Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Bellinu matku zabije upír a ona slíbí pomstu. Po pohřbu se stěhuje k otci do Forks. Tam je pod dozorem vlkodlaků a zamiluje se do tajemného Edwarda. Když zjistí, že Edward je upír, čeká ji těžké rozhodnutí. Zvítězí láska anebo nenávist?

 

Tohle byla moje první povídka, jen ji dávám do trochu nového kabátu. Přeji příjemné počteníčko.

 

Vaše Jeanine ♥

1. Pohřeb

 

Vrátila jsem se domů z koncertu, na kterém jsem byla s přáteli ze školy. Doma mě, ale místo obvyklého scénáře typu „nejdeš trochu pozdě,“ čekala ledová sprcha, v bytě byl klid a máma mi dokonce nešla vynadat, myslela jsem si, že spí a tak jsem tiše vešla do obýváku. Už ve dveřích jsem zůstala stát jako přikovaná. Viděla jsem ho jen vteřinku, ale byla jsem si jistá, že tuhle tvář nikdy nezapomenu. Ihned jak si mě všiml, zmizel…

 

„Pomstím tvou smrt, mami. I kdybych měla jít za tím upírem do pekel!“

 

Slibovala jsem své matce, když jsem držela v náručí její mrtvé a krve zbavené tělo. Slzy mi tekly proudem a mísily se se zbytkem krve na jejím krku.

 

Když jsem se trochu vzpamatovala, vytáhla jsem mobil z kapsy a okamžitě volala otci. Máma ho opustila, když mi bylo 12 let a nikdy mi neřekla proč. On ji vždycky miloval a nevyrovnal se s tím. Musí to vědět – hned!

„Haló?“ ozval se ospale.

„Tati ona je… mrtvá!“ zlomil se mi hlas.

„Bello, zlatíčko, co to povídáš? Kdo je…?“

„Máma!“ přerušila jsem ho.

Mlčel, dokud jsem nezačala zase já.

„Tati, já ho viděla, on ji zabil… (v tu chvíli mě napadlo, co když půjde teď po mně a přeběhl mi mráz po zádech) … mohl bys přijet, mám strach.“ Otočila jsem najednou.

„A ty jsi v pořádku?“

„Ano, ale přijeď, co nejdříve,“ byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co dělat.

„Zavolej policii, přiletím prvním letadlem,“ radil mi. Já si nebyla jistá, zda s upírem policie něco zmůže, ale poslechla jsem ho.

 

Táta přiletěl až odpoledne, netrpělivě jsem postávala v letištní hale a vyhlížela ho.

„Tati, já chci odtud pryč!“ řekla jsem mu místo pozdravu a skočila jsem mu do náruče.

„Samozřejmě Bells, hned po pohřbu odjedeme domů do Forks, ale nejdřív mi pověz, cos viděla.“

Když jsem tátovi řekla, vše co se stalo, jen na mě upřeně zíral.

„Tak upír říkáš? To snad ne?“ Samozřejmě mi nevěřil.

„Tati, já vím, co jsem viděla, nejsem blázen,“ řekla jsem mu váhavě, když jsem se zamyslela nad tím, jak asi vypadám po probdělé noci v roztrhaných džínách a kožené bundě. Nejspíš si myslí, že jedu v drogách.

„Dobře Bells, řekněme, že ti věřím.“

Řekněme, že ti věřím? – Co tímhle krucinál myslel?

„Ty ses tak změnila, kde je ta moje malá roztomilá holčička, co nosila růžové šaty?“ To je celý on, zlehčuje situaci.

„Tati, nezapomeň, že už je mi 17, už nejsem ta malá holka. Teď jsem prostě tohle já.“ Ukázala jsem na svou současnou image rockerky.

„Nepůjdeš v tom i na pohřeb, že ne?“ Tvářil se přísně

„Neboj, mám i něco konzervativního. Mamka na tom trvala.“ Při vzpomínce na to, jak se jí vždy protočili oči k nebi, když mě takhle viděla, mě zaplavil veškerý smutek, který jsem doteď dokázala potlačit.

„Proč ona???“ Rozplakala jsem se a schoulila se do tátovo připravené náruče.

 

V den pohřbu jsem se oblékla do černého kostýmku, co mi mamka koupila před pár lety na pohřeb babičky. Vlasy jsem si svázala černou stuhou a nasadila jsem si sluneční brýle. Líčit jsem se nemusela, stejně by se to za chvíli všechno smylo. Vypadala jsem jako bych utekla z nějaké sekty, ale lepší už to být nemohlo. Bylo to to jediné, co jsem pro ni mohla teď udělat – vypadat jako vzorná holčička. Pak už jen ta pomsta.

 

Díky Bohu, že už je to za námi. Pomyslela jsem si, když jsme se vrátili z pohřbu. Už jsem si nemusela hrát na to, jak jsem silná a jak vše zvládám. Smrt mámy mě bolela a moc, byla mou nejlepší kamarádkou a teď jsem sama. Nikdo už mě neobejme a neutěší tak, jako to uměla ona. Zavřela jsem se do pokoje a plakala jsem. Byla prostě pryč a nikdo mi ji nedokáže vrátit.

„Je čas.“ Zaklepal na dveře táta a opatrně nakoukl.

„Musíme vyrazit na letiště,“ dodal a já se pomalu loučila se svým dosavadním domovem.

„Bude mi chybět,“ špitla jsem. Táta si jen povzdechl.

Všechny své věci jsem měla sbalené a přibrala jsem i některé matčiny, nechtěla jsem tu nechat veškeré vzpomínky. Podívala jsem se po okně, kterým ten bastard utekl.

 

Snad jsem doufala, že ho tam uvidím. Povzdechla jsem si zklamáním, zavřela a zamkla jsem dveře mého bývalého domova.

„Bude to fajn, uvidíš,“ chlácholil mě táta, ale já už jsem teď myslela jen na pomstu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek