Sekce

Galerie

/gallery/wolf-beach.jpg

2. MOŘE, SLUNCE, PŘEKVAPENÍ

2. MOŘE, SLUNCE, PŘEKVAPENÍ

Studio, kde jsme byli ubytovaní bylo naprosto dokonalé. Jsme přímo na pláži, jen uděláme asi dvacet kroků a jsme ve vodě, nádhera. Věděli jsme, že od Jaka a ostatních nebudeme daleko, ale nečekali jsme, že si budeme skoro koukat do okna.

Pokoj jsem sdílela s Amandou a Tylerem. Vím, že Jeremy s Eliciou budou chtít provozovat sex, snaží se o dítě. Takže jsem byla přidělena těmhle dvěma. Mám postel naproti oknu, položím na ní tašku a začnu vybalovat věci. Srovnám to ve skříni a hned se převlíknu do plavek.

„Jdu do vody!“ zakřičela jsem na celej barák.

Vyběhla jsem ze dveří a zamířila si to přímo k sousedními hotelu. Zaklepala jsem na okno jeho pokoje. Kouknul na mě a přikývl, že už jdou taky.

Čekala jsem v hale Andalusan hotelu, nějaká blondýna seděl za masivním stolem s nápisem ‚recepcion‘.

„Na co čekáš? Až zaprší a uschne?“ otevřela tu svou extra růžovou tlamičku.

„Ne ne, to jen až se za tím stolem objeví někdo s mozkem nebo abych řekla pravdu, čekám na své kamarády,“ řekla jsem aniž bych se na ní podívala.

Chvíli na to se v hale objevil Jake, Seth a Paul. „Ostatní dojdou za chvíli.“

Měla jsem možnost prohlédnout si jejich těla. Musela jsem pořád přemýšlet a kontrolovat se, abych aspoň mrkala a dýchala.

„No tak Wii, hejbni se nebo nám ty vlny uplavou,“ řekl Jake, hodil mi ruku přes ramena. Jako kdyby mě chtěl vést nebo spíše chránit. Zajímavé. Vyšli jsme na pláž.

Rozběhla jsem se, směr voda. U břehu byla krásně teplá.

„Né sakra, fuj, studí, nééé.“ Zakopla jsem si o vlastní nohy a hodila jsem tlamu do hlubší, studené vody. Myslela jsem, že mě skolí infarkt.

Vyběhla jsem zpět na pláž a plácla sebou do horkého písku. Pěkně jsem zasyčela a šel ze mě kouř.

Asi tak po deseti vteřinách: „To pálí!“ vykřiknu.

„Voda tě studí, písek tě pálí, tak co  chceš?“ Zasmál se Paul.

„Chci lítat!“ Založila jsem si ruce na prsou a pořád stepovala v písku, který mě pálil do chodidel.

„Něco splnitelnějšího  nemáš?“ zeptal se mě Jake.

„Fájn. Teplejší vodu,“ vyštěkla jsem.

„To mohu zařídit,“ řekl.

Vykulila jsem na něj oči, jak by někdo mohl ohřát moře? Když si odkašlal, nabídl mi rámě. Potom co jsem ho přijala, si mě vyhoupl do náruče a už se mnou běžel do vody.

„Co blázníš?“ křičela jsem, ale on se jenom smál. Zavřela jsem oči a čekala tu děsivě ledovou vodu.

„Tak co, pořád ledově studená?“ zeptal se.

„To už jsme ve vodě?“

Hlasitě se zasmál. „Uhodla jsi a přiznej, že ti už není zima.“

„Dostal si mě, přiznávám. Řekni, jak to děláš? Tvoje tělesná teplota je zásadně vyšší než moje a nemocně nevypadáš.“ Natiskla jsem se na něj pevněji. Sice to bylo divné, ale příjemné. Studená voda a jeho horké tělo.

„Nechceš otevřít oči?“ zašeptal.

Pomalu jsem nutila víčka, aby se uvolnila. Když se mi to povedlo, zaměřila jsem se na Jacobův výraz v obličeji. Nad něčím dumavě přemýšlel.

Rozhlédla jsem se po Sethovi a Paulovi. Oba stáli na břehu a měli úplně stejný výraz jako Jake.

„Řekla jsem něco?“ zeptala jsem se.

Jako kdyby se probral z transu nebo jsem ho z přemýšlení spíše jen vyrušila.

„Co? Ale né nic,“ usmál se. „Takže co budem dělat teď?“

„Jdem plavat. Vsadím se, že asi tak za dvě minutky tady bude zbytek mojí familie,“ řekla jsem.

Mýlila jsem se, přišli asi deset vteřin po tom, co jsem domluvila. Rozložili si ručníky a začali se válet.

„Hele Winri, máte něco jako míč, nebo pálky?“ zeptal se mě Seth.

„Jo, jsou tam pálky, chceš si pinkat?“ Podívala jsem se na něj.

Přikývl.

Zaběhl k mojí mamce a vzal pálky. Jednu mi podal a tak začal náš zápas.

„Možná na to nevypadám, ale v tomhle jsem mistr.“ Vytahovala jsem se. Odpálila jsem jeho další střelu.

„To určitě, ale moje reflexy přesahují rámec tvých možností,“ řekl.

Naše výměna byla skoro nekonečná, tedy do doby než nám míček sebral Salvatore. Aniž by se zeptal, tak si pro něj vyskočil a jedním jeho kousnutím ho rozpůlil.

„Výborně děti a máte po srandě,“ zasmála se mamka.

„To nemáme náhradní?“ Otočila jsem se na ni.

„Stěžuj si u táty,“ řekla jen.

Podívala jsem se na Setha. Tvářil se nadrženě. „Tohle ještě dohrajeme.“ Pak šel hrát karty s Embrym a Jaredem.

Já jsem si vyndala knihu a lehla si na ručník. Nikdy jsem nepřečetla jedinou tátovu knihu, dosud. Donutil mě přečíst si první z jeho dlouhé ságy o tajném agentu Alfonsovi Direem. No uvidíme.

Po půl hodině ležení na přímém slunci, jsem cítila jak hnědnu a možná i rudnu. Knihu jsem založila na 26. straně a šla do vody.

Mamka mě ještě zabrzdila. „Vem Sebastiana ať si taky užije ve vodě.“

Jen jsem ho posadila do kruhu a on šel se mnou. Plácal se na břehu, dál nechtěl, prý je voda moc studená. Začínám si říkat, po kom to asi máme.

Sebastian byl úžasný, vůbec nezlobil a odnesl si do kyblíčku každý hezký kamínek a oblázek, který jsem mu vylovila.

Strávili jsme na pláži zbytek dne. Táta řekl, že večer půjdeme na večeři někam do centra Tsilivi, aby mamka nemusela stát u plotny.

Vlezla jsem si do sprchy a začala ze sebe smývat sůl. Umývala jsem si vlasy, když mi někdo zaklepal na dveře.

„Ano?“ řekla jsem.

Byl to Jeremy, kdo odpověděl. „Přišel sem za tebou jeden kluk z tý party těch tvých kamarádů.“

„Který?“ zeptala jsem se. Pustila jsem si na hlavu další proud vody, aby mi smyl bublinky z hlavy.

„Seth, prý s tebou potřebuje mluvit o…“ přerušil se. „O Jacobovi.“

„Dobře, řekni mu, že za pět minut jsem tam,“ zavolala jsem.

Rychle jsem domyla zbytek svého těla a v ručníku zapadla do pokoje. Oblékla jsem se a šla za Sethem.

„Co potřebuješ?“ Koukla jsem na něj. Ve tváři měl cosi z ustaraného výrazu.

„No víš, měla bys o nás něco vědět,“ začal. Tohle bude zajímavé. „nejsme až tak úplně normální.“ Nevěděl jestli pokračovat.

Podíval se na mě. Já osobně ani nevěděla, jak se mám tvářit. „Pokračuj.“ Bylo mé jediné slovo.

„Pokračovat nemůžu. Jacob ti to chce ukázat. I když je tu jedna věc, o který bys měla vědět,“ řekl.

Přikývla jsem. Můj mozek se mírně vařil, nevěděla jsem jestli náhodou nemám vzít roha. Zkontrolovala jsem Setha rychlým pohledem.

„Jde o takovou schopnost, nazývá se to otisk. Když u nás ten otisk proběhne a my se vtiskneme do dívky, ve většině případů, není pro nás nikdo jinej. Je to bezhlavé zamilování bez možnosti odmilování. Měla si někdy kluka že jo?“ Podíval se na mě. Ve chvíli, kdy viděl můj výraz, pokračoval. „Víš tedy jaké to je první dny, kdy jste spolu, bezhlavě zamilovaní, každou vteřinu chcete být spolu a podobný kecy. Tak u nás tohle nikdy nepřejde.“

Musela jsem ho přerušit. „Takže Jake se do mě… otisknul?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ Zabil to.

Spadla mi čelist. „Tak proč mi to říkáš?“

„Protože jsme si to mysleli, ale dnes jsme zjistili pravdu. Ale ono je to celé takové dlouhé a komplikované vyprávění,“ řekl.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se.

„Nahoru do takovýho lesíku. Nechceme, aby si toho všiml někdo jiný,“ řekl.

Zastavila jsem se. „Nemůžu, jdeme na večeři.“

„Neboj, řekl jsem tvýmu bráchovi, že tě tam pak doprovodíme. Souhlasil.“

Teď už jsem nemohla nic namítat. A abych pravdu řekla, docela mě to zajímá.

Seth o tom mluvil celou dobu, ale já jsem neměla ani ponětí, o čem to vlastně mluví. Jen jsem poslouchala.

V jednu chvíli se z hlavní ulice točily schody někam mezi stromy. Seth ukázal ať tam zahnu. Trochu jsem se zdráhala, nejsem úplný milovník tmy.

Schodů bylo 42, počítání mě uklidnilo až jsem si ani neuvědomovala, že mě obklopuje černo.

„Už tam budeme?“ Otočila jsem se na Setha.

„Jo, ještě přibližně 50 metrů a jsme tam. Budou tam stát kluci, tak se nelekni,“ řekl. Cítila jsem jeho úšklebek.

Šla jsem dál, západ slunce tuto část ještě osvětloval. Šli jsme západním směrem, oslepily mě sluneční paprsky, když jsem vyšla nad špičky stromů.

„Ahoj Winri.“ Přepadl mě Quil. „To bude žůžo,“ pokračoval.

Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Jen jsem pozdravila. Všichni na mě divně koukali a netrpělivě čekali až se ukáže Jacob.

„Fajn, můžete mi tu někdo říct, proč mě sem Seth vlastně přitáhl?“ Dostala jsem ze sebe po dvou minutovém tichu

„Jen chci bys věděla, že já s tím nesouhlasím, protože k tomu Jacob nemá absolutně žádný důvod. Ovšem byl jsem přehlasován. Všichni věří, že se to Jakovi povede. Vlastně byl bych rád, kdyby se mu to povedlo, měli bychom už konečně pokoj.“ Sam zakončil ten svůj proslov zcela nevhodně.

„Takže já jsem co? Vaše vysvobození?“ zvýšila jsem hlas. Nikdy se sebou nenechám zacházet jako s návnadou.

„Počkej si až to uvidíš, možná sama změníš názor. Já sama jsem nevěřila tomu, co ty za chvíli uvidíš,“ řekla Emily.

„No a kde to je?“ Mohlo by se zdát, že jsem její poznámku úplně přešla, ale vzbudilo to ve mně jakési šimrání.

„Už jde, když budeš chtít omdlít, klidně padej, chytím tě,“ řekl Seth.

„Měla bych omdlít?“

Zasmál se. „Tak se dívej.“

Upřela jsem svůj pohled tam, kam ukazoval Sethův prst a kam se najednou upínaly pohledy všech přítomných.

Slyšel jsem praskání větviček, můj dech se nervozitou zrychloval a já pevně stiskla Sethovu ruku. Velmi silně.

Zasyčel bolestí.

První co jsem viděla byla obrovská psí tlapa. Vteřinu na to se objevil zbytek těla.

Omyl psí tlapa. Byl  to vlk, mega obrovský vlk. Moje oči teď musely připomínat tenisáky. Snad nikdy jsem neviděla nic lepšího a zázračnějšího. Nemohla jsem ze sebe vydat jedinou hlásku.

„Takže neomdlíš?“ Uslyšela jsem za sebou

Zavrtěla jsem hlavou. Otočila jsem se na Setha a našpulila rty. „Tohle je Jacob?“

Přikývl.

Pustila jsem se ho. Byl slyšet jeho úlevný vzdech.

Pomalu jsem rozpohybovala své nohy. Jake tedy ten vlk… Sakra, jak se člověk může proměnit ve vlka? Není ani úplněk. Asi budu předstírat, že je to normální.

Jacob si lehl. Upíral svůj pohled přímo na mě. Trochu mě děsilo to okolní ticho.

Dělají z toho scifi. To nemusí. „Mluvte!“ přikázala jsem.

Poslechli mě, ale jejich téma jsem byla já.

„Jaku, fakt seš to ty?“ zeptala jsem se znovu.

Zvedl svou obrovitou hlavu. Z jeho tlamy vyšlo jakési zavrčení. Předpokládala jsem, že to znamená ano.

V momentě jsem stála u něj. Jeho tlapa je stejně velká jako moje chodidla dohromady

„Náš kožich je velmi příjemný,“ řekl Paul.

Burácivý smích se ozýval ze všech stran, až na jediný Emilyn.

„Já nevím hele, vlka na vlastní oči vidím poprvé a to vím, že je to člověk. To jste to na mě tedy skutečně vybalili,“ řekla jsem a znovu upřela pohled na to zvíře přede mnou.

„Co to meleš? Prakticky máš vlka v rodině. Salvatora nepočítáš?“

„Salvatore je pes. Normální německý ovčák. Pes. Malý. Skladný. A jen pes!“ Ukázala jsem na Jacoba. „Tohle je člověk, vlk, člověk. Sakra.“ zaklela jsem.

Paulův hlasitý smích mě zase probral. Ostatních jsem si přestala všímat. Podívala jsem na vlka.

„Chci s tebou mluvit,“ řekla jsem. Asi jsem se zbláznila, mluvim se zvířetem.

Vstal a odešel zpátky do lesa. Nevěděla jsem proč, ale počkala jsem na něj.

Vrátil se se sklopenou hlavou. „Můžeme jít,“ zašeptal.

Udělala jsem první krok, šel za mnou. Přemýšlela jsem, proč mi to vlastně řekli, když se do mě Jake ani neotiskl. Sam byl přeci proti a s mým selským rozumem…  je to hlavoun. Jakto že neposlechli? Přeci budu pro ně přínos. Vůbec nechápu, jak bych mohla.

Bylo ticho, znervózňovalo mě to, ale první mluvit nezačnu. Vysvětlovat musí Jacob.

1. KAPITOLA

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

6)  Jalle (06.03.2013 21:20)

5)  cate (14.10.2011 21:36)

jůů honem další ;) ;) ;)

Rossalliee

4)  Rossalliee (14.10.2011 19:41)

no ty kráso....jak to dopadne??? honem další... ;) ;) ;) ;)

Bosorka

3)  Bosorka (13.10.2011 17:38)

JSem napnutá, co z toho vyleze, když to není otisk!

Twilly

2)  Twilly (13.10.2011 17:00)

Jsem mírně zmatená, ale taky zvědavá, jak z toho vybruslíš, děvenko...

Terry

1)  Terry (13.10.2011 14:55)

Páni! rychle další kapitolku!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek