají co ztratit.“

Zaklel jsem.

„Tak co?!“ vykřikla Nessie plačtivě. „Udělejte něco!“

Bella ji objala a snažila se ji uklidnit, ale nálada byla hrozná.

„Fajn, pojedeme všichni,“ navrhl jsem. Hlavně ať už se něco děje.

„Alice?“ pohladil Jasper svou ženu po tváři a já nedočkavě sledoval, jak se zase dívá do budoucnosti. Už když se začala vracet zpátky, věděl jsem, že to nevyjde; ona i Edward se zamračili.

„Ti rukojmí si vás všimnou a policie se vás bude snažit najít. Neprojde to, jedna žena má fotografickou paměť a popíše vás úplně přesně. Budete hned v půlnočních zprávách jako hrdinové.“

Tak se zbavíme té s fotografickou pamětí, sakra!

Edward na mě zavrčel.

Fajn, nemyslel jsem to vážně. Ne úplně.

A když nebudeme k poznání?“ napadlo mě. Alice se na mě tázavě podívala.

Nějaký masky, něco takovýho,“ snažil jsem se dál.

Kukly!“ vyhrkl Jasper. „Zásahová jednotka!“

Dobrej nápad!“ vyjekla Bella úlevně a odběhla někam pryč. Alice se zase soustředila na budoucnost a tentokrát Edward během okamžiku úlevně vydechl a postavení těla se změnilo. Bude to fungovat! Zabere to!

Jen musíme někde sehnat nějaký pitomý kukly!
„Jedeme,“ zavelel Jasper a rozběhl se do garáže. Chtěl jsem se zeptat, jestli ví, kde sehnat oblečení, jaké nosí zásahovka, ale z Carlislovy kanceláře už na nás volala Bella, že military shop je téměř po cestě, a diktovala adresu. Emmett se hrnul ze schodů s vážně naštvaným výrazem a Rosalie vrčela:

Nakopejte jim zadky!“

Přesně to jsem měl v plánu.

A pak Alice znovu vyjekla a otočila se na patě v půlce schodů.

Co?“ zaúpěl jsem. Už jsem mohl být dávno skoro v centru!

Nessie, nedělej to!“ křičela Alice a utíkala k pokoji Nessie a Jacoba.

Renesmee, okamžitě polož ten telefon!“ zahřměl z garáže Edward a Ness se začala horlivě omlouvat:

Já jen chtěla, aby věděla, že za ní jedete!“

Kdybych nebyl tak bledý od své přirozenosti, určitě bych teď zesinal. Ness volala Minnie na mobil. Neznám lepší způsob, jak na sebe upoutat pozornost.

Je dobrá!“ objevila se Alice ve dveřích garáže, když Edward startoval. „Zvládá to, ví, že nemá provokovat. Je zlatá!“

Aspoň že tak. Poprvé po několika stech letech jsem měl pocit, že bych se možná měl začít modlit. Přestože Alice viděla, že to dopadne dobře. Pořád ještě jsem si jejími vizemi nedokázal být úplně jistý, protože můj příchod viděla trochu jinak, než se pak stal. A kdyby teď viděla něco trochu jinak, mohlo by to Minnie stát život.

Měl jsem ji přeměnit. Přijít, popadnout ji a kousnout ji. No a co, že by mě roztrhala, jen by se probrala! Teď by nemusela být někde sama a vydešená k smrti... Jenže to ze mě zase mluvil ten starý upír. Nemohl bych jí to udělat, ne s jejím názorem na přeměnu. Má naplánováno, že s upíry bude i jako stará bělovlasá babička, a já jí to nemůžu překazit. Rozhodně ne, když jsem pro ni zatím jen otravný hmyz. Možná jednou, za nějakou dobu, pokud spolu vážně budeme, se zkusím zeptat. Ale teď ne... Je moc brzo. Ona nechce.

Bude v pořádku,“ řekl Edward polohlasně a mně došlo, že jsem se vůbec nestaral o něj a o to, co řekne na mé myšlenkové pochody. Jen jsem kývl, neviděl jsem, jak se tváří.

O sedm minut později Emmett vyrazil zadní dveře do obchodu pro vojenské nadšence a okamžitě vytrhl ze zdi bezpečnostní kameru. Během několika vteřin jsme našli potřebné oblečení a navlékli na sebe tmavé kalhoty, bundy a čepice a už jsme byli na cestě zpátky. Jasper ještě černou maskovací barvou, kterou sebral někde uvnitř, zamatlal poznávací značky a Edward se zastavil u poklady a nechal tam peníze za oblečení a rozbité vybavení. I přes vážnost situace a svou nervozitu jsem se musel uchechtnout.

Máme plán?“ zeptal jsem se přiškrceně, když jsme smykem vjeli na ulici, která vedla přímo kolem obchodního domu a banky.

Jo,“ řekl Emmett. „Vběhnem tam a zlámeme jim vazy.“

To je... Dobře,“ zamumlal jsem, ale ozval se Edward:

Jasně, Emmette. A v půlnočních zprávách nebudeme jako hrdinové, ale jako vrazi. Dobrej plán.“

S tou první půlkou bych souhlasil,“ ozval se Jasper. „Prostě tam vtrhneme a využijeme momentu překvapení. Potřebujeme vyřadit kamery, což by mohl zvládnout Emm, když si to nacvičil teď.“

Beru,“ přikývl Edward.

A únosci jsou tři, tak si je rozebereme a připravíme je pro policii,“ pokračoval Jasper a ukázal, co ještě vzal v tom obchodě: speciální superpevnou lepicí pásku.

Hele, já nechci jen vypojit kamery!“ bránil se Emmett.

Praštím tě!“ zavrčel jsem na něj. Teď jsem fakt nebyl ve stavu, kdy bych dokázal snést jakýkoliv náznak těch jeho vtípků.

V tu chvíli jsme zastavili na chodníku před bankou a Jasper volal na tísňovou linku, aby nahlásil, že jako náhodný kolemjdoucí zahlédl v budově zakuklence. Skrz zatažené žaluzie jsem viděl jednoho muže prakticky hned u vchodu, zrovna naštvaně mířil směrem k přepážkám. Další dva nebyli vidět.

Dva jsou u trezoru,“ řekl Edward, který se soustředil na jejich myšlenky. „Wille, jdi pro Minnie, neřeš nic jinýho, už je jí špatně.“

Nic jsem nenamítal, ostatně, tohle vlastně byl celou dobu můj plán. Jen ji popadnout a zmizet s ní odtamtud. Jen ji držet. Mít ji u sebe a vědět, že jí nic není. Cítil jsem její vůni a nevnímal jsem nic kolem. Slyšel jsem, jak vzlyká, slyšel jsem, jak na ni ten chlap křičí a vrčel jsem tak hlasitě, že do mě musel Edward ještě těsně přede dveřmi šťouchnout.

Emmett prostě prošel skleněnou výplní dveří. Vešel dovnitř a asi chytil toho parchanta, ale to už jsem neviděl, protože jsem proběhl dovnitř a šel po vůni čokolády.

A pak jsem ji popadl a pevně chytil.

Lekla se, zajíkavě se nadechla, ale pak se ke mně přimáčkla a pevně mi rukama sevřela bundu. Celá se třásla a připadala mi hrozně maličká, ale už nebrečela. Došlo mi, že s sebou máme Jaspera a že se určitě postaral o to, aby jí bylo líp.

Už jsem tady,“ vydechl jsem jí do vlasů, postavil se a vydal se s ní k autu. Nadechla se, chtěla něco říct, ale už jsem měl za zády Edwarda, který jí uklidňoval, že i ti dva další lupiči u trezoru už nejsou nebezpeční.

Kamery vypnuli už oni, je to dobrý,“ ozval se pak Emmett a Jasper téměř hypnotickým hlasem řekl:

Dámy a pánové, vše je v nejlepším pořádku. Jsme speciální zásahová jednotka FBI, útočníci byli zneškodněni a hned si je převezme místní policie. Nemusíte se ničeho obávat!“

Už jsem byl skoro venku, když se Emmett neudržel a tónem chrabrého hrdiny z filmů pronesl:

Chránit vás je naše poslání!“

Edward na něj okamžitě tlumeně zavrčel, ale já se musel usmívat. Všechno, co jsem kdy chtěl, jsem si teď nesl v náruči do auta. Tak ať si Emmett dělá, co chce. Posadil jsem se i ní dozadu a jednou rukou zavřel dveře, během vteřiny nastoupili i ostatní a Edward se rychle vydal zpátky

To bylo hustý!“ rozchechtal se vepředu Emmett.

Chránit vás je naše poslání?!“ opakoval po něm Edward.

Minnie se nadechla a ochraptěle se zeptala:

Speciální jednotka FBI?“

V tu chvíli jsem věděl, že bude v pořádku. Protože její neuvěřitelná hlava uvažuje pořád stejně. Edward jí vysvětloval, proč jsme lidem řekli zrovna tuhle větu, ale já ho skoro neposlouchal a jen jsem vnímal ten pocit, když jsem ji měl přitisknutou k sobě. Byla teplá a měkká a já takhle chtěl sedět už napořád a klidně vyhladovět až na pokraj šílenství, jen abych ji nemusel pustit.

Kde jste byli tak dlouho?“ zeptala se potichu a mně došlo, že teď mluví přímo na mě. Pohladil jsem ji po vlasech, opatrně, jako nejkřehčí věc. Bylo mi líto, že tam musela být tak dlouho. Že ji Alice neviděla dřív, že jsme se k ní nedostali včas a ona si musela zažít ten strach.

Museli jsme sehnat oblečení. Alice viděla, že to všechno klapne jen pokud budeme správně oblečení. Promiň, holčičko,“ omlouval jsem se jí a automaticky ji oslovil tak, jak bych si normálně netroufl, protože by ji to zase naštvalo. Teď ale neprotestovala a zvedla hlavu. Okamžitě se lekla, a mně došlo, že mám na sobě ještě pořád tu šílenou kuklu.

Promiň,“ vyhrkl jsem a sundal tu věc dolů. Rozhlédla se po ostatních, Edward se zrovna zlobil na Emmetta; kdo ví, co mu viděl v hlavě. Mlčela. Nevěděl jsem, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva. A ani jsem nechtěl vědět, co se jí honí hlavou – poprvé za tu dobu. Protože mi bylo jasné, že jakmile dorazíme domů, ona se vysmekne z mého objetí a někam se ztratí. Snažil jsem se užít si každou vteřinu, zhluboka jsem dýchal její vůni, nos zabořený v jejích vlasech. Chtěl jsem si ji k sobě přitisknout pevněji, ale bál jsem se, že to přeženu a bude ji to bolet. Nebo že si uvědomí, kde to sedí, a bude chtít pryč. V podstatě jsem byl hrozně strnulý a nedokázal jsem udělat jediný pohyb, abych něco nepokazil.

Pak se Minnie naklonila, aby viděla na Jaspera. Nevěděl jsem, jestli jí třeba není nějak špatně a nechce ho poprosit o uklidnění, tak jsem se zeptal, jestli je jí dobře.

Absolutně,“ podíval se na mě Edward do zpětného zrcátka a mně se ulevilo.

Až moc rychle jsme dojeli k domu Cullenových. Ta cesta byla hrozně krátká a já se na kraji města dokonce pokoušel v duchu přemluvit Edwarda, aby nezamířil rovnou na výpadovku, ale ještě naprosto mimo plán projel nákupní zónou. Jen se tiše uchechtl a pokračoval domů.

Minnie neřekla ani slovo. Křečovité sevření jejích prstů povolilo, ale pořád se mě za bundu držela. Mlčela, i když jsme zastavili před domem a já stále s ní v náruči vystoupil z auta a došel do domu. Pořád jsem čekal, kdy to přijde. Kdy řekne, ať ji postavím na zem. Ať ji pustím, nechám ji být. Kdy mě pošle do háje.

Byla potichu.

Esmé ji k sobě tiskla, vlastně nás oba. Když mě od sebe Minnie neodháněla, pořád jsem ji držel. Zoufale jsem ji objímal a nechtěl ji pustit, protože až ji nechám odejít, už se nevrátí. Alice se omlouvala za to, že ji neviděla dostatečně včas, Bella ji konejšila a říkala, že je to hrdinka, a Nessie se omlouvala za ten telefonát. Rosalie si taky neodpoustila objetí, ale mně uštěpačně oznámila, že už můžu Min klidně pustit.

Nechtěl jsem. Ani když jí pomáhaly z bundy. V břiše jsem měl pocit prázdna a zároveň velké tíhy a chtělo se mi křičet, že prostě bude sedět u mě a hotovo, ať už jí dají pokoj.

Carlisle ji chtěl prohlédnout, ale Edward i Jasper se shodli na tom, že Minnie je v pořádku. Mně tak nepřipadala. Byla zamlklá, hlavu měla zabořenou pod mou bradou a nehýbala se. Bylo mi v jednom okamžiku tak nádherně a zároveň tak zle, protože jsem se bál toho, až bude chtít jít pryč. A ona bude. Možná za minutu, možná za pět, ale časem jí dojde, že to jsem vážně já, komu sedí na klíně.

Když se nadechla, křečovitě jsem na vteřinu zavřel oči. Co kdybych ji prostě nepustil? Přemlouval ji, prosil? Klidně se budu i plazit! Narovnala se a trochu se odtáhla, aby mi viděla do obličeje. Z posledních sil jsem se snažil tvářit se úplně normálně, ne jako troska, co se právě málem snažila vyloudit si její přízeň.

Budeš mě muset pustit, potřebuju... Musím,“ zamumlala zmateně. Aspoň mě neposlala do háje. Připažil jsem. Mohla jít. Až když zamířila do koupelny, došlo mi, co přesně musí. Vážně si musím víc všímat běžných lidských zvyků, ty jsem úplně vynechával.

Seděl jsem tam a zase jsem si připadal jako tragéd. Zvedl jsem oči a díval se na rozzářenou Alici. Vycenil jsem na ni zuby v marné snaze o úsměv, ale ani to s ní nehnulo, culila se dál. I Bella se usmívala. A Nessie u Jakea na klíně hned na protějším křesle se taky usmívala.

Jo, dopadlo to dobře. Minnie je v pořádku.

Ale stejně jsem se nedokázal tvářit vesele.

Minnie vylezla z koupelny, odsouhlasila Esmé, že má hlad a k mému nekonečnému překvapení se celou dobu dívala na mě. Mně do očí. A pak se vydala přímo ke mně. Možná chce poděkovat? Dát mi facku? Seřvat mě?

Čekal jsem cokoliv, ale že si s nervózním úměvem sedne zpátky ke mně na klín, to vážně ne. Teď už jsem se umíval. Objal jsem ji, ona se ke mně přimáčkla a byl bych přísahal, že se mi rozbušilo srdce. Došlo mi, co znamenaly ty vševědoucí úsměvy Cullenovic dam. Alice nás musela vidět. A věděl jsem, proč Edward odpovídal v autě za Minnie. Cítil jsem se úplně stejně. Absolutně v pořádku. Tetelil jsem se. Nikdy by mě nenapadlo, že se to semele tak rychle a takhle, ale nehodlal jsem nad tím nějak filozofovat.

Miluju tě, Minnie,“ sklonil jsem hlavu a zamumlal jí do ucha svou pravidelnou večerní větu. Vždycky jsem ji myslel vážně, ale nikdy nebyla pravdivější, než dnes.

A ona mlčela.

 


Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Popoles

13)  Popoles (02.05.2010 19:03)

Jsem v silném pokušení překopírovat sem koment Karolky, protože přesně vystihla to, jak se teď cítím. Miluju tě! Napadá mě, jestli tvůj manžel nežárlí na takovou armádu tvých ctitelek. Tohle jsem si 100% užila a roztékám se tu blahem - myslím, že jsem se nakazila od Willa. A co teprv další díl a vánoce! Ach můj Bože - tedy Neb - piš ... prosím piš

12)   (02.05.2010 18:51)

souhlasim s hanetkou a myslim, že by to klidně mohli vydat jako pokračování tw ságy! je to taaaaaaak skvělýýýýý!



11)   (02.05.2010 18:49)




Hanetka

10)  Hanetka (02.05.2010 18:47)

Romantickej akčňák! Tak to přesně, ale přesně tohle jsem potřebovala! Ať se jde bodnout Mission Impossible, TOHLE by měli natočit! A byl by to trhák!!!!!

Evelyn

9)  Evelyn (02.05.2010 18:21)

Neb, posílám ti obrovskou virtuální pusu
Jsem stoprocentně na chlapy, a zvláště na jednoho, ale tebe miluju
Perfektní a já jdu slintat a přečíst paralelní Minnie

8)   (02.05.2010 18:11)

Já všechny ty Cullenovi a současný i budoucí Blacksmithovi prostě miluju!!
Minnie a Will konečně spolu!!!
Neb, úžasná práce!

7)  Qwertr (02.05.2010 18:03)

Jé, to bylo úžasný

6)  Ell (02.05.2010 17:56)

Tady jsou všechna slova naprosto zbytečná a bezvýznamná *zástava srdce*
Zabíjte mě zrovna, já tohle týrání do zítřka prostě nevydržím

Adelka

5)  Adelka (02.05.2010 17:55)

Juchůůůůů!! Dočkali jsme se! Tahle kapitola byla úplně nejskvělejší!!! I když to se asi nedá říct, protože všechny jsou skvělý... ale tuhle jsem si maximálně užila a jsem teď plná euforie a skvělýho pocitu!! Jsi vážně úžasná spisovatelka!! Moc děkuju a OPĚT se strááááááááááááášně těším na další!!!

Ajjinka

4)  Ajjinka (02.05.2010 17:48)

Děkuju ti *s přiblblým úsměvem odchází*

Karolka

3)  Karolka (02.05.2010 17:48)

Miluju Tě! Miluju Tě! Miluju Tě! Zlatá! Drahá! (Já úplně rozpuštěná.( Během čtení jsem si říkala: Napíšu jí do komentu tohle a tamto... A teď? Uááááááááááááááááááááááá! To byla taková krása. Já chci číst dál. Prosím. Já vím, vždycky se nad takovejma komentama lehce pousmějeme - tři až pět hodin práce... Ale já chcíííííííííííííííííí! (..pnu). Tak, snad jsem ti alespoň přibližně osvětlila, jak se cítím.

Ree

2)  Ree (02.05.2010 17:46)

Edward je vážně zlatíčko... A Will taky :) Na tenhle díl jsem se těšila ze všech nejvíc a čekání se vyplatilo. Těším se na další díl, těším se na dalšího rozkošného Willa

sakraprace

1)  sakraprace (02.05.2010 17:42)

Uááááá, to bylo....Will byl...uáááá... Omluv mě na okamžik, trochu se profackuju... Jo, teď už to zvládnu.
Nádhera, úžasný a skvělý. Smála jsem se, áchala jsem, pofňukávala a srdíčko mi jenom buší. DÍKY

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still