Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Co se to v té Paříži vlastně stalo?

22. Nečekané události

 

Bella:

Prudce jsme se otočily a Leah se připravila do útočné pozice.

„Počkat, počkat, já vám neublížím. Pomozte mi, prosím,“ prosila nás cizinka.

„Ty ne, ale ti, co tě sledují ano,“ odpověděla jí Leah.

„Proč bychom ti měly pomáhat, když tě neznáme,“ vložila jsem se i já do rozhovoru.

Za ní se vynořily dvě temné postavy v kápi.

„Pojď sem,“ křikla na ni Leah. Dívka se postavila vedle ní a chtěla také útočit.

 

„Ale notak, Sam, víš, že nemáme rádi komplikace. Teď když jsme tě konečně našli, tak se schováš za měničku a člověka?“ syknul jeden z nich.

„Nechte mě, já se do Volterry nevrátím, najdu svého pravého otce. Ať si Aro najde jinou hračku,“ zakřičela na ně zoufale.

„Jak chceš…“ shodil kápi ten větší a skočil po Leah. Skočila jsem mu do cesty a pak už jsem cítila jen neskutečnou bolest. Nemohla jsem dopustit, že by Leah kousl, to radši ať kousne mě. A tak se taky stalo. Spalující bolest začala proudit mým tělem. Rameno jsem měla v jednom ohni.

Slyšela jsem jen Leeino zavytí a pak už se nade mnou skláněla ta cizinka – Sam.

„Pomoc,“ procedila jsem s obtíží skrz zuby. Po chvíli se nade mnou skláněla i Lee v kápi jednoho z těch upírů. Bezva je v pořádku, jen oblečení nepřežilo. Napadlo mě.

 

„Vysaju to z ní,“ oznámila Sam.

„Dobře,“ přikývla jí Leah.

Cítila jsem studené rty na svém rozpáleném rameni. Trošku bolest polevila, ale nezmizela úplně.

„Neboj, Bello, budeš v pořádku. Ti dva jsou mrtví. Dostaly jsme je oba. Sam mi pomohla. Uklidni se,“ uklidňovala mě Lee, začala se mi točit hlava a asi jsem omdlívala.

Slyšela jsem zvonit Leein mobil.

„Už dost, Sam, nech toho. Zabiješ jí!“ začala křičet Leah. Slyšela jsem ji jen matně.

„Nevysála jsem to všechno. Má krev naředěnou jedem. Už ho z ní nedostanu!“ odpovídal jí hlas té cizinky Sam.

„Alice, co je?“ slyšela jsem nervózní Leah. Zavrtěla jsem hlavou, jako že jí nemá nic říkat.

„Bella? Je v pořádku!“ lhala jí a měla slzy v očích.

„Nemůžu ti jí dát, nechce s tebou mluvit,“ začala se vymlouvat.

„To, že jsi viděla? Bella je, ale v pořádku. Jsem s ní, tak ses musela splést, Alice, víš, že jsou tvá vidění nepřesná.“ Hrála to na ní skvěle. Víc už jsem neslyšela. Pálilo mě už celé tělo a upadala jsem do kómatu.

 

***

Bolest pomalu ustávala a já jsem byla schopná otevřít oči. Neměla jsem ponětí, co se se mnou stalo a jak dlouho jsem byla mimo. Na obloze bylo slunce.

„Páni,“ vypadlo ze mě, když jsem otevřela oči. Viděla jsem tolik detailů, to snad ani není možné. Pro změnu jsem se lekla svého hlasu. Byl tak zvonivý, svůdný, líbilo se mi to.

 

„Lee?“ rozhlédla jsem se po pokoji. Slyšela jsem bušit dvě srdce vedle v pokoji. No tak já i lépe slyším. Co se to se mnou krucinál stalo?

„Bello?“ otevřela Lee pomalu dveře.

„Ty se mě bojíš, Lee, nebo co?“ nechápala jsem její opatrnost.

„No spíš se obávám tvé reakce,“ odpověděla mi.

„Co se se mnou stalo, mám najednou tak jasné smysly a slyšíš můj hlas?“ Líbilo se mi to čím dál tím víc.

„No tak asi začneme popořádku. Sam, můžeš prosím?“ zavolala na tu cizinku, „vzpomínáš Bello? Tohle je Samantha, předvčírem večer nás sledovala, chtěla pomoct. Pak přišli ti dva upíři a jeden po mě skočil, ty jsi mu ale skočila do rány a zachránila jsi mi tím život. Za to ti děkuji, ale byla to neskutečná blbost. Jeden z nich tě kousnul, Sam to zkoušela vysát, ale bylo už pozdě. Jsi poloupírka, Bello, jako Sam, promiň…“ odmlčela se.

„Co to znamená?“ nikdy jsem o poloupírech neslyšela.

„To ti nejlépe vysvětlí, Samantha. Jinak paní Mirandě jsem řekla, že máš chřipku.“ Nechápavě jsem na ně zírala.

„Ahoj Bello, mrzí mě, že jsem vás dostala do takové šlamastiky. Leah mi vyprávěla o tom, jak nenávidíš upíry a teď jsi prakticky jednou z nich…“ začala mi vyprávět klady a zápory upířího života.

„Takže si to shrneme. Na slunce můžu vycházet, jíst můžu taky normálně, ale můžu pít i krev a jsem nesmrtelná, teda pokud mě někdo neroztrhá na kusy a neudělá ze mě táborák?“ začalo mi v hlavě šrotovat, co se ze mě vlastně stalo.

„Ano, přesně tak a mimo jiné. Máš perfektní dar. Máš štít a dokážeš blokovat schopnosti ostatních upírů,“ odpověděla mi Sam.

„Co? Jak to víš?“ vzpomněla jsem si na Edwarda, jak říkal, že moje myšlenky neslyší.

„Mám ten dar také, ale já mám navíc ještě dva, umím rozpoznat dary ostatních a dokážu promítat obrazy do mysli.“

„Já jsem tedy teď upír…“ zamyslela jsem se.

„Správně a co se toho tvého daru týče, naučím tě s ním zacházet,“ usmála se na mě. Do dveří vešla Leah a já na ně pořád jen nechápavě zírala.

„Myslím, že teď ho budeš chtít zase nosit,“ smála se na mě a podala mi srdce od Edwarda.

„Nechala jsem ho přece ve Forks,“ netušila jsem, kde ho vzala.

„Já jsem ti ho sbalila sebou, tušila jsem, že ti bude scházet,“ vysvětlila mi. Okamžitě jsem si ho připla na krk.

„Chci zpátky k Edwardovi,“ zaprosila jsem, „Alice! Cos jí řekla?“ vzpomněla jsem si na telefonát.

„Viděla, že nás napadli upíři, ale vymluvila jsem jí to. Nakonec mi to asi i uvěřila, takže sem nepojede,“ ujistila mě.

„Dobře, nejdřív se s tím musím srovnat sama. Co řekneme, ale tátovi? Zabije ho to,“ posmutněla jsem.

„Neboj, je rozumnej pochopí to, ale nejdřív mi asi pěkně vyčiní,“ dostala strach i Leah.

„Kdy se vrátíme?“ zeptala jsem se.

„Dokud se nenaučíš chovat, jsi teď novorozená upírka a já sama nechápu, proč jsi po nás ještě neskočila,“ odpověděla mi Sam, „nemáš žízeň?“

„Mám, jen jsem byla víc zvědavá, než žíznivá.“ Začaly jsme se smát. „Takže já jsem teď téměř upír a je mi to úplně jedno. Musela jsem zešílet. Ale nenávidět sama sebe asi nejde, co?“ Smály jsme se tak, že nás musela slyšet polovina Paříže.

 

Edward:

„Alice!“ řekl jsem přísně, když mi konečně zavolala.

„Edwarde, Leah mě ujišťovala, že jsou obě v pořádku, že jsem se musela mýlit. Ale podle mě mi něco tají.“

„Pojedeš tam? Nebo mám jet já?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Ne! Vrátím se domů a ony brzy taky dorazí. Viděla jsem to. Jen nevím přesně kdy. Ale ujišťuje mě to o tom, že by Bella mohla být v pořádku,“ přesvědčovala mě.

„Jsi si jistá?“

„Mohla jsem se mýlit, Edwarde. Později si o tom promluvíme. Přiletím zhruba za 3 dny, ještě se ozvu. A neboj. Bude v pořádku a jestli ne, dovolím ti zrušit mi Porsche!“ začala vyjednávat.

„Rozluč se s ním, já tomu totiž moc nevěřím!“ zavěsil jsem jí telefon a utápěl jsem se v myšlenkách. Alice mě moc neuklidnila a něco mi tajila. Ale až se vrátí, dostanu to z ní.

Musel jsem to dostat z hlavy a tak jsem vyrazil na lov.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

5)  jeanine (19.06.2011 19:36)

Marcelko díky

4)  marcela (19.06.2011 12:51)

Hezký,hezký,hezký.

jeanine

3)  jeanine (19.06.2011 10:51)

Nika: to budeš koukat, děkuji
Nosska: jo jo, na lepší časy. :D děkuji za koment

Nosska

2)  Nosska (18.06.2011 16:05)

Že by se konečně blýskalo na lepší časy?!

Nika

1)  Nika (18.06.2011 13:52)

Páni. Tak to som zvedavá ako bude reagovať Edward

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella