Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/padli%20andele.jpg

Loučení, loučení, to je tak těžká věc... Znáte to? Taky se nedokážete lehce rozloučit s něčím, co se na půl roku stalo součástí vašeho života a vlastně i součástí srdce? Hrozně se mi stýskalo... a tady je výsledek. Snad vás potěší stejně jako mě, když jsem ho psala.

Epilog (aneb nemůžu se rozloučit)

Nad zasněženým lesem se v mrazivém ranním prosincovém vzduchu vznášel orel. Brázdil  oblačné výšiny a svým ostrým zrakem sledoval divočinu pod sebou, po většinu roku tady na Aljašce pokrytou sněhem. Vyhlížel svou první ranní kořist a věděl, že s rozedněním  by mohl objevit sněžného zajíce, bělokura nebo králíka. Vtom se slunce přehouplo přes okraj hor, jeho ostré paprsky vyšlehly přes obzor a sníh, od kterého se odrazily, zajiskřil jako tisíce démantů. A kdyby se ten orel býval podíval líp, zjistil by, že to není jen sníh, co dole rozhazuje sluneční prasátka, a že díky původcům těch zářivějších odlesků dnes už tady nechytí ani tu pověstnou myš.

„Svítá,“ ozval se Edward, opřel se o loket a se zalíbením sledoval, jak slunce jiskří na nahém rameni jeho ženy. „Není ti zima, Bello?“ usmál se a přitulil si ji do náruče.

Zvedla hlavu, zadívala se na jeho šibalsky přimhouřené oči a vyprskla smíchy. Pak zavrtěla hlavou.

„Už jsou to dva roky, Edwarde. Už dva roky mi nemůže být zima ani horko a ty máš pořád obavy. A navíc… řekla bych, že být ještě člověk, stejně by mi zima nebylo. Ne po tom, co jsme prováděli, víš?“

„Ale kdybys potřebovala přece jen ještě trochu zahřát… je tu všude kolem sníh… mrzne… Vážně ti není zima? Ani trošku?“ pokračoval svádivým tónem a prstem přejížděl přes její nahý bok vzhůru.

Zachvěla se a dech se jí zrychlil. Pak se násilím ovládla, ale když promluvila, trochu se jí přece jen zatřásl hlas.

„Spíš bychom se měli vrátit. Ostatní už budou doma. Mám výčitky svědomí… Je to od Carlislea a Esmé moc hezké, že tentokrát zůstali doma oni.“

„Nesmysl,“ uklidňoval ji. „No tak jsme si náš vánoční lov trochu protáhli. A Esmé nám to sama nabídla. Víš, jak je blažená, když může někoho rozmazlovat.“

„No právě. Když si vzpomenu, jak to dopadlo posledně… Vážně bychom se radši měli vrátit.“

„Ještě chvilku,“ zaprosil a zlaté oči mu ztmavly touhou. „Máme na sebe tak málo času. Chci tě mít ještě alespoň chviličku jen pro sebe,“ políbil ji do důlku na krku a ona už dál neprotestovala. Její oči ztmavly stejně jako ty jeho, přitáhla si jeho ústa ke svým a ani křik orla nad nimi je už nevyrušil.

xxxx

„Kde je ten mrňous?“ Emmett seběhl ze schodů a vřítil se do společné místnosti s krbem. Jejich dům tady ve Wrangellském národním parku byl velmi podobný tomu v Denali. Kombinace přírodního dřeva a skla vytvářela atmosféru tradičních srubů obvyklých tady na Aljašce, a zároveň poskytovala dostatek světla a moderního pohodlí.

Esmé, která rovnala poslední balíčky pod vánočním stromkem, nevzrušeně vzhlédla, změřila si ho nesouhlasným pohledem a odfrkla:

„Kdeby. V posteli. Spí. A opovaž se ho budit!“ Otočila se zpátky ke stromečku, narovnala spadlý balíček, načechrala mašli a pak vstala.

„Včera šel do postele strašně pozdě, až po té půlnoční mši, nediv se, že ještě spí.“ vysvětlovala Emmetovi nezvykle dlouhý spánek jindy ranního ptáčete. „A nebuď ho, na ty vaše lumpárny máte času dost. Bella s Edwardem se taky ještě nevrátili, tak nech malého dospat.“ Zamračila se. Kde ti dva vězí? Měla pro ně pochopení, byli teď málokdy sami, ale jestli se nevrátí, než se chlapec probudí, bude malér. Neudrží ho od dárků, to nejde, a na nadílku chtěla mít rodinu pohromadě. Ostatní jsou už všichni doma.

Emmett se zašklebil. „Ještě nejsou zpátky? Tak mám pocit, že si ten lov trochu zpestřili!“

„Jako byste to ty s Rose nikdy neudělali,“ usadila ho Esmé. „A proč jsi našeho prcka vůbec hledal?“

„No, proč. Někam se mi ztratily všechny dálkové ovladače a joysticky, od počítače i od Wii. Někam je nejspíš zašantročil. Nevidělas je?“

Esmé jen zavrtěla hlavou a zamířila do kuchyně. Udělá zatím kakao a lívance k snídani. Jen si po cestě mumlala, že někteří kluci z blbin nikdy nevyrostou.

Emmett se znuděně sesunul do sedačky a sáhl po ovládání, aby si zapnul televizi. Sice teď ráno na Boží hod nejspíš nebudou dávat žádný sportovní přenos, ale pohádku by taky snesl. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale pohádky měl vážně rád, a ty vánoční nejvíc ze všech. Jak se natahoval, aby dosáhl na stoleček, přenesl váhu a něco ho píchlo do zadku. Zašmátral pod sebou, a když v ruce uviděl černý umělohmotný střep, nevěřícně na něj zazíral, pak vylítl jako postřelený jelen, zvedl ze sedačky polštář a v tu ránu zůstal jako solný sloup. Před jeho nevěřícným šokovaným zrakem leželo dokonalé dílo zkázy, změť tlačítek, bateriií a mikroprocesorů mezi rozlámanými a roztříštěnými kousky umělé hmoty, které zřetelně místy nesly stopy zubů. Celá ta apokalypsa byla původně pečlivě schovaná pod polštářem sedačky. Když Emmett konečně nalezl svůj ztracený hlas, zahřměl jako jarní bouřka.

„Anthony Charlesi Cullene! Jsi synem smrti!“

xxxx

Před nebeskou bránou seděli na zlatých židlích svatý Petr a Samiel a mezi nimi stolek s prozatím zapomenutou šachovnicí s rozehranou partií. Hráči se nedívali na ni, sledovali úplně jinou hru – tu, co se odehrávala na zemi.

Petr si utíral uslzené a oči a smál se, až měl svatozář celou nakřivo. Strážnému andělovi Samielovi ovšem do smíchu nebylo. Neklidně poposedával, mračil se a ustaraně si mnul čelo.

„Jak se tomu můžeš chechtat?“ otázal se Samiel Petra trochu načuřeně. „Mně z toho kluka klepne pepka. Už dva roky se snažím se o něj starat a řeknu ti, to je tedy práce na plný úvazek. Ještě, že roste tak rychle. Teď ve dvou letech už vypadá na šest. Tímhle tempem by měl být za pár let dospělý. Ovšem jestli mu talent na maléry zůstane i potom, tak snad podám rezignaci a vrátím se do pekla,“ povzdechl si a unaveně svěsil křídla.

Petr se ještě pochechtával, ale už byl schopen alespoň trochu souvisle mluvit.

„Takovou grotesku jsem nezažil od dob Charlese Chaplina,“ pochvaloval si. „A nediv se. Každé dítě má ve svém životě vyměřenou skoro stejnou řádku průšvihů, jenže obyčejným dětem se to rozloží přibližně do osmnácti let… Tony jich na to bude mít jen šest. Stárne a dospívá třikrát rychleji než ostatní, a tak jsou ty jeho maléry trochu nahuštěnější. To přejde,“ utěšoval Samiela a pak se znovu zadíval dolů.

„Ale máš pravdu. Tony je vážně talent. Když ho tak odsud pozoruju… a Emmett ho v tom ještě podporuje. Minulý týden, když byla Bella s Edwardem na návštěvě ve Forks, musel vymalovat celý dům, protože po té jejich bitvě s paintballovými pistolemi to tam vypadalo jako v panoptiku a Esmé málem ranila mrtvice.“

„Jo, to bylo vážně bezva,“ pousmál se Samiel. Tenhle průšvih si docela užil, protože ho vlastně zavinil Emmett. To on z těch dvou měl mít rozum, toho kluka by to samotného nenapadlo. Zatím. Pomyslel si, jaké nápady může mít za půl roku nebo za rok, a znovu ho zamrazilo.

„Poslechni, Petře, nevíš náhodou,“ neklidně se rozhodl zeptat na to, co ho nejvíc trápilo. „Bude mít Tony celý život třikrát rychlejší? To by mu bylo za dvacet let šedesát… To bych mu nepřál.“

„Hm…“ zadumaně pronesl Petr. „No, takových dětí, jako je Tony, moc nebylo a není. Ale pár přece jen ano. Takže víme, že až dosáhne dospělosti, stárnutí se zastaví. Přece jen je napůl upír, ne?“

Samiel se teď už trochu uklidněněji usmál. „Uf, to se mi ulevilo,“ oddechl si. „Jen jestli se při těch svých nápadech té dospělosti vůbec dožije,“ dodal s trochou černého humoru.

„Všechny děti jsou stejné,“ přemítal dál Petr, „kdybych nevěděl určitě, jak to je, skoro bych řekl, že Tony s naším amorkem Edíkem nakonec budou přece jen bratři. Na lumpárny mají talent úplně totožný.“

„No, Tony ještě nikoho alespoň netrefil šípem,“ poposedl neklidně Samiel a odolal reflexu pohladit si jizvu na pozadí.

„Koukni,“ ukázal Petr dolů, „podíváme se, jak to dnes dopadne, a pak dohrajeme ty šachy, ano?“

„Dobře,“ souhlasil Samiel už trochu uklidněně, „jen se budu muset vrátit včas ke zpívání koled. Ale to bychom měli stihnout.“ A spolu s Petrem se zahleděl znovu dolů.

xxxx

Jako na křídlech pomsty vylétl Emmett po schodech a rozrazil dveře dětského pokoje. A na prahu se zarazil. To už ho dostihla Esmé a rozčileně ho tahala zpátky dolů.

„Zbláznil ses? Teď jsem ti říkala, abys ho nechal dospat, a ty ho jdeš jako naschvál budit a ještě takhle?“

„No jo, jenže ho nevzbudím,“ vyjeveně přeskočil hlas Emmettovi.

„To je dobře,“  oddechla si a vzápětí jí došlo, co vlastně řekl. „Počkej, jak to?“

„Protože tu není,“ vysvětlil Emmett a ustoupil jí z cesty. Esmé vykulila oči. Postel byla prázdná. Vrazila dovnitř a jako by nevěřila vlastním očím, přejela rukou po prázdných prostěradlech a rozklepala deku, jako by doufala, že něco nebo někoho vytřese z jejích zmuchlaných záhybů. Kam se poděl? A pak to uslyšela. Tlumené zakňučení následované tichým: „Pst!“ Úlevně se usmála, klekla si a nahlédla pod postel.

Ze tmy na ni vyděšeně koukaly dva páry očí.

Natáhla ruku a zakývala ukazováčkem. „Tak polezte, vy dva.“

Emmett se zarazil. Vy dva? Esmé vážně řekla vy dva? Ale synovce má jen jednoho! Co to zase…

A pak vykulil oči. Zpod postele se vysoukal kluk na pohled tak šestiletý, rozcuchané hnědé kudrny kolem hlavy jako svatozář, kalhoty od pyžamka na půl žerdi a kabátek zapnutý o knoflík vedle. A v náruči držel…

„Áááááááá!“ zařval Emmett. „Co to zase je?“

„Co se to tu, pro všechno na světě děje?“ zeptal se Jasper, kterého z pokoje vylákal hluk. Když uviděl šokovaného Emmetta a pak ve směru, kterým ukazoval, Tonyho s jeho plnou náručí, rozesmál se.

„Ty jsi mi ale pěkný štuclík,“ popošel blíž a sklonil se dolů, aby podrbal za ušima štěně s nevinným pohledem, načechranou světlou srstí a špičatýma ušima. To nadšeně vyplázlo růžový jazyk a snažilo se dosáhnout na ruku, která ho hladila.

„Vlk!“ zavyl Emmett. „Ten nám tu ještě scházel!“

„To není vlk, strejdo,“ odporoval klučina a zatvářil se jako profesor za řečnickým pultíkem. „To je aljašský malamut. Je to pes. Jmenuje se Ben,“ obhajoval svého nového mazlíčka.

„Tele je to!“ opáčil Emmett. „Nebo teprve bude. Víš, jak vyroste? Dospělý je skoro jako medvěd.“

„No, tak to by se ti měl spíš líbit,“ přidala se k ochráncům Rosalie, taky přilákaná tím rozruchem. „Medvědy ty máš přece rád, ne?“

„Jo, ale k svačině. Ne v baráku, když mi koušou ovladače. Tohle nám tady ještě scházelo!“ pokračoval v lamentaci. „Nestačí, že kluk domů přitáhne kdejaké zvíře z lesa. Prý chce být veterinářem! Minulý týden mi ta jeho veverka cpala do ucha oříšek a s bobkama, které tu všude trousí ti jeho králíci, by se daly klidně hrát kuličky.

„Čiko si chtěl jen dělat zásoby,“ hájil malou veverku Tony, ale pak ho zaujala poslední Emmettova věta. „Kuličky? Jak se hrají kuličky, strejdo?“

„Tady to nejde, musel bys mít důlek,“ odpověděl trochu nepřítomně Emmet a pokračoval ve své tirádě. „Představte si, kdyby se tím veterinářem fakt stal! Chce zachraňovat životy zvířat! Jako by nestačilo, že nám Carlisle zakazuje lovit lidi. Nakonec nám Tony zakáže lovit i zvířata a my skončíme na krevních konzervách!“ vyděsil se.

„To nemůžeš srovnávat,“ nesouhlasil Carlisle, který teď taky nakukoval do pokoje. Před chvilkou přišel zároveň s Alicí, takže teď už tu byli opravdu všichni. „A Tony nic takového dělat nebude. Přece s námi taky chodí na lov. Rozumí tomu. A že má dobré srdce a pomáhá zraněným zvířátkům, to je v pořádku,“ hájil ho.

„Jaký důlek?“ upíral pořád Tony pozornost k té informaci, která ho zaujala nejvíc. Možná, kdyby si s ním strejda zahrál kuličky, zapomene na ta rozžvýkaná ovládání.

Esmé si představila díry v dřevěné podlaze a zatmělo se jí před očima. „Žádný. Tady doma žádný. Důlky se dělají venku na louce a na jaře, když už není sníh. Tos‘ mu zase něco poradil, Emmette,“ obrátila se na syna a nesouhlasně si ho měřila.

„Tak nakonec jsem tu ten špatný já. Ale já tentokrát nic nezničil. Co to bylo?“ upřel Emmett rádoby přísný zrak na Tonyho. Ale v koutcích úst mu už cukalo. Nemohl vydržet spojené síly dvou štěněčích pohledů, jednoho zeleného a druhého hnědého.

„On za to nemůže, strejdo,“ omlouval ho Tony, „rostou mu zuby. Bude teď kousat všechno – já ty ovladače neuklidil včas.“

„A Rosinu botu taky ne, co?“ vzpomněl si Emmett na střevíček se zřejmě ukousnutým podpatkem, který zahlédl dole u dveří. Nejdřív si myslel, že je zlomený, ale teď si říkal, jestli pachatel nestojí před ním.

„Cože?“ vystartovala teď Rose. „Moje lodičky?“

„Klid, Rose. Možná budeš mít pod stromečkem nové,“ tišila ji Alice a tajně se dusila smíchy. „A tobě, Emmette, možná Santa taky nadělí něco potřebného. Neměli bychom se jít podívat, jestli tu už byl?“

Vtom uslyšeli dole klapnout dveře a slyšeli Bellin hlas. „Kde všichni jsou? Že by Tony ještě spal?“

„Ne, nespí,“ odpovídal Edward, „slyším je všechny nahoře.“

„Máma! Táta!“ zajásal Tony, pustil štěně na zem a oba vystartovali směrem ke dveřím. Prokličkovali mezi udivenou rodinou, smykem vybrali zatáčku a pak se jako velká voda hrnuli po shodech dolů.

Ostatní se trochu pomaleji vydali za ním. Jen po cestě chytil Jasper Alici za ruku. Teď mu byl jasnější účel některých vánočních nákupů.

„Jak jsi věděla, co máme koupit? Přece Tonyho budoucnost nevidíš,“ zeptal se zvědavě.

„Ne, nevidím,“ zamračila se Alice a znovu si vzpomněla na ty strašné tři dny před dvěma lety, kdy si díky Tonyho štítu myslela, že je Bella mrtvá. Nikdo tehdy ještě nevěděl, že ho Bella čeká, a když se ztratila a Alice neviděla její budoucnost, myslela si… Nechtěla na to vzpomínat.

„Tonyho budoucnost vážně nevidím. Zato vidím Emmettovu a Rosinu,“ ušklíbla se vesele.

xxxx

Esmé stála u dveří a opírala se o zárubně. Když se rozhlédla po pokoji, viděla celou svou rodinu. Emmett s Jasperem a Tonym skládali dohromady novou autodráhu, Alice s Rose a Bellou rovnaly papíry a obaly z rozbalených dárků a Edward seděl u klavíru a potichounku hrál staré koledy.  Vtom Esmé zezadu objaly Carlisleovy paže a ona se mu spokojeně opřela o hrudník. Byli spolu a šťastní. A tak to má být.


Dodatek pro ty, kdo chtějí vědět opravdu úplně všechno:

Anthony Charles Cullen se narodil po tříměsíčním těhotenství a jeho matku to stálo život, přesně jak to měla napsáno v Knize osudu. Tedy ten lidský život. Bellu skoro zabil porod, ale hned po něm začala přeměna, která díky protilátkám v krvi trvala mnohem déle než tři dny, byla postupná a nebyla bolestivá. Po porodu se konala malá tichá svatba v rodinném kruhu – Bella s Edwardem nechtěli velké divadelní představení pro celé Forks.

Edward si nepamatoval, co se s ním dělo v těch třech dnech, kdy vypadal, že je mrtvý. O to se nebeští strážci postarali a mnohem lépe než kdysi pekelníci. Jen jedno mu zůstalo – neochvějné přesvědčení, že přece jen má duši; a dobře věděl, že ta celá patří Belle a Tonymu.

Brzy po Tonyho narození se přestěhovali na Aljašku. Ne do Denali, usoudili, že tam je upírů už dost. Zvolili si Wrangell St. Elias, a tentokrát se zbavili i školní docházky. Všichni mužští začali pracovat pro Wrangellský národní park – Jasper, Emmett a Edward jako průvodci a Carlisle jako lékař záchranné služby. Děvčata nepracovala – předháněla se doma v rozmazlování Tonyho. Ten se ale moc nenechal, byl chytrý a přes všechny lumpárny dobře věděl, co je správné a co ne. Zdědil po rodičích nejen vzhled – po Belle hnědé vlasy, nebojácnost a upřímnost, po Edwardovi rozcuchaný účes, jeho lidské zelené oči a smysl pro spravedlnost.

Charlie je pravidelně navštěvoval a ničemu se nedivil. Opravdu u quileutského táboráku dobře poslouchal a události během a po Bellině únosu ho přesvědčily, že je možné úplně všechno. Věděl, že je jeho dcera šťastná, a to mu stačilo.

A Agnes a Jake? Zůstali spolu a byli taky šťastní až navěky? Tak to už je zase jiný příběh…

A koho by zajímalo, jak to s nimi dopadlo, tak prosím, TUDY...

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

monikola

40)  monikola (08.06.2011 12:07)

táto poviedka je fakt strašná pohodovka...dá sa za ňu sadnúť a čítať, čítať, čítať...viem sa tu zabaviť, je tu romantika, napätie, poučenie, proste všetko...
krásny námet, skvelý humor, vynikajúci slovný prejav neostáva mi nič iba

Kristiana

39)  Kristiana (07.06.2011 18:40)

Malý Tony je pěknej ďáblík . Určitě si s ním užijí ještě hodně a hodně legrace při těch jeho kulišárnách.
Pejsek Ben mě dostal. Čekala jsem, že pod postelí s ním bude malej Edík, který si za ním chodil tajně hrát. Ale pejsánek je krásný.
U minulé kapitolky jsemv komentáři spěchala, proto jsem nestihla napsat, že jsem moc ráda za Samielovo jmenování andělem. Mám pocit, že bude jeden z nejlepších díky své vykutálené povaze a smyslu pro humor. Zamilovala jsem si to čertisko hned na začátku a vydrželo mi to až do konce. Jeho pomalé, lehoučké polepšování bylo úžasné, ale stejně si myslím, že mu část jeho "čertovské" povahy zůstalo a to jen v tom dobrém smyslu.
Edward a Bella jsou konečně po všech útrapách spolu. Jejich příběh byl fantastický, napínavý, dojemný, romantický a já si ho zamilovala. Určitě se k nim někdy vrátím .
Agnes a Jacob jsou spolu určitě spokojení, ale o jejich vlastních osudech, potěšeních a útrapách je jiný příběch, jak jsem si stačila všimnout. Už se těším, až se vrhnu na vývoj jejich vztahu.
Hanetko, Padlí andělé nepláčou je nádherná povídka. Jsem moc ráda, že jsem se k ní dostala a děkuji Ti za krásné chvilky, které jsem měla možnost s Bellou a Edwardem prožít.

Hanetka

38)  Hanetka (11.02.2011 09:43)

2 milica: Díky. Vážně jsem v sedmém nebi, když se mi objeví i u starší povídky nový čtenář a líbí se mu to tolik, že mi tu nechá poděkování a komentík. Tohle je nejlepší doping a pobídky k dalšímu psaní a já jsem všem čtenářkám hrozně vděčná...

milica

37)  milica (10.02.2011 21:41)

Hanetko, nádherný příběh. Mohla bych tady psát dlouhý seznam toho, co se mi na tvé povídce líbilo
Ale myslím si že stačí jen pochvala a poděkování. Určitě si přečtu i Peklo s vlkem.:) :) Děkuji

kytka

36)  kytka (24.01.2011 14:34)

Hani, chuť tedy stoprocentně mít budu, už teď vím, že se dám do čtení všech Tvých povídek.

Hanetka

35)  Hanetka (24.01.2011 12:48)

Kytičko, opravdu díky... píšu si tě na seznam. A pokud budeš mít chuť, Peklo s vlkem sice zatím dopsané není, ale je to právě ten příběh, o kterém se zmiňuji v Epilogu - Lucifer se chce pomstít a vybral si k tomu právě tuhle dvojku - Agnes a Jakea...

kytka

34)  kytka (24.01.2011 12:07)

Hani, teď jak to jen nezmateně napsat. Včera jsem do noci čekala, až dát dceři antibiotika a tak jsem četla a četla a četla. Omlouvám se, že jsem komentáře psala jen ze začátku, protože to se nedalo. Dychtivě jsem překlikávala na další a další, až jsem zjistila, že jsem na konci. Povídka byla nádherná, bylo v ní všechno, co by si člověk mohl přát. Vtip, romatika, vztek, smutek, strach, skvělé hovory mezi nebem a peklem, naprosto infarktový konec a nádherný, jako pohlazení, bonus. Díky za tak krásné čtení. Tvůj styl se mi moc líbí a taky bych se přimlouvala za knižní podobu.

Janeba

33)  Janeba (12.10.2010 15:33)

Nádhera! Opravdu na závěr to nejlepší! Tomu říkám HAPPY END! Charlie všechno pochopil, Bella s Edwardem mají Toníka, Esmé velkou rodinu, Samielek křídla a Lucifer s Volturiovými ať se smaží v pekle !!! ÚCHVATNÉ! Díky!

Bosorka

32)  Bosorka (25.08.2010 16:38)

Štěnátko......snad mu ho nikdo neposvačí.
A Tony..... ne nebudu se dojímat nad cizím dítkem, ale je tak rozkošný.....
Ale láska moje největší je Samiel!
Díky

Alrobell

31)  Alrobell (24.08.2010 22:25)

Hanetko, krása... Já věděla, že ten epilog bude bomba, ale že taková! no vlstně se to od tak nadaného človíčka dalo čekat!

Malej lumpík se zelenýma očkama a kudrnama v brvě Belliných vlasů... no prstě bomba... a jak skvěle nasír... ehm štval Emmetta hrozně mě pobavil málem srdeční infarkt Esme, když si představila důlky po celém domě No prostě si nám nabídla zase něco z tvédo brilatno umění a já ti děkuju...

Popoles

30)  Popoles (23.08.2010 19:08)

Ha... Ha... Hanetko!!!
Já myslela, že mě nemůžeš víc dostat, ale tenhle epilog byl prostě nádhera
Nejdřív ta romantika B+E, potom Esme, vánoční přípravy a Emmovy ovladače a nakonec nalý ztáškodník s ještě mneším přežvýkavcem (mimochodem to štěně je nádherný) - prý dvoje psí oči

No a mezihlra s Petrem a Samielem - chudák napravený ďáblík vyfasoval k hládání ještě většího čertíka v podobě malého poloupířího kluka
Prostě epilog s hepáčem jak má být a to mámmoc ráda.
Děkuju Hanetko za tuhle krásnou povídku a moc se těším na další Tvoje vyprávění.


Hanetka

29)  Hanetka (19.08.2010 09:39)

Jů, nová čtenářka! Angilo, díky. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo!

28)  Angila (19.08.2010 09:30)

Tak to je opravdu nádhera teď jsem dočetla celou povídku a nic jiného než ti pogratulovat k boží povídce plné nápadů a iniciativy nemohu. Obravdu moc pěkné

Hanetka

27)  Hanetka (18.08.2010 10:18)

Jé Sfingo, díky! Na tebe jsem čekala! A víš, že ten pes je následek Uglyho a jeho věty: Rány boží, oni mají psa!? Prostě mi tam najednou naskočil... Díky za inspiraci!

sfinga

26)  sfinga (18.08.2010 10:07)

I na dovolené mi to nedá, abych nenakoukla na naše stránky a co mé oko nevidí? Epilog Andělů!
Otevřela jsem povídku a pak se už jen usmívala, smála a řehtala na celé kolo. Tohle byla ta správná třešnička na dortu.
Cituji klasika: Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila
Koukám, že malý Tony bude ten správný parťák pro strejdu Emmetta na vyrábění lumpáren. A pejsek v rodině upírů? Famózní.

Hanetka

25)  Hanetka (18.08.2010 09:18)

A třetí kolo:
Ambro, ,tvoje komentáře jsem vyhlížela vždycky dychtivě. Zvedaly mi sebevědomí a krásně hladily po duši. A dokázalas číst i mezi řádky...
Elanor, děkuju. A doufám, že napíšu.
tellenko, taky díky. Každá nová dušička, které stojím za komentář, mě neskutečně potěší.
Gassie, tvoji spanilou jízdu po kapitolách jsem sledovala s nadšením. Nakonec jsi to málem stihla zároveň s vydáním Epilogu. Děkuji.
eMuska, čo povedať viac? Vďaka. A ten nový príbeh... akože akože... bude. Neviem sa rozlúčiť a skutočne bude o vlkolakoch, či vlastne možno iba o jednom z tej svorky...
Karolko, dojemné? No asi jo, i když... Po těch posledních kapitolách plných napětí a patosu mi ten epilog takhle vyšel sám... připadalo mi to, že mažu měsíčkovou mast na nezhojenou ránu. A usmívala jsem se celou dobu. Kreslená pasáž? Vážně? Jsem poctěná. A slova uznání od tak dokonalé autorky, jako jsi ty, mě vážně těší a hřejí. Díky.

Karolka

24)  Karolka (18.08.2010 07:56)

Děkuju, Hanetko. Bylo to krásně dojemné. A když řeknu, že tu pasáž s malým Tonym jsem viděla animovanou jako film Walta Disneye, je to veliká pochvala, protože je opravdu miluju. :-)

eMuska

23)  eMuska (17.08.2010 23:00)

Krásny záver, mohla by si sa nechcieť rozlúčiť častejšie . A aký iný príbeh mi tu akože akože?! To by sa nedalo dať, že trebárs... Ehm... Padlí vlkolaci neplačú, alebo také niečo? Ja by som ten druhý príbeh strááášne chcela a keď ty sa nechceš rozlúčiť... hm... Prosím!

Gassie

22)  Gassie (17.08.2010 21:20)

Hanetko, nádherný závěr. Příjemná změna, že Edward s Bellou mají taky jednou syna. Tony se mi opravdu líbí. Je to správnej uličník. Představa, že má doma malou zoo mě celkem baví
Doufám, že budeš pokračovat s psaním o Jacobovi a Agnes.
Ještě jednou děkuju...

21)  tellenka (17.08.2010 21:05)

Díky za nádherný příběh, přečetla jsem ho skoro jedním dechem, nemohla jsem se od něho odtrhnout. Píšeš nádherně a doufám, že budeš ve psaní pokračovat.

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek