Sekce

Galerie

/gallery/Pohádky trochu jinak.jpg

Čtvrtá část legendárního příběhu, který je zde podán trochu jinak, než byste čekali. Nebo jste snad věděli, že Zvíře bylo jen krycím názvem pro upíra...?

Kráska a Zvíře

POHLED CHRISTINE

Nesnášela jsem Ingeinu postel. Byla strašně měkká a peřiny příliš silné, což mi vůbec nevyhovovalo. Když už jsem myslela, že nikdy neusnu, upadla jsem do jakéhosi polospánku, ze kterého mě však nedlouho poté probudily podivné zvuky z přízemí. Nejdřív tupý úder, jako když někdo surově nohou rozkopne dveře, a pak další hluk.

Zmateně jsem se posadila na posteli a zaposlouchala se do tmy. Nyní jsem zřetelně zaslechla tlumené hlasy, z nichž jeden byl mužský.

„Co má tohle…“

Bleskurychle jsem se natáhla po jeansech, abych nešla dolů jen v košilce. Pak jsem celá nesvá pomalu otevřela dveře a vyšla na schodiště.

„… se to před pár lety, byla byste okamžitě mrtvá, … rozeznala jsem útržek mužovy řeči a najednou jsem si uvědomila, že ten hlas znám. Co dělal můj šéf u Inge v kuchyni? A proč s ní mluví tímhle děsivým tónem?

„… asi ne tak samozřejmé. Má rodina ví po celé generace…“ říkala teď Inge a ani její hlas nezněl klidně.

Rozhodla jsem se, že se dál nebudu plížit tmou a pokusím se vyjasnit, o co tady jde, a tak jsem pomalu sešla po schodech dolů. Ve chvíli, kdy jsem stanula ve dveřích, oba hlasy zmlkly. Inge zaujala pozici za kuchyňskou linkou, jako by potřebovala nějakou bariéru proti muži, který stál široce rozkročen uprostřed místnosti. Bergman se pomalu otočil a nevěřícně na mě pohlédl.

„Ona je tady?“ podíval se zpět na Inge. Ta se při pohledu na mě zamračila a pevně sevřela tenké rty.

„Pojď sem, dítě,“ vybídla mě nervózně rukou, ale já se ani nehnula.

„Může mi někdo vysvětlit, co se tu proboha děje?“ otázala jsem se mírně naštvaně a přelétala při tom pohledem z jednoho na druhého.

„Pojď sem,“ zavelela ostře Inge a já na ni překvapeně pohlédla, ale ani tentokrát její přání nesplnila. Žena se třásla, ale nebylo poznat, jestli vztekem, nebo strachem, protože se to v ní nějak všechno mísilo.

„Řekněte jí to,“ ozval se nečekaně Bergman směrem k Inge a pak pohlédl na mě se zvláštním výrazem v očích. Najednou jsem si uvědomila, že se jeho dřívější temná hnědá proměnila v červeň. Bylo to bizardní a taky trochu děsivé. Co má tohle všechno znamenat?

Inge se zhluboka nadechla a pomalu se k nám otočila zády.

„Chtěla jsem tě toho ušetřit, drahá, ale věděla jsem, že to jednou zjistíš, stejně, jako to kdysi zjistila tvá matka. Jste si tak podobné…“ zašeptala sotva slyšitelně.

A pak začala vyprávět.

 

POHLED CAIA

Sledoval jsem, jak se Christinin výraz pomalu mění z rozčileného na překvapený a poté na nevěřícný. Bylo evidentní, že nebere vážně ani jediné slovo, a nejspíš nás považuje za blázny.

„Upír? To myslíš vážně, Inge?“ vydechla, když žena skončila svoje vyprávění. Ne, nevěřila ničemu, jinak by už brala nohy na ramena… i když u ní člověk nikdy neví. Dívka si mimoděk přejela rukou přes obličej, jako by se chtěla přesvědčit, zda stále nespí a pak se pomalu posadila na schod a složila si ruce na prsou.

„Tak hele, nevím, co jste si to tady vymysleli za podivnost, každopádně mi to nepřijde vtipné.“

Obrátil jsem oči v sloup a otočil se zpět k ohni, zatímco se Inge rozhodla, že se pokusí svou přítelkyni přesvědčit.

„Chris, já vím, že sis o mně vždycky myslela, že jsem stará bláznivka, ale není to tak. Když jsem ti o sobě kdysi prozradila, že jsem čarodějnice, nemyslela jsem to jako vtip nebo nadsázku. Pocházím ze starého čarodějnického rodu. Moje matka byla čarodějnice, její matka taky a tak se to táhne až do hlubokého středověku. Ano, postupem času se vytratila naprostá většina našich nadpřirozených schopností, takže kdybys po mě chtěla, abych ti uvařila třeba lektvar věčné lásky, měla bys smůlu… něco jsme ale ani časem neztratili. Vědomosti.“

Christine tiše seděla a poslouchala, ale její pohled se mírně změnil. Spíš jako by se vnitřně rozhodovala, jestli to vážně chce slyšet, nebo má raději odejít.

„Faktem je, že nadpřirozené síly o sobě vždy navzájem věděly a často se dokázaly vycítit. Stejně tak já. Byla jsem si téměř jistá, že je tohle upír,“ ukázala na mě obviňujícím gestem, „a měla jsem pravdu, jak jsem včera dokázala. Moudrost mých předků…“

„Tak moudrost!“ vyštěkl jsem ironicky a obě ženy na mě rázem upřely svůj pohled. „Ano, včera jste skutečně ukázala velkou moudrost – vystavit ji naprosto sobecky tak obrovskému nebezpečí, jaké představuji já,“ vyčetl jsem jí. „To jste vážně tak nebetyčně hloupá, že jste si neuvědomila, co se stane, jakmile ji začnu podezírat? Nebo tam nějaké tušení bylo, ale bylo vám to jedno…?“ ušklíbl jsem se při své poslední větě a ležérně zachytil svištící kuchyňský nůž, mířící mi na hlavu.

„Inge!“ vydechla dívka. Šokovaně zírala na svou přítelkyni a snažila se vstřebat, co právě viděla. Pak se obrátila na mě a pohled se jí stočil k ruce, která tak bravurně a zachytila letící zbraň, aniž by si jakkoli ublížila. Její prsty nahmataly futro dveří a křečovitě ho stiskly.

„Promiň Chris, ale obviňovat mě z toho, že jsem mu tě vydala napospas vědomě, to je trochu silná káva,“ ospravedlňovala se žena. Dívce se najednou rozšířily zorničky, jak se z ničeho nic rozpomenula…

„Ten česnek včera… To měl být důkaz?“ zalapala po dechu a střetla se s mým pohledem. „Vytočilo vás to…“

„Ano, ale ne proto, že bych se ho nesměl dotknout. Je to jen stará pověra, kterým věří staré babky, jako je tahle,“ ukázal jsem na Inge, která se zamračila. „Rozčílil jsem se, protože mi došlo, že o mně někdo ví. Myslel jsem, že ty… proto jsem byl tak hrubý,“ dodal jsem slabě, když jsem si vzpomněl na naši ostrou hádku.

Dívka vypadala na omdlení. Tvář měla úplně bílou a na ní nepřítomný výraz, jak si v hlavě rychle přehrávala všechna naše setkání.

„Ty nečekané příchody,“ zašeptala spíš sama pro sebe a prsty sevřela dveře ještě křečovitěji. Náhle se mírně zakymácela a já se jal ji podepřít, ale její odmítavé gesto mě zastavilo v půli cesty.

„Přijel jste mě zabít?“

Zdeptaně jsem si odfrkl a opřel se o krbovou římsu za sebou.

„Byla jste to vy, kdo nelegálně vnikl na můj pozemek, slečno Johannsonová, pamatujete? To vy jste přišla za mnou, ne naopak,“ připomněl jsem jí a sledoval mírně bolestivou grimasu, kterou moje slova vyvolala. Věděla, že mám pravdu. Pak však náhle vzhlédla.

„A chcete mě teď zabít?“

Místností se rozhostilo hrobové ticho.

„Původně jsem to měl v plánu,“ přiznal jsem a sledoval, jak se její drobné tělo náhle roztřáslo. „Ale nyní, když se mi povedlo tento problém vyřešit jinak… už to není potřeba.“ Věděl jsem, že ji ta slova zraní, ale vypálil jsem je dřív, než jsem mohl vymyslet cokoli jiného.

Dívka se našponovala.

„Aha. No jistě. Jsem problém, který bylo třeba vyřešit…“ zasyčela a já se obrátil k dohořívajícímu ohni za sebou. Nechtěl jsem vidět pohled, který mi věnovala. „Proč jste mě prostě nezabil, ušetřil byste si tolik problémů,“ pokračovala a její hlas nápadně zesiloval. „To přece upíři dělají, ne? Upíři přece ZABÍJEJÍ!“

„A vy jste se v životě s nějakým setkala?“ opáčil jsem okamžitě a sarkasmus v mém hlase nešel přeslechnout. „A nebo je to jako s tím česnekem…?“

Místo odpovědi naprázdno polkla.

„Christine, není to tak černobílé,“ ozvala se nečekaně Inge a dívka se otočila. „Není to tak, že je každý upír automaticky zabiják. Dá se říct,“ zaváhala na okamžik, „že je to trochu jako s lidmi. Když máš před sebou deset lidí, vždycky se mezi nimi najde jeden, který se dokáže chovat jako nelítostná bestie… no a stejné je to i s nimi. Až na ten poměr. U upírů je nejspíš přece jen trochu vyšší.“

„Ty se ho zastáváš???“ zalapala dívka po dechu.

„Chris, jen poslouchej…“

„Ne! Mám toho právě dost,“ dýchala přerývaně. Pustila se dveří a paže si omotala kolem svého těla, jako by se chtěla skrýt sama v sobě. Všichni mlčeli a to ticho bylo hustší, než tma venku za okny. Sledoval jsem její schoulenou postavu. Obličej měla skrytý za dlouhými havraními kadeřemi, ale pak znenadání prudce zvedla hlavu a naše pohledy se střetly.

„Chci, abyste šel.“

Asi na dvě dlouhé vteřiny jsem strnul, zatímco se naše oči vzájemně propichovaly pohledem. Potom jsem zmizel.

 

POHLED INGE

Když se za ním zavřely dveře, podívala se na mě.

„Proč jsi mi to neřekla, Inge? Proč jsi mi NIKDY nic neřekla?“

„Já nevím, nejspíš jsem nechtěla, abys mě měla za ještě většího exota. Dosud nebyl po ruce žádný upír, abych ti na něm mohla demonstrovat pravdu, víš?“ usmála jsem se, ale úsměv se ihned vytratil, když jsem spatřila její výraz. Ona nebyla vyděšená. Neublížila jí skutečnost, že po zemi chodí nebezpečná zubatá stvoření, která ji mohou bez mrknutí oka zabít. Ublížila jsem jí já. Svou nedůvěrou, svým tajnůstkářstvím, svým mlčením.

„Chris, mrzí mě to, holčičko. Ale chápej, chtěla jsem tě jen držet v bezpečí. Nevědomost je někdy lepší…“

„Jak tohle můžeš říct?“ vstala a rozčileně gestikulovala. „Já… teda Inge, myslela jsem, že jsme přítelkyně. Myslela jsem, že některé věci sdílíme, že TYHLE věci sdílíme,“ vyčítala mi zoufale a přikryla si pusu, jako by se snažila se nerozbrečet. Obešla jsem kuchyňskou linu a napřáhla ruce v konejšivém gestu, ale ona se otočila a zamířila ke schodišti.

„Jdu spát. Já, potřebuju se z toho vyspat. Promiň.“

A zmizela v podkroví.

 

POHLED CHRISTINE

Probudila jsem se velice brzy, venku teprve začínalo svítat. Nejprve jsem jen otevřela oči a tiše hleděla do prázdna. Co tohle bylo za noc? Jak mám vstřebat, že je můj zaměstnavatel upír a má nejlepší přítelkyně pokrytec?

Když jsem pomyslela na Inge, náhle mi došlo, že ji nechci vidět. Aspoň ne dnes. Velice tiše jsem vstala, oblékla se a sebrala ze země tašku. Vykrást se po dřevěných vrzajících schodech ven tak, aby mě Inge neviděla a neslyšela, bylo dost obtížné, ale povedlo se. Opatrně jsem za sebou zavřela dveře a zhluboka se nadechla nového dne, který byl krásný a jiskrný.

Cesta městečkem mi tentokrát zabrala o mnoho více času, zvlášť proto, že jsem s sebou vláčela příruční zavazadlo, ale taky proto, že jsem byla hlavou úplně jinde. Ve chvíli, kdy jsem došla k našemu domu, chystal se otec právě odjet do práce, ale bohužel mě zahlédl a tak motor opět vypnul.

„Kde jsi byla?“ zeptal se podrážděně, když mě dohnal na schodech. „Myslel jsem, že jsi spala doma.“

„Byla jsem přes noc u Inge,“ odvětila jsem. Těžkou tašku jsem odhodila v předsíni a zamířila do kuchyně, pro něco k snědku, protože moje tělo se prostě bez řádné snídaně neobešlo.

„Hmm, tak u Inge,“ zabručel otec. „Včera jsem tě taky neviděl celý den,“ pokračoval ve vyzvídání, zatímco jsem si sypala do misky vločky.

„Výlet.“

„Jela sis na výlet?“

„Vlastně to byl pracovní výlet,“ vysvětlila jsem netečně a bylo mi úplně jedno, co na to otec bude říkat, i když mi bylo jasné, že se opět schyluje ke scéně.

„Tos jela něco zařizovat pro Bergmana? Nedělá on si z tebe tak trochu poskoka, děvče? Měla bys mít dost sebeúcty a s tou prací praštit,“ bručel a knír se mu slabě cukal.

„Vlastně jsem jela něco zařizovat s ním.“

Tohle už bylo na otce příliš. Musel mít z mého šéfa skutečně velký strach, respektive strach z toho, že mi poví něco o metodách, které používá Ulvický starosta při výkonu svého povolání. Nejspíš měl hodně černé svědomí, protože pouhá představa toho, že se s tím chlapem denně stýkám, a mohla bych se tudíš dozvědět o otcových křivárnách, ho přiváděla k šílenství.

„Christine, mám toho dost. Chci, abys v té své práci dala okamžitě výpověď. Vždyť kdo ví, co po tobě ten chlap vlastně chce. Teď už tě bere na celodenní výlety, co se stane zítra?“ ježil se.

Vrhla jsem po něm znechucený pohled a šla si dolít mléko, ale on mě následoval až k baru, jako nějaký otravný pes.

„Tak co? Buď rozumná holka, Chris…“

„Ne.“

KŘACH. Miska s mlékem letěla na zem a bílá tekutina se rozstříkla po celé podlaze.

„Dáš výpověď,“ soptil nyní už ostře rudý otec a výhružně mi hrozil prstem. „Buď tam přestaneš chodit, nebo tady přestaneš bydlet,“ vydechl a zatvářil se vítězoslavně, protože věděl, že mě zahnal do úzkých. Jedno ale nevěděl. Já se nikdy nenechala zastrašit a už vůbec ne vlastním otce. Jsem prostě tvrdohlavá jako mezek.

„Fajn, sbalím si věci,“ pronesla jsem naprosto klidným tónem a odkráčela do svého pokoje. Můj otec zatím zůstal stát v kuchyni s otevřenou pusou.

 

POHLED CAIA

Se značnou nevolí jsem sledoval, jak se čtyři statní muži snaží dostat masivní dřevěnou postel do horního patra. Ten kus nábytku byl až příliš viditelnou připomínkou toho, co se stalo, a já se přitom celý den všemožně snažil na to nemyslet. Jenže jak jsem to měl udělat? Dva lidé věděli, co jsem zač. Christine věděla, co jsem zač! Dnes nepřišla do práce a nepřijde už nikdy. Nejspíš teď sedí v autě a jede někam daleko odsud. A za všechno mohla ta babizna. Bože jak já ji nenáviděl.

Konečně se jim povedlo dostat postel na své místo. Znechuceně jsem sledoval, jak se pomalu pakují z mého domu a pak jsem zamířil do ložnice. Ano, byla to dobrá volba. Vypadala, že byla stvořena pro to, stát se součástí mého nového domova. Rukou jsem jemně přejel po luxusní prošívané matraci, zhluboka jsem se nadechl a nasál vůni novoty a … ještě něco. Velice slabá stopa unikátního ženského odéru, který mi byl víc, než povědomý. Christine. Musela to být přesně ta postel, kterou včera zkoušela.

Rázně jsem se otočil na patě a zamířil pryč z toho proklatého pokoje. Byl jsem přece Caius Volturi. Ta holka mi může být ukradená, a jestli pravda zranila její city, nebyla to moje chyba.

 

POHLED CHRISTINE

Sbalit potřebné věci mi netrvalo ani půl hodiny. Vyrazila jsem po schodech dolů a zjistila, že otec stále sedí v kuchyni. Náhle mě zaregistroval a vstal.

„Christine, já ti to nedovolím. Nesmíš odejít, ne takhle,“ zaprosil a já se na okamžik zarazila. „Už takhle si celý Ulvick myslí, že jsem neschopný rodič…“

Nenechala jsem otce domluvit a surově ho odstrčila z cesty. Na chvilku, skutečně na nepatrný okamžik, jsem si myslela, že má výčitky, ale ne. Zase mu jde jen jeho pověst.

Rozrazila jsem dveře, zamířila k autu a ignorovala Jorgenovo volání.

„Chris, prosím!“

Vrazila jsem klíčky do zapalování a nastartovala. Můj otec udělal poslední zoufalý pokus o to, aby mě zastavil, a postavil se před auto, ale já viděla rudě. Šlápla jsem na plyn a téměř jsem do něj najela, což ho vyděsilo a on ztratil rovnováhu. Když jsem odjížděla, válel se ještě ve sněhu.

Tak. Co teď?

Nevěděla jsem, co dělat a kam jít. Nikdy jsem nebyla tak zmatená. Pak jsem se rozhodla, že bude nejlepší z Ulvicku vypadnout. Na chvíli, nebo na pořád, to jsem si ještě nebyla jistá, ale tak či tak, zamířila jsem na hlavní tah a jako svůj cíl si určila Stockholm. Opět.

Celý den jsem prochodila po Stockholmu a dělala všemožné věci, jen, abych nemusela myslet na to, v jaké bryndě jsem se ocitla. Když se začalo smrákat, panika uvnitř mě dostoupila vrcholu. Zastavila jsem se, opřela jsem se o červenou pouliční lampu a zhluboka dýchala.

„Co si teď sakra počnu? Co si jen počnu???“

Náhle jsem s úžasem vzhlédla.

„Tak jestli tohle není řízení osudu,“ vydechla jsem, sledujíce zlatavá světla rozzářené katedrály.

Spěšně jsem vyběhla kamenné schody a zaplula dovnitř. Sbor opět pěl vánoční chóry, lidé naslouchali a ve vzduchu byla cítit sváteční atmosféra. Usadila jsem se do stejné lavice jako včera, zavřela oči a poslouchala.

Nevím, jestli to bylo tím místem, nebo jsem jen potřebovala na chvíli v klidu spočinout, ale moje mysl najednou začala pracovat. Co to dělám? Utíkám? Já? Tohle přece nebyla pravá Christine. Pravá Christine by se neotočila ke svým problémům zády. Nenechala by se zastrašit a nechtěla by od všeho utéct. Pravá Christine se nebála ničeho a dokázala čelit problémům.

Kde jsem nechala svou svoucnost?

 

POHLED CAIA

Stál jsem opřený o krbovou římsu, stejně, jako stávala vždy ona a přemýšlel jsem. Co teď? Nebylo by lepší změnit plány? Vybudovat si svůj nový život v Ulvicku už se najednou nezdálo, jako ten nejlepší nápad. Zatnul jsem ruku a mimoděk odlomil kus ozdobně tesaného pískovce.

„Pane,“ ozvalo se za mnou odkašlání, „volal vám Jorgen Johannson a chtěl…“

Co chtěl, jsem se už nedozvěděl, protože jsem po muži mrštil oním kusem kamene, který se mi předtím podařilo ulomit, a ten vyděšeně zamrkal a zmlknul.

„Vypadni,“ zahučel jsem temně a otočil jsem zpět k chladnému ohništi před sebou.

Znovu jsem osaměl.

A pak jsem najednou zachytil zvuk, o němž jsem se domníval, že už ho neuslyším. Vysoké podpatky na dřevěném schodišti.

„Zdravím,“ ozvalo se z druhé strany pokoje a já se nevěřícně otočil.

„Co tady děláte?“ otázal jsem se nepřirozeně vysokým hlasem a při tom si prohlížel příchozí dívku. Vypadala, že je celý den na nohou, a v ruce nesla objemnou cestovní tašku.

„Já tady pracuju, pamatujete?“ odsekla a suverénně zamířila ke stolu. Těžkou tašku hodila na zem a usadila se na stůl místo na židli. Pak mi věnovala mírně váhavý pohled.

„Nebo to už neplatí? Nedal jste mi přece výpověď?“

„Ne, nepamatuji se,“ odtušil jsem, a pomalu jsem obešel stůl. „Takže to mám brát tak, že vám nevadí, že vás zaměstnává upír? Nebojíte se, že vám prokousnu ten váš půvabný krček, když se ukážete jako neschopná?“ zaironizoval jsem navenek, ale uvnitř jsem tak suverénní nebyl.

„Kdybyste to chtěl udělat, udělal byste to už dávno,“ mávla rukou a pak mírně naklonila hlavu na stranu, „a že nejsem neschopná, to už jsem myslím prokázala…“ ušklíbla se a já jí úsměv oplatil.

„Ježišišmarjá,“ zalomila náhle rukama v tragikomickém gestu a seskočila ze stolu. „To jsou v tomhle baráku vážně všichni neschopní rozdělat oheň?“

S úsměvem jsem opět zamířil k chladnému krbu za sebou a pohladil jeho ozdobný povrch.

„No, dnes už máte stejně po pracovní době, takže vám to může být jedno. Zítra se o to postarám.“

„No, ohledně toho…“ protáhla a krátce po mě šlehla pohledem. „Zapomněla jsem se asi zmínit, že teď bydlím tady…“

V místnosti se na okamžik rozhostilo naprosté ticho. A pak…

„Co prosím?“ otázal jsem se, jako bych se přeslechl.

„Tak hele,“ postavila se vzdorovitě proti mně a založila si ruce v bok v už tak tradičním gestu, které jsem na ní vážně miloval. „To vy jste příčinou mých problémů s tátou a s Inge. Dostala jsem ultimátum, abyste věděl. Buď dám výpověď, nebo se musím vystěhovat. Takže jsem tu…“

Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Kde se to v tom stvoření bere?

Bleskově jsem se přemístil těsně k ní, takže sebou mírně cukla, ale necouvla.

„A to se nebojíte žít v domě plném upírů?“ provrtával jsem ji pohledem a ona ho tvrdohlavě opětovala.

„Když si mám vybrat mezi idiotem a upírem, volím upíra,“ prohlásila bez mrknutí oka a zamířila pro odhozenou tašku.

Zavrtěl jsem hlavou a rozhodil rukama v bezmocném gestu.

„Ale kde budete…“ má slova vyzněla do prázdna. Ta, komu byla určena, už stoupala po schodech nahoru. Svižně jsem ji dohonil a se zvednutým obočím sledoval, jak sebejistě otevírá dveře od mého pokoje.

„Á, skvěle, postel už dorazila, přesně jak slíbili,“ usmála se a hodila tašku na šedivou kožešinu uprostřed pokoje.

„Proč jste rovnou neřekla, že si ji vlastně vybíráte pro sebe,“ ušklíbl jsem se.

„Vybral jste ji vy, pamatujete? A pokud si dobře pamatuju, tak v pověstech se říká, že upíři spí v rakvích, ne v postelích, takže ji vlastně nepotřebujete…“

„Upíři ve skutečnosti nespí vůbec,“ opravil jsem ji suše.

„Hmm.“

Byl jsem úplně vyvedený z míry touhle absurdní situací a jen jsem nehybně stál u dveří a sledoval, jak hopká po pokoji, přehrabuje se v tašce a vytahuje různé věci.

„Takže dobrou,“ vrhla na mě významný pohled.

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a odešel z místnosti. Tomu se tedy říká zvrat.

 

POHLED JORGENA

Zuřil jsem. Jak se to jen stalo, že se zrovna mně narodila taková dcera? Samozřejmě, jak asi, když její matka byla na chlup stejná. Kolikrát jsem si od našeho svatebního dne rval vlasy, koho jsem si to vybral za ženu, jenže když jsem ji žádal o ruku, byla jiná… nebo možná já. V každém případě mi naše dcera stěžovala život, jak jen mohla, a nyní i ničila moji těžce vybudovanou pověst.

Zajímalo by mě, co bude dělat. Zůstane u Inge? – Ale ne, to není možné. Ingein malý domek není dost velký pro někoho s nároky mé dcery. Možná si tedy pronajme pokoj ve městě. Ano, to by mohla a mě by tím přímo nahrála do karet. Stačil by jeden telefonát a holčička by byla velice rychle zpátky na ulici… Vždyť stejně, co si myslí, takhle drze opustit svého otce, odstěhovat se z domu… Tohle bude mít dohru.

Další možnost byla, že nechá své práce u Bergmana a odjede zpět do Stockholmu. Možná tam někoho zná, někoho, kdo ji u sebe nechá bydlet, a pak se postaví na vlastní nohy. V tomhle případě bych jí rozhodně nebránil, ba naopak. Měl bych ji z krku a přitom by to působilo navenek přijatelně – dcera se odstěhovala za prací – ano, to by se dalo obhájit. Možná se to stane… a možná taky ne.

Prohrábl jsem si knír a zabubnoval prsty do stolu.

Krucinál, mně přece bylo jedno, co dělá. Dát se ale dohromady s Bergmanem, tím mi udělala pěknou čáru přes rozpočet. Co když jí ten chlap něco poví, nebo jí ukáže některé smlouvy a jiné dokumenty… Nic by ji neodradilo, aby se v tom začala rýpat a klidně by to i zveřejnila, tím jsem si byl jist.

Znovu jsem nervózně zabubnoval do stolu a vytáhl kapesník, abych si otřel zpocené čelo.

Co když to byla od Bergmana past? Co když se rozhodl, že mě tímhle způsobem bude držet v šachu? Převezme moc nad městem… Ne, tohle se musí co nejrychleji vyřešit.

Vzal jsem telefon a vytočil číslo, které jsem nepoužil snad dvacet let.

„Inge Erskinová u telefonu,“ ozvalo se z druhé strany.

„Ehm, zdravím, tady je starosta Johannson,“ dodal jsem důraz na svůj titul, „je tam má dcera?“

Druhá strana byla několik vteřin tichá.

„Já myslela, že je doma… Ráno se sbalila a odešla dřív, než jsem se vzbudila.“

„No, kdyby byla doma, nejspíš bych vám nevolal, slečno Erskinová,“ prohlásil jsem přezíravě. „Takže netušíte, kde by mohla být?“ Ten hovor mě už začínal obtěžovat a chtěl jsem ho co nejrychleji ukončit.

„… ne, netuším,“ ozvalo se, ale zdálo se mi, že tón, kterým byla věta pronesena, nebyl úplně upřímný. Přesto jsem víc nezjistil, neboť ta ženská položila telefon.

Zaprskal jsem nad tou drzostí a znovu se posadil ke stolu.

Marnost nad marnost.

 

POHLED CHRISTINE

Právě jsem se nacházela v takovém tom polobdělém stavu, kdy si člověk není úplně jistý, zda ještě nesní, ale současně už vnímá svět kolem. Stejně tak já, která jsem se právě probouzela z toho nejsladšího spánku, jsem už vnímala, že ležím na něčem naprosto božském, něčem, co mi zajistilo aspoň deset hodin klidného nerušeného odpočinku, jaký jsem po předchozích událostech vážně potřebovala. Požitkářsky jsem se protáhla a rukou jsem přejel po krémovém saténovém povlečení, užívaje si ten pocit. Pak jsem se konečně odhodlala otevřít oči a s pohledem upřeným na strop, jsem pomalu přemýšlela a hodnotila moji situaci.

Ano, pohádala jsem se s otcem i s nejlepší přítelkyní a vyhodili mě z domu. Na druhou stranu jsem ovšem ode dneška bydlela na nejmilovanějším místě na světě a to s chlapem, který vypadal, jako byste ho vystřihli z nějakého módního časopisu (dobře tak gothic časopisu). Pravda, byl trochu vznětlivější a mírně nepředvídatelný a no… byl to upír, ale všechno nemůže být dokonalé. No ne?

Ještě jednou jsem se protáhla a pak jsem konečně byla schopná vnímat natolik, abych zaznamenala všechny ty věci, které se v místnosti nacházely a kterých jsem si včera skrze únavu nevšimla. Byl tu obří starobylý psací stůl s množstvím zásuvek, stěny pokryté policemi plnými knih, ale ne ledajakých, ale velkých starých svazků vázaných v kůži… No prostě naprostý ráj pro někoho, jako já. Opatrně jsem vstala a zamířila ke stolu. Na jeho intarzované desce leželo kromě nových dokumentů i několik prastaře vypadajících svitků. Váhavě jsem natáhla ruku a dotkla se okraje nejbližšího z nich…

„Kdybych měl jmenovat jednu vlastnost, která vás nejlépe vystihuje, byla by to téměř jistě zvědavost.“

Tentokrát jsem mu neudělala tu radost a nedala jsem na sobě znát, jak mě vylekal. Pomalu jsem se otočila. Seděl v opačném rohu místnosti, nohu měl ležérně přehozenou přes nohu a sledoval mě. Pobaveně, nutno dodat.

„Co děláte v mé ložnici…“ otázala jsem se s rukama v bok.

„Když jste se rozhodla vytyčit svou ložnici v mé pracovně, zřejmě vás tu budu rušit často,“ ušklíbl se a já mu pohled oplatila a velice rychle se přemístila do koupelny. Když jsem později vyšla ven, už tam nebyl.

Na snídani jsem si musela zajet do města, ale to mi nevadilo, alespoň jsem si trochu provětrala hlavu. O hodinu později jsem už úřadovala, vyřizovala objednávky a pracovala, jak jen to pilná zaměstnankyně dokáže. Bergman se ukázal až odpoledne. Sedl si do křesla v rohu místnosti a sledoval mě při práci. Za celou dobu neřekl jediné slovo, ale svým pohledem mě neskutečně znervózňoval, což jsem se ovšem snažila všemožně skrývat. Proč bych kvůli němu měla být nesvá? Je to můj šéf. Má právo hodnotit mou práci. Je to jen můj šéf…

K večeru už jsem byla skutečně unavená, protože jsem se celý den snažila dokázat, jak dobrá jsem zaměstnankyně. Pracovat pod přímým dozorem prostě mělo svá úskalí. Konečně jsem odložila poslední dokument, zavřela složku a vyčerpaně vydechla.

„Jsem ohromen,“ ozvalo se z rohu první slovo po asi pěti hodinách mlčení.

„A čím?“ dělala jsem hloupou. Nechtěla jsem vzbudit dojem, že jsem se tak snažila jen kvůli němu.

Místo odpovědi se jen ušklíbl a spojil prsty v přemýšlivém gestu. V tu chvíli mi slabě zakručelo v žaludku a já si uvědomila, že krom únavy mám taky hlad jako vlk. Vždyť jsem nebyla ani na obědě!

„Co takhle večeře?“

Udiveně jsem zvedla oči, ale v příští vteřině mě napadlo, zda to nemyslel jinak a můj pohled se změnil ve znechucený.

„Tak jsem to nemyslel,“ uchichtl se pobaveně. „Nemyslel jsem vás, ale pro vás.“

„A co vy…“

„Budu na dietě,“ dodal nevinně.

„Já nevím, bude to zvláštní,“ váhala jsem, ale Bergman mi už podával můj kabátek a jeho pohled říkal, že by byl dost zklamaný, kdybych odmítla. „Fajn…“ odtušila jsem rezignovaně a následovala muže do auta.

Město bylo celé rozzářené a plné veselých lidiček spěchajících domů k rodinnému krbu. Když jsem je sledovala zpoza tmavého skla, bylo mi vážně smutno u srdce. Kde je můj rodinný krb?

Za několik minut už jsme zapluli do nejlepší Ulvické restaurace. Obsadili jsme si pro sebe zadní část podniku, a bodyguard náš stůl navíc částečně skryl za rozložitým dřevěným paravánem. Číšník, mladý pohledný klučina se zářivě modrýma očima, okamžitě přicupital k našemu stolku, a ve chvíli, kdy mi podával moje menu, na mě laškovně mrkl. Pak se otočil k Bergmanovi, ale když se jeho veselý pohled střetl s mužovým výrazem, váhavě strnul.

„Pán nebude chtít…?“

„Pán si dá jenom minerálku,“ prohlásila jsem rychle a s úlevou sledovala, jak se číšník vzdaluje do rádoby bezpečné vzdálenosti.

„Mohl byste se přestat tvářit, že ho chcete rozcupovat na kousky a sníst?“ prohodila jsem tlumeně ke svému spolustolovníkovi a věnovala vracejícímu se chlapci milý úsměv, který snad mohl částečně napravit negativní dojem z naší dvojice. Mladík ho slabě opětoval, ale vzápětí vrhl kradmý nervózní pohled k Bergmanovi a rychle zmizel.

„Zvláštní, jak někdy dokáže číst mé myšlenky,“ prohodil muž rádoby fascinovaně, ve skutečnosti však velice pobaveně.

Náhle mi to došlo. On snad žárlil?!

 

POHLED INGE

Seděla jsem u stolu a pokuřovala dýmku, když se nečekaně rozezněl mobil. Na displeji svítilo jméno místní servírky a mé dobré známé.

„Ilone?“

„Inge, jsem ráda, že jsi to zvedla. Poslouchej,“ drmolila dívka rychle, „říkalas, že ti mám dát vědět, kdybych Christine někde zahlédla,“ vysvětlovala a mně se rozbušilo srdce. Tak přece je stále v Ulvicku! Tušila jsem to. „Viděl jsem ji sotva před minutou. Šla ke Třem zvonům.“

„Ke Třem zvonům,“ divila jsem se. Že by šla na večeři s otcem? Možná že ano. Jorgen se mohl chtít s dcerou usmířit…

„Ano, a nešla sama,“ potvrdila dívka moje podezření. „Je tam s ní ten blonďák, víš, koho myslím. Ten novej chlap…“

Na vteřinu jsem měla pocit, že mi hučí v uších. Tohle nemohla být pravda. Přece by nešla na večeři s upírem?

Rychle jsem odložila telefon, navlékla na sebe huňatý kožich a vyrazila.

Rázovala jsem závějí, a přestože jsem nasadila vražedné tempo, zdála se mi ta cesta do města najednou nějak delší. Konečně se přede mnou otevřelo náměstíčko. Proběhla jsem jím na opačnou stranu a zahnula do jedné z postraních uliček. Bílý sníh ozařovalo světlo prosvítající velkou prosklenou stěnou místního podniku. Opatrně jsem přistoupila blíž a nahlédla dovnitř. Bylo tam celkem narváno, jako ostatně vždy v tuhle dobu, ale toho, koho jsem hledala, jsem neviděla. Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla číšníka, mířícího do nejzazšího koutu restaurace a tam jsem ji spatřila. Christine seděla u stolku, a proti ní seděl někdo, koho jsem přes zástěnu mohla jen tušit. Dívka nevypadala vyděšeně. Vyzařovala z ní uvolněnost a dokonce se mírně usmívala.

„To snad…“

 

POHLED CAIA

Sledoval jsem, s jakou chutí se pustila do jídla, a usmíval se. Nechtěl jsem ji rušit a tak jsem se chopil nedaleko visících novin a bez zájmu je otevřel.

„Ne, ne, ne…“ ozvalo se z druhé strany stolu. „Pozval jste mě na večeři, a jelikož sám nejíte, muselo to mít nějaký jiný důvod. Tuším, že jste sem nešel, abyste sledoval, jak večeřím. Myslím, že jste mi chtěl povědět něco o sobě…“ prohlásila rádoby nevinně. Dobře věděla, že jsem nic takového nechtěl.

„Myslíte špatně, nic podobného jsem neměl v plánu,“ odvětil jsem klidně a dál se věnoval četbě.

„Možná neměl, ale teď už máte,“ provokovala mě s úsměškem.

Sklonil jsem noviny a pohlédl na ni.

„O těhle věcech nikdy nemluvím. Ne s upíry a už vůbec ne s člověkem. Nevykládám svou historii jen tak někomu na potkání.“

„Já ale nejsem jen tak někdo…“ Hleděla na mě a v jejích šedozelených očích se odráželo světlo okolních svíček.

Zhluboka jsem se nadechl a pověsil noviny zpět na věšák.

„Dobře…“ zašeptal jsem a prsty pohladil hranu dřevěného stolu. „Co chcete vědět?“

„Všechno,“ prohlásila dychtivě a na tváři se jí rozzářil natěšený úsměv, ale když viděla mé zvednuté obočí, dodala, „můžete začít tím, jak se z vás stal upír a co vás přivedlo sem.“

Znovu jsem zaváhal, ale potom jsem začal vyprávět.

„Takže vás pronásledují?“ otázala se vyjeveně s vidličkou na půl cesty do úst. Pak příbor odložila a nervózně se rozhlédla kolem sebe, jako by každou chvíli očekávala vpád zubatých zabijáků. „Jak ale…“ ztlumila hlas, „jak si můžete být jistý, že vás nenajdou? Vždyť při dnešních možnostech jim stačí zastrašit nějakého policistu, podívat se do databáze… Jak si můžete být jistý, že se tu za chvíli neobjeví a nezabijí nás?“

S jistým potěšením jsem zaregistroval, že do mého malého společenství zahrnula i sebe.

„Nenajdou mě, tím jsem si jistý. Chodím po téhle zemi přes tisíc let, slečno Johannsonová. Za tu dobu jsem se naučil hrát tuhle hru velice dobře. Kromě mých mužů nikdo neví, kde jsem. Nevede ke mně žádná stopa a vystupuji pod jiným jménem.“

„Pod jiným jménem?“ narovnala se při těch slovech a tázavě na mě pohlédla.

„Káj Bergman je jen zástěrka. Neexistuje. Jsem Caius.“

„Jen Caius…?“

„Ne,“ ale víc než to jsem neřekl.

„Nevěříte mi?“ otázala se s mírně ublíženým výrazem, ale tentokrát jsem musel trvat na svém.

„Věřím vám,“ řekl jsem měkce, „ale tohle není otázka důvěry. Závisí na tom život můj a mých mužů. Chápejte.“

„Chápu,“ prohlásila slabě a usmála se. „Když mi ale neřeknete víc, budu vám muset tykat.“ Oči se jí znovu zaleskly.

„Platí.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, protože se přiblížil číšník, který toužil po jejím prázdném talíři. Když odešel, podívala se na mě s obavou.

„Přesto. Co se stane, jestli vás najdou…?“

„Když nás najdou, budeme bojovat.“ Má odpověď byla prostá. Nic jiného nepřicházelo v úvahu. Neměl jsem v úmyslu zemřít, ale pokud by se snad smrt blížila, nepochyboval jsem o tom, že se budu rvát jako lev, a než zemřu, vezmu s sebou tolik rumunských životů, kolik dovedu. A dovedu toho hodně… Jak zní to heslo? Se štítem, nebo na štítě?!

Její drobné prsty se naprosto nečekaně dotkly mé ruky a já pocítil, jak horkou a jemnou má oproti mně kůži. Jako samet. Stiskl jsem ji ve své dlani a usmál se.

„Neboj se. Kdyby se mělo něco stát, dostanu tě včas do bezpečí.“ Chtěl jsem ji uklidnit, ale zdálo se, že moje slova zapůsobila opačným dojmem. Úsměv jí z tváře zmizel.

„Jak to myslíš, do bezpečí? To jako někam pryč? Ale já nechci…“ co nechce, jsem se už nedozvěděl, protože se zpoza rohu vynořila již příliš známá postava. Už tu byla zase.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjela na dívku, která nadskočila a pustila moji ruku.

„Inge? Kde se tu bereš?“ Nezněla příliš nadšeně a já pocítil satisfakci. Zřejmě jí ta ženská začínala jít na nervy stejně, jako mně.

„Co tu dělám? To bych se měla spíš ptát já tebe! Zmizíš si vprostřed noci, utečeš z domu a místo, abys odjela do Stockholmu a hledala práci, děláš tu společnost tomuhle nebezpečnému chlápkovi?“

„Nedělá mi společnost, ve skutečnosti je to naopak,“ prohlásil jsem a nelibě ženu pozoroval.

„No ano, jistě. Hotový samaritán, že?“

Zasyčel jsem tak hlasitě, že polovina lokálu ztichla, hledajíce původce toho děsivého zvuku.

„Nezahrávej si…“ odtušil jsem vrčivě.

Žena se však nelekla a její pohled byl jiný, než obvykle. Jako by náhle prozřela.

„Slyšela jsem tě, když jsi říkal to jméno. Caius. Už jsem o tobě slyšela. Caius Volturi! Jsi jeden z nich. Jeden z upírských vládců…“ pak se obrátila na dívku. „Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že i upíři se dělí na dobré a zlé? Tenhle,“ ukázala na mě prstem, „patří mezi ty špatné!“

Hrozivě jsem zavrčel.

„Tak aby bylo jasno,“ přerušila naši přestřelku Christine, „nedělám nikomu společnost, z tvého domu jsem zmizela, protože jsi mi nestydatě lhala, a z domu jsem neutekla. Vyhodili mě,“ shrnula naštvaně a mračila se při tom jako čert.

„Chris, prosím,“ zaúpěla žena, „nedělej hlouposti. Ano, neříkala jsem ti pravdu, ale to neznamená, že musíš vyvádět a no…“ kývla hlavou směrem ke mně, jako bych byl předmět dívčina vyvádění. „Prosím. Buď rozumná a pojď se mnou domů.“

„Rozumná,“ vydechla dívka podrážděně, prudce vstala a mrštila ubrouskem na stůl, až se sklenice zakymácely. „Nemám důvod tě dál poslouchat, Inge. Už ne…“ prohlásila a hlas se jí zadrhával. Pak pohlédla na mě. „Chtěla bych jít pryč.“

Ve vteřině jsem stál po jejím boku, pokládajíce jí dosud visící kabátek přes drobná ramena.

„Počkej, Christine! Nemůžeš s ním odejít!“ vykřikla žena a zachytila dívčino zápěstí, ale ta se jí vyškubla a ustoupila za mě.

„Nesahej na ni. Nepřeje si to,“ zavrčel jsem.

„A ty můžeš?“ odtušila žena napůl ironicky a napůl vztekle.

Věnoval jsem jí poslední temný pohled a zamířil i s dívkou pryč. Teď už nás sledovala celá restaurace. Vážně pěkné představení.

Christine vypadala velice přepadle a několikrát zavrávorala, ještě než jsme se vůbec dostali ke dveřím. Dnešek byl na ni trochu moc. Položil jsem jí paži kolem ramen v ochranitelském gestu, pevně stiskl a společně jsme vykročili do mrazivého nočního vzduchu.

 

KONEC 4. části

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

14)  emam (26.12.2013 23:15)

Já věděla, že se k němu nastěhuje jen co ji otec vyhodiol a moc se mi to lívbí

Kate

13)  Kate (21.12.2013 18:54)

Samozřejmě, že chápu, jak to myslíš... ;) Ikdyž není vyvrcholení jako vyvrcholení... Jestli chápeš, jak to myslím. :D

SestraTwilly

12)  SestraTwilly (21.12.2013 18:44)

A nedalo by sa to ešte trochu natiahnúť? :)

BlackElejah

11)  BlackElejah (21.12.2013 18:42)

Jo, to vyvrcholení se píše tak nějak samo, jestli chápeš, jak to myslím... B) .

Kate

10)  Kate (21.12.2013 18:35)

Kecyyyy!!! Předposlední? Ale zároveň...

BlackElejah

9)  BlackElejah (21.12.2013 18:33)

Pokud půjde vše podle plánu, přidám dnes další kapitolu. Ta bude předposlední...

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (20.12.2013 21:42)

Je to stále zaujímavejšie a zaujímavejšie. Odvážna Christine je mi sympatická a Caius so svojím ochraniteľským postojom tiež u mňa boduje.
Už je nad slnko jasnejšie,že medzi nimi vznikä hlbší vzťah...som zvedavá ako to bude ďalej.
Krásna kapitolka,teším sa na ďalšiu.:)

Kate

7)  Kate (20.12.2013 17:45)

Thanks. I love you too. So much.

BlackElejah

6)  BlackElejah (20.12.2013 17:42)

I really really love you .

Kate

5)  Kate (20.12.2013 17:33)

Já nevím, ale prostě, když Caius mluví a tak, tak vidím Ara.

BlackElejah

4)  BlackElejah (20.12.2013 17:19)

Děkujíí .
Kate - tak počkat. Ara? To snad ne..? . Neříkej mi, že se mi ho tam zase povedlo propašovat! (protentokrát ale fakt nevědomky)

Kate

3)  Kate (20.12.2013 17:12)

A je to tady! To jejich kočkování přímo žeru. Začínají se nám do sebe zakoukávat. Nemůžu si pomoct, ale Caius mi připomíná Ara, nevím proč. Caius jako model z gothic časopisu. To je fakt moc. :D Díky za kapitolu a moc, moc se těším na další.

2)  Ada (20.12.2013 16:23)

krasna kapitola!! Dekujume a nemuzeme se dockat pokracovani

1)  Seb (20.12.2013 15:51)

Super kapitola.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek