Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Alec-Nessie-alec-and-renesmee-16463099-1200-720.jpg

Renesmee je donucena přidat se k Volturiům, kdyby to neudělala, její rodina zemře. Volterra však nebude tak hrozná, jak si myslela. Potká tam někoho, koho bude mít ráda ještě víc než Jacoba.

Byla osvětlená, její zdi byly špinavě bílé s kobercem v šedivé barvě a hlavně – bylo tu teplo. Ale šli jsme dál. Těžké dveře Felix za námi zavřel a před námi se objevil výtah. Byl moderně zařízený, takový, jako byl třeba v obchodních domech. Vešli jsme a dveře se automaticky zavřely. Hrála podivná hudba, taková z minulého nebo předminulého století, tím jsem si nebyla jistá. Vystoupili jsme do místnosti, vypadajíc jako recepce či kancelář. Na podlaze se rozprostíraly zelené koberce, stěny byly obložené dřevem, ale nebyly tu osvětlené malby toskánské krajiny, jako mi vyprávěla mamka. To tu chybělo. Ale nebylo to jediné, nebyly tu světlé kožené pohovky, ale tmavé, černé. Vprostřed místnosti stál obrovský, mahagonový stůl, seděla za ním dívka. Byla vysoká asi jako teta Alice, ale měla dlouhé, blonďaté vlasy jako teta Rosalie. Na oči jsem jí neviděla. Nebyla avšak cítit jako upír, byla člověk.

„Dobré poledne, Jane,“ pousmála se zdvořile ta dívka.

„Katarine,“ pokývla k ní lehce hlavou a pokračovala v chůzi k dvojitým dveřím v zadní části haly a následně do velmi široké vyzdobené haly, kde jsme se uprostřed zastavili, a Felix odsunul dřevo, které tam bylo jako obložení. Na nic jsem nečekala a prošla průchodem. V kamenném předpokoji byla opět zima a tma. Jane otevřela mohutné dveře a přede mnou se objevila mohutná síň, alespoň zabírala tři patra. Měla obrovské okenní štěrbiny a do místnosti zasahovaly sluneční paprsky. Upíří kůže se třpytila. Rozhlížela jsem se. Na konci síně byly tři trůny. Na každém z nich seděl upír. Královská rodina. Aro, Marcus a Caius. Na trůně, uprostřed, seděl upír, měl černé vlasy, které mu sahaly asi pod ramena, lemovaly mu jeho alabastrovou kůži a jeho karmínkové oči podtrhovaly jeho upírskou krásu. Aro. Po jeho pravici seděl další upír. Měl též černé vlasy, ale jemu sahaly pouze po ramena. Marcus. A po Arově levici seděl taktéž upír, měl blonďaté vlasy, které měl po ramena. Jako ostatní dva měl karmínkové oči. Caius. Jejich popis odpovídal tomu, jak je popisovala mamka. Jejich zrak byl spoutaný na mně.

„Renesmee, rádi tě opět vidíme,“ usmál se Aro a sestoupil z trůnu. Během setiny sekundy stál u mě.

„Kéž bych to mohla říct i já,“ odsekla jsem. Nevšímal si mého komentáře a jeho ruka chytla tu mou. Díval se bez výrazu.

„Fascinující… Přeci jen jste měli pravdu. Ale stejně jsi až moc cenná na to, abychom tě mohli pustit zpět domů.“ Z očí mi uniklo několik slz a sevřela mě úzkost a beznaděj.

„Proč to děláš?“ tykala jsem mu. Byl starší, ale teď se mi tolik hnusil, že mi to bylo vcelku jedno.

„Máš na výběr. Buď přijmeš ten fakt, že od teď patříš do gardy a seš Volturiová nebo tvá rodina zemře,“ zasmál se ďábelským smíchem. Nevědomky toho, co dělám, jsem vyrazila svou rukou naproti němu, ale jeho rychlost mě dostihla. Mou ruku sevřel v jeho ledové a kamenné ruce, ačkoli jsem se mu chtěla vykroutit, nešlo to. Najednou, jako blesk z čistého nebe vedle nás stál ten chlapec, který nás sem společně s Jane a Felixem dostal. Alec. Vrčel na Ara a snažil se mi pomoct. Pomoct? On? Mně?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  ada1987 (25.01.2011 12:54)

Abera

1)  Abera (24.01.2011 16:07)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek