Sekce

Galerie

/gallery/Pohádky trochu jinak.jpg

Poslední ze série upírských pohádek. Tahle Popelka má hned dvě kmotřičky, neboť se jedná o společné dílo mé a Kate. Užijte si to :).

Popelka

CARLISLE

Kola kočáru rytmicky kodrcala po rozbité cestě a vzduchem se ozývalo práskání bičem, jak se kočí mermomocí snažil přimět pár vraných koní k vyšší rychlosti. Na první pohled bylo zjevné, že muž jedoucí ve voze není žádný chudák, a ten, kdo si navíc všiml rudého erbu na postranicích, měl ihned jasno - pán Zimního zámku se vrací domů. Kočár se hbitě pohyboval zamrzlou krajinou, až se náhle na horizontu objevila silueta blížícího se městečka, z jehož středu se k modrošedému nebi vzpínala jediná kostelní věž, střežící tiše a trpělivě všechny, kdo nazývali toto místo svým domovem. Dovetown.

V tu chvíli se v okně kočáru objevila plavovlasá hlava.

„Giuseppe, vezmeme to oklikou po starší cestě,” zavelel mužský hlas a kočí okamžitě změnil směr.

 

Muž se zase usadil na sedadlo a zadumaně pozoroval známou krajinu. Tak dlouho… Tak dlouho tu nebyl a věci se mezitím změnily téměř k nepoznání. Ale chce se nejprve sám porozhlédnout kolem a nepřeje si být nikým viděn, a tak se dnes raději městu vyhne. Poslední, co by si přál, je vítat zástupy zvědavých měšťanů u svých dveří. Ne, na to bude ještě dost času.

 

O několik desítek minut později už kočár vjížděl na zasněžené nádvoří zámku. Kočí svižně seskočil a otevřel pánovi dveře. Princ Carlisle pomalu sestoupil na zem a fascinovaně se rozhlédl. Jestliže se městečko a jeho okolí změnilo k nepoznání, nic takového se rozhodně nedalo říct o jeho panství. Zámek byl stále stejný, jako když ho před desetiletími opouštěl. Mohutné zářivé zdi, šedomodré střechy s nánosem čerstvého sněhu, štíhlé hlásky, jichž tajemství znal už jako chlapec… Zkrátka domov. Zhluboka se nadechl, aby vychutnal každou molekulu jiskrného vzduchu, který ho obklopoval, a pak vykročil.

 

ESME

Její matka zemřela při porodu a otec pár let poté, když byla ještě dítě. Avšak předtím si vzal novou ženu, Agathu, která teď byla její poručnicí. Vše, v co doufala, se jedním dnem zhroutilo, jako když sfouknete svíčku, jako když se sesype domeček z karet. Její život se zničehonic přehoupl z klidného dětství do dospělosti. Stala se mladou ženou - služkou své macechy a nevlastní sestry Adelaide.

 

„Říkala jsem ti už ráno, ať vymeteš saze z komína a říkám ti to znovu! Jsi tak hloupá, nebo mi to děláš naschvál?!” rozkřikla se žena ve středním věku na dívku krčící se u kamen.

 

„Omlouvám se, ale ještě jsem neměla čas, poslala jste mě, matko, abych vyprala prádlo, zametla dvůr, poklidila dobytek a umyla okna a…”

 

„To není moje starost! Ty máš zvládat všechno, opakuji všechno, co ti přikážu! A ne tu brečet jak malá holka!” Dívka sklopila hlavu k dřevěné podlaze a hřbetem ruky si setřela slzy koulející se jí po tváři.

 

* * *

„Tak co bude s tím obědem?” utrhla se zase jednou Agatha na svou nevlastní dceru od prostřeného stolu prohýbajícího se pod mnoha rozličnými pokrmy, obrovskými mísami, porcelánovými talíři, pozlacenými skleničkami a stříbrnými příbory.

 

„Ano, hned to bude, maminko!” Esme si mohla nohy uběhat, aby rychle donesla všechny chody na jídelní stůl a aby si po dlouhém dni mohla dát skrovný oběd ve své malé světničce v podkroví. Když nesla obrovskou mísu s hovězí polévkou, omylem do ní narazil kuchtík, který jí pomáhal přichystat večeři. Střepy zdobené mísy se rozletěly po celé kuchyni.

 

Esme s kuchtíkem Johnem se na sebe podívali a věděli, že je zle. Dáma v honosných šatech vstala od stolu s nepříčetným výrazem ve tváři. John strachy klopil oči a nevěděl, co má dělat, po chvíli se snažil omluvit, ale byl utnut rukou paní domu. Esme neklopila oči, byla na tyhle výlevy zlosti zvyklá, jala se smetáčku a lopatky a začala vše pečlivě uklízet.

Paní domu došla rychlým krokem ke dvěma klečícím postavám, které zametaly uprostřed jídelny.

 

„Co si to vůbec dovoluješ? Ty nejsi vůbec nic a tohle mi zaplatíš!” chytla Johnovo ucho a začala ho za něj vytahovat nahoru, až skoro ke svému obličeji. Adelaide se od stolu jen drze pochechtávala.

 

„Omlouvám se, paní, já jsem nechtěl…”

„Promiňte mi to, maminko, to já, John za nic nemůže!” vyhrkla Esme v rychlosti a zastavila tak uprostřed pohybu Agathinu ruku, která se blížila ke kuchtíkově strachy rozpálené tváři.

 

Macecha ruku v poslední chvíli stáhla. “Své” holčičce by přece neublížila!

 

„Běžte! A opovažte si mi přijít na oči! Do zítřka vás nechci vidět!” rozkřikla se Agatha na všechny sloužící a celá jídelna i kuchyně v tu chvíli ztichla a všichni, včetně Esme, se rozutekli po své práci nebo zaslouženém odpočinku.

 

Na skromný oběd v podobě vařených brambor s mlékem si už dávno zvykla, ale ta samota… Její věrná společnice, na tu si asi nezvykne nikdy, i když šly vedle sebe už dlouho, pořád jí byla přítěží, které by se ráda zbavila, změnila to, ale jak? Jak, když byla pořád zavřená tady na statku a na své oblíbené procházky lesem neměla čas. Zanedbávala dokonce i svého koně, který jí byl stejně tak věrným společníkem, jako samota.

Když po obědě seděla na dřevěných schodech do podkroví, hladila svého kocourka po hřbetě a ze džbánu mu nalévala mléko do misky, tíha dní na ni dopadla.

 

„Kdyby tu tak byl tatínek… nebo maminka,” povzdechla si smutně a nepřestávala hladit hebký mourovatý hřbet svého zvířecího kamaráda. V těchto chvílích věděla přesně, co má dělat. Z hřebíku přibitého na dveřích sebrala huňatý kožich, navlékla si ho a zamířila nepozorovaně, jako myška, do stájí, ke svému bělostnému koni, kterého vystrojila, navlékla mu ohlávku a nacvičenými pohyby upravila kožené sedlo. Za pár okamžiků již vyklusávala pod ložnicemi své nevlastní matky a sestry, které nic netušily, ale až za bránou statku pobídla koně do cvalu a zamířila s ním do lesa.

 

CARLISLE

Hvězdná temnota pomalu ustupovala růžolícímu světlu zimního rána a vzduch byl průzračnější, než voda v horské studánce. Na kraji sněhem pokryté zahrady tiše stála nehybná postava. Muž hleděl k vyjasňujícímu se obzoru, jeho pohled klouzal po krajině, a pak se ustálil na změti domků dole pod kopcem. Pozoroval spící městečko se směsicí obav a okouzlení a bílá věž tyčící se nad šedomodrými střechami okolních stavení mu pohled zamračeně vracela s jakousi tichou nevyslovenou výčitkou…

 

„Neměl ses vracet. Neměl…”

 

Trpce se usmál a zamířil k hustému lesu, jehož okraj se těsně dotýkal kraje zámecké zahrady. Jak příhodné! Dávno zmizelí předci se postarali o to, aby to měl pán tohoto zámku do lesa, co by kamenem dohodil, neboť všichni do jednoho zbožňovali lov a pronásledování zvěře. On lov nesnášel, a přesto byl nucen se na něj vydávat znovu a znovu, a tak jim byl velice vděčný. Nebylo nic snazšího, než se nepozorovaně proplížit mezi stromy a zmizet v temnotě, aby se o několik hodin později znovu objevil s nevinným výrazem na tváři. Někteří sloužící, kteří ho náhodou zahlédli vycházet z houštin, se pak mohli shovívavě usmívat a vědoucně šeptat jeden druhému:

 

„Pán se zase zapomněl v lese...”

Když si byl jistý, že je z dohledu a že v okolí není ani živáček, rozběhl se. Netrvalo dlouho a přišel na pach vysoké zvěře. Několik laní se páslo asi dvě míle východně od místa, kde nyní stál, a on se vydal tím směrem, ale téměř ihned se zarazil. Poznal, že o kousek dál se pohybuje něco většího - velký starý jelen - a on se v mžiku rozhodl pro něj. O minutu později už tiše sledoval mohutného dvanácteráka, který se majestátně procházel po mýtině, až stanul jen několik málo stop od něj. Zvíře zvedlo hlavu a pohlédlo na muže vědoucím výrazem.

 

„Promiň mi to, příteli…” ozval se princ s povzdechem a odrazil se.

 

ESME

Pobídla koně do cvalu a uháněla po zasněžené lesní cestě, od kopyt koně odlétávaly spršky bělostného sněhu a dopadaly na čerstvě zledovatělou zem. Mladá jezdkyně si užívala pocit svobody. Po dlouhé době měla konečně čas jen pro sebe, což se nestávalo často, a tak se snažila vyčistit si z hlavy chmurné myšlenky, které v ní stále hlodaly, vzdor její jinak klidné a optimistické povaze. Přes to, že se snažila naplno si vychutnat ten vzácný okamžik radosti a volnosti, její mysl se stále znovu vracela k událostem toho dne.

Zkušenými pohyby navedla koně na úzkou lesní pěšinu a zamířila ke svému oblíbenému místu. O chvíli později přitáhla Juráškovi otěže a zastavila. Kůň vtáhl okolní vzduch a hlasitě zafrkal, protože ucítil pach laní, které se pásly nedaleko.

„Jurášku, slyšíš to?” zašeptala, když seskočila z koně. Zdálo se jí, že zaslechla zapráskání větviček, ale nakonec zakroutila hlavou a nechala to být. Z brašny přehozené přes hřbet koně vytáhla seno, které přichystala na statku, a donesla ho do malého dřevem vonícího krmelce. Už mnohokrát vylezla na posed stojící nedaleko a sledovala zvířecí obyvatele lesa, kteří sem v tomto krutém ročním období přicházeli, protože v zasněženém lese nenašli nic, čím by se mohli posilnit. Ještě se ani nestihla usadit a už se na okraji mýtinky zjevilo několik tichých postav, jež ladným krokem zamířily přímo ke krmelci. Laně se kolem něj shlukly a vděčně se pustily do připravené hostiny. Esme je neslyšně pozorovala a ten pohled ji hřál u srdce. Němé tváře jí vždy přinášely útěchu v těžkých životních chvílích, jako byla zrovna tahle. Rozhovor, duševní rozhovor, s těmito nadpozemsky krásnými zvířaty, jí dával naději, že na zemi ještě existuje dobro. Že i v tomto jejím pochmurném světě, lze potkat čisté duše, bez hříchů.

 

Ani nevěděla, jak dlouho se tam krčila, ale z čista jasna si uvědomila, že se odpoledne chýlí ke konci a okolí pomalu prostupuje plíživá a mrazivá tma. Rychle se narovnala a začala sestupovat po dřevěných příčkách na zem, když se najednou zarazila. Znenadání ji zachvátil pocit, že ji něco upřeně pozoruje, ale když se rozhlédla, neviděla nic než několik laní a netrpělivě přešlapujícího koně.

„Neboj se, Jurášku, už jdu,” snažila se uklidnit víc sebe, než svého čtyřnohého přítele, který se zdál být o něco méně vystrašený, než jeho majitelka. Rychle překonala vzdálenost, která ji dělila od neklidného zvířete, nasedla a mírným klusem zamířila zpět k vesnici. Cestou se snažila ze sebe setřást nepříjemný pocit vyvolaný tím místem v lese, kde se odjakživa cítila jako doma. Klidně. Až do této chvíle. Obklopena strašidelnými stíny stromů se veškerá zbývající odvaha vytratila a ona pobídla koně do cvalu.

O pár minut později projížděla bránou statku, když prudce zastavila koně a skrčila se pod dřevěným přístěnkem u stáje. Lekla se. Pár metrů od ní prošla osoba zahalená v černé tmě, takže Esme na první pohled nepoznala, o koho jde.

„Zase ses byla projet?” dolehl k ní přívětivý mužský hlas. Byl to podkoní, dávný přítel jejího otce. Prudce přikývla a sesedla.

„Zdejší lesy už nejsou to, co bývaly, Esme, měla bys na sebe dávat větší pozor. Mnohé se změnilo od doby, kdy jsi byla ještě malá,” usmál se a chytil bělouše za uzdu.

 

„Já vím, všimla jsem si,” sklopila smutně oči. Tatínek ani maminka už tu nebyli a ona se musela skoro o celý statek starat sama. A to nebylo to jediné, co ji trápilo.

Už dávno myslela na to, kdy se vdá, kdy pozná někoho, kdo by ji zachránil před tímhle bezútěšným životem, a do koho se… možná… zamiluje.

 

„Neboj se, Es, však taky jednou najdeš štěstí.”

 

Jak by mohla? V životě nebyla ani ve vedlejší vesnici…

 

„Děkuju,” pokusila se o úsměv, přebrala si od podkoního otěže a za klapotu podkov zavedla svého koně do stáje, kde ho odstrojila, vyhřebelcovala, napojila a do žlabu mu nanosila čerstvé seno.

 

Nakonec ještě bělouše pohladila po hlavě a tiše odešla do svého království v podkroví. Usínala s úsměvem na rtech a pocitem, že svět není jen černý, nebo bílý, že by i v tom nejzazším koutku svých smutkem prostoupených myšlenek mohla spatřit malé světýlko barevné naděje.

 

CARLISLE

Nevěděl, co přesně ho dovedlo k tomu místu, ale když na to později myslel, došel k názoru, že to byl sám osud, který nasměroval jeho kroky k malé mýtině v lese. Ocitl se toho odpoledne v místech, kam se v zimě stahovala lesní zvěř z širokého okolí, a právě všudypřítomný hutný pach laní a srnců způsobil, že jeho dokonalé smysly nezaznamenaly další, mnohem jemnější vůni - vůni člověka. Ucítil ji sotva vteřinu před tím, než ji spatřil, ale něco způsobilo, že namísto toho, aby se na místě obrátil a zmizel zpátky v černotě lesa, zůstal stát skryt za mohutným kmenem nedalekého modřínu.

Byla drobná, a kůň, na kterém jela, byl pro ni zjevně příliš velký, ale nevypadala, že by si s tím lámala hlavu. Pružně sesedla a z kožené brašny vytáhla malou otep sena. Poté, co ji uložila do krmelce, vyšplhala rychlými naučenými pohyby do opodál stojícího posedu a usadila se tam. Zvěř se objevovala a zase mizela a ona stále zamyšleně seděla v mrazivém odpoledni, bez hnutí a mlčenlivě, jako rozkošná patronka lesa. Nyní se Carlisleovi velice hodila jeho schopnost stát strnule na místě, neviděn a neslyšen, ale odpoledne se chýlilo ke svému konci a teplota začala povážlivě rychle klesat. Sledoval její nehnuté zamyšlení s čím dál většími obavami.

„Copak se nikdy nepohne? Copak jí není zima?” ptal se sám sebe v duchu, ale dívka jako by tam snad ani nebyla, alespoň ne myslí.

 

Když už mu obavy o ni začaly přerůstat přes hlavu a začal vážně uvažovat, že se jí ukáže a doprovodí ji domů, konečně se mladá žena pohnula. S trhnutím, jak ji padající tma vyrušila z hlubokého denního snění, se probrala a začala kvapně sestupovat po schůdcích dolů. Úlevně se otočil k odchodu a vůbec si nevšiml, že se jeho kožená kazajka lemem zachytila za zmrzlou větvičku stromu.

 

KŘUP!

Ten zvuk byl až příliš hlasitý na to, aby mohl doufat, že jej neslyšela. Okamžitě se zarazil a sledoval, jak se dívka nervózně rozhlíží a hledá původce nenadálého hluku. Pak se hbitě odrazila, nasedla a zamířila pryč, nejistě se rozhlížejíc po okolí. Slyšel, jak její puls zrychlil a dech se mírně zadrhával. Normálně by zareagoval vyklizením pole, ale nyní, ačkoli litoval toho, že ji rozrušil, se nějak nedokázal rozloučit s pohledem na ni, a tak vyrazil týmž směrem. Bleskově se prodíral porostem a sledoval, jak bílý kůň zrychluje a zrychluje. Bála se a on byl důvod jejího strachu. Proč ji tedy prostě nenechá jít? Proč ji musí sledovat, jako by snad byla jeho kořistí?

Konec lesa přišel nečekaně a on už ji tak nemohl dál následovat, aniž by se neprozradil. Nemohl se však rozhodnout, jestli je za to vděčný, nebo naopak lituje…

 

KONEC 1. části

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

Povídky od Kate

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kate

6)  Kate (17.02.2014 21:50)

Děkujeme. :)

Empress

5)  Empress (15.02.2014 01:52)

Velmi zaujímavý začiatok

BlackElejah

4)  BlackElejah (12.02.2014 22:41)

Díky ;) .

emam

3)  emam (12.02.2014 21:22)

Moc pěkný začátek Už aby tu bylo pokračování:)

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (12.02.2014 21:10)

BE,takže skúškové ti skončilo a si zase späť,na moju veľkú radosť.:) A to by nebola Kate,keby nepísala o Carlisleovi a Esmé .Pekne ste to dievčatá vymysleli,som zvedavá na pokračovanie. :)

1)  Seb (12.02.2014 17:04)

Moc pěkný začátek, Carlisle a Esme, to mám ráda.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek