Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Kaisa_-_One_more_girl1222.jpg

Život upíra ve chvíli, kdy postrádáte životní lásku, je nudný a stereotypní hlavně pro chlapce, co celé své „dětství" strávil zavřený za branami obrovského upířího hradu. Není se co divit, když si každou noc nabrnkne jinou mladou dámu, která ho večer obšťastní, inu osud a jeho zpropadné spáry nečekají dlouho a při jednom takovém menším dostaveníčku se objeví někdo, kdo už během prvního okamžiku začne pro Aleca znamenat více. A zřejmě ani on jí není lhostejný, jelikož na tak sladkou a vášnivou noc se nezapomíná... Jenže může vztah dvou upířích osob vydržet překážky lidských bytostí? Bude to „happy ending for us"?

Příjemné čtení vám přejí Agule99 (a Kaisa)!

Alec Volturi

Svým tělem jsem se přizpůsoboval proti tomu jejímu a dával jí tak možnost pocítit rozkoš. Netrvalo to dlouho a dívka v mé náruči společně se mnou vzrušeně vydechla. I přes vyvrcholení jsem ji stále líbal, kde všude to jen bylo možné. Vybíjel jsem si tím vztek ze své dlouhé, nudné existence; nebo chtíč po lásce. Každou noc mi jiná dávala pocítit vše, vždy se mi úplně odevzdala. Inu, za ty roky jsem se naučil být něžný, nedělalo mi to žádný problém. Tak zoufale moc jsem toužil poznat někoho, kdo se mi podívá do očí a já v nich uvidím svojí druhou polovinu; někoho, kdo mě obejme i přes moji podstatu, kdo mě bude milovat a uznávat nejen v noci, kdy se ze mě stával muž snů každé ženy, každé dívky.

Svými myšlenkami jsem vyplňoval doteď prázdnou mysl. Přepadla mě z nich tak zuřivá touha, takový chtíč znovu pocítit rozkoš, abych nemusel myslet na takovéto věci… Byl jsem z nich zoufalý, že jsem potichu zavrčel, ale ona to nemohla slyšet, jelikož se právě zaobírala mým tělem. Tentokrát jsem ale nechtěl vést, neměl jsem náladu, prostě zcela a jasně jsem se jí poddal, nechal jsem se ovládat jejíma hebkýma rukama, jejími rty, které mi brouzdaly všude možně, a přesto jsem měl pocit zadostiučinění, nevěděl jsem proč. Cítil jsem všechno, jen ne to, co jsem chtěl. Její oči ve mně neprobouzely nic, snad jen nenávist k životu samému, k tomu, kdo řídil ten můj, jelikož mi nikdy nedal to, po čem jsem toužil.

Jelikož jsem dosáhl toho, po čem jsem v danou chvíli šilhal jako po hlavní ceně, a tím myslím vyvrcholení, rozkoš - to bylo jediné, čeho se mi v mém životě dostávalo, snad jen krev byla ještě výjimka -, vztekle jsem odsunul dívku stranou. Pobouření, které se mi dralo z hrudi v podobě slabého vrčení, nemělo žádný smysl, ale přesto jsem se ho nesnažil zbavit; vztek, nenávist, zlost a chtíč byly mí jediní společníci. Tak moc jsem toužil po tom, co nemám, po tom, co mi může dát jen láska, a přestože se mi nedostávala, jsem stále hledal tu pravou. Tu, která mě bude chápat, kvůli níž nebudu muset nic hrát a díky které budu šťastný, přesně takový, jaký momentálně v žádném případě nejsem.

Chudinka dívka usnula, slyšel jsem její klidné srdce a pravidelné oddechování. Kdybych zrovna mezi lidmi nehledal svoji pravou a jedinou, nikdy bych se s nimi nezahazoval. Cítil jsem se ale hrdý na to, že jsem upír; že jsem v pyramidě ještě výše než oni, ale přesto jsem být upírem z jednoho důvodu nechtěl – protože mě nebavil ten nekonečný a zdlouhavý život. Vadila mi nemožnost úmrtí, kterou by ti bláhoví lidé přivítali, ale já ne. Mají to tak jednoduché a ještě jim to vadí. Co já bych dal za spokojený, naplněný lidský život s láskou mé existence? A místo toho, abych pokojně odešel do ráje, jsem ďábel odsouzený k věčnému životu. Bez lásky, jen k utrpení. Nic více, ani méně.

Podíval jsem se na dívku, která mi pokojně spala po boku. Věděl jsem, že kdyby byla láska mojí existence, kdybych v ní viděl bohyni, tak neodcházím. Ale opak byl pravdou, takže jsem se patřičně oblékl – přeci jenom není zrovna dvakrát slušné, abych chodil po ulici nahý, a není to ani etické a morální – a vyndal z kapsy na postel nějakou sumu, aby měla na zaplacení tohoto drahého hotelového pokoje. To byl asi tak jediný projev úcty a milosti ode mě ke všem lidským ženám, a pak jsem se vydal vstříc další, stereotypní budoucnosti – a ani jednou jsem se neohlédl. Jenom jsem zaslechl zaškobrtnutí jejího srdce; znamení toho, že mě viděla odcházet. Bylo mi to jedno.

***

Procházel jsem se v parku a vyhlížel si nějakého tvora zastávajícího slabší pohlaví, který by mě dnes v noci byl ochoten těšit. Bral jsem je náhodně, šlo mi jen o tu rozkoš, o ten sobecký pocit pobavení a to, že přitom můžu narazit na tu pravou, byl jediný faktor… jediný důvod dělat to znovu a neustále. Pokaždé jsem se rozhlížel v jiné části Seattlu. Byl veliký – a přesto už brzo budu muset změnit i město, jelikož jsem si nepřál získat pověst svůdníka, protože bych potom byl terč nočních zážitků a moje, už teď mizivá, šance na lásku by se ještě snížila. Vytěsnil jsem myšlenky z hlavy, abych se mohl soustředit na svůj každodenní cíl; a to svést nějakou dívku.

Kousek ode mě seděla na lavičce hnědovlasá slečna se zavřenýma očima. Inu, byla celkem pohledná, takže jsem už nedbal na zbytek vzhledu a rozjel svůj plán, který obnášel pokaždé stejné činy, ty samé body. Rozešel jsem se k ní a naoko zakopl; samozřejmě jsem měl v ruce již připravené kafe – toho jsem se ani nedotkl, sloužilo jen ke hře na nemotorného. Nápoj mi z mých jistých rukou vypadl a naprostou náhodou se vylil zrovna na ni. Ona udělala přesně to, co se od ní očekávalo - polekaně vyjekla a prudce otevřela oči. Měla je zelené, takové spíš zelenohnědé, nic moc krásného a opět ve mně nic neprobudily, tudíž mě zalila vlna zklamání, ale nedal jsem na sobě nic znát. Pouze jsem nasadil šokovaný a zároveň omluvný výraz.

„Ach, promiňte, slečno! Tak strašně mě to mrzí, ani si nedokážete představit jak,“ promluvil jsem dokonale jistým a sametovým hlasem. Jen kývla.

„Jistěže, v pořádku, pane. To já bych se měla omluvit, vždyť jste musel zakopnout o moje natažené nohy,“ odpověděla mi tak nápadně zhypnotizovaným hlasem, až to znělo jako robot. Pro sebe jsem se usmál, protože jsem věděl, že se mi divadlo povedlo. Teď už jen zbývá to dohrát do finále.

„Ale ne, je to moje chyba. Na tom se musíme shodnout. A proto… Nechtěla byste se mnou jít dnes na večeři?“

„Já… No, tak jo. Ráda. Půjdu moc ráda. V kolik se sejdeme?“ stále mimo naší galaxii mi odpověděla a nasadila nervózní a krapet křečovitý úsměv.

„Pojďte,“ nabídl jsem jí rámě jakožto správný gentleman. „Doprovodím vás domů a cestou vám všechno povím.“ Zvedla se a já jí cestou sdělil, že ona nikam nemusí, že ji vyzvednu. Pokud ji chci dostat do postele, tak si mě musí už od začátku oblíbit. A jelikož to takhle bylo vždycky a pokaždé mi to vyšlo, tak jsem necítil potřebu měnit zajeté koleje. I když se mi tato slečna zamlouvala, pořád to nebylo ono. Když se za ní zavřely dveře jejího bytu, přečetl jsem si adresu a šel pomalým krokem najít nějakou nejbližší restauraci, kde bych objednal místo.

Pak ještě musím zařídit nějaké auto, ale to bude hračka. Ukrást auto dnes umí už každý pátý člověk, takže proč by to neměl umět upír…

***

Stál jsem před dveřmi té ženy a čekal, až mi přijde otevřít. Mohlo být něco kolem půl sedmé, takže pravý čas na večeři, tedy alespoň pro lidi. Pro mě rozhodně ne, kdybych já jedl v tu samou dobu jako lidé, nebyla by to hezká podívaná pro nikoho z nás. Dveře se otevřely a před nimi stála dívka z dnešního odpoledne, akorát patřičně upravená. Usmál jsem se na ni a již podruhé za tento den jí nabídl rámě. Přijala ho s lehkým, ale nervózním úsměvem, a kdybych jí nepřipomněl, že má zavřít dveře, dočista by na to zapomněla.

Dovedl jsem ji k mému propůjčenému porsche, otevřel jí dveře a sám se přemístil k těm druhým a sedl si na místo řidiče. Restaurace byla nakonec dál, než jsem si myslel, ale jen pro člověka. Vyjel jsem z parkovacího místa a snažil se dodržovat určitou rychlost. Nerad bych, abych tohle propůjčené auto potom musel drhnout od… Raději na to nebudu myslet. I přesto, že jsem jel pomalu, jsme byli v restauraci za chvíli, takže jsem opět pomohl mé společnici vystoupit a dovedl ji ke dveřím podniku, kde jsem jí otevřel. I když jsem na to byl zvyklý, pořád jsem se divil, kde se ve mně bere to gentlemanské chování. U recepce – tahle budova byla zároveň i hotel - jsem ohlásil číslo rezervace a velmi milá recepční tam mě i neznámou slečnu dovedla. První věc, na co jsem se dívky chystal zeptat, bylo jméno, neboť jsem ho stále neznal. Když jsem si sedal, trochu jsem se porozhlédl; byla to hodně drahá restaurace a taky tak vypadala.

„Drahá, jak se jmenujete?“

„Maria. Maria Johnson. A vy?“ Moje jméno jsem prozradil vždy, jen trochu zkomolené. Nerad bych, aby lidé znali mojí pravou „identitu“. Ať už kvůli místním upírům, tak i kvůli jim samotným. Třeba by se mě ty chudinky pokoušely hledat někde za hradbami našeho hradu a to by byl jejich definitivní konec.

„Jméno mé je Alevo Colturrio. Co si dáte, Mario? Mají tu dost dobrý výběr, ale nevím, je to na vás. Já skoro nikdy nevečeřím, takže budete jíst jen vy, snad vám to nebude vadit,“ optal jsem se jí hypnotizujícím hlasem. Znovu se jím nechala unést a nezmohla se ani na slovo, jen kývla a začala si vybírat.

„Už mám vybráno. Vy si nedáte ani pití, Alevo?“ zeptala se mě.

„Asi bych si dal obyčejnou vodu,“ odpověděl jsem i přesto, že jsem věděl, že se jí stejně ani nedotknu. Pružným, ale ladným krokem k nám šla servírka, která v rukou svírala bloček a propisku, ale to, co nesla, mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Uchvátilo mě to, že jsem z ní cítil příjemnou vůni, ale nečichal bych její aroma jen proto, že by dobře voněla – spíše proto, že jsem z ní cítil napůl upíra. Ztuhl jsem, ale cítil jsem, že ona taky. Její srdce bilo na poplach, ale znělo tak hezky, třepotavě. Pokusil jsem se uklidnit a více si ji prohlédl. Byla hubená, ale ne jako anorektička, měla přesně ty správné tvary, co mají ženy mít. Pokračoval jsem pohledem výše a výše, až jsem se zastavil u očí. V tu chvíli jsem odhodil všechny zábrany a zcela se poddal jejím tmavě čokoládovým zrakům. Vzaly si mě do svých spárů a nehodlaly mě pustit, což mi ale v danou chvíli vůbec nevadilo.

Poprvé za mou existenci jsem pocítil něco takového; tu něhu v jejích očích, kdybych já měl srdce, tak by mi splašeně bušilo do žeber, jako kdyby si chtělo prorazit cestu ven z mojí hrudě. Celé tělo, i přes to, že jsem chodící ledovec, mi vzplálo hřejivým teplem. Cítil jsem se jako v ráji, vůbec poprvé jsem pocítil, jaké to je se zamilovat. Nevěděl jsem, kdo jsem, kde jsem, ale bylo mi to totálně jedno, protože jsem chtěl být jenom s ní. A kdyby mě odmítla, asi bych to nepřežil. Ve chvíli, kdy by se jí něco stalo, vydal bych se za ní, i kdyby to bylo třeba na konci světa. Neustále jsem se díval do jejích očí a nebyl jsem schopný se vzpamatovat, ale naštěstí celá konfrontace našich pohledů trvala jen pár vteřin, takže si toho Maria nemohla všimnout. A i kdyby – mně by to bylo jedno, má mysl už byla jenom pro ni. Jako první sklopila pohled ona, ale já jsem přesto věděl, že to cítila stejně, že v tom nejsem sám.

„Dáte si něco?“ zeptala se, sice nás obou, ale pohled směřovala jen na Mariu. Ta nevěděla o žádné naší bezeslovné konverzaci. Přeci jenom je tu se mnou, já ji pozval, takže by bylo poněkud hloupé, kdybych hned servírku někam zatáhl.

„Ano, prosím, dvakrát obyčejnou vodu bez bublinek a jednou těstovinový salát,“ objednala i za mě a já jí za to byl vděčný. Servírka jen kývla, a aniž by mi věnovala ještě jediný pohled, odešla. Dnes v noci jsem původně chtěl strávit čas s Mariou, ale plány se změnily. Bohužel jsem ještě stále nevěděl jak, ale chtěl jsem celou noc věnovat servírce, od teď již lásce mojí existence. Ještě dnes ráno jsem netušil, že ji potkám, že se zamiluji do tak nádherné osůbky, do samotné bohyně… ještě ráno jsem proklínal osud, ale teď bych před ním klekl na kolena a líbal ho vděkem. To, že jsem ji poznal, je jako životní dar.

„A co děláte, Aleve, myslím jako za práci?“ Mariina otázka mě konečně probrala z hlubokého zamyšlení plné představ o dnešní noci. Zamrkal jsem a horečně přemýšlel, co bych tak mohl dělat. Přeci jen navykládat jí něco o členovi Volterrské gardy a průvodci po starém hradě by až moc odhalilo, respektive by ji to vystrašilo.

„Ehm… Veterináře. Jsem veterinář, ale nestálý, jezdím po městech a léčím nemocná zvířata,“ plácl jsem první pitomost, která mě napadla. Protože veterináře bych dělat nemohl, ani za zlaté prase – protože bych jaksi vypil všechny moje pacienty. Jak zvířátka, tak jejich majitele a ještě bych si mlaskal.

„Tak to vás obdivuji. Já krev nemohu vidět, natož cítit,“ prozradila mi něco, co máme společné. Jenže každý z jiného úhlu pohledu.

„A vy, Mario?“ zeptal jsem se jí na to samé s cílem změnit téma mé milované živiny, než se pokusím někomu vrhnout na krk.

„Já ještě nic. Studuji vysokou školu, občas si udělám čas na brigádu typu venčení psů a tak,“ usmála se, ale její pohled a zjihlá tvář pro mě nic neznamenaly. Jen vzdáleně ve mně probuzovala pocity takové jako ta servírka. Během toho našeho kratičkého rozhovoru k nám přišel číšník s objednávkou. Bylo vidět, že jsou tu opravdu rychlí. Ani mě nijak nezarazilo to, že tentokrát nepřišla moje servírka, ale číšník, jelikož jsem tušil, že už nepřijde. Ale to by mi pokazilo můj narychlo vymyšlený plán, proto jsem ještě doběhl číšníka a dal mu papírek s číslem pokoje, kde dnes budu „spát“ a pošeptal mu, pro koho to je. Mohl jsem jen doufat, že jí to dá. Byla to totiž má jediná šance, jak ji ještě jednou vidět a říct jí ta dvě krásná, symfonická slova. Vrátil jsem se ke stolu nevšímajíc si podezíravých pohledů Marii.

***

„Jsem rád za tu večeři, bylo mi tu s tebou příjemně,“ zalichotil jsem Marii lehce. Stáli jsme před jejími dveřmi. Doprovodil jsem ji až sem, ale do hotelu se pak vrátím sám, jenže to už ona nemusí vědět. Jelikož nejsme nějak extra dospělí, když se teda nepočítá můj věk, tak jsem jí nabídl tykání. Přijala ho s nesmírnou radostí. Nechci být hrubý, ale pro jednou jsem rád, že se jí zbavím.

„Děkuji ti, Alevo, za hezkou večeři,“ řekla, začervenala se a dala mi polibek na tvář. Jen to, pak vešla do domu a už se neotočila. Já toho využil a vrátil se zpět k autu. Při pomyšlení na dnešní, budoucí noc, moje zkamenělé srdce zpívalo radostí. S náladou tak lehkou jako ptačí peří, s úsměvem na tváři takovým, že by ho záviděli všichni modelové a modelky, jsem se vydal zpět do hotelu. Byl jsem natěšený jako malé dítko na dárky pod vánočním stromečkem.

***

Ozvalo se jemné zaťukání na dveře a já na posteli samou radostí poskočil. Vím, že tohle nejsou zrovna reakce krvelačného upíra, ale byl jsem tak napružený a natěšený, že jsem nebyl schopen logického myšlení a už vůbec ne žádného kontrolování chování. Celý naplněný chtíčem po mojí servírce jsem sametovým hlasem řekl: „Dále.“ Dveře se otevřely a kousek po kousku se z nich nořila moje dokonalá bohyně. Nezmohl jsem se na nic jiného než na výdech a okouzleně ji pozoroval už naprosto černýma očima. Zastavila se až u mojí postele; tentokrát pohledem neuhýbala a já se pomalu topil v temně čokoládových tůních.

Zvedl jsem se z postele a pomalým krokem, který by překonal i šnek, jsem došel k ní a natáhl jsem ruce v nevěřícném gestu. Stále jsem nedokázal pochopit a vštípit si to, že je skutečná. Pohladil jsem ji po hebké tváři a vydechl zadržovanou touhou. Pak jsem ji uchopil za obě dlaně a spojil je ve vzduchu s těmi mými. Propletl jsem naše prsty a díval se jí do očí… Věřím, že bych vydržel takhle stát dlouho, kdyby ve mně nebyl potlačovaný chtíč. Bez jejího svolení jsem se přiblížil k jejím rtům těmi mými a okusil její jahodová ústa, načež jsem se ocitl v ráji. Bylo to lepší než ta nejlepší krev na světě.

Chtěl jsem stále víc a pomalu jsem se probojovával do jejích úst hlouběji a hlouběji. Bylo to jako oboustranný rozhovor, který jsem vedl. Vždy, když jsem někoho líbal, jsem měl pocit, že je mi úžasně, ale to jsem netušil, že někdy zažiju něco takového jako teď. Pomalu jsem svoje ruce přemístil od krku na záda. Stále jsem ji líbal a rty přesouval níž, na její krční tepnu. Její krev mi sice zpívala, ale slabounce… jako vzdálený mrtvý hlas. Proto bylo možné to překonat a navíc jsem v tu chvíli měl v hlavě jiné starosti a hodnoty.

Jedním trhnutím jsem jí rozerval její krásné a elegantní šaty. To, že přede mnou má bohyně stála zčásti nahá, mi přivolávalo čím dál silnější emoce a já ji líbal s ještě větší vervou. Její ruka mi vklouzla pod tričko a hladila mě po ledové kůži; to mě naprosto odrovnalo a já zavrčel. Svoji hruď jsem odhalil jediným trhnutím a moje oblečení, alespoň to vrchní, už taky leželo na zemi. Vůbec poprvé jsem měl možnost si noc vychutnat i svojí upíří podstatou. Můj chtíč stále více rostl a po chvíli už přede mnou stála bohyně dočista nahá, ale já taky nebyl pozadu. Z rozkoše již nebylo úniku a já ji opatrně přenesl na postel, kde jsem zopakoval líbací ceremoniál. Dívka pode mnou sténala vzrušením a já jsem už nevydržel.

„Můžu?“ vyslovil jsem jediné slovo jako otázku, ale stačilo to pro pochopení. Kdyby pode mnou byl kdokoli jiný, tak se neptám a konám, ale u ní, u lásky své existence, jsem udělal výjimku. Jen kývla. To ve mně probudilo ještě větší touhu a já do ní pomalu vnikl.

***

Nessie mi ležela na ledové hrudi a tiše oddechovala. Moje mysl byla zaplněná všemi euforickými pocity a stále si přehrávala minulou noc, kterou jsem ode dneška označoval za tu nejlepší za svoji existenci. Všechny její dotyky, polibky, kterými mě zahrnovala celou noc, byly nezapomenutelné, a tam, kde dřív bývalo tlukoucí srdce, je sice kámen, ale i ten je obalený veškerou něhou a láskou, kterou mi Nessie včera v noci věnovala.

Stále mám před očima její božské tělo, které se minulou noc několikrát spojilo s tím mým. Takhle bych dokázal přemýšlet neustále. Představoval bych si naší krásně vymalovanou budoucnost, kdyby se Ness neprobudila a já se jí nezačal znovu vášnivě věnovat hlavně svými rty. Až po chvíli jsme oba vstali, naštěstí byla Ness praktická a donesla oblečení i mně; asi tušila, jak to skončí…

„Alecu, jdu se umýt, pustíš mě?“ zasmála se zvonečkovým sopránkem. Neochoten jsem ji pustil a zatím trochu ustlal, jen tak z nudy. Cítil jsem se úžasně, nedokázal jsem jen tak sedět. Když Ness vylezla, už oblečená, zalapal jsem po dechu. Kdybych ji nikdy neviděl nahou, blahem bych slintal nad její krásou. Na sobě měla květinové šaty a vlasy měla volně rozpuštěné na ramenou. I já jsem se šel umýt, ale ne na dlouho, chtěl jsem být s mojí láskou.

Teď, když jsem ji konečně našel, jsem bez ní nedokázal být ani minutu. Takže když jsem vyšel z koupelny, čekal jsem, že Ness bude čekat na posteli, nebo bude u okna… Ale ne, že bude místnost prázdná. Stále jsem měl naději, že šla třeba jen posnídat, ale i ta vyhasla, když jsem na své půlce postele spatřil přeložený list. Pomalým krokem, hrozíc se těch strastiplných písmen, jsem se sotva doplazil k posteli. S rukou těžkou jako olovo jsem šáhl na dopis a obával se nejhoršího. To si snad nezasloužím nikdy být se svojí láskou? Zrovna když jsem ji našel?

Milý Alecu,
Na včerejší noc… Budu vzpomínat jen v dobrém. Miluji tě, ale i přes tvou oddanost mám strach, že mě opustíš hned po jedné noci – proto odcházím sama. Přeji ti, aby ses nad sebou zamyslel a konečně našel tu pravou, protože jsi milý a zasloužíš si to. Promiň, že jsem v tobě vzbudila zbytečné naděje, protože já doopravdy nechci žít s děvkařem.
Nessie

Slova, která byla obsažena v dopisu, mě uvnitř rozervala na kusy. Stále mi zněla v uších jako protivná meluzína. Jen díky jednomu dopisu, který obsahoval všechnu lásku Ness, jsem klesl na dno. A nevěděl jsem, jestli se ještě někdy vynořím.


Tak jsme se po stamilionech let dostali na konec článečku, který obsahoval více jak 3000 slov... ani nevím, jak jsem se k tomuto počtu dopracovala, tak snad se vám, jakožto čtenářům, líbila celá povídka. Asi každého, kdo se dopracuje na konec, bude zajímat, zda já a má spoluautorka Kaisa plánujeme pokráčko - a k vašemu potěšení ano, již se na něm pracuje, takže se máte na co těšit. Tento díleček jsem psala já, u příštího se setkáte opět se mnou, jelikož Kaisa na tomto webu není - ale na webu stmivani.eu se setkáte s ní:).
Opět já ani Kaisa nepohrdneme komentíkem takže předem díky... :)
Agule99 a Kaisa!

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  Palomino (28.03.2013 11:07)

Je fajn, že bude pokráčko, takhle je to hrozně smutný... tak se těším. :-)

2)  emmettka (28.12.2012 16:53)

Mě se to líbilo, bylo to hezky napsané a ten konec s dopisem.. to jsem nečekala :D Už se těším na pokračování

1)  Nariko (26.12.2012 19:14)

Jelikož mám povídky na tenhlé pár hodně ráda, hned jsem se s chutí pustila do čtení, ta mě ale bohužel během toho opustila. Moc pěkné, promyšlené, ale přišlo mi že je to všechno strašně narychlo. Je velká škoda že je to pouze jednorázovka, chtělo by to víc rozepsat, Alecovi pocity, to všechno kolem toho, kde se tam vlastně vzala Nessie jako servírka.. Tohle bylo vážně strašně rychlé. Aby se Alec zamiloval během pár vteřin možné je, ale aby si to i připustil a uvědomil si to už asi ne.. :))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek