27.07.2011 [20:30], spinny, ze série Nemáš slona?, komentováno 17×, zobrazeno 2229×

Čtyři jezdci

... jo a taky Edward...

„Oh, Jime!“

Jo, tenhle dlouhán ze středovýchodu mě vždycky uměl rozpálit do běla. Poznala jsem ho už z dálky, když cválal na svým koni, kterej podle figury už od pohledu poznal nejen slávu dostihů, ale i tvrdou práci. Byl na ně na voba vážně moc hezkej pohled. Na tohle bych si mohla zvyknout, jen nenabízejte dvakrát.

Skoro jsem se až zadusila vlastním jazykem, když mi došlo, jaký nevýslovný štěstí mě to postihlo, protože Jim právě seskakoval ze svýho bělouše a teď si to už v  tý svý polorozepnutý bílý košili s vyhrnutejma rukávama a sepranejch pracovních kalhotách rázoval přímo ke mně.

Pod solí znehodnocenejma botama mu sténala namodralá tráva. S každým přibývajícím krokem jsem mohla pořád zřetelnějc ochutnat vlastní tep až tam vzadu v krku.

Už byl vode mě asi jenom tak tři nebo čtyři metry, když mě v nose zalechtal dráždivej pach směsi všemožnejch syntetickejch olejů, kterej se s mizící vzdáleností mezi jeho tělem oroseným miniaturníma kapičkama potu a tím mým, který se zevnitř bolestivě svíjelo v nepopsatelný žádosti, nabýval dost znatelně na intenzitě.

Kdybych momentálně nebyla tak nadržená, asi bych se podivila nad tím, že to na slunci vypadá skoro jako by se třpytil, jenže v tuhle chvíli jediná věc, která mě zajímala, byla nevyslovená otázka, jestli jeho kůže chutná tak slaně, jak si zrovna představuju.

Vlastně by mi to mělo připadat nechutný. Třeba kdyby se ke mně takhle plížil spocenej Dick, odpálkovala bych ho fofrem do koupelny, na šestnáct let manželství a nespočet příležitostí, kdy mě viděl ve tři dny nošeným oblečení s mastnýma vlasama a kýblem zmrzliny v ruce, nehledě.

Jenže když se ke mně takovej Jim připlížil na vzdálenost jednoho nebo dvou nádechů, bez jedinýho slova si mě vtáhnul do náruče, takže se mý škemrající tělo bez sebemenších protestů vpilo do každýho možnýho záhybu jeho pevný postavy a nosem mi začal přejíždět za uchem… Pot nepot, v tu chvíli mi bylo všechno jedno, protože pod všemi těmi pachy, který na něm ulpěly v práci v automobilce, někde hluboko pod nimi byla jeho kůže pročpělá hutnou vůní tabáku…

Co vám mám povídat, dost jsem si užívala to jeho smyslný oňufávání a taky to bylo dost znát už podle toho, jak se mi bezprostřední okolí rozmazalo do jedný takový moc hezky barevný šmouhy. A víte, jak se to říká, přijdete vo jeden smysl, zostří se vám druhej.

Proto mě asi ani nemělo překvapit to lehký pohvizdování, co se líně vleklo přímo k mejm ušním bubínkům. Ponejprv mě nepadlo, že už mi asi hrabe, nebo že to spíš bude tím, že mi Jim začal to ucho hravě ožužlávat, jenže to pohvizdování bylo čím dál hlasitější, až už jsem to prostě nemohla jen tak ignorovat.

Tak jsem se holt ožužlávání neožužlávání zase jednou pořádně soustředila, až ta moc pěkné barevná šmouha začala nabývat vostřejších tvarů. Ani nevím, jak jsem se pak znenadání střetla s párem smutně modrejch studánkových vočí a se rtama, který se samy nabízely, že mi do ouška zabroukaj to jejich smutný blues. A třebaže mi bylo jasný, že bych poslouchala leda tak baladu o těžký práci, popřípadě její ztrátě, nevěrný ženský, nebo zdechlým čoklovi, bylo mi hned jasný, že ty kouzelný rty by neměly žádnej problém učinit pro mě tenhle zážitek o hodně snesitelnějším. Nemluvě o bocích, který snad byly stvořený pro prvotní význam rock and rollu. Jak by taky ne, vždyť Jack byl přece z Tennessee.

„Chyběl jsem ti, kotě?“ vyzvídá hned, jako by se snad musel přesvědčovat.

„Ani nevíš, jak… Jacku…“ vydechnu na pozdrav.

Jeden by si myslel, že s dvěma kohouty na jednom smetišti nabere tohleto představení úplně jiný obrátky, ale to neznáte Jima a Jacka. Nás tři pojí jistá společná historie a kluci mají rozum, abyste věděli. Místo zbytečnýho pošťuchování jsme si nejednou užili hezky ve třech.

Už jsem se zase pomalu pustili do vzpomínání na ty starý dobrý časy s Jimovým ožužláváním uší a postupně i krku v kombinaci s Jackovým šířením vibrací po mým břiše pomocí těch jeho magických rtů a já si tu jejich pozornost náležitě užívala, věřte mi.

Zrovna jsem Jackovi požitkářsky putovala rukou ve vlasech, když můj pohled zamířil k zemi. Zrovna k dlouhatánskejm nohám mýho oblíbenýho chodce.

„Johnnie!“ zavýskla jsem radostně. Tenhle skotskej rodák z Kilmarnocku byl totiž skoro pořád v jednom kole, takže se zastavil jen čas od času. Jak říkám, chodec. Ale ten jeho přízvuk, a ten slang, a ty jeho… sukně…hm…

Co vám má povídat, Johnnie a já jsme měli co dohánět. Navíc nás spojovalo takový dost zvláštní pouto. Johnnie totiž byl, je a patrně vždycky bude jediným z mejch tajných milenců, kterýho mi schvaloval dokonce vlastní manžel.

Jo, správně, to Dick vždycky říkával: „Na Johnnieho, na toho já nedám dopustit! To je kluk podle mýho gusta! Vždyť to říkával i sám Winston Churchill!“

Já jsem Dicka sice vždycky tak trochu podezřívala, že mu Johnnie přirostl k srdci hlavně zásluhou jeho jmenovce viceprezidenta Dicka Cheneyho, ale musela jsem holt přiznat, že tohle se nestává každej den, aby vám životní partner pěl ódy na chlapa, kterýho pozvete na návštěvu pokaždé, když muž vytáhne paty z domu, a společně to pořádně rozjedete, ale konec konců kdo jsem, abych si stěžovala, no ne?

Zatímco jsem ve svý hlavě tiše fantazírovala, kluci už dělali s mým tělem to svý, ostatně jako vždycky a já si sama pro sebe říkala, kolik toho ještě snesu, než upadnu do bezvědomí. Nebylo by to poprvý, tuhle kluci byli mistři svýho řemesla.

Pomalu jsem ve vší tý klukama indukovaný blaženosti zase nechávala okolní svět pěkně zešmouhovatět, když jsem někde v dálce uslyšela hýkat osla. Tohle byla teda to poslední, co jsem čekala. Já se tu opíjím velmi dobrou společností Jima, Jacka a Johnnieho a jediná delirická halucinace, na kterou se zmůžu, je hýkající osel!

Moje bránice už hrozila, že mi vypoví službu, a já se pomalu kácela k zemi, když mě zachytily dvě silný paže a přitáhly k pevnýmu tělu, kterýmu dominovaly dvě zlatý voči. Tak to si nechám líbit. Po chvíli jsem krom těch zlatejch vočí začínala rozpoznávat i další vobličejový rysy, i když to nebylo tak snadný, protože byly šikovně skrytý ve stínu, který jim poskytovalo sombrero monstrózních rozměrů usazený na jeho hlavě. Nevěříte? No fakt, nekecám!

Imaginárně jsem se propleskla za to ustavičný odbočování a pověsila se mu na krk vší silou, kterou jsem v tomhle podroušeným stavu disponovala.

„José!“ ozvalo se v tu samou chvíli naprosto neposlouchatelným ječákem, kterej, jak jsem po chvíli zjistila, patřil právě mý maličkosti. Jen se nedivte, José vždycky byl můj oblíbenec. Ať si Dick říkal, co chtěl, José a já jsme si vždycky náramně rozuměli. Sdílel mou vášeň pro sůl a limetky.. a taky trochu pro něj. Trochu, pfff. V jeho případě jsem dokonce neměla nejmenší problém být mu věrná. Teda, když byl poblíž. Horší to bylo, když se toulal, kdo ví, kde. To se mi pak nemoh divit, že jsem vzala zavděk Jimem, Jackem, nebo třeba Jonniem.

Zrovna teďka tu ale byl a já se vážně hrozně moc těšila na naše speciální společný chvíle. Stačilo jen natáhnout ruku a…

„Bello?“ zakňoural podivně sametovej hlas.

„Bello!“ pokračoval o poznání důrazněji, teď už krajně otravnej sametovej hlas.

„No tak, Bello!“ krákoral pořád dokola a asi po třetím zvolání divný zkomoleniny mýho jména mnou začalo cloumat něco studenýho.

Abych pravdu řekla, vůbec se mi to nelíbilo, ale protože to nevypadalo, že by můj oblíbenej způsob řešení krizovejch situací – tím myslím jejich naprostá ignorace – nějak účinně zabíral, rozhodla jsem se problému postavit čelem. Anebo po něm hodit polštář…

Ukázalo se, že jsem se netrefila, překvapivě. Neúmyslně jsem se tak taky vzdala jediný věci, kterou jsem si mohla přetáhnout přes hlavu, abych odblokovala to otravný světlo a ještě otravnější sametovej hlas. Počkat! Ještě je tu přece peřina!

Pozdě… než jsem k ní stihla vztáhnout ruku, byla pryč. Když jsem zamžourala směrem nahoru, v ruce ji třímal vlastník zlatejch vočí, ale bohužel ne ten, kterýho bych teď uvítala navzdory tomu, že by mi byl uzmul mojí milovanou péřovku.

Jenže na posteli mi holt přistál Edward. Taky nesnášíte, když vám po ránu na posteli namísto sluncem voblízanýho mexikánce zaparkuje studenej upír? Děs, co? Pak určitě víte, jak se teďka cítím.

Edward ke mně natáh jednu ze svejch studenejch končetin a… To tak! Sebere mi jedinej ohřevnej systém tady v okolí a ještě by po mně šmatal… Tůdle!

Když jsem před jeho dotykem ucukla a řekla mu, ať se šoustne někam jinam, že nechci mít jinovatku na prostěradle, začal se cukat: „Ale Bello, ty jsi… tys měla noční můru!“

Noční můru! Pche, nemyslím si! Ale i přes svůj skepticismus jsem zvedla levý obočí v nevyřčený otázce.

„Tys… mluvila jsi ze spaní!“ vysypal ze sebe po chvíli.

Cha, šmírák! Já to věděla!

„Kdo… kdo je Jim, Jack, Joh-nnie a… José?“ povídá po chvíli opatrně.

Si snad dělá srandu, ne?

„Tak zaprvý, žádná noční můra to nebyla, svůj sen jsem si řádně užívala,“ začala jsem soptit, dělala jen ty pauzy, který byly nezbytně nutný pro nadechnutí, a co nejrychleji pokračovala dál, než mi ten kapr skočí do řeči.

„Zadruhý, co je ti do toho…“

„A zatřetí, naval mi zpátky tu peřinu!“ zakončila jsem skoro bez dechu, a kdyby mi v tuhle chvíli nedrkotaly zuby, určitě bych byla i rudá vzteky

Začala jsem si mnout ruce, jednak pro zahřátí a jednak taky proto, že Edward svěsil ramena v poraženeckým gestu a… hodil po mě polštář! Nevyjádřila jsem se snad jasně?!

Právě jsem se chystala svojí poslední otázku hlasitě vokalizovat, když začal vyjednávat:
„Až mi řekneš, kdo jsou ti tví Jim, Jack, Johnnie a José!“

Fajn! Máš to mít!

„Beam, Daniels, Walker a Cuervo! A teď mi vrať mojí peřinu, ty krápníku!“ běsnila jsem.

K mýmu údivu ji po mně fakt hodil a hned potom se odšoural z mý studený kobky mumlajíc si pod vousy, že si je jaksepatří vygooglí a pak učiní spravedlnosti zadost, za to, že nečestně narušovali mý sny.

No, v tom případě – hodně štěstí!

Mýmu střízlivýmu stavu však ani tohle nepomohlo, takže jsem se s hlasitým zasténáním zachumlala do peřiny a přetáhla si polštář přes hlavu.

Zatracený upírský halucinace! A chlast žádnej!

Vyměním upíra s Volvem (obojí v zachovalým stavu) za Čtyři jezdce; značka: SPĚCHÁ!

Extra dlouhá kapitola extra brzy aneb Tohle počasí je vážně na panáka!

Kdybych na vás začínala mít nějak výrazně rozkladnej vliv, dejte vědět, spinny.

MADHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  blotik (12.09.2011 19:37)

Na to se nedá nic říct. Je to prostě úžasný. A já spěchám dál.

16)  SarkaS (07.09.2011 21:18)

čtyři jezdci dobrý, ale zrovna tyhle čtyři lahve hnusu vedle Edwarda. No moc šancí by neměly

15)  nikolka (30.08.2011 22:12)

mať taký sen... hmmm
ani Edward nemá na štyroch jazdcov....

14)  sakraprace (24.08.2011 08:07)

Než mi došlo, že je to sen, tak jsem pěkně zírala. A pak jsem málem spadla smíchy z gauče

13)  ScRiBbLe (06.08.2011 20:25)

Ten sen nebo co to bylo!!! Ale José mě dostal snad ze všech nejvíc, to jeho jméno, bože!!!

Když jsem před jeho dotykem ucukla a řekla mu, ať se šoustne někam jinam, že nechci mít jinovatku na prostěradle, začal se cukat: „Ale Bello, ty jsi… tys měla noční můru!“

Jo, tak on si je... on si je vygooglí! To mě pos... .

Paráda!

12)  eMuska (30.07.2011 16:46)

tak tá teda Edwardovi dala... žeby boli hentí štyria lepčejší jak on?

11)  Kamci (30.07.2011 16:33)

10)  Twilly (30.07.2011 14:39)

Ahoj spinny, přidávám se až teď, tak nějak jsem tě zkouknout dřív nestihla, ale zase na druhou stranu, trhla jsem to všechno tak, jako když se luxuje ... I když jsem se smála jak praštěná málem na každé druhé větě, musím říct, že mě zaujal tvůj výběr docela vážné témy. Popsaná tvým stylem, tak to je teda síla. Myslím, že tímhle si u mě zabodovala. Tohle počteníčko, totiž není pro mě jenom zábava, ale docela kvalitní čtivo, ženská. No jo, jsem asi jediný magor, co tuhle povídku bere docela vážně, co? Ale dle toho, co jsem viděla, ty magory miluješ, tak snad přeskočí jiskra i tady
... jo a mmch, mám tě na mušce... muehehehehe

9)  AliceBrandon (30.07.2011 12:09)

Uhm, takže si píšu:
- problémy s alkoholem,
- nymfománie,
- přetrvávající halucinace
- a neúcta k literárním postavám.
S takovou se Isabella z toho sanatória nikdy nedostane...
Jo a Chosé Kurva vůbec neznám...? Spinny! Ty alkoholiku!

8)  julie (29.07.2011 20:34)

Čtyři jezdci!!!!

2)  Nosska (27.07.2011 21:21)

To bylo úžasný, ale musim uznat, že ty jména mi docvakly až po kouknutí na videjko

1)  Evelyn (27.07.2011 20:41)

Ty vole, spinny, půl kapitoly koukám na obrazovku s bradou na zemi a nechápu, pak mě osvítilo a tlemila jsem se
Klaním se

1