Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Alec-Nessie-alec-and-renesmee-16463099-1200-720.jpg

Renesmee je donucena přidat se k Volturiům, kdyby to neudělala, její rodina zemře. Volterra však nebude tak hrozná, jak si myslela. Potká tam někoho, koho bude mít ráda ještě víc než Jacoba.

Ano, dočkali jste se! :D

Na Volterské prostředí jsem si začala zvykat. Od rodiny jsem měla plný vzkazník na mobilu. Dívat se na jejich sms a vzkazy v hlasové schránce – už jsem to měla v denním programu. Pozorovat je, ale přesto jim nemůžu odpovědět. Bolí je to. Mají o mě strach… ale já jim nemůžu sdělit, že jsem v pořádku. Svět není fér…

S Alecem jsem se skamarádila celkem brzo, na mé představy. Konečně jsem měla jiné kamarády, než v rodině. Byla to změna. Ale změna je život, ne?

Jediné, pro co mi mozek hlásil error bylo to, že se živí lidskou krví. Alec mi jednou vyprávěl, jak se živil krví zvířat, jenže to nevydrželo dlouho, protože to vzdal. Nad tím jsem musela povzdychnout nad jeho svědomím. Necítí snad odpovědnost za to, že krade nevinným lidem životy?!

Alespoň, že mě nechají lovit. Nemají tu moc velký výběr, ale není to zase až tak moc hrozné. Tedy pokud nepočítám přemnožené ty šedivé veverky. Sem tam se mnou někdo jde na lov a zkusí zvířata, ale většinou chodím sama. Opravdu mě nebaví pozorovat ty jejich škleby, které házejí na ulovenou zvěř.

„Nessie? Jsi tu?“ slyšela jsem hlas Aleca z chodby. Oddechla jsem si, bála jsem se, že by to byl opět Aro… „Nessie? Jsi tu? Nessie!“ volal mé jméno z chodby a dveře letěly. V nich stál Aro a nevypadal šťastně.

„Ano?“ zeptala jsem se, ale váhavost z mého hlasu slyšet byla. Nebyla jsem si jím jistá.

„Můžeš mi vysvětlit, jak tě mohl při lovu někdo vidět?! Málem jsi nás prozradila!“ nesl se jeho rozzlobený hlas místností a stěny hradu mu dělaly ozvěnu.

„Alecu? Jsem tady!“ Dveře se otevřely a můj pohled spočinul na Alecovém andělském úsměvu. Jsem si jistá, že se momentálně mé koutky úst zvedají do úsměvu. Vždy, když ho vidím, jakoby mi narostla křídla.

„Rád tě vidím,“ přišel ke mně a objal. V jeho náruči jsem se cítila bezpečně. Nic mi nehrozilo.

„Já tebe taky, Alecu.  No… Jak sis užil lov?“ plácla jsem první blbost, kterou jsem měla na jazyku.

„Lov? Nessie, já byl na lovu včera. Ne dnes.“

„Aha, promiň. V noci jsem nespala a mám to trošku pomíchané,“ začala mě zajímat podlaha a zkoumala jsem všechny její detaily. Zasmál se.

„A jak se dneska máš?“

„Kdyby mi nechyběla rodina, tak je všechno v pořádku, ale ona chybí… Co ty? Viděla jsem tě na terase s Heidy,“ zavzpomínala jsem na dnešní ráno, když jsem seděla na parapetu a dívala se do terasy. Viděla jsem Aleca, jak se procházel s Heidy. Zalila mě neznámá samota.

„Ano, byl jsem ráno s Heidy. Ona není moc dobrá v boji, víš? Pomáhal jsem jí.“

„Ukážeš mi taky někdy, jak se bojuje?“ zaprosila jsem. Jasper se z toho vždy vyvlékl a ostatní mi nechtěli ukazovat ty chvaty.

„Co třeba hned? Tedy pokus chceš…“ zeptal se s milým úsměvem. Nikdy jsem ho neviděla cvičit boj.

 

Stál naproti mně v bojové pozici. Začala jsem být nervózní.

„Neboj, Nessie, máš to vrozené. Nic těžkého. Jen se soustřeď, to hlavně, ano?“ Kývla jsem ve znamení souhlasu. Soustředit se… Soustředit se… Soustředit se…

Rozeběhla jsem se proti němu a chtěla vyskočit, ale on vycítil, co jsem chtěla udělat, a odrazil úkol. Skončila jsem na bedrech. Tak tohle nepůjde. Je moc zkušený.

„Byla jsi dobrá,“ pochválil mě.

„Říká upír výborný v boji,“ ušklíbla jsem se.

„A ne snad? Šlo ti to. A nehádej se,“ otočil se a podíval se proti sluníčku a následně na naši kůži, „je poledne, měli bychom někam do stínu,“ mrkl na mě a už jsme stáli za terasou, ve stínu.

„Jasně, díky,“ využila jsem jeho nepozornosti a znovu se proti němu rozběhla. Tentokrát můj útok neodrazil a já skočila na jeho ramena a povalila Aleca do trávy. Zahradou se roznesl Alecův a můj smích.

„Mrško!“

„To slýchávám celkem často…“ mrkla jsem na něj. Naše pohledy se střetly. Dívala jsem se do jeho rudých očí a on do těch mých. Přitiskl si mě blíže k sobě a v mém břiše se rozlétli motýlci. Naše obličeje se začaly přibližovat k sobě.

Nebyla jsem to já, kdo prolom tu mizernou mezeru mezi námi. Byl to Alec. Přitiskl jeho ledové rty na mé a já byla v tu chvíli ta nejšťastnější osoba na světě. Konečně jsem si uvědomila, že život bez Aleca není život. On je můj život. Promiň, Jacobe…


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (03.03.2013 19:51)

3)  Tery (26.02.2011 21:51)

úžasné jen trošku krátké když se do toho konečně ponořím už je konec :) vypadá to celkem pěkně ale chudák Jake už se těším co bude dál :D:D co na to Aro a všichni a zajímalo by me jestli Ness povolí a bude se take zivit lidmi
jéééžíš já jsem tak zvedavá tak doufám že co nejdríve tady bude další díl

2)  ada1987 (26.02.2011 21:31)

prekrasne.

Abera

1)  Abera (26.02.2011 21:18)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still