Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/vlček.jpg

Jake se nejspíš už uzdravuje, to ale zdaleka není všem problémům konec. Petr se Samielem to dobře vědí, a Samielovi ještě k tomu vrtá hlavou další věc. Kampak se poděla Sulfurina?

10. kapitola – Pochybnosti, ty jsou k zlosti

Edward jako by neměl stání. Chvíli seděl na sedačce a snažil se sledovat zápas, na který zaujatě koukal Emmett s o něco méně zaujatým Jasperem, ale nevydržel to dlouho. Vzal si knihu, otevřel ji a snažil se začíst; když ale zjistil, že už potřetí čte stejnou stránku a vůbec neví, o čem byla, rozladěně knížku zaklapl a hodil ji zpátky na stolek, až to bouchlo. Vstal, přešel k oknu a chvíli civěl ven, ale bylo na něm vidět, že nepřítomným zrakem nevnímá ani sýkorku, která přelétla kolem francouzského okna na cestě k tomu Tonyho, kam si zvykla lítat do krmítka, ani zajíce, který hopkoval po zahradě a zvědavě pátral v záhonech po zapomenuté mrkvi.

To byl Esmein poslední zahradnický záchvat – pojala názor, že kupovaná zelenina Tonymu nebude svědčit tak jako ta, kterou vypěstují sami, a tak k její pečlivě udržované květinové zahradě přibyla užitková. A vlastně i prožitková. Nebylo jisté, jak moc Tonymu svědčí doma vypěstovaná zelenina bez chemikálií, protože ji jedl úplně stejně nerad jako jakoukoliv jinou. Báječně mu ovšem svědčilo nadšené rytí, hrabání a zalévání, ve kterém se předháněl s Emmettem. Kdyby Esme zahradu ponechala jejich péči a trochu (pořádně) nebrzdila jejich mičurinské nadšení a rozlet, nejspíš by mohli zeleninou zásobovat celou Aljašku.

Teď na konci listopadu byly ovšem jejich latifundie prázdné, a jen zbytky zapomenutých mrkví a růžičkové kapusty sem lákaly tu býložravou část lesní zvěře. Některým obyvatelům srubu se to zdálo docela pohodlné, že jim svačina přijde až ke dveřím. Zvláště Emmett se nezdržel poznámky, že teprve teď zeleninová zahrada nese své ovoce.

Ale Edward si zajíce nevšímal. Snažil se nevnímat ani Agnes, která stála před domem ve vzrušeném rozhovoru s Devlinem, ale nebylo to snadné. Byl tu už potřetí.  Jemu Edward myšlenky číst nemohl; stále nevěděl, jak je to možné, ale bylo to tak. A z těch Agnesiných věděl jen to, že ji zve někam ven, nejspíš na rande, a že ona… vlastně byla tak zmatená, že nevěděla, co si myslet, ale zatím ho pokaždé odmítla. A dnes… Zpočátku sice mluvili tiše, ale zdálo se, že Devlin  naléhá, a jejich hlasy sem doléhaly čím dál zřetelněji.

„Ne, Deve,“ ozvalo se nakonec její rezolutní odmítnutí. „Říkám ti, že zatím ne. On mě potřebuje, nemůžu teď pryč, ne teď, když se konečně začal uzdravovat. A už mě s tím netrap, nemáš proč žárlit. Dej tomu čas, zavolám ti sama, až mu bude líp.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a Edward sebou trhl. Pak klaply dveře, Agnes kolem nich prosmýkla jako ještěrka, ještě celá červená a hlavu plnou myšlenek na ten poslední polibek, který teď dostala za dveřmi, a vyběhla po schodech nahoru, kde zmizela v Jakeově pokoji.

Edward se otočil od okna, znovu si sedl na sedačku a znovu se zahleděl na obrazovku, ale ruce si založil přes hrudník a sevřené pěsti schoval do podpaží, aby potlačil nutkání kousat si nehty. Nebyl si jistý, jestli by mu dorostly.

„Edwarde,“ ozval se Jasper uklidňujícím hlasem, „co se s tebou děje? Jsi jak z divokých vajec, vůbec se mi nedaří tě uklidnit, a to bys koukal, jak se snažím! Co ti vrtá hlavou?“

„Agnes,“ povzdechl si Edward. „Nemůžu se v té holce vyznat. Myšlenky jí víří v hlavě jak ve ždímačce. Začíná mě z ní bolet hlava, to ti povím. A víš, co je divné? Když je s Devlinem… skoro ji neslyším. Jen takové záblesky. Nemám ponětí, jak je to možné. Víme už, že na něj naše schopnosti neplatí, ale že by stínil i ji? Zatím to tak nebylo…“

„Hm,“ udělal Jasper. „V tom ti asi moc nepomůžu.“ Pokrčil rameny a váhavě dodal: „Já jen cítím, že má někoho ráda. Určitě z ní vyzařuje zamilovanost a láska, ale do koho… to nepoznám, to dobře víš. A je možné, že to ani sama neví. Je toho víc… takový koktejl pocitů jsem u jednoho člověka už dávno neměl namíchaný. Zlost, ublíženost, láska, soucit, zklamání, smutek a strach… Jediné, co z ní nečiší, je nenávist. Ta opravdu ne. Jenže si přeber, která ta emoce komu patří.“

„Já bych si s tím tolik hlavu nelámal,“ vmísil se jim do hovoru Emmett. „Ona si to ujasní. Ženský na to většinou přijdou dřív než my, koho vlastně chtějí.“

„Jenže s Agnes je to složitější. Ten otisk ji ovlivňuje víc, než si myslí… mám strach, aby neupadla do opačného extrému. Aby ve snaze dokázat, že může otisk zlomit, nekývla na něco, co ve skutečnosti nechce.“ Edward se tvářil ztrápeně, ale Jasper zavrtěl hlavou.

„Emmett má pravdu. Je to její volba. A my se jí do toho nemůžeme plést. Ostatně, koho bys jí vybral ty? Upřímně řečeno, já bych si to netroufal rozhodnout.“

Edward se chvíli díval na bratry nesouhlasně, ale nakonec jim musel dát za pravdu. Byl v pokušení být na Jakeově straně, stejně jako Tony, který Devlina upřímně nesnášel. Jenže si nebyl jistý, jakou roli v tom hraje jeho vlastní žárlivost. Devlin měl nějakou zázračnou schopnost okouzlovat celé ženské pokolení od pramatky Evy až po její nejmladší praprapravnučku a jemu, Edwardovi, se při pohledu na omámenou Bellu zatmívalo před očima. Jenže si taky pamatoval, jak strašně žárlil kdysi na Jakea, tenkrát ve Forks, a taky pro to neměl žádný důvod. A kdo ví, možná, když Devlina pozná blíž, nakonec z něj bude stejně dobrý kamarád jako z Jakea.

Asi by mu měl dát šanci. A Tonymu nějak musí vysvětlit, že by se měl s Devlinovou občasnou přítomností u nich smířit.

***

Když Agnes vstoupila do dveří pokoje pro hosty, uviděla Jakea, jak sedí na posteli s nohama na zemi a obouvá si pantofle. Zavřela za sebou dveře trochu důrazněji, než bylo třeba, opřela se o ně, založila si ruce na prsou a naštvaně si ho změřila.

„O co se to zas pokoušíš? Víš, že Carlisle říkal, že ještě nemáš vstávat.“

„Carlisle nepotřebuje chodit na záchod. Já jo,“ odsekl Jake.

„A to musíš sám? Stačí zavolat některého z kluků, oni ti pomůžou,“ divila se Agnes.

„Houby s octem. Mají zákaz mě zvedat z postele,“ zabručel Jake, který už měl laskavé péče pana doktora plné zuby. „Bažanta už nechci nikdy v životě ani koutkem oka vidět, natož abych ho použil.“

Agnes se nesouhlasně zamračila, ale když viděla, že se Jake snaží zvednout, přiběhla k němu a podepřela ho.

„Víš jistě, co děláš? Ještě předevčírem jsi byl na umření, a dnes bys chtěl tancovat?“ hubovala ho, ale nechala ho, ať se o ni opře; rukou ho objala v pase a pomalu zamířili ke koupelně.

„Snad poznám sám, co zvládnu, ne?“ ušklíbl se Jake, v koupelně se opřel o zeď a spustil ruku z Agnesiných ramen.

„Budeš se dívat?“ zeptal se trochu škodolibě, když se neměla k odchodu.

Zrudla, blýskla po něm naštvaným pohledem, ale otočila se, až jí vlasy zavlály, a práskla za sebou dveřmi.

Když ale vyšel ven, čekala tam na něj, znovu se mu nabídla jako berlička a on rád přijal. Ostře vnímal její štíhlé tělo přitisknuté ke svému a ruku v jeho pase a v duchu blahořečil Emmettovi za jeho volné pyžamo a župan. Zdálo se, že některé části jeho těla se již plně zregenerovaly. Na chvilku zauvažoval nad tím, nač Emmett vůbec potřebuje pyžamo, pak si s tím ale přestal lámat hlavu a radši si už vsedě v posteli rychle přitáhl do klína deku. Snad si toho nevšimla.

„Kdo to byl?“ snažil se odvést pozornost Agnes, která mu urovnávala polštáře a mířila i k přikrývce.

Zarazila se. „Devlin,“ špitla, ale pak se v ní vzedmula vlna zlosti na sebe samou. Proč se cítí tak provinile? Neudělala nic špatného, s Jakem se rozešla a s Devlinem… vlastně ani neví, jestli s ním chodí. Nemusí mu nic vysvětlovat. Náhle měla chuť mu ublížit. Proč v ní vzbuzuje tyhle pocity?

„A nedělej, že o něm nevíš,“ dodala kousavě. „Šmíruješ mě tu už kdovíjak dlouho. Proč jsi nezůstal doma? Myslela, jsem, že jsme si to vysvětlili, Jakeu.“

„Vysvětlili?“ zakabonil se Jake. „Pohádali jsme se. Ty jsi na mě ječela, že máš otisku plné zuby a že tě nemám rád. Byl jsem vzteky bez sebe, musel jsem utéct, abych… přeměnil jsem se, Nessie. A když jsem vychladl a vrátil jsem se, byla jsi pryč. Myslela sis, že to vzdám?“

„Tak proč ses neukázal hned? Já to nechápu, Jakeu, vlastně nevím, jestli jsem ti vůbec někdy rozuměla,“ povzdechla si Agnes rezignovaně.

„Já vlastně nevím,“ znejistěl Jake. „Nejdřív mi chvíli trvalo, než jsem se sem dostal. Ono po čtyřech je to kus cesty. A pak… jako by mi něco říkalo, ať počkám. A bylo to vlastně štěstí, protože kdybych nebyl vlk, když ten pes…“ zavrtěl nešťastně hlavou.

„Málem tě zabil,“ zatřásl se Agnes hlas. „Jsi blázen, Jakeu. Jsem ti vděčná za Tonyho, ale stejně se nechci vracet k tomu, co bylo. Nefungovalo to a myslím, že by to nefungovalo nikdy. A Devlin… Devlin mi alespoň rozumí. Chápe mě.“

„Jo?“ Jakeovi se v očích objevila bolest a přimhouřil víčka, jako by ji chtěl udržet uvnitř. „Tak proč jsi tady? Proč nejsi s ním?“

„Protože si Carlisle myslí, že bys umřel. Protože jsem ti to dlužila. Je to reflex, Jakeu, když člověk vidí tonoucího, nepřemýšlí o tom, proč pro něj skočí.“ Zmlkla a oba si v tu chvíli vzpomněli na led pod mostem ve Forks; oba píchlo u srdce. Pak Agnes zamrkala, aby zahnala nevytrysklé slzy, a zamířila ke dveřím. Vzala za kliku, ale ještě se otočila.

„Nic si nenalhávej, Jakeu. Je to jen otisk. Je to jako prokletí. Ty o mě ve skutečnosti nestojíš.“

Vyšla na chodbu, ale ještě zaslechla Jakeovu hořkou odpověď.

„Ty vůbec nevíš, o co stojím, Nessie. Ale lítost to rozhodně není.“

****

„Z těch ženských aby se jeden zbláznil,“ povzdechl si Samiel poraženě a spustil kukátko. „Nevědí, co chtějí, ale stejně nedají pokoj, dokud to nedostanou,“ zlobil se.

„Copak nevidí, že takhle neubližuje jen Jakeovi, ale i sobě? Petře, za celou tu dobu, co jsem tady u vás, a to i ještě tenkrát v čertí kožešině, jsem neměl takovou zlost jako teď. Může se anděl vůbec zlobit?“ upřel na Petra nešťastné oči.

„Ale může, to víš, že může,“ chlácholil ho letitý strážce brány. „I Nejvyšší se umí rozhněvat. Otázka je, jestli je ten hněv spravedlivý. A taky jestli a jak mu dáš průchod. My jsme tady spíš pro odpuštění než pro tresty, víš? I když všechno má své meze.“

„No jo,“ bručel Samiel, „já vím. Pozitivní motivace a všechny tyhle postupy… stejně mám ale pocit, že takový pohlavek v pravou chvíli zmůže víc. A možná i Agnes by se rozsvítilo. Měla by si s Jakem všechno vyjasnit a nenechávat si toho tolik pro sebe. Chtěla od něj lásku se vším všudy? Měla mu to říct. K čemu je ta falešná pýcha a stud?“

„Jen jí nech čas. Však ona přijde na to, co je správné. Jen si musí projít některými zkušenostmi, aby to poznala. Nemůžeš každému všechno servírovat na stříbrném podnose. Jake taky udělal pár chyb, i když jeho zdrženlivost jako chybu moc nevidím. Bez svátosti manželské…“

„Prosím tě, tři čtvrtiny lidstva se v dnešní době milují bez svátosti manželské. Zdá se mi, že větší hřích je nechávat si své city pro sebe a druhého nechat se jen dohadovat,“ vrčel Samiel.

„Vážně?“ podivil se Petr. „Tak než začneš rozdávat pohlavky… co kdyby sis zametl před vlastním prahem?“

„Jak to myslíš?“ zarazil se Samiel.

„Však ty víš,“ ušklíbl se Petr a prstem ukázal dolů.

Samiel zrudnul rozpaky a hlavou se mu mihla vzpomínka na Sulfurinu. Je pravda, že on jí taky nikdy neřekl, co pro něj znamená; nejdřív si myslel, že má dost času a že je to vlastně zbytečné, a pak už bylo pozdě. Ale co by s tím mohl dělat teď? On je v nebi, ona v pekle; on patří dobru, ona zlu – jsou jako oheň a led. A andělé sice mají v popisu práce lásku, ale takovou tu čistou, duchovní a všeobjímající, neosobní a neadresnou; vlastně by nikoho neměli milovat tak, jako on Sulfurinu. Když došel v myšlenkách až sem, náhlé poznání ho oslepilo jako blesk. Jenže s přívalem euforie z toho objevu se přihnala i tsunami zklamání a beznaděje. Miluje Sulfurinu, vždycky ji miloval, ale už jí to nikdy neřekne, nesmí. Ale zároveň v něm z toho pocitu vzklíčilo odhodlání. On lásku nepozná, je mu zakázaná, zapovězená; ale postará se, aby tu pravou našli Agnes s Jakem – je trpět nenechá. Jen musí přijít na to, jak.

„Jo, mimochodem,“ dorazil ho poslední větou Petr, už vím, kam se ti ta tvoje „kamarádka“ poděla. Jen se rač pořádně podívat dolů.“

****

„Vítám vás, slečno,“ tiskl ruku Carlisle nádherné černovlasé krásce a oči mu sklouzly na halenku, jejíž knoflíčky tak tak držely v oblasti prsou v dírkách. Polkl a přinutil se zvednout oči k těm jejím. „Jsem Carlisle Cullen, lékař zdejší záchranné služby a vlastně to tu mám na povel, pokud tu zrovna není nikdo z ředitelství parku.“

„Dobrý den,“ usmála se na něj a upřela na něj pohled očí, černých jako uhel. „ Jsem Sullia Furino. Měla bych tady mapovat výskyt a životní prostředí jelenů karibů. Budu potřebovat vyjíždět často do terénu, ano?“

Sakryš, pomyslel si Carlisle, to bude problém. Aby nám tak vlítla do rány, když lovíme… budeme si muset dávat zatracený pozor. Ale na novou vědeckou pracovnici se usmál.

„Vím. Z ředitelství mi volali už minulý týden. Připravili jsme pro vás pracovnu a laboratoř v budově vedle ošetřovny. Zároveň je tam pro vás připraveno i ubytování. Projděte si to všechno a dejte mi vědět, pokud by vám něco scházelo. A seznámím vás s Yéilem – je to vedoucí psovodů, budou vám při výjezdech k dispozici, slečno.“

Sully přikývla. A pak se znovu sladce usmála.

„Smím vás o něco poprosit už teď?“ zapředla. „Říkejte mi, prosím, Sully. Nemám ráda neosobní přístup, a přátelské vztahy na pracovišti neškodí, že ne?“

Carlisle se na ni chvíli omámeně díval a bezděky ho napadlo, jestli ten knoflíček na přeplněné halence uletí, nebo ne. Pak ale zamrkal a násilím zvedl pohled zase o něco výš.

„J-jistě… Sully. Bude mi potěšením. Pojďte, odvedu vás k psovodům a pak vám ukážu vaše prostory.“

Nová vědecká pracovnice se po prohlídce své laboratoře, pracovny i bydlení seznámila i s většinou psovodů, které okouzlila stejně jako Carlislea. Jen Yéil se zdál být vůči jejímu šarmu odolný. Mlčky ji přivítal stisknutím ruky a pak ji jen pozoroval zpod přivřených víček s nehybnou tváří.

Když se s nimi pro dnešek rozloučila, rozešli se po své práci a ona na dvoře vytahovala zavazadla ze džípu, kterým přijela, ozvaly se na dvoře kroky.

Devlin, který se od Cullenových vracel s nepořízenou, zpozoroval na dvoře ženskou postavu a zůstal stát ve strnulém šoku, když poznal, kdo to je.

„Sulfurino,“ vyjekl překvapeně, „kde se tu bereš?“

****

Nahoře u nebeské brány vypadlo kukátko Samielovi ze strnulých prstů.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Nora

10)  Nora (29.01.2011 20:13)

Gassie

9)  Gassie (29.01.2011 19:41)

Hanetko... Tak dneska jsi mě odrovnala... Scéna s částmi, které se zregenerovaly...
A část se Sully, Carlislem a chudáčkem knoflíčkem, co sotva drží se mi taky hodně líbila
Moc krásná kapitola. Jake se už začíná konečně chovat jinak, snad si toho všimne i Agnes a uvědomí si, co se kolem děje.

eMuska

8)  eMuska (29.01.2011 19:23)

Nahoře u nebeské brány vypadlo kukátko Samielovi ze strnulých prstů.
...A padlo Devlinovi priamo na hlavu. Ten pod tou ranou zavároval, pretočil oči a skydol sa do prachu na zemi.

HAPPY END!

Ale samozrejme také niečo nečakám od teba, ty napíšeš vývin udalostí oveľa krajšie a zaujímavejšie. Som zvedavá, čo Sulfurinka vymyslela... A Samiel! Moje nervy, on ju ľúbi! To bolo jasné ako facka! Ale čo na to povie ona? Opováži ho odmietnuť! A Edfward - ešte raz mu napadne taká hovadina s Devlinom, tak ešte uvidí!!! Hm!


Anna43474

7)  Anna43474 (29.01.2011 19:12)

Ona na ně bude hodná, viď??? To by tak ještě potřebovali, aby začala dělat oči (rohy ) na Jakea
TKSATVO

semiska

6)  semiska (29.01.2011 18:27)

Jsme ráda, že Agnes se snaží pomoci Jakeovi. Doufám, že k sobě svoji cestu najdou, i když je možná teďka malinko ztracená. ;) Chudák Samiel, co mu to v pekle provedli? Slečna Sullia Furino,jo? No, z toho kouká ještě pěkně zamotaná čertovina. Jsem strašně moc zvědavá, jaký úkol dostala Sulfurina na zemi

Jula

5)  Jula (29.01.2011 17:17)

Nádhera
Konečně se Jacob trochu vzpamatoval a nenechává se od Agnes týrat
Jsem zvědavá, co má naše úžasná Sullia Furino za lubem

Lucie

4)  Lucie (29.01.2011 17:06)

Tak ta poslední věta mě dostala...

MisaBells

3)  MisaBells (29.01.2011 17:03)

je to skvělý!!!!! Hrozně se mi to líbilo. Jacob byl úžasnej, jen ať jí to nedává zadarmo. Takhle se mi líbí víc. Je ráznej.
Věta: "Zdálo se, že některé části jeho těla se již plně zregenerovaly." Neměla chybičku, fakt! Bylo to fantastické a Sulfy Urino... Má cenu něco dodávat? Skvost!!!!!

2)  ada1987 (29.01.2011 17:01)

Ivanka

1)  Ivanka (29.01.2011 16:50)

Já to věděla! Sul je na zemi. Chudák Samiel... Teď mě akorát napadá myšlenka, jestli tam pekelníkům bude spíš škodit než pomáhat... Ale nechám se překvapit. Rozhovor mezi Samielem a Petrem je jako vždy naprosto dokonalý, i když dnes se mi z něj chtělo spíš brečet, než smát. Asi to budou mít ještě těžké. :(
Agnes se už snad pomalu vzpamatovává a vypadá to, že na ni Devlin už tolik nepůsobí. Jsem zvědavá, jestli to bude Devlin považovat za osobní urážku, že mu tam poslali výpomoc. Teď jsem dočetla a už se tu celá nedočkavá třesu na další díl, no je to možný?

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek