Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/NLOL2.jpg

Malý zpětný pohled do minulého dílu a samozřejmě další zápletka.

:-)

Sranda končí...

 

Edward:

Domů jsme jeli v tichosti. Bella vypadala unaveně ale šťastně a já? Já jsem měl hlavu plnou myšlenek na její téměř nahé tělo. Nemohl jsem ji vypudit z hlavy.

„No tak, na co čekáš? Hop tam.“ Obrovský bazén, před kterým jsme právě stáli, nevypadal na její splněné sny. Zkusila teplotu nohou a zašklebila se.

„Co kdybys mi ukázal jak se to dělá?“ zeptala se a šibalsky se zasmála.

„Jo, jasně. Ukaž mi jak se na lopatu leze… Vypadám snad jako ježibaba?“

„No tak, prosím…“ Přitiskla se ke mně. Nejspíš to ani nechtěla ale neuvěřitelně jsem ji v tu chvíli chtěl. Nikdy jsem takové nutkání neměl. Ale teď? Edwarde, klidni se, přeci se na ní nevrhneš jako nějakej nadrženej puberťák…

„Dobře, jdu první!“ Stejně jsem musel. Skočil jsem do vody a snažil se aby z toho taky něco měla.

„Já tě...“ Stála na kraji bazénu, zmáčená od hlavy až k patě. A její plavky, po namočení, mému sebeovládání nepomáhaly.

„Měla bys jít do vody Bell.“

„Nechce se mi!“

„No tak, nezlob mě! Prosím.“ Zkusil jsem její taktiku. Nezabírala. „Dobře, jak chceš.“ Plaval jsem na druhou stranu bazénu a ona si zatím sedla na kraj a šplouchala nohama ve vodě. Nebylo tu moc lidí a tak jsem si to mohl dovolit. Na druhé straně jsem se potopil a obrovskou rychlostí se vyřítil k Belle. „Ahoj!“ Vybafl jsem jen a strhl ji k sobě do vody. Neměla žádnu šanci.

„Podvodníku.“ Jo, to doslova. „Je mi zima. Pojď se někam zahřát.“

„Sotva jsi sem vlezla.“

„Dobrovolně ne. Vzpomínáš?“ To zase bude vylézat z bazénu? Uvidím ji v těch mokrých plavkách? A to ji uvidí i ostatní? No to ne! Zabiju je, jestli se na ní jen podívají. Stačí jedna myšlenka a mají to spočítané. „Co je s tebou? Jsi nějak mimo.“

„Nic.“ Vylezl jsem za ní a snažil se na ní moc nedívat. Přitom jsem ji z boku kryl svým tělem a ohlížel se okolo.

„Co blázníš? Pojď, zajdeme do sauny.“ Ona mě chce vážně zabít.

„Sedneš si ke mně?“ Seděl jsem na druhé straně a zíral na ni. Strašně moc jsem chtěl jít k ní ale kdybych šel, neudržel bych se.

„Tady je to celkem dobré.“ Hlavně se ani nemůžu zvednout. Viděla by, jak naprosto nemožný jsem.

„Dobře, jdu k tobě.“ Zvedla se a zavlnila boky. Panebože to její tělo. Neměl bych mít takové myšlenky. Kapičky potu jí stékaly mezi ňadry a nedostatkem vzduchu dýchala rychleji a intenzivněji než obvykle. Hruď se jí dmula a já málem vyskočil z kůže, když jsem cítil její sametovou pokožku na své. Opřela se  mě bokem a hlavu mi položila na rameno.

„Bello?“

„Uhm?“

„Myslíš, že bych mohl…“ Kousek jsem se od ní odtáhl ale jí se to nelíbilo.

„Myslím, že bys nemohl. Tedy pokud vážně nechceš?“

„Nechci! Ale právě proto bych měl! Chci totiž něco jiného.“ Odpověděl jsem zahanbeně a sklopil oči. No, to nebyl dobrý nápad. Sklopil jsem oči a hleděl přímo na ty dva vzdouvající se kopečky. Tiše jsem zavrčel touhou.

„Chceš? A co?“ Byla tak krásně nevinná. Ale to já přece taky a přesto ve mně vyvolávala tyhle pocity. Zvedla ke mně hlavu a nosem pobídla i mě, abych jí zvedl.

„Tebe. Už jen tebe.“ Nechtěl jsem začínat ale táhla mě k sobě jako magnet. Tohle je pro ni nebezpečné. Často jsem zapomínal, že já jsem upír a ona jen křehký člověk. Bylo tak snadné vedle ní zapomenout na tuto část mé existence.

Otřel jsem se svými rty o její a dožadoval se tak její pozornosti. Chci aby se věnovala jen mě. Mým rtům. Aby mě líbala a na nic jiného nemyslela. Měla vláčné a žádoucí rty. Nemohl jsem se jich nabažit a do polibku jsem vložil víc. Nadzvedla se a tím tak otřela hroty svých prsou o mojí hruď. Zasténal jsem do jejích úst. Chytil jsem její boky a posadil ji na sebe. Snažil jsem se, aby nezjistila, jak neukázněný jsem, ale bylo těžké se soustředit.

Když se přitiskla až ke mně a narazila tak na můj malý problém, jen se usmála a pánví přitlačila více.

„Bello!?“ Odtrhl jsem ji od sebe. Držel jsem ji za boky a bránil jí tak se ke mně přiblížit. „Přivádíš mě k šílenství. Jsem na pokraji toho, abych se na tebe nevrhl a ty mě ještě takhle dráždíš?“ Začal jsem pochybovat o její nevinnosti a to ve mně zažehlo plamen žárlivosti. Co když tohle dělala i s někým jiným? Někdo jiný držel její teplé a hedvábné tělo ve svém náručí… Vím, že jsem nebyl pořád v jejím životě ale… Dokázal bych si najít každého, kdo by to mohl být.

„Nemůžu za to. Můžeš za to ty!“ Obvinila mě.

„Já?“ Zmítala se mi v rukou. Tak bezbranná.

„Mohl bys…“

„Mohla bys ty?“

„Něco za něco. Ty mě pustíš a já ti potom řeknu, za co a jak můžeš jo?“

„Dobře.“ Pustil jsem ji a ona se ihned přitiskla na mě. Rty přitiskla na moje a tentokrát zapojila i jazyk. Objela jím kontury mých rtů a dožadovala se vstupu dovnitř. Zapomněl jsem na všechno. Pootevřel jsem své rty a vyšel jí vstříc. Ve všem.

Naše jazyky se proplétaly a já ji pevně držel u sebe. Nebylo to potřeba, sama se ke mně tiskla ale já chtěl víc. Za zadeček jsem ji přitiskl do klína a prsty jsem jí bloudil po bocích, přes její útlý pas… Cítil jsem její ruce na svých prsou, sjížděla dlaněmi níž na moje břicho a…

„Tak mládeži, jsou tu i ostatní. Tohle si nechte na doma!“ Okřikla nás nějaká mamina, co sem právě přiváděla svoje kuřátka.

Ani jsem si nevšiml, že Bellu zakláním dozadu a pomalu pokládám. Ježiš, na tohle si musím dát pozor. Mohl bych jí vážně ublížit a ona mě tak snadno dovádí k šílenství. Zapomínám kdo jsem, co jsem! Navíc jsem si ani nevšiml, že někdo přichází.

„Promiňte!“ Vyhrkli jsme oba a chystali se opustit místnost. Držel jsem Bellu jako svůj štít. Smála se mi a byla tak uvolněná. Musím se jí zeptat, jestli jsem náhodou něco neprošvihnul.

Jestlipak, je tak nezkušená, jak říkala. Podíval jsem se na ni. Dívala se z okna a byla úplně mimo. Na co myslela? Proč zrovna jí nemůžu číst myšlenky. Copak si nezasloužím alespoň nějakou nápovědu, malou výhodu…

Dojeli jsme k domu nesmyslně brzy. Ještě jsem nebyl připravený chovat se, jakoby nic.

„Jsme doma, připravená?“

„Na hurikán Alice? Nikdy!“

„Tak půjdeme, to se stejně nezmění,“ zasmál jsem se a chtěl jí stisknout ruku. Omluvně se na mě usmála, ignorovala ji a pokračovala k domu. Ostře jsem nasál vzduch a bouchnul dveřmi. Na tohle kašlu. Domluvím se s ní a co nejrychleji to povíme ostatním.

„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!“

Bella:

Ale ne, ale ne… To trochu přehnala ne? Všude byly svíčky a květiny. Čekali na nás - mě před domem a tvářili se tak sladce až se mi slova přilepila na patro.

„Děkuju,“ vypotila jsem ze sebe a nechala se vtáhnout dovnitř. Tam to bylo mnohem horší. Hromada dárků zabírala celý roh místnosti a obrovský dort zabíral druhý. Vypadal ale nějak divně.

„Jake se do něj už pustil trochu dříve…“ vysvětlila mi Alice, když viděla můj směr pohledu. „Je čokoládový,“ dodal na vysvětlení Jake. Nebylo pochyb, že to byl on, kdo ho tak pěkně okousal. Za prvé, v domě nikdo jiný nejí a za druhé, měl celou pusinku od čokolády.

„A je dobrý?“ Vzala jsem ho do náruče a došla k němu. Prstem jsem nabrala čokoládovou hmotu a olízla ho. „Hmm, ani se ti nedivím. Je výborný. Asi už ti nedám!“ Dobírala jsem si ho.

„Ale já si vezmu sám.“ S obrovskou silou se mi vykroutil a dopadl na nohy. Stál teď z druhé strany a já to ani nepostřehla. Kdy jsem tenhle vývoj propásla? Viděla jsem ho přeci ráno! Bezradně a vyděšeně jsem se podívala na Eleazara.

„Je to pořád rychlejší. Během roku by mohl vypadat na deset let a během dalšího na plně dospělého.“

„Musíme něco zjistit. Nenechám to tak.“

„Ale teď dárky ano?“ zatleskala Alice a hnala se k hromadě. „Tenhle je od Emmeta a Rose.“ Podala mi balík. Tázavě jsem se na ně zahleděla.

„Chtěl jsem ti koupit dres, abys s námi mohla chodit na fotbal ale…“

„No páni, díky.“ Dostala jsem úžasnou raketu na squash. Samozřejmě s veškerým dalším vybavením. Parádní dres a dokonce i boty. Objala jsem je a chtěla raketu vyzkoušet…

„Ne, ne, ne. Ještě jsme tu my ostatní. Tenhle je od Carlisla a Esme.“

„Je to…“ Jenže v tom se Alice zasekla a upustila malý balíček na zem.

„Alice? Co je ti.“ Chytila jsem jí za ramena a snažila se upoutat její pozornost. Jenže mě něčí silné studené ruce odtáhly a já už nebyla u ní.

„Alice lásko? Co jsi viděla?“

„To ne!“ vydechl Edward.

Edward se tvářil vyděšeně a Alice byla stále mimo. Co mohla vidět, že to Edwarda tolik vyděsilo? A proč už konečně něco neřekli?

„Co jsi viděla? Co se děje?“ Nevydržela jsem a musela se zeptat.

„Já… Edwarde?“ Bylo to tak zlé, že musela žádat Edwarda o výklad svých vizí?!

„Bell, uklidni se.“ Já se mám uklidnit? Ať se podívá na svůj výraz a potom mi teprve říká ať se uklidním. „Budeme mít návštěvu.“ Návštěvu? Kdo by sem chodil? Jediný, kdo mě napadl, byl Alec ale z toho by přeci nebyli tak vyděšení… Nebo…

„Přijdou sem? Oni?“

„Ano. Volturiovi.“

„Kdo?“ Tentokrát se ptal Carlisle. Málem bych zapomněla, že tu je i někdo jiný.

„Ne, on ne. Nevychází z hájemství svého království, to víš,“ odpověděl Edward na nevyslovenou myšlenku Carlisla.

„Promiňte, ale my ostatní neumíme číst myšlenky nebo něco podobného. Takže mluvte nahlas. Všichni!“ Byla jsem už mírně naštvaná. Založila jsem si ruce v bok a poklepávala si nohou. Není jedno, kdo přijde? Je úplně jedno, kdo to bude. Jsou to Volturiovi… „Jakeu, miláčku, pojď sem ano?“ Potřebovala jsem se nějak uklidnit a Jake na mě měl magický vliv. Když jsem ho držela, věděla jsem, že je i něco důležitějšího, než jen strach. Musím chránit jeho.

„Přijde Jane a Demetri s pár nohsledy.“

„Musíme odsud pryč,“ začala jsem v hlavě plánovat kam půjdeme a co musím udělat.

„Mělo by stačit, když…“

„Ne, nebude stačit když… Musíme pryč. Daleko. Sami.“ To bylo více než jasné. Nejsem přeci hloupá. S Eleazarem jsme toho probírali hodně a vím, co umí.

„Bello…“ Snažila se ke mně teď mluvit mateřským tónem Esme. Ale copak nechápe? Já jsem teď taky skoro matka. Hladila jsem malého po vláskách a vnímala jeho vůni. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nemůžeme tady zůstat. Vím to. I vy to víte. Takže si necháme ty zbytečné řeči a uděláme prostě jen to, co je nevyhnutelné.“ Divila jsem se, jak můj hlas zní klidně a vyrovnaně. „Zítra odjíždíme. Vracíme se zpět do Forks a potom, potom nevím…“ hlesla jsem. Nevím proč zrovna do Forks, ale bylo to první místo, které mě napadlo. Měli jsme v lesích u řeky ještě chatu. Spíše takový rodinný srub. Neprodala jsem ho. Měla jsem na něj spoustu krásných vzpomínek . Nikdo nás tam nebude hledat. Nikdo nebude vědět, kde jsme.

„Pojedu s tebou.“ Prohlásil rozhodně Edward. Viděla jsem, jak se po něm Tanya podívala. A to mi připomnělo, že budu muset ještě pár věcí uvést na pravou míru, než odjedu.

„To není dobrý nápad. A nedohaduj se.“ Umlčela jsem jeho protesty hned v zárodku. Čekala jsem více přemlouvání, více odporu ale nic… To znamenalo jediné. Nic jiného se nedá dělat. „Nejdou sem jen tak náhodou a budou chtít vidět celou rodinu Edwarde!“ Doplnila jsem své myšlenkové pochody. „Jdu si lehnout. Moc děkuji za oslavu i krásné dárky…“ Objala jsem Alice. „Jsi skvělá. Víš to?“

„Nevím. Ale děkuji.“ Měla ve tváři stejný smutek jako Edward a všichni ostatní.

„Ráno si ještě promluvíme ale teď už musím uložit Jakea a… Dobrou!“ Vzala jsem Jakea do náručí a on si zabořil svou hlavu do mých vlasů. Věděl, že se něco děje. Byl moc chytrý na to, aby se nezeptal.

„Musíme zase pryč viď?“

„Ano zlatíčko, to musíme. Ale nelámej si s tím hlavičku ano? Všechno bude dobré.“ Chtěla jsem tomu věřit.

Ani jsem se nedivila, že potom, co jsem se vrátila do pokoje, seděla na mé posteli Tanya. Položila jsem špinavé prádlo na zem a posadila se vedle ní.

„Zlobíš se viď?“ Nepovažovala jsem ji za hlupačku. Viděla to, co ostatní. Viděla, jak se na mě Edward dívá s bolestí a smutkem v očích. Nechtěl mě opustit a ani já jeho, ale je jiná možnost?

„Měla jsi mi to říct.“ Nedívala se na mě, sledovala noční oblohu. „Je nádherná viď?“ Konečně se mi podívala do očí. Nebyla v nich žádná nenávist ani zloba, jen smutek. „Noční obloha.“ Vysvětlila mi, co svými slovy myslela. „Víš v noci se cítím jako bych to byla zase já. Já, jako člověk. Vím, že by to mělo být naopak ale mě noc přijde tak magická, že můžeme věřit. Můžeme věřit, že se naše sny vyplní, i když nesníme. Ve dne je to tak zřejmé, to, co jsme.“

Nepřerušovala jsem ji. Nikdy jsem ji neviděla tak smutnou. Celou mysl mi zaplnila vina. To já jsem způsobila, že se tak cítí.

„To jsem nechtěla.“ Vím, že věděla, za co se omlouvám.

„Ne, ty tomu nerozumíš. Nemrzí mě tvůj vztah s Edwardem, i když jsi mi to mohla říct ale… Nepřerušuj mě prosím. Mám tě ráda Bell, vážně ráda. A moc vám to přeju. Já se s tím už nějak poperu. Nebyla to láska, spíš poblouznění. Víš jak jsem na tom já a muži ne? Ale bude mi moc smutno. Když jsi tu byla, všechno bylo veselejší a tak nové. Přibližovala jsi mě, nás, k tomu světu okolo. Konečně jsme více zapadli. A teď mi odejdeš.“

Objala jsem ji a stiskla. Měla jsem slzy na krajíčku.

„Vždyť víš, že jsi moje sestra, ne jako, ale opravdová. Bylo o něco snazší žít v tomhle světě, když jsem tě měla jako přítelkyni.“ Teď už jsem se rozplakala naplno. „Budeš mi strašně moc chybět, ale slibuju, že se nevidíme naposledy ano?“ Chvíli jsme si jen navzájem vzlykaly do vlasů ale musela jsem nějak zaplašit ten smutek. Ještě mě bude čekat hodně takových chvil, o tom nebylo pochyb, ale já se s nimi chtěla rozloučit hezky. „A pohlídej mi ho tady. Ať mi tu neběhá za jinými.“

„Ale Bell…“ Ošklivá dutá rána přerušila její slova. „Edward zuří po celou dobu, co jsi odešla s Jakem nahoru. Aleca málem vyhodil na druhou stranu lesa.“ Na toho jsem úplně zapomněla. Nebyl teď důležitý. „Má tě hodně rád, víš.“

„Snad alespoň tak, jako já jeho.“

„Určitě. Přímo to z něj sálá. Věř mi. Nechám tě už spát. Mám tě ráda Bells.“ Políbila mě na čelo a odešla.

Ani nestihla zmizet za dveřmi a za oknem už jsem viděla stín. Edward, kdo jiný. Vstala jsem a potichu vyšla na terasu. Stál zády ke mně a sledoval měsíc, tak jako předtím Tanya. Objala jsem ho kolem pasu a položila si hlavu na jeho záda.

„Vážně si myslíš, že bych běhal za jinými?“ Čekala jsem úplně jiné otázky. Maličko mě zaskočil.

„Nevím, jak dlouho se neuvidíme. Jsi přeci jen muž.“ Myslela jsem to v žertu, asi se to zrovna nehodilo. Nechci ho pustit.

„Jsi bláhová. Víš o nás tak moc a přitom nic.“ Otočil se ke mně a vzal mě do náručí. „Nikdy bych se nemohl na jinou ani podívat. Už ne. Teď jsi v mých očích, myšlenkách i srdci,“ položil svou ruku na svou hruď a potom si položil hlavu na tu mou. „Jsi tak teplá a tak…“ Víc už neřekl. Chtěla jsem ho nějak utěšit ale tohle byla situace, do které jsem se ještě nikdy nedostala. Nikdy! Zatřásla jsem se. Nevím jestli pláčem nebo zimou. Cítil to a odnesl mě do postele. Tentokrát mě ale neopustil. Položil se vedle mě a vzájemně jsme si hleděli do očí.

To bylo naše loučení. Beze slov, bez těch zbytečných a prázdných frází, které byly už tolikrát omílány.

Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho na víčka. Sjela jsem níž až na rty a zlehka je ochutnávala. Naše rozbouřené emoce z něj udělaly mnohem vášnivější a odvážnější polibek a já se mu poddala. Odkopala jsem ze sebe peřinu a hladila ho po celém těle. Tohle mělo být naše rozloučení?! Takhle přeci ne.

„Bello, takhle se nerozloučíme. Takhle to přeci nechceme,“ řekl v souznění s mymi myšlenkami. Sex přeci náš smutek nezažene. A navíc…

„Máš pravdu. Je to hloupé.“

„Ne, to není. Je to všechno, jen ne hloupé. Chci, abychom se měli na co těšit. Abychom měli jiný důvod pro tohle všechno.“ Ukázal na mojí rozepnutou halenku a něžně mě políbil na okraj podprsenky. „Chci to jinak, jinde…“

„Já vím.“ Naposledy jsem ho políbila a stulila se mu v náručí. Tanya měla pravdu. Je tak uklidňující mít místo, kam můžeme před světem odejít. Do světa snů…

pajinka2004

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Krissten (13.04.2013 13:08)

honem další.))!!

Jalle

1)  Jalle (12.04.2013 16:13)

Ed a Bella sú takí roztomilí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo