Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/osamělá%20kopretina.jpg

Jak by to vypadalo, kdyby měl Edward natolik silnou vůli, aby odolal touze utrhnout si jeden výjimečný květ jen pro sebe ještě předtím, než ho měla Bella vůbec šanci poznat?

Další ráno.
Na první pohled není nikterak odlišné.
Je stejné jako mnohá jiná, jejichž zrození jsem byl očitým svědkem.
Slunce se zbaběle skrývá za bezpečnou clonu v podobě svých zachmuřených strážců.
Jak bych mu to však právě já mohl zazlívat?
Svou pravou tvář ukrývám pod maskou netečnosti, svou netečností nechávám udolat své tužby.
Vzduchem se zlehka nesou poslední tóny bouře, pomalu doznívajíc, zmírají v nedoceněném tichu.
Tráva voní po dešti a loučení.
Beze slov truchlí pro svého něžného milence, v jehož chladném náručí se v opojení kouzla včerejší noci prohýbala každým svým stéblem.
Vzpomíná na jejich poslední tanec a jemný vítr její neslyšné vzlyky na svých perutích přináší až ke mně.
Alespoň do té chvíle, než se svým novým společníkem nenechá zcela ukonejšit a na svého včerejšího milence dočista nezapomene.
Pak už jen mokré chodníky podávají své němé svědectví, kterak z nich onen noční návštěvník trpělivě smýval křivdy probdělých nocí.
I já bych se mu vzdal.
Odhodlaně bych mu nastavil tvář a vyznal se ze všech svých hříchů.
A on by mne nezklamal.
Přijal by mou zpověď a dopadal by na mé tělo stejně jako na všechny
ženy i muže,
zdravé i nemocné,
uspokojené i lačnící po citu,
majetné i nemajetné,
poctivce i pokrytce,
šťastné i nešťastné,
jisté i ztracené,
rodinou požehnané i osamělé,
vrahy i světce…

A pak bych se posadil na obrubník vedle toho bodrého pána v pršiplášti a on by mi o nich vyprávěl.
Vyprávěl by mi o kradmých pohledech a nesmělých gestech, o zpocených dlaních a červenání, o první políbení a milování, o koncentrované něze nevinného dotyku, o nevěře a zradě v jediném polibku,
vyprávěl by mi o lásce.
Vyprávěl by mi o bezesných nocích, o prořezávání zoubků, o prvních krůčcích, o prvním školním dni,
vyprávěl by mi o krásách a strastech rodičovství, vyprávěl by mi o štěstí.
Vyprávěl by mi o zatopení solného lomu, o záplavách, o protrhnutí poslední hráze, o třetím povodňovém stupni v oblasti slzného kanálku,
vyprávěl by mi o všech podobách pláče.
Vyprávěl by mi o úsměvu, o pevném objetí, o stisknutí ruky a o dobráckém poplácání po zádech,
vyprávěl by mi o přátelství.
Vyprávěl by mi o lehkosti usínání, o barvách snů a o radosti z probuzení,
vyprávěl by mi o svobodě.
A vyprávěl by mi o chladu, o posledním úderu starožitných pendlovek, o labutí písni, o studeném náhrobním kameni a o nažehlené černé úslužnosti,
vyprávěl by mi o smrti.
Vyprávěl by mi o krásách života a já bych si po dlouhé době nepřipadal jako pouhá polní květina rostoucí na periferii společnosti, příliš zanedbatelná a příliš svázána kořeny své podstaty na to, aby mohla být její součástí.
Vyprávěl by mi o krásách života a já bych si poprvé připadal být doopravdy živý.

Další ráno.
Ráno jako každé jiné.
Na první pohled se ničím nelišilo.
Přesto v něm však evokovalo pocit, že dnes bude něco jinak.

S hravou razancí, pro ni více než typickou, mu však do pokoje vtančila jeho mladší sestřička, a jak už to mívala ve zvyku, začala se mu nehanebně přehrabovat ve skříni. Nelítostně mu vnutila jakési oblečení a na jeho rezignovaný povzdech reagovala šibalským úsměvem.

Každodenní stereotyp nikterak neupozorňoval na jakoukoliv změnu.
Na změnu, která však zatím poklidně vyčkávala na ten správný okamžik.

Město opět obklopila tma. Ostatní se odebrali do svých ložnic věnovat se sami sobě a já se snažil jejich steny vytěsnit ze svého povědomí. Usedl jsem ke svému věrnému příteli a táhlým pohybem ruky započal naši rozmluvu beze slov. Po několika dějstvích našeho soukromého dramatu mě však upoutaly Carlislovy myšlenky.

Jako obvykle vysedával ve své pracovně a probíral se nejrůznějšími dokumenty. Dnes to však bylo jiné, než obvykle. Měl by si užívat poklidné atmosféry, přesto však byl podivně roztěkaný. Najednou jeho mysl zabloudila směrem jeho neklidu.

Bílá židle, lékařský pokoj, půlhodinová pauza na oběd.
Bílý plášť, klidná mysl, půlhodinová pauza na oběd.
Masivní deska stolu bojující s tlakem jeho opřených loktů, hladká běloba papíru znehodnocená odbornými termíny mezi jeho prsty, půlhodinová pauza na oběd.
Sterilní nemocniční zápach, tikající hodiny, půlhodinová pauza na oběd.
Modrá baletka v područí pětiprstého věznitele tančí po papíře, takt určený vteřinovou ručičkou, půlhodinová pauza na oběd.
Modrá baletka v područí pětiprstého věznitele tančí po papíře, takt určený vteřinovou ručičkou, zdvořilé zaklepání.
Zdvořilé zaklepání, sténající dveře, neočekávaný návštěvník.

„Mohu?“
… Neočekávaná návštěvnice, nesmělý vstup, oslovení…
„Samozřejmě, rád Vás vidím, Isabello, co potřebujete?“
… Zhrzená modrá baletka pohozená na stole, tvrdošíjně oddaná ozvám vteřinové ručičky…

… Hřejivý úsměv, ruka mizící v hlubinách bílé igelitky, šumění umělého oceánu…
„Chtěla jsem se Vás zeptat na Melaniin stav, minule jste se zmiňoval, že když všechno bude v normě, tak by to možná šlo…“
… Vynořující se ruka, táhnouc znatelné břemeno, drobná vráska na čele…
„Nebojte se, dívala jsem se do složení, žádná z látek, na které jste mě upozorňoval, tam není, nakonec to snad bude tak nezávadné, až se bojím, že to nebude dobré, přesvědčte se sám…“
… Kelímek vanilkové zmrzliny v její napřažené ruce, chorobopis její sestry v těch jeho, zvětšující se vráska na jejím čele…

… Zkušený pohled lékaře, kelímek vanilkové zmrzliny v jeho rukou, nervózní skousnutí prokrveného rtu…
… Kelímek vanilkové zmrzliny v jeho napřažené ruce, povzbudivý úsměv na jeho tváři, již sotva znatelná vráska na té její…
„Nebojte se, Isabello, Mellaniin stav se nezhoršil, myslím, že trocha zmrzliny by nemusela uškodit, ale...“
… Povzbudivý úsměv, uklidňující slova, započatá věta přerušená spontánním aktem vděčnosti…

… Její paže pomalu uvolňující své sevření, červené tváře, rozpačitá omluva…
... Vykolejený výraz, pochopení, shovívavý úsměv…
„Ale schovejte to před sestrou Trentovou...“
… Lišácký úsměv v pozadí němého gesta ukazováčku, pobavené mrknutí oka, předstíraná hravost skrývající beznaděj…
„Děkuji, doktore…“
…Doznívající slova díků, sténání dveří, její kroky směřující k oddělení s celoživotními pacienty…

… Modrá baletka v jeho područí tančí po papíře, takt určený vteřinovou ručičkou, sotva půlhodinová pauza na oběd…

 

Na jiném místě a v jiném čase bezcílně bloumám vlastními myšlenkami.
Ve společnosti svého věrného přítele bezmyšlenkovitými pohyby rozeznívám jednotlivé řady jeho černobíle pruhované šály, a snažím se tak zhmotnit sen o zatoulané vrásce na čele, vanilkové zmrzlině a růžolících tvářích. Na rameni ucítím dotyk, a přesto ignoruji myšlenkové naléhání své sestry, snažíc se tak neslyšet ta tři slova:
„Stejně tomu neunikneš…“

Další ráno.
Ráno jako každé jiné.
Po dnešní noci však změnil právě on.

Chodníky smáčené slzami samotného nebe vedou mé kroky k místnímu náměstí.
Podmračená oblaka střeží mé tajemství, slunce se mé tváři okázale vyhýbá.
Možná jej nejsem hoden, možná sem nepatřím.
Mé kroky neomylně směřují k lavičce na okraji parku, prosyceného jarem.
Ta starší, vytrvalá dáma mne pozdraví specifickým ohlasem prokřehlého dřeva.
Coby nestranný pozorovatel naslouchám šumu civilizace, když mou pozornost upoutá můj vanilkový sen.
Její siluetu zahlédnu ve výloze protějšího květinářství, jak upravuje tematickou výzdobu.
Výhled mi však na okamžik zatarasí přijíždějící dodávka.
Řidič dvakrát zatroubí a má vanilková víla zvesela vyběhne do toho nečasu.
Věnuje řidiči úsměv a pohání ho k práci.
Za doprovodu bujarého rozhovoru přemisťují čerstvé květiny.
Když dojde na kopretiny, vypůjčí si kousek toho prchavého štěstí a vetkne si jej do vlasů.
Již nepříliš nestranně pozoruji svou vanilkovou vílu, kterou však zaujme dění na druhém konci náměstí.

Zhruba šestiletá holčička nešťastně sedí na chodníku a pláče.
Svýma drobnýma ručkama objímá bolístku na koleni a nevšímá si své maminky, jež se jí zoufale snaží přimět k odchodu.
Objekt mého zájmu se vědoucně pousměje, kvapně vytáhne další kopretinu a utíká k tomu nešťastnému sousoší.

Již nepříliš nestranně naslouchám jejich rozhovoru a vyžívám se nastalou blízkostí.
„Ahoj, princezno,“ pronese s úsměvem a poklekne k ní.
Dívenka k ní vylekaně vzhlédne a namísto odpovědi jí věnuje táhlé pofňuknutí.
„Pročpak pláčeš?“ otáže se jí se zájmem.
Jako vysvětlení dívenka povolí křečovité sevření kolem kolene a utře si slzičky.
„Tak je to správně, princezny by přeci neměly plakat,“ odvětí, kopretinou na dlouhém stonku ji zašimrá pod nosem a následně jí ji vtiskne do drobné ručky.
V tu chvíli na ni zavolá její společník, a ona je tak nucena se kvapně vrátit do svého světa.

Do světa, ve kterém pro mě není místo.
S tímto zjištěním mi nezbývá než se vydat se na cestu tam, kde mě mé pokušení snad nedostihne.
Po cestě se ještě sehnu pro malý kousek zakázaného štěstí, který ještě před chvílí tkvěl ve vlasech drobné vanilkové víly.
Ve vlasech drobné vanilkové víly, nikdy více však mé.
Vím, že nemám právo si ji pro sebe utrhnout, a snad proto, aby mohla chodit po světě a úsměvem vyléčit z pláče všechny malé princezny, musím jít.
Jen já a jedna osamělá kopretina…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Anna43474

17)  Anna43474 (13.03.2011 14:11)

Nepřestávám žasnout.
Jsem nucena naprosto nepoeticky prohlásit, že nechápu, jak dokážeš doslova nacpat tolik myšlenek do každého jednoho slova.

16)   (08.09.2010 15:00)

Krááásnéééé Moc moc moc

15)   (11.06.2010 09:36)

Vážně krásné splynutí slov!
Vždy jenom koukám na tvoje povídky, výtvory, protože mi berou dech! Vážně... seš hotovej talent... Odkud to máš?
Můžu se před tebou opět jenom sklonit a samozřejmě ti musím zatleskat za to, jak krásně a s citem vybíráš slova!

Nebraska

14)  Nebraska (04.06.2010 06:34)

Noth, ty jsi vážně zlato Libovala jsem si v těch slovech! Při čtení jsem ti asi deset výrazů, slovních spojení a vět chtěla zkopírovat do komentáře, protože mě naprosto okouzlily, ale neměla jsem chuť odtrhnout se od čtení, takže, echm, jsem to tak nějak... Ale modrá baletka! Úžasná.
A třetí povodňový stupeň v oblasti slzného kanálku, ten mě totálně dostal
Nikdy by mě nenapadlo, že budu spokojeně snídat u vyloženě smutné povídky a mít spokojený úsměv na tváři. Jsi prostě skvělá

Rosalie7

13)  Rosalie7 (04.06.2010 00:43)

Tak tohle bylo naprosto dechberoucí a krásné. Dokonalá symfonie slov plynoucích v neotřelém rytmu nenaplněné lásky. Dokonalost sama! Kopretiny potřebují vodu, proto se nestydím za to, že brečím.

dorianna

12)  dorianna (03.06.2010 23:33)

tedy Noth, to byla nádhera, je to takový poetický, ty slova volně plynou,jakobys vyprávěla z paměti příběh ... neskutečný

Silvaren

11)  Silvaren (03.06.2010 21:37)

Věděla jsem, že nejsi obyčejná autorka, ale tohle mě naprosto rozsekalo. Jak se ta slovíčka k sobě tulí a ta atmosféra! NÁDHERA

10)   (03.06.2010 21:24)

Noth:

To vieš to si vždy tak pre seba hovorím: ak ešte takýýýto kúštik podrastiem tak... :D:D:D
Ale to vieš to iba tak... Pri mojom fyzickom veku 16 rokov plus nejaké mesiace k tomu a ešte môj psychický premenlivý vek , ktorý sa strieda od 5 rokov až do 40, tak neviem neviem...:D
Pýtaš sa prečo nie zajtra... prečo... to je otázka... hmm možno nebudem doma:D:D:D:D

Náhodou, som rada, že táto poviedka tu je... Rovnako ako Javorová alej...
Dnes som sa zamyslela nad touto poviedkou a pozrimeže aký vážny koment z toho vznikol...
Poviedka na mňa zapôsobila aj preto, že ja som urobila rovnakú chybu.. vzdala som sa bez boja a teraz ma to mrzí, ale už sa s tým nič nedá robiť... už nie... ale to je nepodstatné...
Podstatné je, že sa ti to podarilo kvalitne a dúfam, že o nejaký čas, keď sa NAflusneš tak, aby si vytvorila čosi podobného rázu a potom budeš zas vyflusnutá.:D Neznie to síce práve najlepšie, ale myslím to dobre, veď vieš:D
A v neposlednom rade nemáš začo. To ja ďakujem za estetický zážitok, ako v poslednej dobe nazývam niektoré poviedky, ktoré sa ma dotýkajú.

Noth

9)  Noth (03.06.2010 20:59)

Jarusinka:
V první řadě Ti chci poděkovat.
To, že tu tuto povídku právě vidíš je vlastně vina Tvá a vina Lioness.
Tak trochu jsem vsázela na to, že na ni zapomenete, ovšem nestalo se tak a sliby se mají vlastně plnit, že?;)

A proč až budeš velká?:)
Věk je dost pomíjivím měřítkem.
Navíc, dospívání nefunguje u každého stejně.
Někdo holt žije v pohádkách do třiceti a někdo by se poloviny zážitků nejradši vzdal.
A proto se ptám:
"Proč až budeš velká? Proč ne třeba zítra?";)

A co se pálení týče, je to tím, že jsem do téhle povídky investovala více času, než bych si představovala.
Babrala jsem se s ní déle, než s Javorovou alejí a to jsou jejich délky nesrovnatelné.
Uklidňuje mě jen zažitý fakt, že kvantita slov se nutně nerovná kvalitě.
To však nic nemění na tom, že jsem takříkajíc "vyflusaná".

A nakonec jsem Ti vděčná, že ses u mé povídky zastavila, zapřemýšlela a dokonce její význam vztáhla i na širší veřejnost.
Můžu Ti potvrdit jediné:
"I kdyby se Ti "až budeš velká" hraní se slovy nedařilo podle Tvých představ, jsem si jistá, že minimálně z tebe "vyroste" maximálně chápavý člověk s nevídaným citem, protože tohle v sobě nesporně máš."
Ještě jednou, díky.;)

8)   (03.06.2010 20:35)

Že s rezervou?!
Nechápem, kde a ako na toto chodíš...
Raz keď budem veľká, tak tiež chcem vedieť takto sa hrať so slovíčkami:D:D
Bolo to veľmi... smutné? Nie... pre mňa to smutné nebolo... bol to iný pocit... skôr beznádej, zúfalstvo, zatrpknutie, zmierenie s nastalou situáciou, rezignácia... Dnes som sa s touto poviedkou dokázala dokonale stotožniť, hoci TY tvrdíš, že by si ju najradšej spálila. Presne chápem čo cítil... rezignoval, vzdal boj ešte predtým, než sa vôbec začal. Je smutné, že ľudia ani nemusia byť upíri a až príliš často zahadzujú svoje šance získať srdce toho po kom túžia.. vždy si nájdu dôvod, prečo by to nemali robiť...
Veľmi pekné. Podľa mňa sa ti to podarilo.
Super.

ambra

7)  ambra (03.06.2010 20:30)

Noth: Já na ta magická kouzla nikdy moc nebyla:D Nemyslím, že budu zklamaná;)

Noth

6)  Noth (03.06.2010 20:25)

ambra:
Děkuji,
ale radši nech mé kapitolovky ležet,
nerada bych Tě zklamalaB)
A jednorázovek moc na skladě nemám, maximálně tak Javorovou alej:D

Co se růžolících tváří týče, to byl pokus o pleonasmus;)

ambra

5)  ambra (03.06.2010 20:20)

Teda Noth, to byl křest! Přiznám se, že jsem ještě nesebrala dost odvahy pustit se do některé Tvé kapitolovky a tohle měl být trénink... Teď potřebuju iontový nápoj nebo dvojtou vodku. Prosím finskou a bez ledu!!! Mám Ti to rozebírat? Správně, víš své a kašleš mi na to. Tak jen - ne dost není dost, vážně hodně dobré. Hodně hodně. Jen maličkost ;) - růžolící tváře (jako růžolící líce - jedna z položek je nadbytečná). No jo no, na blbiny mě užije...;)

Noth

4)  Noth (03.06.2010 20:09)

sfinga:
Díky, ale nebýt to v elektronické podobě, tak to spálím!
Patlala jsem se s tím dneska na můj vkus až příliš dlouho,
ale když už jsem se k sepsání zavázala, tak to tu máte...

eMuska

3)  eMuska (03.06.2010 20:08)

Je to krásne... tak poeticky-romaticko-krásne...

sfinga

2)  sfinga (03.06.2010 20:04)

Hele ty beruško, jestli budeš takhle krásně psát, tak já psaní pověsím na hřebík.
Krucinál, jak mám po tomhle napsat něco duchaplného...

Noth

1)  Noth (03.06.2010 20:01)

Berte to s rezervou, prosím;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek