Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Nep%C5%99%C3%ADm%C3%BD%20z%C3%A1sah.jpg

Přátelství a láska. Mají k sobě zdánlivě tak blízko...

Hranice mezi nimi je ale přísně střežená a kdo ji jednou překročí, pro toho už není cesty zpět.

 

S Bellou jsme se seznámili den po mém příjezdu do kampusu. Zatímco já se tak nějak poflakoval a teprve se rozkoukával, ona už v devět dopoledne vyrabovala odhadem desetinu knihovny. Když s tou horou knih v náručí scházela po širokém schodišti právnické fakulty, pod nímž jsem zrovna přemýšlel, že na přihlášku do knihovny mám určitě ještě pár dnů čas, nemohlo to dopadnout jinak, než jejím zakopnutím – přes bachraté svazky si neviděla pod nohy – a zřícením celé té pečlivě budované pyramidy.

Automaticky jsem si k ní přidřepl, abych jí pomohl, ale knížek bylo tolik, že jsem to v půlce vzdal.

„Tohle se přeci nedá odnést najednou. Nemáš tu auto?“

Podívala se na mě, protáhla pravý koutek úst a naklonila hlavu ke straně: „Á, pan Chytrý, těší mě, já jsem Bella Swanová.“

Trochu se mě to dotklo. Snažil jsem se jí přeci pomoct, ne? Dál už si mě nevšímala a po pár minutách se jí nějakým zázrakem podařilo vstát i s celým nákladem. Zase neviděla na cestu. Rezignovaně jsem zabořil ruku někam doprostřed hromady a bez ptaní jsem jí půlku sebral.

„Kde bydlíš?“ Nasměrovala mě kývnutím hlavy. „Jo a já jsem Edward Cullen. Což se s panem Chytrým většinou nevylučuje.“

„Náfuko.“

„Šprtko.“

Zašklebila se, tentokrát přátelsky. „Máš u mě pivo, chytrý Edwarde Cullene.“

Pivo jsme zvládli ještě ten večer. A taky zjistit, že si z nějakého záhadného důvodu skvěle rozumíme, i když pocházíme z naprosto odlišného prostředí, i když Bella je jedináček a já mám tři sourozence, i když ona je z venkova a já z velkoměsta. Po pár týdnech mi došlo, že mám poprvé v životě skutečnou kamarádku.

 

 

Na škole jsme platili za nerozlučnou dvojku. Chvíli trvalo, než si lidi kolem nás ujasnili, že nejsem gay a že naše přátelství není přátelství s benefitem. Po pár měsících už jsme měli sehranou rychlou seznamovací formulku.

To je Edward.

Není to můj brácha.

Nechodíme spolu.

Pokud u mě spí, tak na gauči, a to jen v případě, že mám chřipku a je mi fakt blbě.

Prostě jsme jen kamarádi. Já jsem ta chytrá, on je ten hezký.

Ano, nakonec se ukázalo, že chytrý Edward Cullen bylo trochu unáhlené označení. Bella Swanová s železnou pravidelností obsazovala první místo v ročníku. Dost jsem se nadřel, abych se udržel na tom druhém.

Celý poslední rok jsme trávili dohadováním, kam pošleme své životopisy. Rozhodli jsme se přikládat k nim i nahrávky z našich školních cvičných procesů. Doufali jsme, že tak ukážeme, jak dobře pracujeme jako tým.

Když nám ještě před koncem posledního semestru došla tlustá obálka s razítkem chicagské advokátní kanceláře Volturi a Volturi, nemohli jsme uvěřit, že by to skutečně vyšlo.

„Jsou nejlepší,“ vydechla Bella.

„O tom by se dalo polemizovat,“ odporoval jsem jí jako vždy. V důvěrně známém gestu protáhla pravý koutek úst a naklonila hlavu k rameni. „No tak dobře, řekněme, že v Chicagu a okolí jsou nejlepší.“

„V hodně širokém okolí,“ trvala na svém.

Protočil jsem panenky. „Isabello, někdy jsi jako malá. Třeba nám jen děkují za zájem. Nebo chtějí přijmout jen jednoho z nás.“ I s touhle možností jsme počítali, ale rozhodně jsme s ní nebyli smíření. Zvedla svoje pivo a počkala, až zvednu já to svoje. Pak se mi vážně zahleděla do očí.

„Nedřeli jsme tu tolik let jako idioti, aby si teď někdo vybíral, koho z nás chce. Jsme tým. A my jsme nejlepší.“ Ťukla si se mnou, zhluboka se napila a konečně roztrhla tu podělanou obálku.

 

 

Do Chicaga jsme se stěhovali uprostřed extrémně parného léta.

Hned první večer jsme na mém miniaturním balkónu kolíčky na prádlo – špendlíky jsme neměli - zmučili figurku našeho realitního agenta, vyrobenou z utěrky a pár zmačkaných papírových kapesníků. V podstatě splnil zadání – naše byty měly být v jednom domě a aspoň dvě patra od sebe. Nějak ale podcenil chicagské léto. Všechna okna v obou bytech byla orientovaná na jih. Pekárna pakárna, nazvala to výstižně Bella. O pár dnů později se ukázalo, že je to vlastně jedno. Náš život se prakticky výhradně odehrával v práci.

Tak to je, když chcete být nejlepší.

 

 

Jessica Stanleyová se v kanceláři objevila v srpnu, skoro přesně dva roky potom, co jsme s Bellou u Ara a Marcuse nastoupili. Před jejím příchodem si nás oba zavolali. Nabídka byla jasná. Obvinění ze stalkingu znamenalo ohromný zájem médií, ještě pořád to byla žhavá novinka, takže pokud si s tím poradíme, začnou o nás uvažovat jako o možných budoucích společnících.

Oba jsme s vážnými tvářemi přikyvovali, ale sotva jsme vyšli z jejich dvousetmetrové kanceláře, Bellina pěst vyrazila ke stropu ve vítězném gestu. „Jo!“ zaječela tlumeně. Pak se rozběhla, hupla mi na záda a sklonila se ke mně, aby mi vlepila pusu na tvář.

„Jestli to vyjde, krásný Edwarde Cullene, pasuju tě oficiálně do mého spolku chytrých.“ V břiše mě hřála stejná naděje, kterou ona dávala najevo trochu otevřeněji, ale když se mi její vlasy otřely o krk, zároveň mě divně a trochu nečekaně píchlo v hrudi. Ale tohle přeci… Je to Bella, kruci, parťák a kámoš, holka, se kterou večer u piva rozebírám svoje známosti. I když… Kdy jsem s ní vlastně naposledy mluvil o některé ze svých letmých známostí? Nedokázal jsem si vzpomenout. Nejspíš nás práce semlela natolik, že i Bellu nakonec začnu vnímat jako předmět touhy, ušklíbnul jsem se.

„Moc se neškleb,“ napomenula mě. Už zase spořádaně kráčela vedle mě, ještě si upravovala halenku, ale stíhala jako obvykle všechno – i vnímat, jak se tvářím. „Nejspíš to nebude sranda, ale kdo by stál o lehké případy?“

 

 

Jessica vypadala… prostě dokonale. Decentní kostýmek s rafinovaně rozepnutým horním knoflíkem saka, sukně v mé oblíbené délce těsně nad kolena. Jemný melír ve světle hnědých vlasech, zářivě modré oči zvýrazněné jen řasenkou. Evidentně si byla vědomá svých předností, přesto se – překvapivě vzhledem ke vzneseným obviněním – chovala velmi umírněně. Nepřehrávala; nesnažila se budit dojem ublížené či přecitlivělé chudinky. Po pár minutách vstupního oťukávacího rozhovoru jsem nepochyboval o tom, že tahle holka to má v hlavě srovnaný. Navíc se ráda a často usmívala.

Přistihl jsem se při myšlence, že chlap, který jí dal kopačky, musí být magor.

 

 

„Nemělo by na tobě být tak moc vidět, jak jsi z ní paf,“ řekla Bella svým neutrálním hlasem a pomalu zatočila zbytkem vína na dně své sklenice. Stavili jsme se na obvyklý večerní drink v malém baru dva bloky od našeho domu.

„Cože?“ Překvapila mě. Tentokrát jsem se cítil opravdu naštvaný. Což mohlo znamenat, že má Bella pravdu. Nedívala se na mě; dávala mi čas, abych svou naštvanost rozdýchal. Znala mě dokonale.

„Pět set smsek měsíčně? Dvacet vzkazů denně? Podpálené popelnice? Zabitá kočka? Posprejovaný plot? Proboha Bello, umíš si představit Jessicu Stanleyovou, jak tohle dělá?“

„Po Ianovi Morganovi si už vždycky budu moct představit, že kdekdo dělá kdeco,“ řekla tiše a ucucla si vína. Ian Morgan byl manažer v jedné velké firmě, vzorný manžel a otec čtyř dětí. Udala ho učitelka jednoho z těch dětí, ale ukázalo se, že léta zneužíval všechny čtyři. Když jsme pro něj na základě odvolání vybojovali nižší trest, nešli jsme to slavit.

„Ale no tak! Tohle je přeci něco úplně jiného! Jessica je v balíku, tři roky toho chlapa živila. Možná jí dal kopačky on, ale stačilo pár měsíců, ochutnal život na podpoře a spočítal si, že může svou bývalku ještě trochu pumpnout.“ Mluvil jsem zbytečně nahlas. To se mi stávalo vždycky, když jsem chtěl někomu něco nalhat. Jen jsem tentokrát nevěděl, jestli lžu sobě, nebo Belle.

Rychle dopila skleničku a zvedla se. „Jdu vyvenčit Brada Pitta. V klidu dopij.“ V rychlých odchodech byla nepřekonatelná.

 

 

Brad Pitt byl náš pes. Asi půl roku po našem příjezdu do města jsme při večerním návratu domů zaslechli za popelnicemi před vedlejším blokem tiché, ale vytrvalé kňučení. V krabici od bot tam někdo odložil pět štěňat velmi záhadného původu. Odvezli jsme je do útulku a nechali tam dvě stovky jako příspěvek na počáteční péči. Když jsme se o pár týdnů později přijeli zeptat, jestli to štěňata zvládla, byla už všechna rozdaná. Jen Brad Pitt měl smůlu. Ošetřovatelka nám se smutným úsměvem oznámila, že jeho ošklivost je už za hranicí roztomilosti.

Bella se na mě dlouze zadívala.

„Jsi cvok.“

„Proto se mnou kamarádíš,“ připomněla mi.

„Ranní venčení je tvoje,“ zkusil jsem to ještě. Jako obvykle jen protáhla koutek a naklonila hlavu.

Jeho prázdný pelech mi teď připomněl, že nás s Bellou pojí možná víc věcí, než je zdrávo. Jednou přeci přijde doba, kdy si někdo z nás najde někoho doopravdy. Možná založíme rodiny? Té představě jsem se musel zasmát. I chudák Brad Pitt s námi určitě citově strádal. S povzdechem jsem skopnul boty a svalil se na gauč. Vytáhl jsem mobil, abych Belle napsal nějakou uklidňující větu, ale místo toho jsem našel zprávu od Jessicy.

Zítra dopoledne mám pracovní schůzku kousek od vaší kanceláře. Můžeme se sejít na oběd? Ráda bych s vámi ještě probrala pár detailů.

Fajn, odepsal jsem. A po krátkém zaváhání ještě Těším se.

 

 

Vyspal jsem se s ní o týden později. Byli jsme na dalším skoro náhodném obědě. Mezi předkrmem a hlavním chodem jsem si odskočil na toaletu. Čekala na mě v úzké tmavé chodbičce přede dveřmi. Nic neříkala, jen se opřela o zeď a povytáhla si další ze svých úzkých, perfektně střižených sukní. Pomalu a zhluboka dýchala a já jí záviděl, protože pro mě v tom těsném prostoru žádný vzduch nezbyl.

„Tohle není dobrý nápad…“ Vlastně to ani nebyl pokus rozmluvit jí to. Jen jsem považoval za správné připomenout jí to. Trochu rozevřela rty a dál na mě jen zírala. Lem sukně teď svírala v zaťatých pěstích. Nemohl jsem si nevšimnout, jak k sobě tiskne stehna rozpůlená podvazky na černou část jemných punčoch a oslnivě bílou její kůže. Pak jsem ji prostě popadl za loket a vtáhl ji na toaletu do jedné z kabinek.

Nemělo to pro mě být tak… skvělé. Zažil jsem už leccos, neprošel jsem nijak úzkoprsou výchovou. Toaleta v restauraci? Vlastně celkem klišé a nuda. Jenže Jessica v sobě měla něco… Rozhodně to nebyla jen příchuť zakázaného ovoce, i když i ta určitě dochutila tenhle dokonalý a dráždivý koktejl.

Zdálo se mi, že jsem právě dospěl do stádia, kdy bez něj nemůžu být.

Před Bellou jsem to utajil přesně do další oficiální schůzky v kanceláři. Samozřejmě jsem se choval profesionálně, ale jak už jsem říkal- v Jessice bylo něco a to něco způsobilo, že i když jsem se na ni téměř nedíval a můj hlas zněl odměřeně a cize, ve skutečnosti erotické napětí mezi námi způsobilo, že jsem měl co dělat, abych se nezačal dusit.

Bella na sobě nedala nic znát. Aspoň do okamžiku, než za Jessicou zapadly těžké vyřezávané dveře z dubového masivu.

„Zbláznil ses?! Můžeš mi prozradit datum, kdy se z tebe stal naprostý idiot? Musím ti připomínat, že ta ženská je naše klientka? Že na tom, jak zvládneme tenhle případ, závisí naše budoucnost?“

Na krku se jí objevilo několik červených skvrn. Prudce oddechovala. Takhle rozzuřenou jsem ji ještě neviděl. Jenže po týdnu, kdy jsem každou volnou chvilku strávil v Jessičině bytě a posteli, mi připadalo, že každý problém v mém životě má snadné řešení. Stačí podívat se přímo před sebe a odpovědi na všechny najdu okamžitě a snadno.

„Není to ideální, Bello,“ ohradil jsem se trochu upjatě. „Ale určitě nejsme první ani poslední, komu se tohle stalo.“

„Když říkáš my, koho tím myslíš?“ zasyčela mi zblízka do tváře. Její dech jako obvykle voněl po kávě a po mentolkách. Na okamžik jsem ztratil nit.

„Nezveličuj to, prosím. Není obžalovaná z žádného násilného trestného činu a druhá strana má tak chatrné důkazy, že stačí jen fouknout a celá ta konstrukce se jim zřítí přímo na hlavu.“

Založila si ruce na prsou a zírala z velkého okna. Byl jsem vděčný, že naše kanceláře jsou tak vysoko a Bella nemůže Jessicu zahlédnout.

„Tohle nedopadne dobře, Edwarde,“ řekla už klidným hlasem. „V té ženské je něco… Děsí mě. Víš co o ní zjistili Seth s Paulem? Nemá žádné přátele. Nikam nechodí. S rodinou nekomunikuje už léta. Než začala chodit s tím chudákem Taylorem, léta nikoho neměla. Podle mě je minimálně sociopat. A ty…“ Zavrtěla hlavou a skousla si ret. Zdálo se mi, že zklamání, které ovládlo její výraz, má ještě nějaký další podtón, ale nedokázal jsem ho rozluštit.

 

 

Měli jsme za sebou výběr poroty. Soudkyně Clearwaterová byla známá díky svým jasným feministickým postojům. Naši vyšetřovatelé potvrdili, že ten telefon na kartu, u nějž nebylo možné prokázat, že si ho opatřila Jessica, je jediný, z něhož Taylor dostával všechny ty střídavě výhrůžné a prosebné zprávy. Navíc je zpočátku mazal; teď jich mohla obžaloba předložit s bídou padesát. Ani jedna přitom jasně nedokazovala, že by je psala Jessica. Zdálo se, že tenhle případ prostě nemůžeme prohrát.

Obhajoba ale nepočítala s jedním rizikovým faktorem. Se mnou.

 

 

Ten večer jsem byl totálně vyřízený. S Bellou mezi námi panovalo napjaté příměří. Cestou domů jsem koupil velkou pizzu a karton piva. Plánoval jsem si, že vezmu Brada Pitta a zaklepeme u ní jako obvykle. Tedy jako obvykle, než jsem začal spát se svou klientkou. Bella měla pravdu. Jessičino kouzlo ze mě ještě pořád dělalo absolutně skvělého milence, ale hlava už se začínala vzpouzet.

Odemkl jsem a mlaskl na Brada Pitta. Podle jeho spokojeného výrazu už byl s Bellou venku.

„Jdeme za ní, jo?“ zašeptal jsem. Okamžitě vyrazil ke schodům směrem nahoru, k Bellinu bytu. V kapse mi zavibroval mobil. Odložil jsem pivo na parapet, v pravačce jsem vyrovnával krabici s pizzou. Vylovil jsem telefon ze saka.

Vychladila jsem dvě láhve vína, musíme to oslavit. Stihneš to za půl hodiny? Vana ještě nevychladla.

Unikl mi otrávený povzdech.

Promiň, potřebuju se trochu dospat. U soudu budu občas potřebovat mozek. Přidal jsem mrkajícího smajlíka, což jsem normálně nikdy nedělal. Někdy si to vynahradíme, slibuju.

Než jsem vyšel dvě patra k Bellinu bytu, kde už na mě netrpělivě čekal Brad Pitt, přišly mi tři zprávy.

Ale no tak, miláčku, jen rychlá koupel a rychlý sex. Víš, že v tom jsem dobrá.

Nemůžu být dneska sama. Jsem z toho rozrušená. Prosím, prosím!!!

A co vlastně znamená to někdy? Už ses mě nabažil?

Neodpověděl jsem ani na jednu.

Ten večer jsme se s Bellou pomalu začali vracet k tomu, co jsme ještě před pár týdny považovali za samozřejmé. Jen jsem po pár minutách musel vypnout svůj telefon.

Do rána mi přišlo třicet sedm zpráv. Měl jsem tři desítky nepřijatých hovorů. To všechno z jediného čísla.

 

 

Můj výkon u soudu byl stabilní. Jednou se na mě přišel podívat Aro. Ten večer nás s Bellou pozval na skleničku.

„Jde vám to skvěle, lidi,“ plácal nás po ramenou. „Jen ty jsi mi dnes připadal tak trochu… nepřesvědčivý?“ obrátil se ke mně a nechal tu větu vyznít jako otázku. Čekal na nějaké vysvětlení. Bella mi zírala někam přes rameno. V kapse se mi znovu pohnul mobil.

 

 

U soudu Jessica stále působila jako ta vyrovnaná inteligentní a sexy žena, která nemá zapotřebí pronásledovat svého trochu obtloustlého zadluženého a nezaměstnaného přítele. Prokurátor to ale nemínil vzdát tak snadno. Rozpitvával každou hlásku každé pitomé zprávy, kterou Taylorovi poslala. Ano, teď už jsem nepochyboval, že to byla ona. Jessica ale hrála s přehledem; skoro se omlouvala, že pro vyřešení tohoto případu nemůže udělat víc. A jistě, ta ubohá, na drátě oběšená kočička… I tohle zvládla bez přehrávání. Žádné slzy. Byla lepší. Tak dokonale přemáhala pláč, až si nevědomky rozkousla spodní ret.

Sledoval jsem porotu, jak ji poslouchá s čím dál větší důvěrou. Takhle že by měla zapotřebí někomu vyhrožovat? Ten chlap prostě viděl příliš mnoho špatných filmů. To už se nezaměstnaným pitomcům stává…

Obžalobě se ale nakonec podařilo zdržovat tak dokonale, že soudkyně další líčení odročila na příští středu. Jessica vypadala zklamaně, ale rychle se ovládla.

„Dnes večer u mě?“ naklonila se k mému uchu. Špičkou jazyka se ho dotkla. Prudce jsem se odtáhl a zůstal na ni nechápavě zírat. Po tom, co mi prováděla v posledních třech dnech, se dokáže chovat, jako by se nic nestalo?

„Jess, tohle není nejlepší místo, ale měla by sis s někým promluvit. Ženská jako ty tohle přeci nemá zapotřebí.“

Nakrčila čelo, jako by se hluboce zamyslela. „Tohle mi opakuješ pořád a já vůbec nechápu, o čem to mluvíš, miláčku.“ Teď už mluvila hlasitě. Při jejím posledním slově sebou Bella, která balila spisy z našeho stolu, prudce trhla. Chvíli jsem měl pocit, že Jessice jednu vrazí. Nebo možná mně. Jessica si toho nevšimla. Pohladila mě po stehně.

„Dneska, Edwarde. Máš poslední šanci neudělat si ze mě nepřítele,“ usmála se. Ani přeslazeně, ani výhrůžně. Prostě jen… mile. Zamrazilo mě.

 

 

Nešel jsem k ní, samozřejmě. Další den jsem našel svoje auto postříkané takovým množstvím barvy, že původní lak téměř zmizel. To ale ještě nebyl rozhodující okamžik.

Ten nastal, když se Belle o dva dny později ztratil při venčení v parku Brad Pitt. Chvíli jsem jí ho pomáhal hledat, pak jsem ji tam ale nechal, vyběhl k ní do bytu, vzal si klíčky od jejího auta a rychlostí, která nejspíš dvakrát přesahovala povolený limit, jsem se řítil k Jessice domů.

Nebyla tam, a tak mi nezbylo, než si sednout na schody a počkat na ni. Vrátila se za hodinu, usměvavá a s čerstvě upravenými vlasy. Měl jsem chuť namotat si ty jemné nemelírované pramínky kolem zápěstí a tlouct Jessice hlavou o tepané zábradlí před jejím bytem, dokud neřekne, co udělala s Bradem Pittem.

Nakonec jsem byl trochu přímočařejší; zmáčkl jsem ji pod krkem a přitlačil ji ke stěně.

„Kde je, ty blbá krávo, kde je náš pes!“ opakoval jsem, dokud nezačala modrat. Pustil jsem ji a uskočil od ní, jako by mi teprve teď došlo, k čemu mě málem dohnala. V kapse mi zavibroval mobil. Trhnul jsem sebou a chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že tohle od Jessicy nebude. Bellin hlas zněl rozrušeně a šťastně.

„Mám ho, mám ho! Byl uvázaný na opačném konci parku, je trochu omámený, musel něco sežrat, jedeme k doktorovi. A nezabíjej ji, jo?“ dodala šeptem. Znovu mě bodlo vědomí, jak dobře mě zná.

Pomalu jsem se vydal zpátky k Jessice, chtěl jsem jí už jen domluvit, ale ona vyjekla a prudce vystřelila rukama někam ke stropu.

„Tamhle je kamera. I v bytě mám kamery. Všechno si natáčím, ty hajzle! Ještě se mě dotkni a ten tvůj mazlík z toho nevyvázne jen tak!“ Třásla se. Skoro stejně jako já.

 

 

 

Promýšlel jsem si to dvě noci. I když jsem už od začátku věděl, že nedokážu žít s pocitem, že mě má někdo takhle v hrsti. Když jsem pak do kanceláře prokurátora posílal ten anonym, byla to tak trochu rána naslepo. Nevěděl jsem, co si přeju víc – aby našli záznamy, na nichž Jessica vyhrožuje Taylorovi – protože pak bylo jisté, že najdou i ty se mnou -, nebo aby nenašli nic. I tak bych se ale musel případu vzdát, abych proti ní mohl svědčit. Protože Jessica sice zatím nikoho nezavraždila, ale výraz v jejích očích, když jsem jí říkal, že potřebuje pomoc, už vražedný byl. Nemohl jsem riskovat, že to jednou dotáhne do konce a já s tím budu muset žít do konce života.

Večer před dalším stáním jsem zašel za Bellou. Neuvědomil jsem si, jak je pozdě. Byla už osprchovaná, z konečků vlasů jí kapala voda, a zimomřivě se balila do tlustého županu, ve kterém mi vždycky připadala jako osmiletá holčička. Ovládnul jsem chuť obejmout ji. Ustoupila, abych mohl projít dovnitř.

Beze slova vytáhla z ledničky dvě piva a sedla si k miniaturnímu stolku ve své miniaturní kuchyni. Byl přesně pro dva, tvrdil prodejce, ale nebyla to pravda. I pro dva byl malý. Vždycky jsme u něj do sebe vráželi koleny, i když Bella byla oficiálně prcek. Stalo se to i teď, když jsem ztěžka dosedl na druhou židli. Mimoděk jsem se rukou lehce dotkl její nohy, měla to být omluva, ale ona zachytila mou dlaň a pevně ji stiskla.

„Nepřijdu jen o případ. Nejspíš mě vyloučí z advokátní komory,“ zachraptěl jsem.

Vážně přikývla. Byl jsem jí vděčný, že si odpustila Varovala jsem tě, Já ti to říkala a podobné věty, na které měla plné právo a které by mi určitě řekla ještě před pár týdny. Něco mezi námi se ale změnilo a oba jsme to cítili. Pořád mě pod stolem držela za ruku. Tou druhou odsunula stranou obě piva. Pak se na mě prostě jen dívala, dokud mi to nedošlo.

Naklonil jsem se k ní – ten pitomý stolek mě tlačil do břicha – a políbil ji. Připadal jsem si nemotorný a mladý jako tehdy ve škole a starý, jako by už všechno bylo za mnou, a osamělý, jako by mě život vyplivnul na nejpustším ostrově, a šťastný, že mi to došlo sice pozdě, ale pozdě je přeci lepší než vůbec.

Bylo by tak přirozené vstát, vzít ji za ruku a pak do postele, rozmotat ten pásek na tom jejím pitomým županu a pomilovat ji tak, jak jsem to měl udělat už dávno, ale byl jsem si jistý, že tu správnou chvíli už jsem propásnul.

Pomalu jsem se odtáhl. „Jak dlouho to víš?“ zeptal jsem se tiše. Na chvíli zavřela oči. Stín vlhkých řas zdůraznil tmavé kruhy pod jejíma očima.

„Že tě miluju?“ Řekla to tiše, ale tak klidně, jako by právě malému dítěti dopověděla pohádku.

Zmohl jsem se jen na přidušený výdech.

„Asi tak sedm let?“ usmála se hořce. „Vlastně to vím úplně přesně, ale kdybych to vyklopila, bylo by to ještě trapnější,“ ušklíbla se sama sobě.

„Proč jsi nic…“ Zavrtěla hlavou a rychle mi zakryla ústa.

„O lásku si nejde říct. Měla jsem tě nejvíc, jak to bylo možné. Skoro jsem si zvykla.“ Kdybych ji neznal tak dobře, málem bych jí to uvěřil.

„Ale vždyť jsi musela poznat, že tě taky… miluju.“ Poprvé to znělo zvláštně. V tomhle bytě a mezi námi dvěma… nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.

„Posledních pár měsíců jsem měla pocit, že… že se na mě občas podíváš jinak. Jenže pak…“

„Pak jsem si začal se Stanleyovou a všechno podělal.“ Nepřikývla, jen sklopila hlavu. Vytáhla ruku zpod stolu. Ta moje tam zůstala; ochablá a opuštěná, jako by bez jejích prstů neměla žádný smysl.

Zhluboka se nadechla. „Chodím už pár týdnů s Mikem Newtonem. Snažil se tak dlouho a já… samota je v pohodě, ale samota ve dvou mi najednou připadala nesnesitelná. Nechci mu ublížit, Edwarde, takže…“

Odešel jsem od ní a byl jsem si jistý, že těsně za sebou slyším, jak se můj svět hroutí do obří černé díry. Jen jsem nechápal, že nepozřela i mě.

 

 

Odjel jsem o týden později. Forks. Příšerná díra kdesi ve státě Washington. Místní právník před penzí hledal asistenta. Vyřizování mrňavých dědictví, sepisování závětí, sem tam nějaký ten rozvod.

Svůj poslední rozhovor s Bellou jsem si přehrával pořád dokola. Přesto mě teprve po měsíci napadlo, že ta její poslední nedokončená věta by možná mohla mít konec, který by mě nebolel jako zubatá dýka zabodnutá přímo v žaludku.

Napadlo mě to uprostřed noci, ale nedokázal jsem čekat do rána.

„Hmm?“ vydechla napůl spící do telefonu.

„Bello, to jsem já.“ Třásl se mi hlas, ale tohle přeci byla Bella. Můj nejlepší přítel. Moje dokonale utajená láska. Nebude se mi smát.

„Edwarde, je všechno v pořádku?“ Zdála se mnohem probranější. A ne, vůbec nic nebylo v pořádku, ale ona měla nejspíš na mysli, jestli mi právě vlak neujel obě nohy.

„Omlouvám se, že volám v tak nemožnou hodinu. A omlouvám se, že volám tak pozdě, ale víš, Bello, napadlo mě, když jsi minule říkala, že mu nechceš ublížit, řekla jsi takže a nedopověděla jsi to. Víš, jen jsem si říkal, znamenalo to Nechci mu ublížit, takže Edwarde zmiz do pekla a už se nikdy nevracej, nebo…“ Zarazil jsem se, potřeboval jsem se nadechnout. Bella ani nedutala.

„Nebo to mohlo znamenat Nechci mu ublížit, takže pokud si svými city ke mně nejsi úplně jistý, tak zmiz do pekla a už se nikdy nevracej?“ Pořád jsem měl málo kyslíku, ale i tak jsem zadržel dech, abych slyšel jakýkoliv náznak odpovědi z její strany.

Rozbrečela se.

Isabellu Swanovou, tu krásnou chytrou holku s ostrým jazykem jsem znal sedm let, ale nikdy jsem ji neviděl brečet. Pokud jsem si doteď myslel, že nemůžu být vyděšenější, pletl jsem se.

„Bello, ježíši, co jsem…“

„Před týdnem jsem dala výpověď,“ vzlykla, ale najednou to neznělo nijak zoufale. „Trvalo mi skoro měsíc, než jsem zjistila, kde teď žiješ. Mám sbaleno a zítra v osm ráno mi to letí do Seattlu. Takže mě prosím nech vyspat, nebo budu celé odpoledne protivná. Znáš mě, když se nevyspím, nestojím za nic.“

Přistihl jsem se, že vydávám nějaké zvuky. Nejspíš jsem taky brečel, ale do toho jsem se nekontrolovatelně smál.

„Myslíš, že bys mě mohl vyzvednout na letišti?“

„Bože, Bello, miluju tě, miluju tě nejspíš od chvíle, kdy jsem z tebe viděl jenom nohy na těch schodech před knihovnou. Jsi neuvěřitelná, jsi cvok, jsi génius, jsi nejvtipnější holka na celém podělaném světě, jsi chytrá a tak krásná…“

„Hele zpomal,“ přerušila mě. I do jejího pláče už se dostal smích.

„Pokud spolu máme být, ráda bych zůstala u starého rozdělení rolí.“

He? Asi toho na mě bylo moc, ale nepochopil jsem, co tím myslí.

„Já budu ta chytrá, ty budeš ten krásný.“ Znovu se rozesmála.

 

 

Když jsem ji druhý den konečně držel, měla na tváři pořád ten noční úsměv. Poznal jsem ho pak už vždycky. Možná proto, že jsem se pokaždé postaral, aby nezmizel na moc dlouho.

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

eMuska

17)  eMuska (09.08.2013 23:26)

tromi vecami som si absolútne istá. po prvé: tvoj Edward ako človek je skvostný. po druhé: jedna moja časť, a ja neviem, nakoľko veľká táto časť je, strašne túži nikdy ťa neprestať čítať. a po tretie: som do tvojich vecí bezvýhradne a neodvolateľne zamilovaná...

Rowana

16)  Rowana (09.08.2013 22:52)

Ambro, a mohla bych se, prosím, zeptat, co to bylo za knížku?

ambra

15)  ambra (09.08.2013 19:11)

Berunky, moc děkuju. Trošku jsem se potřebovala vypsat z jedné smutné knížky;) .

Silvaren

14)  Silvaren (09.08.2013 01:12)

Buch buch, buch buch, Ambří. Moc se ti povedla! Až se mi srdíčko třepetá z toho zdánlivě obyčejného a krásného, co jsi schovala mezi řádky. Moc a moc díky za Tvou další dokonalost.

leelee

13)  leelee (08.08.2013 22:00)

dobře, až příště v práci uvidim něco novýho otevřu to hned, protože představa že sem tohle vyměnila za úklid skladu no to snad ani neni možný
Brad Pit jako nejošklivější pes z vrhu
Jessica u tebe bude vždycky stíhačka ale její popis je čím dál propracovanější a lepší
prostě ideál
Q

Linfe

12)  Linfe (08.08.2013 21:16)

Dnes 15:00 povídka od Ambra.....hm okey povídky jednorázové....fajn...počkat? Jednorázové? To jako, že to má začátek a KONEC? ...Tak to jo :-) S chutí jsem se do toho pustila a bylo to skvělé, super, lehce napsané a přeče to říkalo tak moc. Miluju Brada Pitta Kdyby ses rozhodla napsat toho víc, co má konec, budu tvůj /jsem tvůj velkej fanda. Díky za super povídku před spaním.

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (08.08.2013 20:48)

Ambra,dnes som čítala tvoju poviedku sediac v jazere a riskujúc,že mi mobil padne do vody. Ale nepadol a ja som ju úspešne dočítala. Zaujímavá,krásna poviedka. Na takom malom
priestore vyjadriť tak veľa je talent,ktorý ty nesporne
máš. Pekne si opísala Edika-truhlíka,ktorý nevidí pre oči
svoju veľkú lásku. No čo už,typický chlap,hlavne že ho osvietilo a záver bol
ako má byť,čiže happy end

Rowana

10)  Rowana (08.08.2013 20:36)

Ambruš, právě jsem se roztekla. A přísahám, že to není tím vedrem.
Ten příběh je tak úžasně lidský. Takové věci se občas stávají. Už teď vím, že na ním budu přemýšlet nejen dnešní večer, ale i celý zítřejší den, až budu ve skládku popisovat šanony.

MisaBells

9)  MisaBells (08.08.2013 19:43)

Nepřímý zásah bych rozhodně neoznačila za "cosi", jako jsi to udělala ty. Každopádně mě tvé "cosi" zaujalo a rozklikla jsem tě. (Hm, ehm, no, však se chápeme.) A nelituju toho. Mrzí mě jen, že nejsem schopná dát dohromady vhodná slova, která by shrnula tu emoční kolizi uvnitř mne. Jelikož jsi to ty, tak nemá cenu rozebírat, zda to bylo plynulé, navazující, poutavé a čtivé. Musela bych si nafackovat, kdybych řekla, že nebylo. Postavení Edwarda (sakra, dneska mi to ale jde!) do jiné role, vytrhnout oba z jejich upířího prostředí a vytvořit jim v jednorázovce zcela nové životy, a přitom na konci nezpůsobit katastrofu... klobouk dolů. Takže Nepřímý zásah bych neoznačila za "cosi" ale za majstrštik a přímý zásah. Jsi skvělá.

KalamityJane

8)  KalamityJane (08.08.2013 19:17)

á, nádhera. Obvykle nezůstávám v práci dobrovolně přesčas, ale představa, že bych přestala a dočítala až doma mě upřímně vyděsila :D Děkuju za pohlazení a vylepšení příšerného dne.

emam

7)  emam (08.08.2013 19:06)

Jak to děláš, že v několoika slovech vystihneš toho tolik?

Kate

6)  Kate (08.08.2013 18:59)

Já chci taky! :D Krásné, celou dobu jsem se usmívala a mám z té povídky vážně dobrý pocit. Den je hned krásnější.

5)  Anna43474 (08.08.2013 17:47)

Kim

4)  Kim (08.08.2013 17:43)

Tohle mi asi nebudeš věřit, ale cítila jsem v kostech, že něco chystáš a... nezklamala jsi. Další naprosto úchvatná a geniální povídka, ke který se budu často vracet.
Děkuju za krásné počtení, hlatala jsem každičké slovo a naplno si ho užívala. Jsem nadšená.
Jsi mistr, ambro!

3)  marcela (08.08.2013 17:20)

Mazlila jsem se s každým Tvým napsaným slovem.Je to nádherná povídka.

Hanetka

2)  Hanetka (08.08.2013 15:59)

Ambruško... jejda, to bylo něco! Vyvalte sudy, ambra is back! A ve své nejlepší formě!

To jsem dneska potřebovala jako sůl. Díky.

1)  BabčaS (08.08.2013 15:51)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek