Otisk na druhý pohled - Prolog + 1. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

16.08.2011 [17:45], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 13×, zobrazeno 3035×

http://stmivani-ff.cz/gallery/R+Paul.jpg

Povídka vypráví o dívce z města, která se shodou okolností jmenuje Rachel. Moc hezká není, to člověk musí uznat. Její rodiče se rozvedou, a tak se s mámou stěhuje do šílené díry světa - La Push. Potká tam partičku kluků, kteří si z ní budou stále jenom střílet (samozřejmě Paul nejvíce - přeci jenom je to největší týpek a drsňák z celé party). Rachel to bude mrzet – ještě ke všemu tam nikoho nezná, takže neví, co by dělala. Jenomže – po nějaké době si uvědomí, že je Paul velmi hezký a zamiluje se do něho. Jemu je ale úplně jedno, co ke komu cítí. Změní se Rachel kvůli Paulovi?

Prolog

Vcházela jsem zrovna do dveří našeho domu, když v tom jsem opět slyšela hádků rodičů.

„Jak si to jako představuješ, že budeš po nocích chodit někam chlastat? Jsi normální? Uvědomuješ si vůbec, že…“

„A co má jako bejt? Je to můj život, nebo ne? A ty mi nebudeš říkat, co mám a co nemám dělat!“ Tak tohohle jsem už měla tak akorát dost. Rodiče se hádají už asi měsíc, ale takhle na sebe ještě neřvali. Člověk se nemůže ani v klidu učit. Nejdříve se hádají, pak si všimnou, že jsem přišla, a dělají, jako by se nic nestalo. Máma pak za mnou přijde, s povzdechem si ke mně sedne a vypadá, jako by se měla každou chvíli rozbrečet.

Bojím se, že to skončí rozvodem…

1. kapitola

„Nech mě aspoň chvíli na pokoji, mami!“ zařvala jsem ve chvíli, kdy jsem bouchla dveřmi. Já se z ní vážně zblázním. Nemůžu za to, že se rozhodla podepsat rozvodový listy ve chvíli, kdy nemáme skoro žádný peníze. A teď najednou přijde do mého pokoje a oznámí mi, že se budeme stěhovat do nějaký šílený díry.

Rozzlobeně jsem vytáhla svůj cestovní kufr, naházela do něj veškeré své oblečení a do krabic, které mi sem máma přinesla, i ostatní věci. Já se vážně nechci stěhovat! Mám tady svoji nejlepší kámošku a přeci jenom jsem z města, takže to bude pro mě to největší peklo na světě. A vůbec - kdo se jí o tohle všechno prosil? Nejdřív byla na mě jak mílius a teď na mě vystřelí se stěhováním.

Nabručeně jsem na sebe hodila mikinu a se všemi svými věcmi šla po schodech k autu.

„Rachel?“ začala na mě máma, když jsem kolem ní procházela. Já ale dělala, že ji nevidím, a šla rovnou ke kufru. Tak to bychom měli. Naposled jsem se podívala po městě a nasedla jsem do auta.

„Rachel, já… vím, že je to pro tebe těžké, ale jinak to nejde. Nemáme moc peněz a tohle je jediná cesta, jak se uživit.“ Nemohla jsem věřit vlastním uším.

„Jediná cesta?! Jak mi chceš proboha vysvětlit, že přestěhování do díry, která se jmenuje La Push, je jediná cesta? Vždyť by sis tady mohla najít práci a já bych ti pomáhala s domácností a všechno by bylo jako dřív…“ Ale bez táty.

„Jde o to, že podnájem je velice drahý a tam budeme mít vlastní dům za cenu jednoho nájemného. A mám tam známé, takže práci si najdu určitě,“ snažila se mě stále přesvědčit. Jenomže to se jí nepovede. Jak tam může někoho znát? Počkat... ona se tam narodila.

Ale co můžu dělat. Sbaleno jsem už měla, takže hurá do díry zvané “Peklo“.

Skoro celou cestu jsem byla zamlklá a jenom jsem sledovala, jak za okny našeho auta prší… a je bláto. Když nám zbývala necelá hodina jízdy, máma se na mě podívala poněkud podrážděným pohledem.

„Prosím tě, trošku se uprav, ano? Vypadáš jak blázen. Taky sis mohla vzít trošku lepší oblečení a ne tuhle otrhanou mikinu.“ Tak přesně tohle k ní sedělo. Vždycky patřila mezi ty matky, které chtěli mít ze svých dcer princezničky. Jenomže mě to bylo úplně šuma fuk. Stejně jsem se nikdy nikomu pořádně nelíbila, jen si ze mě dělali srandu.

Otráveně jsem se koukla na mámu a natáhla si na hlavu kapucu. Tak to bylo mnohem lepší.

Už jsme tam měly být a každou chvilkou mi to připadalo čím dál tím horší. No, co může být ještě horšího?

Jo. Náš dům.

Když jsme odbočily na příjezdovou cestu, překvapeně jsem zamrkala.

„Páni, mami, tak to jsem nečekala, že budeme mít i nějakou kůlnu. Ale… kde přesně je ten dům?“ řekla jsem lehce ironicky.

„Rachel? Si ze mě děláš srandu, že jo? To si jako myslíš, že za těch pár dolarů budeme mít luxusní vilu? Snad jsem ti to už vysvětlovala, ne?“ Podle jejího tónu jsem usoudila, že bude lepší už to nekomentovat a vylezla jsem z auta do toho zpropadeného deště. Šla jsem rovnou ke kufru a vytáhla svoje věci.

Bála jsem se do toho domečku vlézt, ale co můžu dělat. Snad tam bude alespoň koupelna. Když jsem tam vkročila, ucítila jsem nějaký smrad. Asi zatuchlina nebo co.

Přišla jsem si tady jak v nějaké malé krabičce. Na levé straně byla kuchyňka, za ní koupelna, vedle obývák a jeden pokojíček. No, tak tohle je vážně horor.

„Mami? Sem se jako máme nacpat? Je tady jeden pokoj a já s tebou nehodlám spát v jedný posteli.“ Při pohledu na ni jsem povytáhla obočí.

„Rachel, už to vážně trochu přeháníš, nemyslíš? Je to tady vcelku dobré a ne, nebudeme spolu spát v jedné posteli, já si vezmu gauč, ano?“ Ona byla vážně dost nabroušená. Šla jsem si tedy dát věci do toho “super“ pokojíčku a co mě tam nepřekvapilo – ona tam byla vážně i skříň! No, to je teda skvělý. Postel a skříň. Nic jiného, kam bych si mohla dát knížky a ostatní věci. Klekla jsem si na zem a vyndávala jsem své oblečení rovnou do skříně.

Slyšela jsem, jak mi máma zaťukala na dveře.

„Hele, hoď na sebe něco trošku hezkýho a půjdeme se trošku podívat do téhle společnosti, ano?“ Prej společnosti. Dva tři lidi a hurá, je z toho společnost.

„A nechtěla bys tam jít sama? Jsem tady z toho trošku unavená a spíš bych si šla dát sprchu,“ řekla jsem schválně trošku sklíčeným hlasem. Ona si jen povzdechla a šla rovnou do auta. Tak to bychom měli. Budu mít alespoň chvíli klid. Z kufru jsem vytáhla ručník a hygienu a šla se podívat na tu slavnou koupelnu.

Byl tam sprcháč, umývadlo a záchod. Vana mi bude vážně chybět. Ale co. Svlékla jsem se a vlezla dovnitř. Vzala jsem si svůj oblíbený sprchový gel s vůní kiwi, která ve mně vyvolávala pocit relaxace. Aspoň na chvíli jsem vypnula mozek a jen si užívala tu horkou vodu. Jenže hned jak jsem ze sprchy vylezla, všechno na mě zase padlo. A možná to bylo ještě o něco horší.

Co já tady vlastně budu dělat? Brigádu si tu určitě nenajdu a obchoďáčky tu nejsou už vůbec. A i kdybych mámu poprosila, aby mě někam hodila, začala by opět tu svojí přednášku o tom, jak nemáme skoro žádné peníze. A škola? O tom už vůbec nechci slyšet. Začaly prázdniny, já se těšila na to, jak si je užiju s ostatními a ono nic. Takže dva měsíce nudy a trýzně a pak bych si hrozně moc přála dostudovat vejšku, jenomže to se nestane – peníze.

Pod tou horkou vodou bych měla zůstat asi po zbytek svého života, abych zůstala v klidu. Vzala jsem si na sebe opět tu roztrhanou mikinu a podívala se do zrcadla. Vážně vypadám jako šílenec. Zanedbaná pleť, zarostlé obočí, dlouhé vlasy mi trčely pomalu do všech stran a moje tělo… ano, možná jsem byla štíhlá, ale k čemu mi to je? Asi jsem blázen, ale občas mám dojem, že bych o sebe měla trochu pečovat, ale pak mi můj mozek řekne pravdu – k čemu by to bylo? K ničemu.

Vyšla jsem z koupelny a rozhodla se, že se možná jenom půjdu podívat po okolí. Pršet už přestalo, ale chladno bylo pořád. Napsala jsem ještě mámě na stolek vzkaz, že jsem se šla podívat ven, aby mě nehledala.

Jako vždy jsem si natáhla na hlavu kapucu, aby mi nikdo neviděl mou tvář a šílené vlasy. Ani jsem nevěděla, kam jdu, jen jsem pokračovala po nějaké cestě, abych věděla, kudy se pak vrátit. Jak jsem tak šla, dostala jsem se k silnici, která vedla kolem nějakého útesu, o nějž se dole tříštily vlny. Zamířila jsem tam. Několik metrů před tím, než jsem tam došla, jsem zaslechla nějaké kluky, kteří se tam smějou a – skáčou do vody! A ještě k tomu měli na sobě jen kraťasy! Páni, tak tady je to vážně jak dělaný pro blázny. Můj mozek mi říkal, že tam raději nemám chodit, ale mě to docela lákalo, podívat se na ty kluky, jak skáčou. Když jsem byla necelých deset metrů za nimi, zastavila jsem se a začala na ně zírat. Byli to čtyři snědí kluci a měli opravdu úžasné svaly. Ten jeden se chystal skočit, ale když se otočil, aby jim ještě něco sdělil, tak mě zbystřil. Musela jsem na ně koukat jak blázen s otevřenou pusou, protože se začal smát a ostatní se k němu přidali.

„No, to mě podržte, kluci, tak takovou holku jsem tady ještě neviděl. Ses vyhrabala z bahna, ne?! Nebo tě nějaký zvíře vyplivlo z tlamy?“ Všichni se začali chechtat a jeden se zeptal toho, co na mě promluvil jako první:

„Hele, Paule, a co teprve ty vlasy, vypadá tak trošku jako hyena!“ začal se řehtat.

„Haha, si myslíte, že jste vtipní, co?“ řekla jsem s kyselým výrazem v obličeji, a šla zase zpátky směrem domů. Ještě chvíli jsem je slyšela, jak se smějí, a cítila jejich pohled v zádech. Tak to byl vážně trapas. Nejraději bych vážně odjela na druhou stranu světa.

Baru