Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clipboard053.jpg

Četla jsem spousty příběhů postav ze Stmívání, ale ten Rileyho jsem nikde neobjevila. Nezaslouží si taky svoji povídku? Od narození ho potkávala samá smůla, a když už to vypadá, že je všechno dokonalé, přijde další neštěstí. A pak další v podobě Victorie. Tenhle upír má prostě smůlu a osud si s ním pořádně zahrává. Jak to skončí, víme všichni...

 

Neštěstí nechodí samo...

 

S námahou přibouchl domovní dveře před vánicí a zul si boty. Sundal kabát, vytřepal z něj sníh a pověsil ho na věšák. Chodbou se linula vůně masa a cukroví. Položil kufřík na botník, pod který schoval boty a vešel do malého obýváku. Lákavá vůně se ještě zesílila a jemu mohutně zakručelo v žaludku.

Prošel domkem až do malé kuchyňky a potichu přistoupil k mladé vařící dívce. Něžně ji zezadu objal a políbil do zrzavých vlasů.

„Měla by ses šetřit, lásko,“ zašeptal ji vyčítavě do ucha.

„Když mě se chtělo,“ pronesla vesele. „Jak ses měl?“

„Hrozně. Bez tebe,“ odvětil s úsměvem. „A ty?“

„Dopoledne jsem byla nakoupit. Nic tu nebylo. A všichni na mě tak divně koukali,“ postěžovala si.

„To protože tu jsi nová a tak krásná,“ odpověděl a položil si bradu na její rameno.

„A těhotná,“ usmála se.

„To taky,“ přitakal. Pustil ji a udělal od ní krůček dozadu.  „A navíc ještě zasnoubená…“

Dívka ustala v míchání kuřecí polévky a prudce se otočila. Její pomněnkově modré oči utkvěly na sněhově bílé krabičce, kterou její přítel svíral v rukou. Pohlédla do jeho šťastných očí a ani na chvilku neváhala.

„Ano,“ zašeptala dojatě. Těhotenské hormony dělaly své a z koutku oka ji vytekla první slza a následovaly další. Byla šťastnější než před chvílí a to si už tolikrát myslela, že to snad ni nejde. Šlo.

I on cítil ten krásný povznášející pocit hluboko v hrudi. Všechna nejistota a nervozita z něj spadla jako těžký balvan a místo ní se v něm usadilo štěstí. Vyskočil na nohy a pevně a opatrně zároveň ji objal. Krabičku s prstýnkem stále svíral v rukou a ani jeden z nich ji nepotřeboval otvírat. Ne teď…

Byli by v objetí setrvali mnohem déle, kdyby trouba hlasitým zazvoněním neinformovala, že cukroví je již hotové. Dívka si konečně uvědomila, že má na plotně polévku a že by ji měla míchat. Rychle ač nerada se odtáhla a vrhla se znovu k plotně.

Její snoubenec ji pozoroval od stolu a cítil neuvěřitelnou hrdost. On, kluk z ulice vychovávaný mezi odpadky a později v dětském domově získal vzdělání a nádhernou a hodnou ženu, která si ho chce vzít a dá mu dítě. Sledoval její již pořádně vystouplé bříško. Jako by měla každou chvílí rodit a přitom měla termín až za dva týdny. Její vlnité zrzavé lokny stáčející se po zádech až k lopatkám a krásné štíhlé nohy vykukující z pod zástěry.

„Koupil jsem stromeček. Zítra si pro něj zajedeme,“ řekl, aby řeč nestála. Ale dívka ho vnímala jen okrajově. Přála si, aby ji k oltáři vedl otec, ale věděla, že to nebude možné. Přesto byla neskutečně šťastná. Nikdy si nemyslela, že právě ona bude ze svatby tak nadšená. A že bude vdaná a matkou v pouhých devatenácti letech, to by ji nenapadlo snad ani v noční můře. Nemohla uvěřit, že je tohle všechno pravda a ne pouhý krásný sen.

Když naznala, že je polévka hotová, vypnula sporák a nandala jí na dva talíře. Jeden postavila před Rileyho a druhý na své místo. Ještě zkontrolovala perníčky a pak se usadila naproti svému snoubenci. Na stole uviděla onu bílou krabičku a znovu se usmála. Zvědavě po ní chňapla a otevřela ji. Hleděla na úzký obyčejný prstýnek z bílého zlata a znovu ji zalila vlna štěstí. Zdálo se jí, že víc už ho nemůže snést…

Muž pozoroval, jak si ho nasazuje na prst a usmál se, když viděl, jak jí přesně padl. Oba na sebe pohlédli a jejich pohledy říkaly vše. Nemuseli mluvit, aby věděli, co se tomu druhému honí v hlavě a co cítí. Přestože se znaly pouhý rok a půl, připadalo jim, že se znají odjakživa.

„Večer musím do práce. Vzal jsem noční za kolegu, slaví se ženou výročí. Aspoň s tebou budu zítra přes den a noční se i líp platí,“ řekl a nabral si první sousto. Dívka se zatvářila nesouhlasně, ale nic neřekla. Tolikrát mu vyčítala, aby tolik nepracoval, ale nedal si říct. Chtěl, aby jí alespoň z části vynahradil přepych a luxus, který by měla s rodiči, a neposlouchal, když mu říkala, že ona nic takového nepotřebuje. Že je pro ni důležitější jeho přítomnost než peníze.

„Kdy se vezmeme?“ zeptala se najednou dívka a v očích jí zajiskřilo.

„Kdy chceš,“ usmál se na ni.

„11. Února,“ odvětila ihned. „Na moje narozeniny.“

„Dobře,“ přitakal a věnoval jí úsměv.

„Půjdeš se mnou zítra na prohlídku?“ zeptala se hned na to. Jemu se rozzářily oči a rychle přikývl.

„Budeš už chtít znát pohlaví?“ zeptal se nadšeně.

„Nevím,“ usmála se. „Jsem zvědavá, ale překvapení taky není k zahození.“

„Já bych se raději si nechal překvapit,“ zamyslel se nahlas.

„Já taky,“ přitakala dívka a oba se konečně pustili do jídla. I když oba po sobě častěji pokukovali a obdarovávali se úsměvy. Všechno vypadalo jako z pohádky. Za okny zuřila vánice a dva mladí zamilovaní lidé spolu večeřeli a povídali si o všem možném za praskání ohně v krbu a slabého lustru nad jejich hlavami…

 

xxx

 

„Hej, Riley, pořád ti zvoní mobil. Nedá se tam spát!“ uslyšel  za sebou známý hlas a otočil se za ním. Jeho vytočený kolega se opíral o dveře jejich kanceláře a hleděl na něj vyčítavýma očima s tmavými kruhy pod nimi.

Riley na nic nečekal a v domnění, že to musí být Kate, se rozběhl dovnitř a prosmýkl se kolem Justina. Když hrabal mobil v kapsách kalhot, tiše mu broukl promiň, ale nevypadal, že by ho omluva nějak utěšila.

„Zvonilo ti to několikrát i večer, ale to jsem tě nemohl najít. A teď už to jede dobrou hodinu bez přestávek. Kdyby ses neobjevil na chodbě, asi bych ti to už rozbil,“ vyčítal mu. Riley byl ještě více vyděšený a ruce šátrající v kapsách se mu třásly. Cítil, že je něco špatně a proklínal se, že si mobil zapomněl v riflích a nedal si ho do pracovního obleku.

Konečně ho našel, ale číslo bylo neznámé. Značně se mu ulevilo. To musí být omyl, pomyslel si. Ještě roztřesenýma rukama stiskl zelené tlačítko a přiložil si telefon k uchu.

„Dobrý den, tady státní nemocnice Calgary. Znáte ženu jménem Kate Foxová?“ ozvalo se z reproduktorů a Riley zamrzl na místě. Něco se stalo…

„Ano, co je s ní? Jsou v pořádku?“ vypravil ze sebe roztřeseně.

„Mohu se ještě zeptat, jste – li její příbuzný?“

„Ano, jsem její snoubenec,“ odvětil spěšně.

„Bohužel Vám musím oznámit špatnou zprávu. Vaše žena…“ odmlčela se žena v telefonu.

Riley rázem pochopil, co ta odmlka na konci znamená. Zatmělo se mu před očima a podlomila kolena. Klesl  na podlahu, ale telefon pevně svíral u ucha a dožadoval se dalších informací. Bylo mu jedno, že sestra za to nemůže, řval na ni a chtěl vědět, jestli je dítě v pořádku a co se stalo.

„Vaše žena včera večer ohlásila předčasný porod. Všechny sanitky jsme měli v centru města u velké dopravní nehody a nemohli jsme k ní nikoho poslat. Vyjela sama. V té vánici nezvládla řízení a v zatáčce dostala smyk. Ona byla na místě mrtvá, ale dítě se nám podařilo zachránit,“ zaznělo z telefonu.

Mobil mu vypadl z ruky a on odmítavě kroutil hlavou. Nechtěl tomu uvěřit. Ona nemůže být mrtvá. To nejde. Vždyť s ní včera večer ještě večeřel, a když odcházel, dívala se na televizi a jedla zmrzlinu. Usmívala se a políbila ho na dobrou noc. Přála mu hodně štěstí.

Opakoval si neustále dokola, že to není pravda a je to jen špatný vtip. Odmítal si něco takového připustit.

„Co se stalo?“ klekl k němu mladý kolega a položil mu ruku na rameno.

„Moje žena,“ zašeptal tiše Riley. Na víc se nezmohl.

„Ona je…?“ zeptal se opatrně Justin. Riley jen mlčky přikývl a s pocitem svírajícím jeho srdce vstal, přehodil přes sebe bundu a beze slova utekl z vědeckého střediska. Bylo mu naprosto jedno, jestli ho vyhodí. Musel do nemocnice zjistit, jestli je to vážně pravda…

 

xxx

 

Hleděl do modrých malých modrých očiček své dcerky a přísahal si, že jí bude dobrým otcem a nikdy ji neopustí. Byl táta. Tolikrát o tomhle okamžiku snil, ale představoval si ho jinak. To její matka ji teď měla láskyplně svírat v náručí a předávat do jeho pevných paží, ne nemocniční sestra.

Pod tíhou vzpomínek a skutečnosti i s dcerou padl do křesla a snažil se být kvůli ní silný. Nesmí se zhroutit. Musí jí být oporou a vychovat ji jak nejlépe dovede…

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se sestra.

„Kate,“ odpověděl, aniž by odtrhl zrak od své dcerky.

„Hezké jméno.“

„To má po matce,“ odvětil a dál ji nevnímal. Drásalo mu srdce pomyšlení, že ona už tu není. Že se na něj nikdy uličnicky neusměje, že nespatří její drobné pihy okolo nosu, zrzavé kadeře ani ty překrásné upřímné modré oči plné štěstí. Že ji nikdy nepohladí po jemné tváři ani se nedotkne jejího dokonalého těla. Že ona ani nespatřila svoji dceru. Nevěděla ani, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Mučilo ho to a měl chuť jít za ní, ale držela ho tu ona. Maličká a překrásná Kate. Důkaz jejich lásky…

Snažil se to překonat a zakázal si brečet. Nikdy neuronil jedinou slzu, slíbil si to tenkrát, když jeho matka umírala. Zemřela mu na klíně, když mu bylo pouhých deset let. Tenkrát měl jen ji a zemřela. Teď měl jen Kate a ta ho také opustila, jenže mu zanechala ten malý poklad. Jejich dceru a on se o ni postará, ať ho to stojí cokoliv…

 

xxx

 

Nevnímal kněze odříkávajícího motlitbu ani ostatní lidi shromážděné kolem jejího hrobu. Držel svou dceru a hleděl na sněhobílou rakev, ve které leží jeho jediná láska. Hlavou mu vířily krásné vzpomínky na jejich společný život.

Kdyby byl více pozorný, spatřil by její rodiče, kteří na něj hleděli s opovržením a obviňováním. Věřili, že za smrt jejich jediné dcery může on. Vždycky doufali, že jí jednou dojde, jakou chybu udělala a vrátí se domů. Místo toho jí museli strojit pohřeb…

Čekal dlouho, než se všichni rozloučili, a pak k rakvi přistoupil sám.

„Děkuju za všechno. Až s tebou jsem začal doopravdy žít. Prozářila jsi můj život a dala mu směr. Ten rok a půl po tvém boku byly a budou nejkrásnější chvíle mého života. Dala jsi mi nádhernou dceru, je ti tolik podobná. Miluju tě. Snad mi někdy odpustíš, že jsem tam nebyl. Měl jsem tě odvést do nemocnice a nic by se nestalo. Je to má vina. Odpusť,“ zašeptal a vehementně se bránil slzám. Oči ho pálily, ale nehodlal ustoupit. Vždycky sliby plnil…

Ještě naposledy se ohlédl na světlý náhrobní kámen a zašeptal: „Miluju tě.“

Byla zima a Kate potřebovala do tepla a nakrmit…

 

xxx

 

Ještě ten večer, když pozoroval svoji spící dceru, ozval se otravný domovní zvonek. Ignoroval ho. Museli to být sousedi a jejich starost a lítost nestál. Jenže ten někdo za dveřmi byl vytrvalý, a když se ke zvonku přidalo i bušení na dveře, vstal, protože nechtěl zbudit Kate.

Jaké překvapení ho za nimi čekalo, když dovnitř vtrhli její rodiče. Nejraději by jim zabouchl dveře před nosem, ale ona by si to nepřálo. Jen kvůli tomu za nimi beze slova zavřel dveře a vyrazil za nimi do obýváku, kam se stihli přemístit.

Oba se skláněli nad postýlkou a pozorovali jeho dceru.

„Co chcete?“ zeptal se mdlým hlasem. Takhle mluvil od té události. Jeho tvář, chování ani hlas nevyjadřovaly žádné emoce. Polovina jeho srdce zemřela s ní a ta druhá žila jen pro malou Kate.

„Nebudeme ti vyčítat její smrt. Ty to musíš moc dobře vědět sám a tohle nepomůže nikomu. Chceme ti jen něco nabídnout,“ odmlčel se její otec.

„Svěř nám Kate do poručnictví. Postaráme se o ni mnohem lépe než ty. Máme na to peníze, dům, zabezpečení, poskytneme jí chůvu, zázemí, domov a rodinu. To ty nemůžeš. Jsi sám a nemáš nic kromě tohoto domu. A pokud budeš pracovat, nebudeš na ni mít čas. Pokud ne, nebudete mít peníze. Nemáš na výběr,“ řekla tvrdě její matka. Kdyby neviděl její zarudnuté oči a strhané rysy, myslel by si, že jí na její dceři nezáleželo…

Nebyl schopný slova. Razantně odmítal se jí vzdát, ale uvědomoval si pravdivost jejich slov.

„Promysli si to dobře. Mysli na ni a její blaho,“ řekl ještě muž a odcházel. „Trefíme sami.“

 

Riley se pral sám se sebou. Věděl, co je správné pro ni a co pro něj, ale nemohl se rozhodnout. Kdyby se jí vzdal, nezbylo by mu nic. A oni by ho k ní nepustili, to věděl. Ale nemohl být tak sobecký a myslet jen na sebe. Měli pravdu, on jí nemohl kromě lásky nabídnout vůbec nic. Nevydělával příliš a s dítětem by to možná ani neutáhl. Musel by najmout chůvu nebo platit drahé jesle…

Kate mu v rozhodování moc nepomáhala. Neustále plakala a on se ji marně snažil utišit. Pročítal knihy o těhotenství, která spolu nakoupili, ale nevěděl, co jí je. Nezvládal to.

Rozhodl se. Musí udělat to, co je nejlepší pro ni. Nesmí být takový sobec. Ona si zaslouží šťastný život…

 

A tak další den ráno sbalil všechny její věci, teple ji oblékl a podepsal papíry, které její otec přinesl. Naposledy si ji pochoval a s těžkým srdcem jim ji předal. Když se za nimi zaklaply dveře, neovládal se a z oka se mu vyřítila hořká slza neštěstí.

Byl úplně sám. Neměl nikoho.

Náhle pocítil tu samotu a stísněnost tohoto domu. Všechno mu tu připomínalo dvě nejdůležitější osoby jeho života. Z každého koutu na něj dýchala nějaká vzpomínka a on upadal hlouběji a hlouběji svému zoufalství a smutku.

Už dáno nedbal svého slibu a měl pocit, že se v záplavě slaných slz musí brzy utopit. Klečel uprostřed prázdného obýváku a vzlykal. S odchodem jeho dcery zemřela i druhá polovina jeho srdce. Přesto nesměl litovat, protože to bylo to nejlepší, co pro ni mohl udělat.

Nevydržel dlouho v tom domě. Musel z něj vypadnout, musel ven. Byla zima a on jen v  tričku vyběhl do sněhu a mrazu před dům. Cíl měl jasný. Chtěl se zbavit bolesti, chtěl zapomenout.

Kdysi se zapřísáhl, že nikdy nebude pít, ale teď to nutně potřeboval. Musel utopit ten žal.

 

xxx

 

Možná to byla náhoda a možná osud. Ale v hospodě, do které zamířil Riley, seděla nádherná mladá dívka a vyhlížela si svou další kořist. Tvář měla bez výrazu a nebezpečnou. Barman jí po prvním pohledu do tváře ze strachu ani nechodil na oči a kdykoliv kolem ní musel projít, rozbušilo se mu srdce a rychle se vzdálil. Naháněla mu strach stejně jako ostatním hostům. Seděla na barové židličce a upřeně sledovala jednu prasklinku v omítce na stěně…

Každý jiný, on hodný a lidský, ona zlá a upírská, avšak jedno měli společné. Zármutek ze ztráty blízkých osob. Victorie žila celé desítky let jen s Jamesem a Laurentem a oba jsou již mrtví. Nikoho jiného neměla. A tak se bezcílně toulala městy a zabíjela, protože to uměla nejlíp a to jediné jí přinášelo potěšení.

Když Riley vešel do hospody a ona svým citlivým čichem zaznamenala jeho vůni, otřásla se. Cítila tu bolest a zoufalství už na dálku a to ji přimělo se otočit. A pak spatřila mladého zmrzlého muže s očima rudýma od pláče a bezvýraznou tváří. Tolik jí připomínal samu sebe…

A když on zahlédl krásnou zrzavou dívku s drobnými pihami na nose, usmál se. Myslel si, že je to ona. Vůbec nepřemýšlel, jak by tu mohla být, prostě ji viděl. Jenže když narazil na její chladně temné oči, přeběhl mu mráz po zádech a úsměv se vypařil jako pára nad hrncem.

Nebyla to ona…

Victorie zatím dospěla k zásadnímu rozhodnutí. Vždycky se chtěla Cullenům pomstít za smrt Jamese a konečně ji napadlo jak. Když ona nemá proti přesile šanci, nebudou ji mít ani oni. Vytvoří si armádu a všechny je zabije. A Riley bude první…

Sežene si další zoufalce, opilce a bezdomovce. Ty, kteří nemají co ztratit a budou se tak lépe ovládat. Vycvičí je a pak se konečně pomstí. Všechen smutek byl jako mávnutím proutku pryč a už to byla zase stará známá Victorie. Možnost pomsty ji zahřála u kamenného srdce a všechnu bolest rázem změnila na nenávist a touhu po pomstě.

Riley se zatím snažil opít do němoty a nemyslet na poslední události. Chtěl od všeho utéct. Hlavně od svého vědomí, vzpomínek a svědomí…

Právě do sebe kopnul třetí rum a mával na číšníka pro další, když se vedle něj objevila ta zrzavá dívka. Nechápavě a trochu přiopile na ni pohlédl a její temný pohled ho nechtěl vymanit ze svého vlivu. Ježili se mu z ní chloupky na krku i na rukou a někde vzadu v hlavě za vším tím smutkem mu zablikal velký rudý vykřičník.

„Šel bys mě doprovodit? Bydlím tady kousek, ale venku je tma a já se bojím,“ pronesla okouzlujícím hláskem a zářivě se na něj usmála. Při pohledu na její třpytivě bílé zuby se mírně otřásl, ale jelikož byl gentleman a rum mohl počkat, navíc nikam nespěchal a nikdo na něj nečekal, vstal a chtěl jí vyhovět. Byla příliš podobná Kate a nechtěl, aby se jí něco stalo.

Znovu vylezl do té zimy, ale tentokrát s doprovodem. Venku dívka zahnula do odlehlé uličky, místo do centra.

„Bydlím odtud kousek, je tu zkratka,“ usmála se na něj mile. „Jsem Victorie.“

„Riley,“ zahlaholil značně přiopilý a následoval ji. Bál se, podvědomě mu tato situace naháněla strach, ale opilost mu bránila v jasném myšlení, a i kdyby měl zemřít, přijal by to.

Victorie potěšená, jak snadno to jde, kráčela dál a dál do tmavé zasněžené uličky daleko od lidí. Tady byla jen tovární část, kde se skrývala před případným sluncem a kam skládala mrtvoly. Byla tu už dva týdny a dnes v noci se chtěla přemístit zase kousek dál, ale nakonec změnila plány. Byla nedočkavá, ale věděla, že čím víc a lépe vycvičených jich bude, tím větší naděje na úspěch. Jen se bála, že se nedokáže odtrhnout…

On za ní jako ovečka kráčel dál a netušil, co ho čeká. Kdyby jen věděl, že mu dá nesmrtelnost, věčné trápení bez možnosti opít se či jen usnout, jistě by utíkal daleko od ní, ale jediné co podvědomě tušil, bylo nebezpečí.

Když už byli dostatečně daleko, Victorie se otočila a upíří rychlostí k němu doběhla.

„Neboj se, bude to jen trošku bolet, lásko,“ zavrněla mu do ucha a rty přejela až ke krku. Políbila ho na něj a pak zaryla zuby hluboko do jeho kůže a krční tepny…

 

xxx

 

Po třech dnes neutichající bolesti otevřel karmínově rudé oči. Nevěděl, kde je ani kdo je. Rychle vyskočil na nohy a ta rychlost ho zmátla. Zjistil, že nedýchá a rychle to napravil, ale kýžený výsledek se nedostavil. Žádnou úlevu mu to nepřineslo, ba naopak to rozdmýchalo oheň v jeho krku. Rychle si ho chytil oběma rukama a snažil se tu bolest utišit, ale nic nepomáhalo. Naštvaně zavrčel a měl chuť vše kolem rozmlátit. Nevěděl vůbec nic, všechno bylo podivné a neuvěřitelně ho pálilo hrdlo. Navíc měl nějak moc ostrý a dokonalý zrak, cítil všechnu tu špínu okolo a slyšel každé šustnutí odpadků na ulici i troubení aut někdo v dálce.

„Šípková Růženka se probrala?“ ozval se za ním smích.

Okamžitě se otočil a spatřil zrzku sedící na střeše nějaké továrny. Ladně seskočila z několika metrové výšky na zem a popošla k němu. Až teď si uvědomil, že je skrčený v bojové pozici a vrčí. Ihned toho nechal, nechtěl tomu andělu ublížit.

Aniž by si to uvědomoval, naklonil hlavu na stranu a prohlížel si ji. Měl strašnou chuť z ní to oblečení ztrhat a vzít si ji. Vzrušeně zavrčel a snažil se ovládat.

„Nemáš žízeň?“ zeptala se pobaveně. Věděla, proč mu oči ztmavly a pro tak zavrčel, ale nehodlala mu dát nic zadarmo.

On si po její otázce znovu uvědomil nesnesitelné pálení v hrdle a spojil si ho s žízní. V odpověď jen zakýval hlavou. Zrzka mu pokynula směrem do továrny a sama se tam rozběhla. Vydal se za ní a nad svou rychlostí se už ani nepozastavoval. Vevnitř ucítil zvláštní lákavou vůni. Úplně mu zatemnila mozek i uvažování a on se hnal za ní.

Za chvilku se už odtrhával od již bezkrvého těla nějaké staré ženy svázaní u stěny. Rukávem si setřel krev kapající od úst a s hladovým vrčením zběsile hledal další oběť.

„Pojď, dostaneš znovu pít, ale nejdřív spolu musíme probrat spoustu věcí. Jsi teď upír. Dala jsem ti nesmrtelnost, krásu a sílu a chci něco na oplátku. Pomůžeš mi,“ zašeptala a přiblížila se k němu. To bylo na jeho novorozenecké ovládání příliš a on se na ni vrhl. Byla nahá dřív, než dopadli na zem…

 

„Miluju tě,“ vzdychla mu do ucha. Leželi spolu nazí uprostřed špinavé opuštěné továrny kousek od mrtvé ženy a oba přemýšeli. Victorie musela uznat, že na hlupáka nevypadal a jestli byl, jed to spravil. Musela mu něco dát, důvod, aby jí pomáhal. Měla jen své tělo…

On zatím přemýšlel, kdo je a co se stalo. Pokaždé, když pohlédl na tu zrzku, její obličej se mu před očima měnil. Tváře zrůžověly, oči zmodraly a rysy se roztahovaly do milého úsměvu. Nevěděl, kdo to je, ale cítil, že pro něj hodně znamená.

„Kdo jsem a co se stalo?“ zeptal se jí. „A kdo jsi ty?

„Já jsem Victorie, tvá stvořitelka. Oba jsme upíři,“ odmlčela se a čekala na jeho reakci. On však nehnul ani brvou, tohle mu bylo jasné, už když vypil tu ženskou. „Byl jsi bezdomovec, chudák, spodina. Ale to jsem změnila. Nejspíš bys v té zimě umrzl, nebo možná zemřel hladem. Ale mě ses zalíbil, tak jsem tě proměnila. Není divu, že jsi ztratil paměť. Každý, kdo si prožil hrozný život, ho většinou v tom nesmrtelném zapomíná.“

Ve skutečnosti byla štěstím bez sebe, že vše zapomněl a začíná s čistým štítem. To podstatně ovlivní jejich vztah, bude mít jen ji a bude jí pomáhat. Nebude fňukat pro promarněný život ani utíkat za svými příbuznými… A při přeměně si oblečení zašpinil tak, že tomu snadno uvěří…

On zatím zpracovával všechny informace. Když pohlédl na hromádku svého oblečení, uvěřil, že byl bezdomovcem. Nebyla tam ani bunda, jen špinavé a roztrhané triko, kalhoty a prošlapané boty. Navíc cítil, že tu opravdu žil…

 

xxx

 

Žili spolu již více než měsíc. Ona mu vyprávěla příběh, jak jednou procházeli lesem a narazili na vegetariánské upíry. Oni měli mezi sebou lidskou dívku a její druh James měl hlad a voněla mu. Jen co na to pomyslel, už ho svírali a trhali na kusy. Laureth se ho pokusil bránit a zemřel taky. Victorie utekla.

Prý Jamese nikdy nemilovala tak jako jeho, ale byl pro ni otcem, přítelem, stvořitelem i milencem. Chtěla pomstít jejich smrt a Riley byl odhodlaný jí za každou cenu pomáhat. Cítil, že ji musí chránit.

Netušil, že tento pud u něj nepřetrvává kvůli Victorii, ale kvůli tomu obličeji, který vídá, když se na ni podívá. Už mu to nepřicházelo divné, prostě si zvykl, že ji občas vidí jinak, že to není ona, ale že ji musel znát. Ale ať se snažil, jak chtěl, jediná spojitost s jeho předešlým životem byla ona krásná tvář. Žádnou vzpomínku nedokázal vylovit. Snažil se o to pokaždé, když osaměl. Ale nyní to již vzdal, smířil se s tím, že paměť ztratil nadobro. Že si nemůže vzpomenout, protože to v hlavě ani nemá.

A tak se raději s Victorií cvičil v boji, užívali si a ona mu dávala lekce z Cullenovic rodiny. Znal jejich dary i přednosti, Victorie všechno sehnala a zjistila. On ji byl vděčný za život, který mu dala a postupně ji měl víc a víc rád. Miloval ji, ale i když to nevěděl, bylo to kvůli tomu obličeji. Byla jí neuvěřitelně podobná a on ji prostě musel chránit.

Seznámila ho se svým plánem a on souhlasil. On by souhlasil se vším, co navrhne…

A ona dosáhla svého. Byl jí věrný, souhlasil s ní a poslouchal ji. Tolikrát si říkala, že si nemohla vybrat lepšího. Ale Riley už se uměl ovládat a ona začínala vyhlížet dalšího. Původně na to chtěla jít pomalu, ale pomsta ji hnala rychleji a rychleji. Snažila se do něj nacpat co nejvíc informací a fakt, naučit ho bojovat a rychle na další. Pak by mohli trénovat každý jednoho. Pak oni čtyři zase každý jednoho…

Urychlovala to jak se dalo, až měla ve staré továrně jedenáct novorozených a jen tak tak je zvládala. Bohužel u žádného nerozeznala žádný dar…

Už několikrát se mezi sebou poprali a zničili se navzájem. Nevadilo by jí to, kdyby za ně nemusela dělat nové. Brzy je už nezvládala, tak ty nejhůře ovladatelné a nejzuřivější zabili. Ve městě to už nebylo bezpečné, vzbudili neobjasněnými zmizeními a vraždami podezření a museli zmizet. A tak po třech měsících opustili město.

Se sedmi nejlepšími a nejovladatelnějšími se přesunula do Seattlu. Už brzy je chtěla napadnout, ale nejdřív si tu vytvořit pár dalších. Riley je docela zvládal a ochotně jí pomáhal. Usadili se zase ve staré skladištní části kousek za městem a pokračovali v tom, co začali v Calgary.

Vše šlo podle plánu a ona přistoupila k dalšímu kroku. Vyslala Rileyho do Forks pro nějaké Belliny věci. Potřebovala je rozzuřit a navnadit na ni. Musí zemřít hlavně ona…

 

xxx

 

Uplynuly další čtyři měsíce, než byla Victorie spokojená a upíři docela ovladatelní. Riley věděl, že ostatní zemřou, ale oni dva po jejich smrti odejdou a budou spolu žít navždy. Neodkázal si představit ani chvilku bez ní a její tváře. Tedy spíše tváře té ženy, se kterou si byla tak podobná.

„Je čas,“ řekla mu jednoho večera. „Je nás hodně. Každou chvílí by se mohli zase poprat a my museli začínat znovu. Navíc těch vražd v okolí přibývá, někomu by to mohlo připadat podezřelé. Vyrazíme pozítří a tak za čtyři dny bychom tam měli být. Cesta nejspíš nebude probíhat nejrychleji, budeme muset přes hory, abychom se vyhnuli civilizaci.“

Riley jen oddaně přikývl. Věřil jí.

Přesně za čtyři dny přebíhali hory. Bylo jich dohromady devatenáct. Riley s Victorií je pečlivě hlídali, nemohli přijít o další.

Když narazili na jejich stopu, všichni zastavili. Naposledy jim zopakovala, jak se mají chovat a jaké má kdo dary a poslala je kupředu. S Rileym se za nimi pomalu vydala, chtěla jejich smrt vidět na vlastní oči a pokud možno, Bellu zabít vlastníma rukama. Jenže asi po kilometru ucítila, že se Edward odpojil. Ihned měla jasno.

„Já s Rileym půjdeme tudy,“ ukázala do leva, „vy ostatní tam, po pachu těch upírů. Nezapomínejte, co jsme vás učili. Běžte!“ rozkázala a sledovala, jak všichni neohrabaně a zmateně běží do lesa. Možná že je Cullenovi přeperou, ale to jí vůbec nevadilo. V tu dobu už bude Edward i Bella mrtví.

Bylo jí jasné, že kde je on, bude i ona. A tak se s Rileym vydala po Edwardově stopě. Plán byl jasný. Riley zaměstná Edwarda, ona zatím zabije Bellu a pak uteče. Edward ho zabije, to je jisté, ale to už bude ona daleko. A on bude trpět stejně jako ona!

„-každé za tím stála Victoria,“ zaslechli slabý hlas z mýtiny. Jí se rty roztáhly do úsměvu. Slyšela i vyděšené srdce Belly a konečně dosáhla toho, čeho chtěla.

Oba zpomalili a bok po boku vešli na mýtiny. Ona byla hladová, svoji žízeň chtěla uhasit její krví. A on se bál, nechtěl, aby se Victorii něco stalo. Chtěl ji chránit. Když prošli posledními stíny chránícími je před sluncem, spatřili u skály naproti dvě postavy.

Riley vše kontroloval pohledem a zasekl se na té dívce. Voněla krásně a její krční tepna ho přímo vybízela. Ale ona patřila Vicorii…

Když ho bradou vybídla, věděl, co má dělat. Zabít toho upíra. Rozběhl se k němu.

„Riley,“ oslovil ho bronzovlasý muž a on se zasekl.

„Ona ti lže, Riley,“ pokračoval. „Poslouchej mě. Ona ti lže, stejně jako lhala těm ostatním, kteří teď umírají tam na mýtině. Víš, že jim lhala, že tebe nutila, abys jim lhal, že jste jim nikdy neměli v úmyslu přijít na pomoc. Je tak těžké uvěřit, že lhala i tobě?“

Rileymu po tváři přeběhl zmatený výraz.

Edward se posunul kousíček stranou a Riley se mu automaticky přizpůsobil.

„Ona tě nemiluje, Riley.“ Edwardův tichý hlas byl vábivý, skoro hypnotizující. „Nikdy tě nemilovala. Milovala někoho, kdo se jmenoval James, a ty jsi pro ni jenom nástroj.“

Když řekl Jamesovo jméno, Victoria vycenila zuby. Její oči zůstávaly upřené na Bellu.

Riley vrhl nervózní pohled směrem k ní.

„Riley?“ řekl Edward.

Riley se na něj automaticky znovu soustředil.

„Ona ví, že tě zabiju, Riley. Ona chce, abys umřel, aby už nemusela nic předstírat. Ano – tys to pochopil, viď? Vyčetl jsi v jejích očích zdráhavost, tušil jsi falešnou notu v jejích slibech. Měl jsi pravdu. Nikdy tě nechtěla. Každý polibek, každý dotyk byla lež.“

Edward se zase posunul, pohnul se pár centimetrů blíž k chlapci, pár centimetrů dál od své milované.

„Nemusíš zemřít,“ ujišťoval ho Edward a pohledem se stále vpaloval do chlapcových očí. „Jsou i jiné způsoby jak žít, než ten, který ti ukázala ona. Nejsou to jenom samé lži a krev, Riley. Můžeš hned teď odejít. Nemusíš zemřít pro její lži.“

„Poslední šance, Riley,“ zašeptal Edward.

Rileyho obličej byl zoufalý, když se podíval na Victorii, aby mu řekla, co má udělat.

„To on je lhář, Riley,“ promluvila Victoria.  „Vyprávěla jsem ti, jak umějí obalamutit mysl. Ty víš, že miluju jenom tebe.“

Riley zaťal čelist a narovnal ramena. Věděl, co musí dělat a už o ní vůbec nepochyboval. Musí ji chránit, tolikrát si to sliboval. Dala mu život, lásku a stráví spolu zbytek života. Napjal se k útoku. Pokud zemře, bude to pro ni.

Victoriino tělo jako by se třáslo, tak byla napjatá, připravená vyrazit.

Najednou středem mýtiny proletěla mamutí hnědožlutá postava a srazila Rileyho na zem.

„Ne!“ vykřikla Victoria a dětský hlásek se jí nevěřícně třásl…

Obrovský vlk na něj zaútočil. Bránil se, co mu síly stačily, ale on měl pořád navrch. Pohledem neustále kontroloval Victorii, jestli je v pořádku, a zatím byla. Kroužili kolem sebe, neútočili. Modlil se, aby to přežila. Před očima viděl tu narůžovělou tvář s vřelým úsměvem a upřímnýma očima. To pro ni se teď bil…

Všechno kolem něj poprvé za ty měsíce probíhalo jako mimo něj. Před očima viděl tu tvář a cítil, že mu ke vzpomínkám chybí jen malinký krůček. Snažil se bojovat a vzpomenout si zároveň. Teď nebo nikdy, říkal si.

A pak najednou ležel na zemi pod obrovskými tlapami toho vlka. Naposledy pohlédl na Victorii, která svůj boj prohrávala, a přestal se bránit. Jeho tělo ochablo a sekundu před tím, než mu vlkovy zuby oddělily hlavu od těla, si vzpomněl. Viděl krásnou těhotnou ženu, jak se na něj usmívá. Mluvili spolu o svatbě a byli šťastní. Z hrdla se mu vydral vzlyk. Vybavil si její tvář…

A pak nic…

Jeho hlava letěla na druhou část mýtiny a další údy ji následovaly…

 

 

Shrnutí

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)   (04.09.2010 19:45)


Vůbec jsem nepřemýšlel, jaký měl asi Riley život před... tím.
A tohle sedlo. Naprosto

Lenka

6)  Lenka (01.06.2010 21:39)

Moc krásná povídka.

DeSs

5)  DeSs (01.06.2010 21:12)

Jejda, děkuju holky... Já měla pro Rileyho vždycky slabost, no, tak jsem neodolala a vymyslela si k němu příběh, abych aspoň trošku ospravedlnila jeho chování, no...:D Jak řekla Evelyn: "trochu zliděťuju ty klasické zlouny"

4)   (01.06.2010 21:09)

Ivanka

3)  Ivanka (01.06.2010 20:38)

V prostředku mi po tvářích tekly slzy... Bylo to tak neskutečné, jako bych četla příběh samotné Meyerové. Takhle nějak bych si to představovala. Chudák... :'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(

AnneCullen

2)  AnneCullen (01.06.2010 20:10)

To je úžasný nápad, napsad i příběh o Raylim. Každá postava, která se třebaže jen mihla ve Stmívání má nárok na vlastní příběh, protože jinak se nikdo nikdy nezeptá, proč dotyčný dělal to či ono.
Vážně se ti to povedlo

Evelyn

1)  Evelyn (01.06.2010 18:23)

Teda, Denisko, to bylo úžasný! Taky ráda trochu zliděťuju ty klasické zlouny, ale tak dokonalý příběh Rilyeho by mě nikdy nenapadl... Až mi ho bylo líto
Krása

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek