Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Jensor%C3%A1zov%C3%A1%20pov%C3%ADdka%20%201.jpg

Tak trochu jiné setkání.

Co může přinutit mrtvé srdce znovu bít? Co může donutit lidské srdce milovat netvora?

Francie, 1846


S obrovskou nechutí jsem vnímal zápach rybiny na trhu. Jak málo by v tu chvíli stačilo. Jak lehce bych dokázal na malou chvíli udusat žár v mém hrdle.

Kupcova naběhlá tepna…

Čistá krev malého dítěte…

Odhalená šíje ševcové…

Lahodná chuť, sladkost a hrdelní bolest smíchaná s hnilobou, zvratky a lihovinou. Nic jiného Rue Censier nenabízela. A přesto jsem se stále vracel. Stále lovil. Stále nechal netvora uvnitř sžírat mé vnitřnosti a ukájet se na hostiteli.

A má touha, znovu lámat vaz a zuby prokousávat tkáň, se znásobila v okamžik, kdy odporný příkrov všedního života protnula ta nebezpečná vůně.

Její nositel musel být velkolepý. Nevěřil jsem, že to může být člověk. Vůně dokonale sytá, jednoduchá, čistá… Zaslechl jsem srdce. Bilo jinak než ty desítky kolem mě. Mělo tolik naspěch.

Uviděl jsem ji v okamžiku, kdy vyšla z toho ušmudlaného malého domu na předměstí. Upracovaná, uplakaná, propocená, nešťastná. Suknice špinavé, tváře umouněné. V ten okamžik se tržištěm prohnal slaný, vlhký vítr od západu. Donesl ke mně i její dech. Stál jsem na místě a ona v rukou pevněji sevřela ošatku s podzimními jablky.

Když procházela kolem mne, nedokázal jsem se k ní otočit zády. Musel jsem jí vidět do tváře. Vystouplé lícní kosti, pár pih na úzkém nosu, velké téměř černé oči, které přede mnou skryla pod dlouhými řasami.

Pak se na mě podívala. Ne, ty oči nebyly černé. Ale hnědé jako Bonnatova čokoláda a její krev musela být stejně tak lahodná. Chtěl jsem odvrátit pohled, přestat zírat na svou večeři, ale po tom, co její rozpáraný výstřih odhalil i jiné dokonalosti hostitelova těla, které s jistotou mělo ještě ten večer patřit mně, a její krev mému netvorovi, jsem se už nedokázal soustředit na nic jiného. Hrozilo, že se poddám. Že se nechám vést. Že se prozradím.

Nadzvedl jsem límec kabátu a zhluboka se nadechl. Její vůně byla ještě intenzivnější! Než jsem si dokázal vysvětlit, jak je to možné, spatřil jsem první důkaz své slabosti.

Na pravé paži se mezi vlákny staré látky kabátku zachytil její vlas. Ohlédl jsem se přes rameno. Právě vycházela z tržiště s rozpuštěnými vlasy.


†††

 

Zbláznila jsem se.

A nebyl tu nikdo, kdo by mi to mohl nebo snad i směl vyvrátit. Nikdo, protože jsem o svých nočních můrách nikomu nikdy neřekla jediné slovo. Možná bych ani netoužila prozradit, s kým noci trávím, kdyby si mě mé sny nehledaly i ve dne, kdyby mě neděsil každý stín, každý černý kabát…

Byla to první noc po úplňku. A já spatřila jeho tvář. Bláhově jsem si myslela, že se na mě jeho oči dívají poprvé v životě. Byl bílý jako smrt, v tom snu mi byla ukrutná zima, která zalézala až do kostí, jako bych s tou nicotou a mrazem měla společného víc než pouhý sen.

Snad ani neměl lidské oči. Jenom stín. Jenom zlost. Byly černé, stejně tak možná i jeho mysl. Mračil se na mě. Nedokázala jsem si vysvětlit, co se děje. S čím v sobě ten záhadný muž mohl bojovat. Teprve po probuzení, kdy jsem se k smrti vyděšená ocitla v prázdném koutu sklepa, kde mi pan Hockn dovolil přebývat, jsem dokázala poznat strašný zvuk provádějící mě celým snem. Vrčení.

Druhý den jsem znovu kráčela přes tržiště na druhý konec města k madam Linoll. Její skvostná francouzská kuchyně si objednala něco z ovocných zásob mého pána. A když jsem míjela stánek s rybami a procházela kolem zakrváceného špalku se sekyrou, jakoby mne do tváře uhodila něčí pěst.

Tady jsem jej poprvé zahlédla.


†††

 

Ukryl jsem se před světem, ukryl jsem se blízko moře. V opuštěné rybářské chalupě. A přesto že jsem byl straněn každodennímu ruchu, znovu jsem jej vyhledával. Ale nedokázal jsem lovit, nedokázal jsem zabíjet.

Každé oči, ve kterých vyhasla svíce života pod mýma rukama, byly její. Jako bych zabil ji, a když už jsem s myšlenkou, že v ústech cítím její krev, zabil dalšího obyčejného člověka, zhnusila se mi představa, že to hrdlo je její.

Všechna krev, kterou jsem od toho okamžiku okusil, byla obyčejná, trpká, kyselá a nedostačující. Necítil jsem se sytý, pořád jsem toužil zabíjet víc a víc. Má vůle byla tak silná, že jsem provedl to nejhorší za celý svůj život. Jen abych dostal svou krev.

Nebylo jim ani sedm let, přesto se mi zdáli jako dostatečně chutný objekt. Ale nebyli, ani jeden z nich mi nestačil. Ani jeden, z dvacíti tří.

Zbylo mi jediné řešení. Věděl jsem, že ona je poslední šance. To kvůli ní jsem trpěl, to ona mě přivedla do pekla. To díky ní se ve mně znovu budil člověk. A jak jenom může netvor s duší člověka žít?

Čekal jsem, až zmizí slunce. Skrytý za stojany s rybářskými sítěmi, blízko místa, kde jsem ji poprvé spatřil. Nečekal jsem dlouho.

Ten den měla jiné, čisté šaty. Vlasy rozpuštěné, vlnité jako anděl a její oči se nevinně a tak obezřetně rozhlížely po tržišti.

Hledá mě? Pamatuje si na mě?

Jak ubohý jsi! Šeptalo mé svědomí.

Poraženě jsem svěsil paže podél těla. Poslední hluboký nádech, vstřebat co nejvíce její vůně a uchovat ji v sobě.

Nezabil jsem ji. I když jsem po tom tolik toužil.

†††

 

Mé sny se nakonec staly mým životem. A doba, po kterou jsem měla otevřené oči, jenom nutným zlem k přečkání. Nepostřehla jsem chvíli, kdy jeho oči prostoupilo světlo. Nemračil se, jenom se na mě díval. Ve svých snech jsem před ním byla naprosto nahá. Jako živý strom, bez šance utéct, jsem čekala, zdali budu dostatečně dobrá, abych mohla žít, nebo aby mne pár seknutí seker seslalo k zemi.

Nebyla jsem si jistá, zdali ta tvář na tržišti byla jeho. Vídala jsem ji každou noc a s každým dalším probuzením si uvědomovala, že i přes jeho nebezpečnost a zlost, kterou v sobě nosil, byl přenádherný, přenádherně děsivý.

Byl dospělý, podle tváře, podle postavy, ale v jeho očích jakoby se zastavil čas. Někdy byly mladé, ale když se ráno svítalo a do mých snů se začaly vplétat první vjemy z okolního světa, zdály se stoleté.

Toužila jsem ho najít, oslovit ho, dozvědět se, proč mi ta tajemná tvář nikdy nechce nic prozradit. A proto jsem s vděčností přijala každý úkol, který by mě přiměl překročit práh domu. Pan Hockn se mnou byl spokojen, nechal mě stále spát ve sklepě jeho domu. Byl to bývalý přítel mé zesnulé matky. Prý jsem mu vrásky na čele nedělala, co jej ale v posledních dnech trápilo, byly zisky.

Lidé se báli vycházet na ulici. Ve městě žil zabiják. Místní po něm pátrali dlouhých dvanáct let. Náhle se počet obětí zvyšoval, po desítkách. Na hřbitovech už nebylo žádného místa. Proto bezvládné mrtvoly několik dní ležely ukryty pod bílými plátny na konci města a marně čekaly na svůj klid. Byly mezi nimi i děti. Byl mezi nimi i dodavatel ovoce pana Hockna. Proto každá prodaná ošatka znamenala pár dní přežití, ne hladu.

S posledním ovocem jsem se do ulic vydala krátce před setměním. Rychlým krokem jsem procházela špinavými ulicemi a se zavřenýma očima přehlížela prosící pohledy žebráků.

Stalo se to v ulici, kde jsem měla ovoce doručit. Procházela jsem pod úzkým kuželem světla z domu pana Lorociniho, když se můj stín spojil s dalším. Mnohem větším. Polekaně jsem se otočila za sebe. Prázdná ulice mě vyděsila mnohem víc, než kdyby za mnou stál cizí muž.

Ale pak se zatočil celý svět a půda pod mýma nohama se rozhořela strašlivým plamenem. Vyhledaly si mě ty stejné černé oči, o kterých jsem tolik dní snila. Jejich nositel byl snad o dvě hlavy vyšší než já. Černý kabát rozepnutý, žádné kožené rukavice, uhlazený účes, buřinka… Nebyl vzdělaný etikety, a možná ani lidství.

Ošatka dopadla na zem ve stejný okamžik, kdy se ke mně o jeden krok přiblížil. Rozšlápl ji, nevnímal snad ani můj vyděšený pohled. Přitiskl mě pevně ke zdi domu a než jsem stihla vykřiknout, jeho tělo zabránilo mému hýbat se a jeho velká dlaň umlčela moje ústa.

†††

 

Pít! Rozdrápat, rvát na kusy, ochutnat, křik, krev, maso, tělo, moje…

Pohřbil jsem své lidství. V ten okamžik jsem nepochyboval o tom, že to dokážu. Jednou rychlou ranou bych ji zbavil utrpení, zemřela by, aniž by se musela dívat, jak se jí krmím, aniž by se mi musela dívat do tváře.

Vyplašeně mi hleděla do očí. Tekutá čokoláda… teď místo ní byla tma. Oči měla skleněné a lesklé jako hladina jezera. Téměř ani nedýchala, přesto mě ten lehce se zvedající hrudník stále lákal. V křeči jsem pokrčil prsty, rty už dávno zmizely. Místo nich jenom vyceněné zuby, cítil jsem se připraven.

Dokážu ji zabít! Zbavím se utrpení! Teď… Teď!

Chtěl jsem prsty prorvat kůži na jejím hrdle, cítit tu úžasnou hebkost tak, jak to netvor uvnitř mě chtěl.

Teplo, vůně, chci ji!

Pohladil jsem ji a ona se poprvé pokusila zakřičet. Pevněji jsem přitlačil dlaň na její ústa. Prsty místo jejího masa nahmataly šněrování šatů, trhly. Kus látky mi zůstal v dlani. Stále překáželo příliš látky!

Šeptala, něco úpěnlivě šeptala…

Odstranil jsem zbytek šatů z její hrudi a vystavil ji téměř nahou chladnému podzimnímu počasí.

Žádná úleva. Bolest v hrudi, bolest těla. Pořád je to tolik málo.

Objal jsem ji a přitiskl k sobě. Vůně mi vlétla do hlavy a pálila až v konečcích prstů. Víc, ještě víc!

Přitiskl jsem zuby k její kůži těsně nad levým ňadrem. Výkřik, tichá slova šeptaná do tmy…

A zase bolest, místo nakrmení zoufalství, místo zubů jazyk. Ochutnal jsem ji tou nejčistší formou a konečně jsem měl pocit, že mě něco dokáže nasytit. Jako bych jedl hmotu, jako bych pil její krev.

A já si jenom bral to, co jí nemohlo nijak ublížit… Byla dokonalá, byla jako zázrak, jako to nejkrásnější stvoření, jako tajemství, co jsem se neměl dozvědět.

„Prosím,“ zaslechl jsem jasně její hlas. Už bylo po všem, zmizel netvor, zmizel hlad.

Nenáviděl jsem se tak, jako ještě nikdy za těch dlouhých dvě stě let mučení. Nenáviděl jsem se za to, že jsem jí tolik ublížil. A se strašnou hrůzou jsem zjistil, že ublížit v jejím případě neznamená zabít.

V jejích vyděšených očích jsem spatřil svůj odraz. Zrůda.

Na hlavu mi padl obrovský kámen. Neměl jsem ponětí, co se to se mnou děje. Proč to tolik bolí.

Padl jsem na kolena. Jako by nade mnou boží soud už konečně vynesl ortel. Vinen.

Svlékl jsem si kabát, její drobná ruka jej okamžitě přijala. Cítil jsem, jak se její a můj pach perou ve vzduchu. Nakonec se spojily v jeden.

„Jsi volná.“ Můj hlas… Nepoznával jsem jej. Třásl se, bolelo mne každé slovo, každý nádech. „Utíkej!“ Zasýpal jsem jako starý muž.

Drobná dlaň mě opatrně pohladila. S údivem jsem pozoroval její strach. Měla jej vepsaný v každé buňce těla. Ale nedokázal jsem rozpoznat, proč nebo o koho se strachuje. A ta malá marná myšlenka, že by mohla… Ne!

„Třeseš se,“ zašeptala s obavou.

Sklonila se ke mně, snažila se mi číst v očích. Jak nevinná ta hnědovláska byla. Její dobrá duše byla skutečně odvážná.

Pak se ale na jejím čele objevily dvě podlouhlé vrásky. Její vůně zmizela, utíkala ode mě.

Nech ji jít! Tvá bolest je správná. Umřeš! Ztratil jsi svou jedinou šanci přežít.

A pokud to byla smrt, umíral jsem láskou k ní.


†††

 

Věděla jsem naprosto přesně, čí ty oči byly. Věděla jsem také, jak strašně se ho děsím. A byla jsem Bohu vděčná, že jsem přežila. Ačkoli jsem si uvědomovala, že Bůh nebyl ten, kdo mě zachránil. Nýbrž to něco bolestného, co se v jeho očích objevilo, co se nade mnou smilovalo. A já se je nedokázala děsit.

Kolikrát jsem ve svých snech toužila po jeho ústech…

Vtrhla jsem do domu jako loupežník a vysloužila si tak káravý pohled pana Hockna. Pohoršil se, když spatřil, co mám na sobě a já neměla odvahu cokoli vysvětlit a už vůbec jsem nemohla kabát sundat.

Na prsou a krku mě stále pálily jeho dotyky, jeho polibky.

„Kde máš peníze, Isabello?“ optal se okamžitě Hockn na nejdůležitější věc. A mně bylo do breku.

„J-já… spadl mi koš i s ovocem a… peníze nemám,“ vydechla jsem zmučeně a doufala, že se nebude vyptávat nebo snad zlobit. Když jsem utíkala ulicemi, byla jsem si jistá, že mu řeknu vše o tom muži i o tom, co se stalo. Jenže v jeho tváři se objevilo něco, co jsem u pana Hockna nikdy nezpozorovala.

„Ty zlodějko!“ rozkřičel se a rychlým pohybem ze zdi strhl přišpendlenou rákosku. „Lžeš! Moc dobře sis to spočítala. Ale já dostanu svoje peníze zpátky!“ Ohnal se poprvé, bolest jsem ucítila na pravé paži, a pak ještě nesčetněkrát…

„Dost!“ zařval tvrdě ten hlas. A já se protentokrát nebála. Pokud přišel pro mou smrt, v jeho náruči zemřu ráda.

Jednou ranou do hrudi staříka mne zbavil trápení a pana Hockna vědomí. Zůstal ležet na zemi vedle svého psacího stolu. Dýchal.

Vyděšeně jsem pohlédla do bledé tváře. Stál nade mnou v roztrhané špinavé košili, se zaťatými čelistmi a s obavou v černých očích.

„Neublížím ti,“ řekl pomalu, potichu a se zvednutýma rukama. Zůstala jsem ležet na zemi, ohromena jeho vůní, co se roznesla místností, a strachem.

„Jak to můžeš říct? Vždyť venku na ulici…“

Sklopil oči, sám sebe v tu chvíli nenáviděl.

„Nikdy jsem necítil nic, co by se mne mohlo zmocnit tak, jako ty, krásko.“ Krásko? Oproti jeho kráse jsem byla jenom kamínkem v blátu.

„Ty… mě nechceš… z-zabít?“ V tu chvíli klečel na podlaze před mýma nohama, v očích vepsanou tak obrovskou bolest, že zasáhla i mě. Opatrně se dotkl mého lýtka.

„Pak bych zabil i sebe.“ Chtělo se mi plakat. Štěstím, úlevou. „Nebudu tě děsit, nechci, abys mě nenáviděla, i když na to máš plné právo. Jsi příliš dobrá pro netvora, jako jsem já.“ Zoufale čekal na odpověď. Nechtěla jsem ho takhle trápit, zdál se ztracený, úplně zborcený a nádherně rozpačitý. A když jsem příliš dlouho mlčela, prudce vstal a otočil se ke mně zády. Odcházel.

Zastavil se na prahu dveří.

„Miluji tě. Celým svým mrtvým srdcem. Odpusť mi, prosím.“ Když vkročil do tmy, zmocnilo se mě naprosté šílenství. Nechám odejít svůj sen? Je on skutečně mým snem? Miluje mě… Nechce mě zabít… Jeho oči.

„Ne!“ zakřičela jsem zoufale a rozběhla se do temné ulice nevnímajíc tichý šepot pana Hockna. Probíral se.

Jeho postavu jsem spatřila až na samém konci ulice. Kéž bych znala jeho jméno a mohla jej přivolat zpět!

„Věřím ti!“ zakřičela jsem do pusté tmy. Můj sen mě uslyšel, a i když jsem v ten moment do jeho tváře neviděla, věděla jsem, že musel cítit to samé jako já.

Nedovolil si mě obejmout, příliš se bál. Proto jsem to udělala za něj.

Rozum zůstal stát stranou. Tušila jsem, kým je. A věděla jsem, že žádná hrůza, kterou spáchal, mi nebude dostatečně hroznou.

„Ty mě opravdu chceš?“ Bolavá dívčí mysl… „Jsem chudá, škaredá…“

Vzal mou tvář do dlaní. Čelem se dotkl mého.

„Jsi nádherná, jsi až příliš nádherná, krásko.“

 


Ještě ten rok jsme opustili Paříž. Vybrali jsme si místo, kam jen málokdy zavítalo slunce.

A i když to Edward nikdy nechtěl dopustit, nakonec jsem dostala svůj nový život.

Věčný. Krátce poté, co se narodil Edward Mason Cullen.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Natt

24)  Natt (07.04.2012 20:21)

Zlato, jsi statečná, žes to tady vydala mezi tolika skvělejma autorkama.. a skvěle jsi zapadla! :) Můj názor už znáš, miluju to (vždyť víš, jak miluju tu dávnou domu ve francii, anglii a americe! a romantiku taky!), miluju tebe a co nejrychlejc zas něoc napiš!

23)  Simush (07.04.2012 14:18)

Uzasne !!!!! Naprosto perfektni

Evelyn

22)  Evelyn (05.04.2012 11:52)

Gabbe, dokonale jsi vystihla atmosféru... Měla jsem pocit, že se kolem mě stmívá, a to je poledne. Skvělé

miamam

21)  miamam (05.04.2012 08:27)

Páááni. To byla síla... Temné, nádherné... Škoda že ten konec byl koncem

anetta

20)  anetta (04.04.2012 07:05)

Kráasa teď na to budu celej den ve škole myslet

Nosska

19)  Nosska (03.04.2012 18:47)

To bylo žůžo! Hlatala jsem ten příběh místo přednášky ze socky
Vážně moc pěkný

Twilly

18)  Twilly (03.04.2012 18:36)

Nediv se, dalas moc hezká slova

Gabbe

17)  Gabbe (03.04.2012 18:02)

Holky, já vám moc děkuju za tak pěkné uvítání a pěkné komentíky!

Twilly

16)  Twilly (03.04.2012 13:41)

jsem moc zvědavá, co napíšeš příště

15)  hela (03.04.2012 13:08)

14)   (03.04.2012 09:56)

mám takový dost intenzivní pocit , že se objevila další velmi,ale velmi dobrá písařka
zaujaly mě tvoje řádky na první nádech a ponořila jsem se snadno do bahna Paříže
jsem napnutá,jestli se tvé kouzlo s další tvorbou neztratí ,ale teď jsi mě zaujala dokonale

gucci

13)  gucci (03.04.2012 09:48)

teda...koukám kdo to, co to!..skvělý příběh...hlavně,že ji nespapkal..nádherně se to četlo...mám ráda temnější příběhy..povedlo se!

Marcelle

12)  Marcelle (03.04.2012 09:33)

Hezké, tajemné a přitom plné lásky

julie

11)  julie (02.04.2012 21:44)

Nádherná atmosféra

dorianna

10)  dorianna (02.04.2012 19:50)

Astrid

9)  Astrid (02.04.2012 19:45)

Krásna poviedka, uchvátila ma. Potrebovala som si niečo takého prečítať. Umiestnenie deja a všadeprítomná temnota sú fascinujúcimi kulisami, ktoré si dokonalo napísala.
Slovný obrat s bunkami by som zmenila, lebo bunková teória v daných rokoch iba uzrela svetlo sveta, takže by sa tak Isabella nemohla vyjadrovať, to ma jediné vyrušilo z tak príťažlivého čítania, ale inak je to všetko krásne temné - priam Wildovské

Kamci

8)  Kamci (02.04.2012 18:51)

krásná povídka

BlackBeauty

7)  BlackBeauty (02.04.2012 18:20)

nádherný !!! trošku mi to připomnělo Parfém; Příběh vraha ... ale fakt krása

eMuska

6)  eMuska (02.04.2012 18:04)

ci, ja som normálne cítila svoje srdce ako samostatnú jednotku!!! bolo to úžasné! ja zbožňujem doby dávno minulé (áno, pôjdem si počkať na parížske schody a snáď stretnem Hemingwaya... ) a štýl, ktorý si použila ty, bol neuveriteľne pútavý... Inak slovo ošatka som strašne dlho nepočula a veľmi sa mi to páčilo...
ach jo, idem sa upokojiť...

Bosorka

5)  Bosorka (02.04.2012 18:01)

Nádhera! Krásně vykreslená "temnost" té doby...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek