Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Bella si promluví s Carlislem a večer ji navštíví Edward...

19. Poslední sbohem

 

Bella:

„Tati, Leah ti chce něco říct,“ šťouchla jsem do ní.

„Tak povídej,“ položil mi snídani na klín a přisedl si na postel.

„No Charlie, já myslím, že by Bells měla trošku změnit prostředí, vzhledem k tomu, co se včera stalo a že by měla odjet se mnou do Francie.“

„Ne!“ řekl razantně táta.

„Tati prosím, já tady nemůžu zůstat,“ zaprosila jsem.

„Charlie, já si myslím, že je to nejlepší nápad. Bella přijde na jiné myšlenky a já se tam alespoň nebudu cítit tak osaměle,“ pokračovala Lee.

„Myslel jsem, že chceš být s Edwardem?“ zeptal se mě táta.

„To jsi mi, ale měl říct, že je upír!! Jak jste mě mohli nechat. Proč??“ rozbrečela jsem se zase.

„Bell, promiň, to jsem nechtěl. Chtěl jsem jen tvé bezpečí. Cullenovi nejsou nebezpeční. Možná máte ale pravdu. Sejde z očí, sejde z mysli. Ale slib mi, že mi budeš každej den volat, ať vím že jsi v pořádku,“ přikývl když viděl, jak mě trápí jen vzpomínka na Edwarda.

„Děkuju, tati,“ objala jsem ho.

„Jo a Bell, má přijít dr. Cullen, ale jestli chceš pošlu ho pryč,“ řekl a Leah zavrčela a podívala se na mě.

„No to snad zvládnu, tati. Leah tu bude se mnou,“ uklidnila jsem ho a odešel.

„Proč, Lee? Já se s nimi nechci stýkat.“

„Máme dohodu! A neboj já po něm kdyžtak skočím, kdyby tě chtěl vycucnout.“

„Ha ha ha, vtipný,“ zašklebila jsem se a začaly jsme snídat.

 

„Tak jak se má moje pacientka,“ nakoukl doktor Carlisle do dveří.

„Do včerejška skvěle,“ odsekla jsem a Leah mi pevně stiskla ruku.

„Co hlava?“ zeptal se.

„Bolí, ale ne tak jako moje srdce,“ zadívala jsem se mu do očí.

„S tím ti bohužel nepomůžu, možná by sis s Edwardem měla promluvit,“ začal mi rozvazovat obvaz.

„Nechci ho vidět, vraťte mu tohle a ať se ke mně nepřibližuje a nevyhledává mě,“ podala jsem mu řetízek, sotva jsem se dotkla jeho ledové ruky, jako by mě bodla. Ucukla jsem. Leah mě začala uklidňovat.

„Klid, Bells, neboj se.“

„Máš ze mě strach, Bello?“ pochopil doktor.

„Ano,“ šeptla jsem. Posvítil mi do očí baterkou a konstatoval, že mi nic není, až na tu ránu na hlavě, co se brzy zahojí.

„Bello, nemusíš se nás bát. My jsme ti dobří. Neubližujeme lidem, pomáháme jim. Neživíme se lidskou krví, jen zvířecí. Edward a ani Alice by ti nikdy neublížili. Nejsme takové stvůry, jako byl James,“ začal bránit svou rodinu.

„Carlisle, oni mi, ale lhali. Věřila jsem jim. Zklamali mě a tím mi ublížili. Jaký je rozdíl mezi tím, že jste dobří nebo zlý upíři? Prostě jste upíři. Sbohem,“ lehla jsem naštvaně zpět do polštářů.

„Nashledanou Bello, věřím, že jednou chování mých dětí pochopíš. Na viděnou, Leah,“ pozdravil a zaklapli za ním dveře.

 

„Co si o sobě vůbec myslí, že když nenávidím a mám strach z jednoho, tak budu milovat druhého?“ zanadávala jsem.

„Asi ano, Bell, ale musím uznat, že má pravdu. Vždyť ty Edwarda miluješ a proto jsi tak strašně naštvaná! Ne na něj, ale na sebe! Musím jít ještě něco zařídit a nezapomeň zítra letíme, dej se trochu dohromady,“ nechala mě samotnou s mýma myšlenkama.

Zkusila jsem spát a usnula jsem dost tvrdě. Zdál se mi sen:

 

Běžela jsem lesem, slyšela jsem za sebou kroky, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Cítila jsem se šťastná. Běžela jsem tak rychle, jako bych závodila s větrem. Kde se ve mně ta rychlost bere? Najednou jsem doběhla k domu Cullenových. V odrazu okna jsem viděla dívku, musela jsem to být já, protože kolem mě nikdo nebyl. Moje oči nebyly čokoládově hnědé, ale měly náznak zlaté, vlasy jsem měla rozevláté a tvář byla bledá, víc než jindy. Pak mi to došlo. Z lesa se za mnou vynořil Edward s malým chlapcem. „Maminka vyhrála,“ zajásal a skočil mi do náruče. Edward nás objal a začal mě líbat. Nebránila jsem se mu, najednou se odtáhl a vzal mi mého syna z náruče a zmizel.

 

„Edwarde!!!“ zakřičela jsem jeho jméno a posadila jsem se na posteli. Venku byla tma a do mého pokoje proudilo jen světlo měsíce. V jeho svitu jsem spatřila Edwarda, jak se ke mně opatrně přibližuje.

„Nepřibližuj se! A co tady děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Volala jsi mé jméno,“ řekl na svou obranu.

„Byl jsi tady už předtím, tak se nevymlouvej. Proč jsi tu?“ naléhala jsem.

„Přinesl jsem ti zpátky tohle. Daroval jsem ti ho a pořád ti patří,“ podal mi řetízek a srdce na něm rudě zazářilo, když se dostalo do měsíčního svitu.

„Vrátila jsem ti ho, nestojím o něj!“ přesvědčovala jsem sama sebe.

„Jsi špatná lhářka, Bells. Vždycky bude patřit jen tobě,“ podal mi ho.

„Fajn,“ přijala jsem ho a hodila jsem ho do kouta místnosti. Doufala jsem že ho tím gestem raním a taky že ano. Svraštil obočí a zamračil se. V tom vpadl do dveří táta, lekl se když viděl Edwarda.

„Všechno v pořádku?“ Podíval se zase na mě.

„Jo, tati, děkuju! Edward už jde stejně pryč!“ podívala jsem se na Edwarda. Bolelo mě, že mi tak lhal.

„Jen si promluvíme, Charlie, hned jsem pryč!“ snažil se mýho tátu oblomit. Doufala jsem, že se mu to nepodaří.

„Je dost pozdě, nemyslíš?“ nedal se táta.

„Slibuji, jen chvilinku,“ dotíral Edward. To už to lezlo na nervy mně.

„Tati, to je v pohodě.  Nech nás, později nebude čas. A promluvit si musíme.“ Uznala jsem to.

Táta jen přikývl a zavřel za sebou dveře. Edward promluvil, až když jsme slyšeli klapnout dveře tátovo pokoje.

„Chceš, abych zmizel z tvého života?“ zeptal se smutně.

„Ano! Ne. Já nevím, Edwarde. Nedává to smysl,“ přišel ke mně a chytil mě za ruku. Ucukla jsem.

„Ty se mě bojíš?“

„Ano.“

„Víš, že bych ti neublížil. Notak,“ přistoupil ke mně a pohladil mě přes zavázanou hlavu.

„Nejsem si tím jistá, už jsi to udělal.“

„Museli jsme ti lhát, Bells, ty bys nás jinak k sobě nepustila,“ začal zase s těma výmluvama.

„Neměls mě nechat, ať se zamiluju.“

„I já tě miluju, Bello!“ svíral mě najednou v náručí a hleděl mi zblízka do očí. Neměla jsem strach. Chtěla jsem ho líbat. Pořád to byl můj Edward.

„Pust,“ zaprosila jsem a on poslechl, „nejde to, vždyť ty jsi upír a já člověk. Je to proti všem pravidlům. Ty tu budeš věčně a já zestárnu a umřu. Co by to bylo za budoucnost. Nemůžeme v tom pokračovat. Musím odjet a zapomenout!“ řekla jsem rozhodně.

„To zvládneme,“ zaprosil.

„Ty možná, ale já ne. Nedokážu být s tebou a nemyslet na to kým jsi. Chápeš mě vůbec, nenávist k vaší rase je silnější, vždyť jste mi zabili matku,“ rozbrečela jsem se a dovolila jsem mu, aby mě zase objal. Pořád mě dokázal utišit a já se cítila bezpečně. Nebylo to správné. City mě zrazovaly.

„Nemá cenu se ospravedlňovat. Jsme kým jsme a budeme věčně. Jen nejsme tak špatní jako jiní. Poslední dobou pláčeš moc často,“ vzal mou hlavu do dlaní a jemně mi palcem otřel slzy, „usměj se na mě.“

Poslechla jsem ho - jako vždycky a pokusila jsem se o úsměv.

„Edwarde, neměl bys se mnou takhle manipulovat. Já tě mám nenávidět a né milovat. A vůbec, zlobím se na tebe!“

„Proč?“

„Protože tě miluju a stačí mi jedinej tvůj úsměv a celá se rozechvěju. Ne strachem, ale štěstím.“

Upřeně na mě hleděl a já se topila v jeho zlatých očích. Mlčel a když pootevřel rty, aby něco řekl, už jsem neodolala. Byl tak blízko a byl tady jen pro to, aby mě přesvědčil, jak moc mě miluje. Přitiskla jsem se na jeho rty a pátrala jsem jazykem po tom jeho. Edward nejdřív trochu protestoval, ale pak se mi poddal. Zajela jsem mu prsty do vlasů a stáhla jsem ho na sebe. Co to děláš Bello!!! Nadávala jsem si, ale on mě chytil ruce a držel mi je jednou rukou za hlavou. Už jsem se nemohla bránit. Tou druhou rukou začal pátrat po mém těle směrem k zadečku. Chytil mě za něj a stáhl si mě ještě víc pod sebe, rukou pokračoval dál po stehně, až mě přinutil obtočit nohu kolem jeho pasu. Cítila jsem, jak je vzrušený a málem se mi rozskočilo srdce touhou po něm. Bylo mi jedno kým je, chtěla jsem ho celým svým tělem. Jen mé svědomí se vzpouzelo.

Potřebovala jsem se nadechnout, Edward okamžitě pochopil mé snažení a uvolnil mé rty. Těmi svými směřoval k oušku a zašeptal: „Miluji tě!“ Jemně se o něj otřel a já jsem se celá zachvěla. Usmál se a začal mě líbat na krku, pak pokračoval níž k mému výstřihu. To už jsem, ale začala panikařit.

„Edwarde! Edwarde, prosím ne!“ zaprosila jsem.

Povolil své sevření a překulil se vedle mě. Topil se v mých očích a očividně se snažil číst mé myšlenky. Jen se mě snažil chápat. Hlasitě oddechoval.

„Tohle nemůžeme,“ oznámila jsem mu a srdce mi bušilo na poplach.

„Máš pravdu, mohl bych tě zabít. Musím tě nechat odejít, nebo budu muset odejít já. Nechci ti už víc ubližovat. Sbohem Bells.“ Políbil mě na čelo a odcházel.

Chtěla jsem ho zastavit, ale ten rychlej pohyb způsobil akorát to, že jsem se skácela k zemi. Než jsem se praštila o noční stolek, zachytily mě jeho silné ruce a vrátily mě do postele.

„Měla bys být opatrnější,“ usmál se na mě.

„Zůstaň, dnes v noci, prosím,“ prosila jsem ho.

„Myslel jsem, že mě tady nechceš, že mě nenávidíš a že se mě bojíš?“ začal se mračit.

„Edwarde, já, víš…“ odmlčela jsem se a sklopila jsem zrak, „… já se hlavně bojím, že tě nepřestanu milovat a nedokážu zapomenout. Nevadí mi, že jsi upír, pokud bychom mohli být spolu. Existuje snad nějaká možnost?“ chtěla jsem a doufala, že řekne ano, protože jsem si vzpomněla na ten sen.

„Jedna by tu byla, ale ta nepřipadá v úvahu. To bych po tobě nemohl chtít.“ Asi pochopil nač narážím.

„Edwarde zdál se mi sen. Byla jsem jako ty, měli jsme syna. Byl ti tak podobný.“

Zarazilo ho to.

„Co se děje, Edwarde? Přišlo mi to tak samozřejmé – ty, já, náš syn.“

„Nedopustím, abys byla stvůrou, jako já, Bello. Musíš zůstat taková, jaká jsi.“

„A kdo říká, že chci být stvůra? Nechci se měnit,“ dostala jsem strach.

„Bells, já se v tobě vůbec nevyznám, kdybych mohl číst, alespoň tvé myšlenky, bylo by snazší tě chápat,“ zanadával tiše.

„Buď rád, že do mé hlavy nevidíš, sama jsem z ní tak zmatená. Proto musím odjet. Musím najít sama sebe,“ doufala jsem, že to chápe.

„Rozumím ti, Bells, proto tě musím nechat odejít. Jen ti vše ztěžuju. Měla bys spát, čeká tě dlouhej let.“

„To práskla Alice vševědoucí?“ postěžovala jsem si.

„Samozřejmě, pomáhala Leah balit. Jacob jí dovolil navštívit ji v La Push. Byla tak nešťastná, byly jste její jediný kamarádky a teď o obě přijde,“ zastával se jí zase.

„Nemusela mi lhát,“ řekla jsem otráveně.

„Proč jen jsi tak tvrdohlavá, Isabello Swanová!“ zakroutil nechápavě Edward, „radši už spi!“ poručil mi ještě a začal broukat mou ukolébavku.

„Děkuju, že jsi zůstal a že jsi pomstil mou matku,“ usmála jsem se na něj a nechtěla jsem usnout, protože tohle měla být poslední noc s ním.

„Budeš tady do rána?“ chtěla jsem vědět, nechtěla jsem, aby odešel hned jak usnu.

„Odejdu brzy ráno, aby mě Charlie nenačapal. Ano?“ zazubil se.

„Ano…“ usnula jsem po jeho boku, jako už mnohokrát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

4)  jeanine (16.06.2011 09:41)

Marcelko vrátí, neboj!

3)  marcela (16.06.2011 09:36)

Ale vrátí se,žejo?

jeanine

2)  jeanine (15.06.2011 23:04)

Lucinka: Pojede, ale nezoufej. Děkuji za koment!

1)  Lucinka (15.06.2011 16:34)

Doufám že se Bella brzy vrátí nebo ještě líp nikam nepojede:D :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek