Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Rekonvalescence

Bella:

Probudila jsem se do vůně slaniny a vajíček. Chvíli trvalo, než jsem od sebe dokázala odlepit víčka, ale nakonec se mi to podařilo. Musela jsem párkrát zamrkat, abych si přivykla na světlo, a taky abych si uvědomila, kde jsem. Ulevilo se mi, když jsem uviděla svůj pokoj. Snažila jsem se uspořádat si myšlenky a vzpomenout si na včerejšek. Vybavovaly se mi jenom útržky. Les… bezmoc… medvěd… bitva… Edward… UPÍR. To poslední slovo mi v hlavě svítilo výstražnou rudou barvou. Edward se mi včera přiznal, že je upír. Upír, ale co to znamená? Upíry jsem znala jenom z filmů a nevypadali zrovna mile, což se o Edwardovi říct nedalo. Edward vypadal spíše jako anděl. Upír! Upír! Upír! Tohle slovo mi znělo v hlavě, dokud mě nevyrušilo zaklepání.

„Dále,“ řekla jsem podivila se nad svým ochraptělým hlasem.

„Ahoj! Přinesl jsem ti něco k jídlu a pití,“ ozvalo se zároveň s otvíráním dveří – Edward. Ach ne, netušila jsem, že ho uvidím tak brzo. Podal mi tác s míchanými vajíčky a džusem. Sklenici džusu jsem ihned vypila a doufala, že tím navrátím svému hlasu tu správnou melodii.

„Děkuju,“ usmála jsem se. Povedlo se, hlas jsem měla zpátky. „Co tady vůbec děláš? A co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Ty si vůbec nic nepamatuješ?“ podivil se. Tohle byla šance oddálit rozhovor o upírech. Teda pokud se mi nepřizná znova.

„Ne, já­… poslední věc, kterou si pamatuju je, že jsem nám vařila oběd,“ vysvětlila jsem. Řekla jsem mu pravdu. Jenom jsem zatajila pár drobností. V jeho očích se objevilo zklamání, ale i radost.

„Já toho moc nevím. Přijel jsem právě, když od tebe odcházel nějaký kluk a ty ses potom sesypala ve dveřích. Když ses trochu uklidnila, chtěla jsi zůstat o samotě, tak jsem odjel. Večer mi volal tvůj otec, že jsi se šla projít a ještě ses nevrátila. Šel jsem tě hledat. Našel jsem tě náhodou. Měl jsem prostě štěstí,“ usmál se.

„To spíše já,“ odporovala jsem.

„Byla jsi hluboko v lese a třásla ses zimou, tak jsem tě odnesl domů. Charlie musel do práce, tak jsem se nabídnul, že tady budu, kdyby ses vzbudila,“ vysvětlil. Super, žádná zmínka o medvědech a upírech. Měla jsem čas na rozhodování. Teď jsem ale přemýšlela na tím, který kluk mě dokázal takhle rozhodit. Nevybavovala jsem si jedinou část našeho rozhovoru.

„Edwarde?“ zašeptala jsem. Vzhlédl. „Jak vypadal ten kluk?“ Bylo vidět, že vzpomíná nerad.

„Byl o trochu vyšší než ty, měl tmavě hnědé vlasy, černohnědé oči.“ Po jeho popisu se mi už skoro všechno vybavilo – Brian.

„Ach ne,“ povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy.

„Nechceš mi říct, kdo to je?“ zeptal se.

„Ach­… ano,“ vzpamatovala jsem se. „Jmenuje se Brian. My­­… kdysi jsme spolu chodili, ale potom mě nechal kvůli jiné a letos v létě se s rodiči přestěhoval do Evropy. Jeho otec ale dostal práci zase tady, tak se nastěhovali zpátky. Byl za mnou, abych mu odpustila. Chce, abych se k němu vrátila, ale já nemůžu,“ řekla jsem a utřela si slzy, které mi spadaly z očí.

„Hodně ti ublížil. Nechceš to zažít znova, že?“

„To ano, ale hlavně ho už nemiluju. Uvědomila jsem si, že kapitola s Brianem je už dávno za mnou. Teď začínám žít novou a nechci, aby se mi do ní pletl.“

„To chápu,“ usmál se. „Málem bych zapomněl, došel vám džus, zajedu koupit nový. Mám vzít ještě něco?“

„To je dobré, nikam nejezdi. Bez džusu to chvíli vydržím.“

„Carlisle říkal, že máš dostávat hodně vitamínů, což zahrnuje i pití džusu,“ nedal se odradit.

„Džus bude stačit,“ usmála jsem se a on mi úsměv opětoval.

„Do hodiny jsem tady,“ řekl a odešel. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Počkala jsem až odjede z naší příjezdové cesty a pustila jsem počítač. Snažila jsem se najít nějaké informace o upírech. Bohužel jsem nic nenašla. Všichni byli buď zničeni před mnoha lety, nebo to byly jen smyšlené příběhy. Jediné, co o upírech vím, je, že nesmí na denní světlo, zabije je kolík do srdce nebo svěcená voda, bojí se kříže a mají dva dlouhé špičaté zuby. Kolík do srdce nebo svěcenou vodu jsem nezkoušela, ale dva dlouhé zuby nemá a denní světlo mu neublíží. Možná mi lhal. Možná není upír. Ale jak potom mohl přeprat toho medvěda? A proč by mi v tomhle lhal? Z hloubání mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Škubla jsem sebou a v rychlosti vypnula počítač a vrátila se do postele.

„Dále,“ pozvala jsem dotyčného s proudem kašle. Super, tohle mi ještě chybělo. Do pokoje vešel Edward s krabicí džusu, 2 pomeranči a velkou čokoládou.

„Tohle tě snad uzdraví rychleji,“ usmál se.

„Doufám,“ řekla jsem a znovu zakašlala. Otevřel krabici džusu a nalil mi novou sklenici.

„Edwarde­…“ začala jsem a sbírala odvahu na své otázky.

„Ano?“ usmál se a já zapomněla, co jsem chtěla říct. Posadila jsem se a pořádně se zachumlala do deky.

„Musím s tebou mluvit,“ soukala jsem ze sebe mezi přívaly kašle. Shrnula jsem deku z boku postele, aby se mohl posadit. Pochopil a posadil se vedle mě.

„Poslouchám.“

„Já­… neřekla jsem ti tak docela pravdu,“ začala jsem a v jeho očích viděla plno otazníků. „Pamatuju si pár ústřižků ze včerejška a… Edwarde, to, co jsi mi včera o sobě řekl, je to všechno pravda? Opravdu jsi upír?“ zeptala jsem se. Už jsem to nemohla dál odkládat, ale zároveň jsem se bála odpovědi.

„Ano,“ zašeptal, „je to pravda.“ Takže kluk, kterého miluju, je upír. Tohle se může stát jenom tobě, Isabello!

„Promiň, měl jsem ti to říct dřív, ale máme to zakázáno,“ řekl smutně.

„Takže ty i celá tvoje rodina?“ Přikývl.

„Měl bych jít. Pochopím, když se mě budeš stranit. Jenom chci, aby jsi věděla, že bych ti nikdy nedokázal ublížit. Nemohl bych,“ řekl se skloněnou hlavou a mířil ke dveřím.

„Počkej,“ zadržela jsem ho. Nemohla jsem ho nechat jít. Ne teď. „Nechoď! Nechci se tě stranit. Nebojím se. Ani nevím, čeho se bát. Nic o vás nevím. Boříte polovinu mýtů, které o upírech znám. Nemáte po stranách dva dlouhé zuby, denní světlo vám neuškodí a pochybuju, že kolík do srdce nebo svěcená voda ano. Krom toho, z upírů má jít strach, mají mít obličej vraha, ale vy jste nádherní,“ chrlila jsem ze sebe a kupodivu mě nezastavil jediný záchvat kašle.

„Chceš pravdu, Bello? Chceš o nás vědět všechno? Opravdu všechno?“ zeptal se s mírným úsměvem na rtech.

„Úplně všechno,“ přitakala jsem.Vrátil se zpátky na postel.

„Řekni mi, Bello, čím se na první pohled odlišujeme od ostatních?“ zeptal se. Pořádně jsem si ho prohlédla a zamyslela se.

„Oči, bledá kůže a jste nadpozemsky krásní,“ řekla jsem a zčervenala. Zasmál se.

„Přesně tak, Bello! V těle nám nekoluje žádná krev, která způsobí zrůžovění kůže a její teplotu. Proto jsme bledí a ledoví. Zapříčinila to naše přeměna.“

„Přeměna?“ podivila jsem se.

„Někteří upíři – a je jich většina – nejsou jako my. Když se napijí z člověka, ale nevysají ho celého, přemění se v upíra. Proto jsme tak krásní a voníme vám. Je to na vábení kořisti, jakoby nám nestačila obrovská síla a rychlost. Přeměna je hrozně bolestivá. Celé tělo je jako v jednom ohni a to vše trvá zhruba 3 dny. Tři dny nemyslíš na nic jiného, než že chceš zemřít, aby ta bolest konečně přestala. Třetí den se bolest začne zmenšovat až zůstane jenom v srdci. To takový žár nevydrží a přestane bít. Tím začíná tvůj nový život – upíří život. Vlastně se to životem ani nedá nazývat. Zlepší se ti všechny smysly a v krku máš neuvěřitelný oheň – toužíš po krvi.“ Nasucho jsem polkla. Nějak jsem neuvažovala nad jednou věcí, nad nejdůležitější věcí  - upíři se živí lidskou krví.

„Říkal jsi, že jsou jiní než vy. Jak jsi to myslel?“ ptala jsem se, ale neměla jsem strach. Nedokázala jsem ho mít.

„Já a moje rodina se neživíme lidskou krví. Říkáme si vegetariáni. Přežíváme na zvířecí krvi. To zapříčinilo zbarvení našich duhovek do zlata.“

„Ta změna barvy očí, to není žádná vada, že?“ Zakroutil hlavou.

„Když ucítíme neodolatelnou vůni krve, když pocítíme velice silnou touhu, zbarví se naše oči do černa.“

„Takže tenkrát, když jsme se viděli poprvé v biologii-“ nechala jsem větu nedokončenou.

„Máš silnou vůni. Silnější než kterýkoli jiný člověk. Měl jsem co dělat, abych touze po tvé krvi nepodlehl. Později se mi tvá vůně stala drogou. Stále cítím ten silný oheň v krku, když jsem s tebou, ale dokážu ho ovládat, zvítězil jsem nad ním.“

„Asi bych se teď měla bát, ale… já žádný strach necítím,“ řekla jsem a podívala se do jeho hlubokých očí.

„Obyčejný člověk by se bál. Ale ty nejsi obyčejná.“ Chtěl ještě něco říct, ale potom si to rozmyslel. Vstal a zadíval se na dveře. Za chvíli někdo zaklepal.

„Jak-?“ podívala jsem se na Edwarda.

„Je ještě hodně věcí, které nevíš,“ usmál se. Přikývla jsem.

„Dále.“

„Ahoj, holčičko! Jak je ti?“ vletěl do pokoje Charlie, jako velká voda.

„Už bych měl jít. Brzo se uzdrav,“ usmál se na mě Edward.

„Děkuju za všechno,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Děkuju, že jste se mi o Bellu postaral. Vzal jsem si v práci  volno, takže se o ni od zítra postarám sám.“ Ne, tati!!! Proč? Sakra, takhle jsem zítra mohla být s Edwardem. Otázkou zůstává, jestli by Edward chtěl být se mnou.

„Rádo se stalo,“ usmál se Edward naposledy a odešel.

„Bello, co jsi to včera prováděla?“ zeptal se Charlie starostlivě.

„Promiň, tati. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Nějak jsem nepřemýšlela kam jdu. Když jsem si to uvědomila, bylo pozdě. Nemohla jsem najít cestu zpátky,“ vysvětlila jsem mu.

„Co se stalo? Nikdy jsi neměla problém se svými myšlenkami.“ S Charliem jsme nikdy neměli vztah, kde bychom si všechno říkali, ale když chtěl, uměl být otravný.

„Brian se vrátil,“ řekla jsem a zvedla hlavu. „Jeho otec dostal své staré místo. Včera byl tady. Chce se ke mě vrátit.“

„Ach, teď už to chápu,“ řekl Charlie a objal mě. V tom mi zazvonil mobil.

„Ahoj, Angelo!“ řekla jsem do telefonu.

„Ahoj, Bello! Proč jsi nebyla ve škole?“

„Jsem nemocná,“ vysvětlila jsem a na potvrzení svých slov jsem zakašlala.

„Mohla bych se za tebou dneska stavit? Musím s tebou mluvit.“

„Samozřejmě, budu ráda.“

„Skvěle, do hodiny jsem u tebe.“

„Těším se,“ řekla jsem do telefonu a položila jej.

„Angela za mnou přijede,“ oznámila jsem Charliemu. Přikývl.

„Půjdu si udělat něco k snědku. Chceš taky?“

„Ne, díky. Edward už se o to postaral,“ řekla jsem a ukázala na prázdný talíř na mém stole.

„Vypadá to že si rozumíte,“ usmál se.

„Ano, jsme dobří kamarádi.“ Přikývl a úsměv se ztratil. Evidentně chtěl slyšet něco jiného. Něco, co bych mu s radostí řekla, kdyby to byla pravda – a sice, že s Edwardem chodím.

„Až přijde Angela, pošli ji nahoru,“ řekla jsem mu, než stihl zavřít dveře.

Za necelou hodinku někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla jsem ochraptěle a posadila se.

„Ahoj, Bello!“ usmála se Angela sotva vstoupila.

„Ahoj, Ang!“

„Něco jsem ti donesla,“ usmála se a podala mi balíček bonbonů a čokoládu. „Ale vidím, že nejsem první,“ dodala, když se podívala na můj noční stolek.

„Tohle mi pomáhá k rychlejšímu uzdravení. Děkuju,“ usmála jsem se a uvolnila jí místo na konci postele. Sedla si do tureckého sedu a nervózně si třela ruce.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„Ano, teda ne! Když já sama nevím,“ sklonila hlavu.

„Angelo, co se stalo?“ Netušila jsem, co ji mohlo takhle vyvést z míry. Možná se rozešla s Benem, nebo…

„Pane bože, ty jsi těhotná!“ Neptala jsem se, oznámila jsem jí to. Vytřeštila na mě oči.

„Ne, Bello! Nestraš!“

„Uffff…“ oddechla jsem si.

„Víš, tohle se týká spíše tebe,“ řekla potichu.

„Mě? No tak, Angelo, řekni mi to,“ prosila jsem ji.

„Dobře,“ řekla a zhluboka se nadechla. „Dneska jsem stála na parkovišti a kolem mě projel hnědý mustang,“ vychrlila ze sebe. Věděla jsem na co naráží, tímhle autem jezdíval Brian.

„Já vím, že je Brian tady,“ usmála jsem se

„O-opravdu?“ podivila se. Přikývla jsem.

„Včera byl u mě. Chtěl, abych se k němu vrátila,“ vysvětlila jsem.

„A?“

„A… nevrátím,“ řekla jsem s úsměvem.

„Nemůže za tvé rozhodnutí jiný kluk?“ zeptala se a na tváři se jí konečně objevil úsměv.

„Možná?“ svedla jsem svou odpověď do otázky.

„A kdyby ano, jmenoval by se Edward Cullen?“ naléhala a úsměv se jí stále rozšiřoval. Mlčela jsem, jenom jsem se víc a víc usmívala.

„Ááááááá… Bello, já jsem to věděla,“ vykřikla a objala mě.

„Klid, Angelo! Jsme dobří kamarádi a já naše kamarádství nebudu kazit, když si nejsem jistá jeho city,“ oznámila jsem jí, což zapříčinilo zmizení jejího úsměvu.

„Takže mu nic neřekneš?“

„Zatím ne. Stejně si nemyslím, že ke mně něco cítí,“ vzdychla jsem si.

„Ty jsi do něho hodně zamilovaná, co?“

„Ani nevíš jak!“ usmála jsem se smutně.

„Raději změníme téma,“ navrhla Ang. „Co jsi dělala, že jsi nachladla? Včera jsi byla v pořádku. Myslela jsem si, že chybíš kvůli Briana, ale potom jsem ti volala a ty jsi řekla, že jsi nemocná. Edward dneska taky nebyl ve škole, takže jsi o moc nepřišla.“ Zrovna velká změna tématu tohle nebyla.

„Já vím, že tam nebyl,“ usmála jsem se.

„Ty jsi s ním mluvila?“

„Asi bych ti měla říct, co se včera stalo, aby jsi to pochopila.“ Přikývla. Popsala jsem jí celé odpoledne od příjezdu ze školy. Vynechala jsem jenom medvěda a Edwardovo upírství.

„Páni, takže on se o tebe dneska celý den staral?“

„Jo, ale od zítra si Charlie vzal volno, takže mi volné chvilky s Edwardem razantně zkrátil,“ řekla jsem naštvaně.

„Až se uzdravíš, zase ho budeš potkávat ve škole,“ povzbudila mě.

„To ano,“ souhlasila jsem.

„Já už půjdu, Bell. Brzo se uzdrav,“ řekla a objala mě.

„Za chvíli mě máte zpátky,“ usmála jsem se.

„Jo, ještě jedna věc,“ zastavila se ve dveřích. „Škola pořádá Vánoční ples. Půjdeš?“

„Další ples? Víš, že já a tanec nejdeme dohromady. Takže ne, nejdu.“

„Ani s Edwardem?“ zeptala se s nadějí v hlase. Mlčela jsem. Tanec jsem nesnášela. Nezranila bych jenom sebe, ale hodně lidí okolo. Na druhou stranu, kdybych tam šla s Edwardem…

„Přemýšlej o tom,“ řekla a odešla.

Slyšela jsem, jak se loučí s Charliem, a potom už nastartování jejího auta. Hned potom jsem se vyhrabala z postele a dala si horkou sprchu. Přestože jsem byla zabalená do dvou dek a Charlie topil, stále jsem se klepala zimou. Po sprše jsem na sebe hodila tričko na spaní a šla si lehnout. Probudilo mě něco ledového na mé tváři. Bylo ještě trochu světla, ale přesto jsem moc neviděla.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit,“ omluvil se mi sametový hlas.

„To nevadí,“ usmála jsem se.

„Přijel jsem s Carlislem, chtěl tě vyšetřit, ale spi dál. Přijdeme zítra,“ šeptal.

„Ne, já… jenom na sebe něco hodím a jsem dole,“ řekla jsem v rychlosti a hrabala se z postele. Edward se jenom uchichtnul a zmizel. Našla jsem nějaké slušné kalhoty a tričko a vyšla ze dveří. Překvapilo mě, že Edward čekal u schodů, ale nenechala jsem to na sobě znát. V obýváku už na mě čekal Carlisle.

„Neměl jsi ji budit, Edwarde,“ káral ho Carlisle.

„Já nechtěl-“ bránil se Edward, ale já ho přerušila.

„To nevadí. Na spánek mám času dost,“ snažila jsem se usmát, ale rty se mi zkřivily do něčeho neurčitého.

„Dobře, tak začneme,“ usmál se Carlisle. Prohmatával mi krk, díval se do něj, poslouchal jak dýchám a párkrát po mě chtěl, ať zakašlu. Trvalo to asi pět minut, ale já se třepala zimou. Najednou jsem na sobě ucítila deku. Podívala jsem se za sebe a střetla se s Edwardovým pohledem.

„Děkuju,“ řekla jsem a lehce se usmála.

„Pár dní si ještě poležíš doma, ale naštěstí to není zápal plic. Teplé čaje, vitamíny a hodně dek a budeš brzo zdravá,“ oznámil Carlisle svou diagnózu.

„Nebojte, postarám se o to,“ zabručel Charlie.

„My půjdeme. Brzo se na tebe zase přijdu podívat, Bello!“ řekl Carlisle.

„Nashledanou,“ zabručel znovu Charlie.

„Nashledanou,“ odpověděl Carlisle.

„Dobrou noc,“ usmál se Edward dívajíc se na mě.

„Dobrou, a děkuju za všechno,“ řekla jsem a zívla.

„Není zač, ale teď už by ses měla vrátit zpátky do postele,“ usmál se Carlisle a já s radostí přijala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Andrea9435

7)  Andrea9435 (31.03.2012 12:02)


mohla by byť aj dáka nočná návšteva...
hneď sa vrhám na ďalšiu kapču aká som nedočkavá...

mima19974

6)  mima19974 (02.05.2010 15:18)

kraasne
x DD

5)  Pegí (25.04.2010 10:37)

krásnej díleček....mooooc se těšim na další....schválně jak se ten jejich vztah vyvine :) zajímalo by mě jestli bude zase Edward u Belly v noci :)

Popoles

4)  Popoles (25.04.2010 01:52)

Paráda. Jsem natěšená napokračování :)

3)  Jesska (24.04.2010 21:48)

Ta se má :)
Moc krásná kapitolka, už se těším na další! ;)

Evelyn

2)  Evelyn (24.04.2010 20:35)

Krásný díl :-) Asi ho dám přečíst svému muži, aby věděl, jak se o mě starat, až budu nemocná :-)

sakraprace

1)  sakraprace (24.04.2010 12:21)

Krásné, Ach jo, šla bych hned marodit, kdyby se o mne někdo takhle pěkně staral :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek