Sekce

Galerie

Další díl ze série BlackElejah: Pohádky trochu jinak. :)

Důvod, proč vkládám další část já a ne BlackElejah -> pod článkem.

Příjemnou pohádkovou zábavu. :)

ESME

Od toho podivného večera už se do lesa znovu neodvážila a místo toho jen bezcílně bloumala po okolí statku. Jednoho dopoledne se neúspěšně pokoušela ukrýt před nevítanou pozorností své nevlastní matky, když se z útrob stavení ozvalo rozčílené volání.

„Esme, kde sakra zase jsi, ty líná holko?!”

Dívka s povzdechem vyšla ze stájí a se sklopenou hlavou zamířila do světnice, kde už na ni Agatha čekala.

„No konečně,” poznamenala zamračeně, „už jsem myslela, že si pro tebe budu muset dojít… a věř mi, to by se ti nelíbilo,” pronesla jedovatě žena a máchala při tom ve vzduchu velkým košíkem, který se zdál být prázdný.

„Co si přejete, maminko?” otázala se Esme pokorně a zrak jí padl na proutěnou nádobu v ženině ruce.

„Dobře mě poslouchej! Zajdeš do města na trh a nakoupíš všechno, co ti řeknu, ale ne, abys na něco zapomněla,” přikázala jí, načež začala vyjmenovávat všechno, co měla Esme ve městě zařídit, a že toho nebylo málo. „A koukej se vrátit do oběda, rozumíš? Nemíním zase sledovat, jak mi tady servíruje jídlo to nemehlo z kuchyně…”

Esme rychle přikývla, popadla košík a zamířila pryč. Macecha ještě otevřela pusu, ale než stihla znovu promluvit, byla již dívka ze dveří.

Sníh vesele křupal pod jejíma nohama a ona si radostně vykračovala bílou pěšinkou směrem k městu. Nakupování měla ráda, protože bylo záminkou k tomu, aby se na několik hodin vytratila z dusivého područí svých tyranských příbuzných. Na trhu bylo to dopoledne plno lidí, hospodyně sháněly maso, byliny a koření do svých kuchyní, hospodáři zase obhlíželi dobytek a sháněli lepší sekery a klíny, aby měli čím sekat dřevo. Všude to mručelo a štěbetalo, až smysly přecházely. Esme se slabým úsměvem obcházela obchody a košík se jí pomalu naplňoval.

Náhle se zarazila a po zádech jí přeběhlo lehké mrazení, stejné, jako tehdy v lese. Nenápadně se rozhlédla, ale neviděla nic neobvyklého, a tak se opět sklonila k rozličným sklenicím se zavařeným ovocem, které si dosud prohlížela. Téměř okamžitě ale znovu vzhlédla a rozhlédla se kolem sebe - tentokrát pozorněji. Její oči upoutala mohutná postava divoce gestikulujícího muže na opačné straně náměstí. Byl to starosta Dovetownu, jehož brunátnou tvář viděla jen několikrát za život, ale on nebyl ten, kdo upoutal její pozornost. Všimla si, že hovoří s jiným mužem, jehož postava byla z části skryta za starostovými masitými rameny, ale podařilo se jí zaregistrovat záblesk zlatých vlasů a velice bledý obličej.

Náhle starší muž ustoupil z cesty a objekt jejího pozorování se podíval přímo jejím směrem. Esme zalapala po dechu a v mžiku se otočila rázujíc směrem k nedaleké stodole. Ani nevěděla proč, ale měla pocit, že se musí skrýt před zrakem toho neznámého muže, a tak se tiše schovala za pootevřenými vraty a čekala. O minutu později slyšela, jak oba dva bez povšimnutí prochází kolem místa jejího úkrytu a tiše vydechla. Proč se vůbec takhle chová? Copak má zapotřebí se před někým schovávat? Mírně vyklepaně se provlékla mezerou mezi vraty a nejistě pohlédla směrem, kde se muži vzdalovali v dálce. Jediné, co nyní z neznámého mohla vidět, byla záplava plavých vlasů a štíhlá silueta pomalu se ztrácející v davu měšťanů.

 

CARLISLE

Ten drobný obličej, hnědé oči a krásně vlnící se vlasy by poznal kdekoliv. Byl si tím jist. V lese mu připadala tak, tak… Jak to vlastně nazvat? Smutná? Zamyšlená? Vypadala, jako by jí něco chybělo. Jakoby jí někdo chyběl…

Tlukot jejího srdce a strnulost, která u ní nastala ve chvíli, kdy ho spatřila. Ona ho přece v lese poznat nemohla, byl ukrytý za stromem. Ale spíše jako by vycítila, že s ním není něco v pořádku, že by se ho měla bát. A to by tedy vážně měla!

Po pro něj zbytečně dlouhém rozhovoru s místním starostou, který se ho snažil přemluvit, aby nastoupil jako výpomoc do špitálu, ho ještě pozval na skleničku Brandy, samozřejmě, že poskytne pomoc, pokud bude potřeba. Než to však starostovi stihl odmítnout, protože chtěl oslovit tu mladou dámu vybírající si ovoce, byla pryč.

Za pár okamžiků kráčeli z tržiště pryč, on se však stále ohlížel, jestli někde nezahlédne tu drobnou postavu s košem, který byl snad větší než ona. Nezahlédl. Ale něco zaslechl. Když procházeli kolem stodoly, rozebírajíce se starostou dnešní počasí, uslyšel zběsile tlukoucí srdce, mohl se jen domnívat, že za těmi vraty byla schovaná právě jeho tajemná cizinka. Ale proč se schovávala?

* * *

Celý den chodil jako tělo bez duše. Jak výstižné, že?! Když mu Johan přinesl obálku na stříbrném podnose a s podpisem paní zdejšího statku, bylo mu jasné, že dostála svého slibu z předminulého roku, když nějaký čas trávil na svém Zimním zámku a zve ho na oběd.

 

ESME

Když jí bylo sděleno, že pán zdejšího Zimního panství přijede na večeři, netušila, co od toho čekat. Vlastně… Ano, věděla. Přípravu a pomoc s vařením těch nejvybranějších pokrmů, které v širokém okolí nikdo nikdy neokusil. Tyhle panské móresy neměla ráda. Copak tolik záleželo na jídle? Nejsou snad podstatnější věci k životu?

Popravdě ani nevěděla, jak zmíněný šlechtic vypadá, ale dokázala si ho velice barvitě představit. Malý mužíček, jehož postavě dominuje majestátný břich a na jehož hlavě trůní načesaná paruka… Ne, ne, bude se snažit nepřijít mu do cesty a raději se pokusí být co nejvíc nenápadná. Tak to bude nejlepší.

Ale copak to půjde, když jí macecha nakázala obsluhovat u té maškarády?!

***

Venku bylo ještě světlo, když se z jídelny ozval vzrušený hlas Esmeiny nevlastní sestry.

„Matko, MATKO! Na dvůr právě přijel kočár. Už je tady!”

Dva páry nohou dupaly po schodech do přízemí, jak se hostitelky nemohly dočkat, až přivítají, ano jistě, Pána Zimního zámku! pomyslela si trochu kysele, když jí kuchařka podávala proutěný koš s bramborami, které měla odnést zpátky do sklepa.

„Vítám Vás, pane Cullene, u nás na statku. Omlouvám se, že nebudeme nejspíše tak pohostinní, jistě jste zvyklý na jiné poměry a pohybujete se ve vyšších společenských kruzích, ale přesto budeme rádi, když se Vám u nás bude líbit a nepohrdnete skromnou večeří na přivítanou…” nesl se uvítací halou Agathin sladký podbízivý hlas. Ještě do této chvíle Esme nepochopila, proč se lidé rádi a tak často přetvařují. Aby se někomu zavděčili? Aby dosáhli svého? Nebo snad aby byli považováni za někoho jiného, lepšího než jsou?

„Co tam tak okouníte?! Začněte nosit na stůl!” sykla Agatha na služky stojící opodál, které jistě z toho muže nemohly spustit oči, musely si myslet, že na statek přijel sám Apollón, či alespoň tak se to jevilo jí, která byla skrytá za ohybem závěsu oddělujícím kuchyni od temné chodby. Esme nevěřila vlastním očím, tohle že je pán Zimního zámku? Tenhle zlatovlasý polobůh v rouše lidském?

V tu chvíli se společnost vydala jejím směrem a Esme musela rychle uniknout zpátky do kuchyně, aby nebyla spatřena. V takovém případě by ji jistě Agathin hněv neminul.

„Esme, ty nemehlo jedno! Neumíš tu mísu nést pořádně? Chraň tě pánbůh, abys ten porcelán rozbila anebo polévku vylila na našeho vzácného hosta!”

„Omlouvám se…” sklopila oči a položila velkou mísu s vývarem na stůl, na kterém už tak nebylo místo na další talíře a pokrmy. Omlouvala se zbytečně, žádná nehoda se nestala, to ji jen její matka opět zesměšňovala.

„Mladá dáma je také vaše dcera?” obrátil se neznámý na ženštinu, ale Agatha prudce zavrtěla hlavou.

„Ale kdeže… Ta jen pomáhá v kuchyni,” prohlásila rezolutně a vrhla na dívku rozzlobený pohled. „Co tady stojíš? Nemáš co na práci? Vrať se do kuchyně!” přikázala.

„Ale já…” Esme se smutně podívala matce do očí a pak na neznámého muže. V zápětí však zjistila, že vlastně neznámý není. Odněkud ho znala… Byl jí povědomý. Ale kde ho jen viděla? No, jistě! Na trhu! Ty oči by poznala kdekoliv.

„Co tu ještě stojíš?! Jsi snad hluchá nebo co? Kuchyně! Tam je tvé místo!” zahřměla matka znovu a už už se zvedala, aby jí dala záhlavec. Esme odskočila o dva kroky ke krbu a raději odběhla z místnosti.

„Myslím si, že slečna neudělala nic, za co byste jí musela trestat. Vždyť vás poslechla a jistě je v kuchyni nepostradatelnou,” uslyšela Esme ještě, než prošla dveřmi do kuchyně. On se jí zastal. Bože! To snad není pravda… Ucítila, jak ji v očích zaštípaly slzy.

„Děje se něco?” zeptala se Esmeina nejlepší kamarádka, který byla dcerou kuchařky a též pomáhala v kuchyni.

„Ne nic!” zašeptala Esme, aby Christine neslyšela její vzlyky roztřesený hlas a utekla na dvorek. Tam se ukryla za mohutným tělem starobylého kočáru, opřela se čelem o sklo a plakala.

 

CARLISLE

Jeho obličej dával najevo zdvořilý zájem, ale uvnitř už to tak slavné nebylo. Usedl k prohýbajícímu se stolu a mile se usmíval hned na jednu hned na druhou ženu, ale v duchu si jen přál, aby tahle návštěva skončila co nejdříve. Neměl rád faleš a z téhle dámy, paní zdejšího statku, přímo čišela. Z její dcery, Adelaide, jak se prý jmenovala, měl úplně stejný pocit. Obzvlášť jedna část rozhovoru, který vedli u stolu, ho velmi rozzlobila. Ta dívka podobna víle ho na první pohled uchvátila. Byla drobná, s kaštanovými vlasy vlnícími se do půlky zad. Její oči měly barvu lesního medu a drobné prsty svírající těžkou polévkovou mísu působily křehčeji než porcelán, který držely.

Ještě neviděl, aby se někdo TAKHLE choval ke svým sloužícím. On sám se choval ke svému služebnictvu uctivěji a snažil se jim být oporou, i když měl být jejich pánem. Nikdy ty chudé lidi, kteří se mu starali o zámek, nepovažoval za své poddané.

A už vůbec té zlé ženě nevěřil, že tohle by mohla být jen pomocnice v kuchyni. Jeho instinkty mu říkaly něco jiného. A ten pocit, který z té malé hnědovlásky měl, mu dával naději a jistotu… Ale na co vlastně? Na co naději a jistotu v nesmrtelnosti?

Po tom ošklivém vystoupení, kdy se dívka s horko těžko potlačovaným pláčem vyřítila ze dveří, následovala téměř hodina nudného naslouchání tlachání té babizny. Jen obtížně se pokoušel přimět se k tomu, aby naslouchal jejím klevetům, a místo toho stále myslí odbíhal jinam.

„... a tady Adelaide, dceruška moje jediná, zdědí celý tento honosný statek, který se stane jejím věnem. Jistě chápete, že pro takovou dceru se špatně shání vhodný ženich… nemůžu ji přece dát prvnímu, co přijde, že ano?!” uslyšel náhle a ta slova ho konečně vrátila do reality. Tak o tohle jde, pomyslel si Carlisle s mírně potlačovaným úšklebkem. Místo toho se na ženu jen chápavě usmál a dál sledoval tok jejích hloupých řečí, přičemž se mermomocí snažil nepodívat se na Adelaide, která se už hodnou chvíli netrpělivě vrtěla, jak se pokoušela upoutat jeho pozornost. On ji však ignoroval, ale to ji zřejmě vybízelo ke stále větším a větším výkonům, až už byla celá situace krajně nepříjemná.

„Drahá paní, nerad bych vás a vaši rozkošnou dceru urazil, nicméně mám dnes ještě nějaké neodkladné povinnosti, takže už se budeme muset rozloučit. Vyprovodíte mě?” přetnul Carlisle poněkud netaktně už příliš dlouhý monolog a sledoval výraz mírného rozčarování, který se objevil na tváři mé hostitelky.

„Ale samozřejmě, chápu, že povinnosti se nedají odkládat, jistě, jistě…” zašvitořila žena přeslazeně a těžkopádně se zvedla, aby jej vyprovodila z místnosti na čerstvý vzduch.

Když o pár chvil a rozloučení později procházel po dvoře, aby si alespoň trochu vyčistil hlavu, uslyšel tiché vzlyky vycházející odněkud zpoza kočáru, ve kterém přijel.

Pomalou chůzí, aby ji nevyděsil, došel k ní a zastavil se pár kroků před dveřmi kočáru. Hned poznal tu drobnou dívku, která je ten večer obsluhovala. Seděla opřená o kolo kočáru a z tváří se jí koulely obrovské slzy. Nejraději by to malé stvoření objal, ale nechtěl ji vylekat.

„Slečno, co se vám stalo?” došel až k ní a klekl si podávaje jí hedvábný kapesníček, který předtím vězel v jeho kapse.

Dívka sebou slabě škubla a obrátila svůj uplakaný obličej k němu. Když uviděla nataženou ruku, váhavě uchopila kapesník a otřela si zarudlé oči.

„Ale nic… Určitě by vás to nezajímalo, pane.”

„Myslím, že jsem dobrý posluchač a prosím, hlavně mi neříkejte pane. Já jsem Carlisle,” natáhl k ní ruku, kterou si nedůvěřivě prohlížela.

„Esme.” Po chvíli mu plaše podala ruku i ona a navzájem si je stiskli. Vypadalo to, že ji překvapil chlad jeho kůže, protože vzápětí ucukla, jeho zase překvapila velikost její ruky. Tak drobná, ale vůbec ne jemná, v tak mladém věku měla dlaně hrubé. Od práce nejspíš. Myslím, že se sem ještě někdy přijedu podívat! zachvátil ho vztek, Esme se tu musela pořádně otáčet, aby se paní domu mohla celý den jenom válet v peřinách a všechnu práci přenechat jí.

„Tak povídejte, Esme.” posadil se vedle ní a zadíval se jí do smutných očí.

 

 


 

Osud téhle povídky je ve hvězdách. Bohužel. :( BlackElejah jsem naposledy psala 8. 4. 2014. Od té doby se neozvala. Pokud se neozve, tak nevím, co s touhle povídkou dělat. Buď budu nucena tuhle povídku nechat být, anebo ji dopsat, ale dřív než o letních prázdninách to nebude.

Doufejme tedy, že se BlackElejah brzy ozve. *prey* :)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Annie (18.07.2014 23:37)

Moc krásný, ale skončit to v tom nejzajímavějším
Už aby to bylo dopsaný :)

Kate

7)  Kate (26.06.2014 19:52)

Děkujeme! Uvidíme... :)

6)  Ktere se libil příběh (24.06.2014 10:47)

Prosim napis dalsi. Tahle povidka je dobra.

5)  Nana08 (11.06.2014 21:07)

krásne a seknuť to v takejto napínavej časti to se nedelá..
Kati toto musíš dopísať i sama musíš aj ked kapča bude raz za 3 mesiace :D Nikomu by to určite nevadilo že holky?..
A keby sa BE nehlásila tak ti stým niektorá holka určite rada píchne Napr: Emka.. ;)

Kate

4)  Kate (11.06.2014 18:56)

Děkujeme Vám. Jak říkám... Osud téhle povídky-pohádky O Popelce je :'-( ve hvězdách.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (02.06.2014 22:09)

Pridávam sa k Eme.Jednoznačne to treba dopísať,lebo je to pekná poviedka.Ja myslím Katka,že to v najhoršom zvládneš aj sama...:)

emam

2)  emam (02.06.2014 20:29)

V tom nejlepším to useknou bez vyhlídky na blízké pokračování:( To se nedělá Kate, snad se BE brzy ozve, protože tohle prostě musíte dopsat! ;)

1)  Seb (02.06.2014 15:09)

Moc se mi Pohádky trochu jinak líbí, byla by škoda,aby aspň tahle nebyla dopsána a do prázdnin už není tak daleko. Díky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Demetri, Jane, Alec