Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Jak asi dopadne odpoledne u Alice. :)

Přeji příjemné čtení. Vaše Jeanine ♥

7. Den s Alice

 

Edward:

„Volala Alice, Edwarde. Přijede sem i s Bellou a chce, abys někam zmizel,“ řekla mi Esmé.

„Proč mi to ta Alice dělá. Ví, že chci být s ní a ona mi to prostě nedovolí,“ zanadával jsem.

„Myslí to dobře Edwarde, musí ji připravit na to, kdo jsme,“ usmála se na mě chápavě.

„Já vím, díky.“ A šel jsem do garáže pro svého Aston Martina. Dupl jsem na plyn a vzdaloval se svému domovu, ale kam pojedu? Prostě někam daleko, nebo se neudržím, vrátím se a pak se na ní vrhnu a štěstím ji rozmačkám. Zasmál jsem se té představě a jel jsem dál.

 

Bella:

„Proboha, tady vážně bydlíš? To je nádhera,“ zírala jsem s otevřenou pusou na jejich velký prosklený a nádherný dům.

„Carlisle si jako doktor dost vydělá a Esmé je architektka, takže to nebyl zas takovej problém,“ vysvětlovala, když zajížděla do garáže.

„Páni, vy máte aut,“ zírala jsem zase.

„Každý máme svoje, je to pohodlnější. A tohle je můj mazlíček,“ stáhla plachtu z jednoho z nich.

„Doufám, žes to nemyslela doslovně,“ ozval se nějaký hlas za mnou.

„Jasně, že až po tobě, Jazzi. Bello, tohle je můj Jasper,“ a běžela ho políbit.

„Ahoj Jaspere, ráda tě poznávám,“ pozdravila jsem slušně.

„Bello,“ políbil mě na tvář. Byl jako led, ale nebylo to nepříjemné.

„Ostatní už na vás čekají,“ upozornil Alice a chytil ji za ruku. Ona pak chytla mne a táhla mě za sebou, má taky strašně ledový ruce. Předtím jsem si nějak nevšimla.

Když jsme vešli do haly, představila mi zbytek rodiny.

„To jsou naši adoptivní rodiče Carlisle a Esmé, no a tohle je Rosalie a Emmett,“ ukazovala na ně postupně rukou. Všichni byli tak dokonale krásní, že jsem nevěřila vlastním očím. Jako rodina z nějaký telenovely.

„Ahoj, jsem Bella,“ pozdravila jsem je hromadně.

„Tak už jste se seznámili a my jdeme ke mně. Rose, jdeš taky? Poradíš nám,“ táhla mě po schodech nahoru.

„Jasně jdu, víš, že mám ráda tvé panenky na hraní,“ spiklenecky se usmála a já dostala strach, co mě asi čeká.

Rose vypadala jako modelka z titulní strany časopisu. Byla oblečená jako Barbie, růžovej svetr, bílé kalhoty a růžové boty na podpatku. Vlasy měla dlouhé, blonďaté a oči, ty byly zvláštní, byly modré, ale skrýval se v nich takový zlatavý nádech. Vešly jsme do Alicina pokoje, no spíš to byla obrovská šatna, plná ramínek s oblečením od různých návrhářů. V jednom rohu místnosti byl stůl s lampou a na něm leželo pár návrhů. Naproti viselo obrovské zrcadlo.

 

„Tak Bello, máš nějakou představu o tom, kým bys na Valentýna chtěla být?“ zeptala se Alice.

„No, vlastně jsem doufala, že to víš ty.“

„Co myslíš ty, Rose?“ mrkla na ni.

„Zkusila bych ty černé šaty, hodí se k její osobnosti,“ radila hned Rosalie. Očividně se v oblečení perfektně vyznaly. Alice už tahala ze skříně obrovský pytel.

„Tak svlíkat do spodního prádla Bello!“ poručila mi a tahala spousty černé látky z toho pytle, „máš štěstí, že jsem je teď nedávno přivezla z Francie, jinak by to bylo složitější a musela bych je na rychlo objednat,“ jako by počítala s tím, že se poznáme a budeme kamarádky.

„No ne, ty jsou nádherný. Alice, ty mi nemůžeš půjčit, co kdybych je zničila.“ Šaty vypadaly přesně jako ty na mých plakátech s gothik tématikou, co jsem bohužel nedopatřením zapomněla ve Phoenixu.

„Ale prosím tě. Já bych je stejně nemohla nosit, zkus je!“ a pomáhala mi, se do nich nasoukat.

„Perfektní, co říkáš Rose?“ usmála se na ní.

Rose vstala a stočila mi vlasy do drdolu.

„Paráda, sedí přesně, uděláme jí prstýnkovou trvalou a takhle jí to sepneme,“ naznačila rukou, „si z ní chlapec sedne na prdel,“ pokračovala ještě.

„Rose!“ okřikla ji Alice.

„A kdo, že si ze mě sedne na prdel?“ musela jsem se zeptat.

„No přece každej, kdo tě uvidí, vypadáš jak upíří královna, šperky ti vyberu a počítej s tím, že tě vyzvednu minimálně 3 hodiny před plesem,“ odpověděla mi Alice.

„Jsou skvělý Alice, děkuju ti.“ A začala jsem se nakrucovat před zrcadlem a holky se mi strašně smály.

„A v čem půjdete vy?“ obrátila jsem se na ně.

„Rose s Emmem jdou za Kočičí ženu a Batmana a já s Jazzem jdem za Draculu a jeho oběť. Dobrý ne?“ vychrlila na mě Alice.

„Víš, že nemám ráda upíry, Alice. Jak můžeš bejt z nich tak nadšená,“ pokárala jsem ji a zatvářila jsem se smutně při vzpomínce na to, co mě do Forks přivedlo.

„Promiň Bells, ale já toho o upírech vím hodně, ani bys nevěřila co všechno a všichni nejsou tak špatní, jako ten, co ti zabil mámu. Jsou upíři, co se lidskou krví vůbec neživí!“ přesvědčovala mě a mně začala stékat slza po tváři.

„To se ti povedlo Alice, nechám vás o samotě,“ řekla Rose a odešla.

„Promiň Bello, vím, že je to čerstvé, ale já jsem to myslela dobře. Musíš se přes to přenést,“ začala mě konejšit.

„To nejde Alice, nedokážeš si představit, jak strašně ho nenávidím, pojď se bavit o něčem jiném, nebo ti tu budu bulit a zničím ti ty šaty,“ chtěla jsem změnit téma.

„Když myslíš, ale stejně si myslím, že jsi k upířím vegetariánům nespravedlivá,“ začala zase jako by jimi byla posedlá.

„Alice, všichni upíři jsou stejní. Můj názor nezměníš! Tečka,“ řekla jsem důrazně.

„Neznáš je, tak nemůžeš soudit!“ hádala se se mnou.

„Alice pokud chceš být moje kamarádka, tak toho nech a nebo mi pomoz ho zabít. Když toho o nich víš tolik,“ požádala jsem ji o pomoc.

„To pro tebe ráda udělám. A jak to chceš dokázat, když to člověk nedokáže. Jacob a ostatní ho určitě dostanou. Vůbec se jím netrap,“ uklidňovala mě zase.

„Alice, když já jsem to mámě slíbila, že ji pomstím. Já sama a né někdo jiný!“ naléhala jsem.

„Bello, drahoušku už na to nemysli, to jsem fakt nechtěla. Změníme téma, jo?“

„Dobře, tak mi pověz, jak ses seznámila s Jasperem,“ ušklíbla jsem se na ni a snažila se na to nemyslet, přece si nezkazím odpoledne.

„Je to už docela dlouho, ale nikdy na naše první setkání nezapomenu…“ začala svůj příběh Alice a zasnila se jako by jí bylo 50 let. S nadšením jsem hltala každé její slovo a celé mi to přišlo jako pohádka. Vážně je stejně stará se mnou??? Napadlo mě, vždyť už toho prožila tolik. Najednou se mi rozdrnčel mobil.

„Proboha, kolik je hodin? To je táta,“ vykřikla jsem a přiložila si telefon k uchu.

„Isabello Swanová! Nechtěla bys mi vysvětlit, kde jsi? Já přijedu domu, ty nikde a Jacob nebere telefon. Víš jak jsi mě vyděsila?“

„Tati… Tati… Tati…“ snažila jsem se ho přerušit, „jsem u Alice, Jacob se musel vyspat. Omlouvám se, zapomněla jsem na čas,“ vymlouvala jsem se pravdivě.

„U Cullenů? Tak to jo, to ti schvaluju, ale příště mi to radši řekni, ať tady nešílím strachy. A to tě tam Jake pustil jen tak?“ otočil najednou, když se dověděl, kde jsem. Je tady snad nějaká neutrální zóna, kam upíři nesmí, nebo proč věří, že jsem u Cullenů v pořádku.

„Já vím tati, promiň a neboj mám tady ochranku, venku někde běhá Quill a Embry. Za chvíli budu doma tati, Alice mě přiveze,“ řekla jsem, když mi Alice zamávala klíčkama od Porsche před nosem.

„Necháš mě řídit?“ ptala jsem se jí s prosíkem.

„Až někdy jindy, musím tě vrátit celou, nebo na mě Charlie pošle Jacoba a ten mě roztrhá na kusy,“ ušklíbla se.

„Myslím, že by tě táta zastřelil služební pistolí dřív, než by Jake dorazil,“ smály jsme se obě té představě.

U nás jsme byly za pár minut a táta už nás vyhlížel ze dveří a dupal si k tomu naštvaně.

„Tohle jsme si nedomluvili, mladé dámy!“ řekl naštvaně.

„Charlie, já se Vám omlouvám, je to má vina. Byl to můj nápad, chtěla jsem Bellu seznámit s mou rodinou a vybrat jí šaty na sobotní ples,“ řekla na mou obhajobu.

„To jsem nemyslel, ale tohle,“ ukázal směrem k Porsche, „to není asi moc bezpečné auto, co?“ tvářil se pořád zamračeně.

„Nebojte Charlie, ještě nikdy jsem nebourala,“ bránila Alice své řidičské schopnosti.

„Bello a ty počítej s Jacobem na ten ples!“ zkazil mi hned náladu.

S Alice jsme se na sebe podívaly.

„Takže máme v sobotu něco jako rande, Bell?“ vynořil se z lesa Jake.

„Dneska mě hlídáš zase ty?“ hned jsem se ho zeptala.

„Bohužel ne. Jen jsem ti přišel dát dobrou a nikým nerušenou noc a taky jsem se přišel přesvědčit, že jsi v pořádku,“ a koukl při tom zlostně na Alice.

„Jacobe, jedinej, kdo mě v noci rušil, jsi byl ty včera a nechápu, co s tím má Alice společného!“ vynadala jsem mu, „a na rande zapomeň, už jsme si to snad vyříkali, ne?!“ a v tom se do toho vložil táta:

„Jdeš s Jacobem a nebo vůbec Bello! Nebudeme zbytečně nic riskovat.“

„Ale Charlie, Bellu chci ustrojit u nás, bude to snazší. S Jacobem se mohou setkat až tam,“ bránila mě Alice, „prosím,“ dodala a zamrkala na něj.

„No, ehm. Tak dobře, Jacobovo kamarádi budou stejně někde kolem, že ano?“ mrknul na něj.

„Neboj Charlie, my ji ochráníme před jakoukoli pijavicí,“ a očima prošpikovával Alice a škodolibě se usmíval, „dobrou Bells, zítra po škole tu na tebe budu čekat.“ A zmizel v lese.

„Taky už musím jet, naschle Charlie, ahoj Bello a ráno tě zase vyzvednu,“ usmála se a už seděla v autě a ujížděla pryč.

U večeře byl táta nervózní, jakoby mi chtěl něco říct, ale bál se.

„Děje se něco tati?“ zeptala jsem se ho.

„Jen mám o tebe strach, nic víc Bello.“

 

Ale nervozita z jeho hlasu nezmizela.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  marcela (02.06.2011 19:42)

JO,Jo,jo

1)  mollynkaska (02.06.2011 17:27)

skvělá povídka

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek