06.06.2012 [20:30], spinny, ze série Nevděčná, komentováno 10×, zobrazeno 2197×

ÚSILÍ GARDY VÁS ZBAVÍ ZLÉ KRVE

„Pramen,“ ozve se ještě jednou a pak znovu a znovu, tentokrát však už ne monotónním hlasem obtloustlé recepční, ale mým vlastním.

„Kdo je to?“ vyhrknu ještě dříve, než stihnu sama sebe zastavit. Nutkavá potřeba vědět je až příliš velká na to, abych ji mohla svévolně korigovat. Jako by mi snad možnost vyslovit, ať nahlas či jen bezhlesným pohybem rtů, to jediné správné jméno udělila sebemenší moc nad mým vlastním osudem. Bohužel to takhle nefunguje. Je to marné.

Recepční, nyní již opět plně ponořena do bezbřehé záplavy administrativy opět plnící její stůl až po samý okraj, na sobě nedá znát, že zaregistrovala mou nemístnou otázku, což mě z nepochopitelných důvodů rozlítí.

„Tak kdo je to! Chci jen jméno, nežádám toho přece tolik,“ překvapím opět sebe sama.

Recepční se však zdá být zcela nezasažena mým nevyžádaným výbuchem a nadále nehne ani brvou. Chvíli slyším jen tep vlastní horké krve ve spáncích a mělký dech na prsou. Když se však dostatečně uklidním a dostanu své emoce zpět pod kontrolu, zachytím poslední slova recepční.

„-tuji, ale nejsem oprávněna sdělit vám tuto informaci.“

A je to jako bych se opět navrátila do svého těla a konečně byla schopna vnímat podněty zvenčí, jen s menším zpožděním. Snad za to vděčím právě otylé recepční, která se odmlčela za účelem vyštrachat ze své paměti odpověď, kterou častuje zoufalé jedno procento populace, jež uslyšelo totožný verdikt.

„Jste Pramen.“

Protože je to jediná správná a Impériem kodifikovaná odpověď.

V tuto hodinu jsou ulice většinou prázdné, ale i tak se ze zvyku ohlédnu přes rameno, než odhrnu ztrouchnivělou desku zakrývající díru v rzí pokrytém pletivu, kterou se hbitě protáhnu. Nemeškám a zmizím za rohem budovy, jež za dob války bývala skladištěm munice. Nyní je prázdná, stejně jako všechny ostatní.

Bez větších obtíží a co možná nejneslyšněji vyskočím na kovový kontejner a odtud se vyškrábu na pofiderní zídku. Dále pokračuji dávno vybitým oknem dovnitř. S mým doskokem pode mnou zaúpí krysami prožraná krytina podlahy. Já však zamířím k těžkému kovovému poklopu v pravém rohu místnosti.

Dále už na mě čeká jen přívětivá temnota úzkého tunelu. Vzduch je tu hutný a prosycený vlhkostí s příměsí něčeho zemitého, snad plísně. Automaticky pokračuji ve svém sestupu poslepu. S baterkou se neobtěžuji hned ze dvou důvodů. První je ten, že obě mé ruce jsou aktuálně zaneprázdněny, křečovitě svírajíce nerovnoměrně rozmístěné šprušle vratkého žebříku. Ten druhý, že jsem ji loni v zimě po navýšení minima vyměnila za půl tuctu nutričních tyčinek a kostku mýdla.

Čím níže se dostávám, je stále více patrné, kde se nacházím. S konečným doskokem mě do tváře uhodí invazivní pach výkalů a moči, ale faktem je, že není o moc horší než zápach v mé obytné čtvrti.

Opatrně našlapuji po vyvýšeném podloží lemující jícen stoky a zpaměti postupuji tam, kde se, jak moc dobře vím, nachází východ. Po posledním válečném konfliktu byla infrastruktura města zcela zničena, a my se tak museli uchýlit k historickým pozůstatkům kanalizačního sytému. Funguje v rámci svých možností a odvádí to svinstvo z města. Pořád lepší než začínat nanovo. Pamatuji se, že tato válka byla v učebnicích Zachráněného světa označena za válku Poslední. Naši Zachránci se lidstvu zavázali, že zabrání jakémukoliv hrozícímu válečnému konfliktu. Věřím jim stejně jako všichni ostatní. Moc dobře víme, že bychom proti nim nikdy neměli tu nejmenší šanci.

Za poklopem na druhém konci kanálu na mě čeká Zakázaná zóna. Ústí vývodního tunelu je umístěno právě tak, aby na něj zpoza plotu nebylo vidět. Hlídka Gardy tudy neprochází příliš často, ale jen bláhový by hazardoval s vlastním životem.

Komplex dvou vysokých plotů protkaných sotva patrnými vlasci oplývajícími zákeřnou silou elektrických ohradníků nás udržuje tam, kde nás mít chtějí, jako tupý dobytek, kterým nakonec vlastně jsme. Dobytek, který potřebuje vést. Jako bychom sami nevěděli, co je v našem největším zájmu. Pro tento případ tu jsou plakáty s propagandistickými hesly. Na toho, kdo by sešel z cesty, pak z druhé strany plotu čeká cedule s jistou zárukou.

ÚSILÍ GARDY VÁS ZBAVÍ ZLÉ KRVE.

A není to planá hrozba, je to příslib. Pouhé konstatování faktu zakončené nevyřčeným nebo. Protože i ten nejmilosrdnější pastýř se nebojí sáhnout po holi, je-li toho třeba. Škoda jen, že jsem, kam až má paměť sahá, vždy tak trochu byla černou ovcí stáda.

Nechápejte mě špatně, nejsem sebevrah. Bez námitek příjmu mrzkou dávku jídla, která mi ze zákona náleží. V den projevení Vděku se do Krevní banky vždy dostavím včas. Nedělám problémy. Nevybočuji z řady. Vlastně se dá říci, že cesta za plot je mým nejzávažnějším prohřeškem vůči Impériu, ale viděla jsem lidi umírat i za méně.

Nikdo z nich nebyl sebevrahem. Protože my všichni jsme de facto mrtví. A když člověk neví, jestli jeho bezvládné tělo v kobkách pohodí už zítra, za týden anebo až za měsíc, musí se něčeho držet. Něčeho, co ho udrží při smyslech dost dlouho, ať je to cokoliv. Když už něco takového najdete, jen tak se toho nepustíte, věřte mi. Protože oni vás stejně jednou dostanou, ber nebo nech být. A je dost možné, že než to přijde, poradí si s vámi Impérium posvém. Nezbude ve vás už ani kapka. Ani kapka zlé či jiné krve, o kterou by Garda mohla usilovat. A to bychom přece nechtěli – dělat z našich Zachránců sprosté lháře.

O malou chvíli později už sedím ve vlhké trávě, zády opřena o příjemně chladivou desku náhrobního kamene. Starý hřbitov se nachází v Zakázané zóně. Nebo spíš to, co zbylo z bombardování města. Tak jako tak je víc než jasné, proč je Pecu vstup na jeho pozemky zakázán. Je příliš nebezpečný. I mně připomíná doby, kdy jsme si ještě vážili lidských životů a ctili pozůstatky svých mrtvých. Při pomyšlení, že jen tato myšlenka by mě zcela jistě mohla dostat do společnosti okolních dam a gentlemanů dvacátého století, mi nevím proč, najednou připadá směšná.

Snad je to konečným uvědoměním si faktu, že jsem z toho venku. A venku, a přece hlouběji než kdy dřív. Jsem teď Pramen a tam někde venku je upír, který by za kapku mé krve vyměnil všechny své hmotné statky. Pravděpodobně se na mé krvi pásl, co jsem na světě. Gurmánsky si jí vylepšoval jídelníček. Možná je to muž, snad žena. On nebo ona je jediným důvodem, proč se nestanu jen další z tváří na brožuře v rukou tlusté recepční.

Možná mě nechá žít. Posadí do místnosti plné nábytku, který ani nedokážu pojmenovat. Poskytne pravé jídlo, vykrmí jako dojnou jalovici. A třeba mu to, co mu týdně můžu dát, bude málo, a rozhodne se proto vzít si vše najednou. Nesmím mu to zazlívat, má na to právo. Protože momentem, kdy mé hodnoty spadly pod rudou linii, jsem přestala být majetkem Impéria. Mám teď jiného pána.

Skrze mé rty se prodere přidušený zvuk. Je vskutku zvláštní. Jeho bublavá podstata zarazí i mě samotnou. A s každým okamžikem se stává stále hlasitějším. Nakonec je tak mocný, že mi zcela zamezí v racionálním myšlení, v honbě za jménem tohoto vrtkavého pocitu.

Když mi dozní na rtech, vím, že je to smích. Že tohle je pravá a nefalšovaná radost. Protože právě dnes - v tuto hodinu, v tuto minutu – náležím jen sama sobě. Od chvíle, kdy se Impérium vzdalo nároku na mou podřadnou krev, až do zítřejšího rána, kdy ji za svou označí doposud bezejmenný upír, jsem svobodná. A můžu vám bez zaváhání říci, že za tento okamžik stojí za to žít.

Nezáleží na tom, co bylo před deseti lety, je jedno, co bude zítra, tento okamžik patří jen mně. Nehledě na to, že jej sdílím jen se svým oblíbeným náhrobkem v samém srdci ruin starého hřbitova. Je vskutku krásný, věřte mi. Nemůžu vám dost dobře vysvětlit, čím mě k sobě tolik vábí. Snad je to jeho mlčenlivost, snad tím jak se místy třpytí na slunci. Snad za to může jméno jeho vlastníka, tak hladce vyryto do starého kamene.

Edward Anthony Masen
1901 – 1928

A pro dnešek je mým jediným důvěrníkem.

Doufám, že jsem nezklamala vaše očekávání tím, že Pramen je vlastně jenom obyčejná La tua cantate, ale posunulo nás to blíže k Isabellině novému vlastníku a všichni moc dobře víme, o koho jde.
Rovněž doufám, že nebude překážkou, že jsem ho krapet postaršila, ale sedmnáct je fakt málo.
Děkuji vám za vaše komentáře a návrhy na hesla. A doufám, že v této spinnylibé činnosti budete i nadále pokračovat. :D

DOM

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Silvaren (11.06.2012 15:33)

Mooooc pěkné! Ty nejjednodušší věci bývají nejlepší, jsem ráda, že to není nijak zapeklité. A já taky radši starší. Přeju Belle její dočasnou svobodu a doufám, že tam, kam míří, najde i o něco víc.

9)  spinny (11.06.2012 12:40)

Holky,!
Mně tam Pramen sedí taky (příště uvidíme, vysvětlíme),
o to strach nemám.
Jen jste mě trochu vyvedly z míry tím překonaným očekáváním, tak jsem se dodatečně omluvila, pro případ, že byste čekaly něco hogo fogo.
PS: Radši to s tím lámáním moc nepřeháněj, Bos.

7)  Niky (08.06.2012 07:45)

Další skvělá kapitola! těším se na setkání s jejím novým pánem

5)  Clea (07.06.2012 07:22)

uááááááááááááááááá jak to, že tohle mě nenapadlo?? Teďka mi to přijde tak jasný! Což poukazuje na dvě možnosti - já jsem neuvažující ignorant nebo jsi to vymyslela skvěle... a protože o sobě nerada uvažuju jako o ignorantovi, tak je to jasný
A souhlasím s Bosorkou, že ten vzletnej název by se tam vůbec nehodil
Jsem zvědavá, jak se k ní bude chovat... A doufám, že se tam ještě ukáže Alice
Díky za další povedení díl

4)  Bosorka (07.06.2012 06:23)

Spinny- jen si tak lámu hlavu, kdo by tak ten její nový "pán" mohl být...

3)  Marcelle (06.06.2012 22:11)

Spinny, já nemám slov.

1)  Bosorka (06.06.2012 21:11)

Spinny - ono by se to vznosné La tua cantate k té atmosféře nehodilo. Stádu by to dávalo pocit, že jsou možná něco víc... a to přece imperium nechce!
"Vy nejste nic, jen krev je důvodem vašeho bytí."
Myslete na blaho imperia - odevzdejte váš příspěvek VŽDY s úsměvem.

1