Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/němá%20dohoda.jpg

Noc ještě neskončila...

Edward:
Má rodina zatím vedla živý rozhovor s Denalijskými. Když jsme k nim dorazili, všichni mě obdařili těmi nejsoucitnějšími pohledy, jakých byl kdy upír schopen.  Myslím, že tento moment by se svou srdceryvností mohl okamžitě zapsat do Guinessovy knihy rekordů, a to ani nemluvím o jejich lítostivých myšlenkách. Obvykle nebývám tak cynický, popravdě bych jim měl být vděčný za jejich péči. Ale já k nim necítil pražádnou vděčnost. Oni se na mě dívali jako na někoho, komu nelítostná ručička odměřuje poslední vteřiny před popravou, zatímco já si připadal jako nejšťastnější „člověk“ na světě. Pouhá Isabellina přítomnost mě dělala šťastným, jak pozoruhodné.

Zastavili jsme se na okraji toho debatního kroužku, odhodláni čelit palbě otázek. Elezar samozřejmě nezklamal:
„Tak je to tedy pravda. To, co se proslýchá. Princezna Voltery se bude vdávat. Upřímně mě ani ve snu nenapadlo, že jejím chotěm budeš právě ty, Edwarde.“
Najednou jsem nevěděl, jak zareagovat. To jsem mu měl odpovědět něco ve smyslu:
„Pro mě to bylo také velké překvapení Elezare!“
Ne, to by asi nebylo to nejlepší řešení. Naštěstí jsem byl zachráněn. Záchrana však přišla od někoho, od koho bych to opravdu nečekal. Znenadání mi na rameno zlehka, a přece těžkopádně, dopadla Arova ruka, kterou následoval i jeho hlas:
„Samozřejmě, že je to pravda. Dle mého spolu tvoří ideální pár. Měli jste vidět jejich okouzlené výrazy, když si poprvé pohlédli do očí. Neníliž pravda Isabello?“ zapředl úlisně.
Jeho dotek mne přímo pálil. Nemohl jsem se zbavit nutkání, setřást ze sebe jeho ruku, jako nějaký dotěrný hmyz. Až s neúprosnou intenzitou se mne zmocňoval iracionální strach. Zcela živě jsem si dokázal představit, jak tkanina mého saka náhle vzplane a umožní tak Arovi nerušený přístup k mé pokožce, přístup k mé mysli. Hrozil jsem se okamžiku případného prozrazení. Následky by byly katastrofální. Vsadil jsem vše na jednu kartu. Nehrálo se však o peníze, nýbrž o život. Co hůře, nejen o ten můj, ale i o životy mých blízkých.

Jakkoliv mi mohl být můj dar při té ďábelské partii nápomocen, Aro coby nekompromisní krupiér vskutku nebyl snadným soupeřem. Nikoliv však čestným, k tomu měl opravdu daleko. Jméno Aro Voltury se po uplynulých staletích stalo ekvivalentem pro podlost, intriky a bezuzdné bažení po moci. Ba co více, vyjma moci mu nezáleželo na nikom a na ničem. S lehkým úsměvem na rtech a bez mrknutí oka by nechal sprovodit ze světa téměř kohokoliv. Přestože jeho pleť byla, tak jako pleť kteréhokoliv upíra nepoznamenaného fyzickým bojem, bez jediné vady, z jeho nelítostných rysů jste mohli vyčíst stopy po boji o to bolestivějším. Po boji tak krutém, že namísto ztrhaných rysů po sobě zanechal šrámy na duši. Na duši, která teď zela prázdnotou. Na duši, již nyní vyplňovalo jen Machiavelliho „účel světí prostředky“. Nechtěl jsem ho omlouvat a nechtěl jsem ho soudit. Jakékoliv pohnutky jej dovedly až sem, dnes jsem jim nevěnoval pozornost. Prioritou pro mne byla bezpečnost mé rodiny, a ač jsem si to nechtěl připustit, ta Isabellina pro mne měla stejnou, zdalipak ne dokonce větší, váhu. Správně, dle Arových myšlenek jsem nepochyboval, že by byl schopen ublížit i své dceři, kdyby to bylo zapotřebí. Prozatím mu však vše hrálo do karet. Nebo o tom byl alespoň přesvědčen. Z omylu ho však vyvedla právě Isabella…


Isabella:
Už tak značně napjatou atmosféru ještě více zhustila otcova přítomnost. Kdybych si nebyla jistá opakem, řekla bych, že každičká mikročástice v zdejším ovzduší ustala v započatém pohybu a přerušila svou trajektorii navzdory všem fyzikálním zákonům. Největší predátoři tohoto světa se rázem změnili v ustrašené králíčky. Nejhorší na této absurdní situaci bylo právě to, že dnes jsem poprvé nebyla lovcem, nýbrž lovnou zvěří. Dnes jsem byla i já na listině ohrožených druhů.

Ovšem nejednalo se o věc neměnnou. Naše současná situace byla více než relativní. Stačí jen nepatrně zamíchat s kartami. Stačí jen přejít z defenzivy do útoku. Stačí jen změnit proměnné. Otec by si měl pomalu zvykat, že v nejbližší době dojde k mnohým změnám.

Pomalu mě až zarážel směr, kterým se ubíraly mé myšlenky. Že by se mé geny na mně přeci jen podepsaly? Že by můj původ nezůstal nepovšimnut? Z čista jasna mé tělo zachvátilo zhnusení nad sebou samotnou, téměř okamžitě následováno vlnou nekontrolovatelného vzdoru. Kolikrát jsem se vzdávala odkazu svých předků. Kolikrát jsem pomyslně zavrhla svou rodinu, neboť jediné, co jsem chtěla alespoň jednou zakusit, mi bylo odepřeno. Kolikrát jsem zatoužila nadobro uletět z té pozlacené klece. Kolikrát jsem si přísahala, že právě JÁ budu jiná.

A právě dnes jsem si snad více než kdy dříve ovědomovala, jak jsem se mýlila. Vrozené předpoklady nezmizí jen proto, že se je snažíte zatlačit do úzadí. Nezmizí jen proto, že se je snažíte nevnímat. Avšak nebojovat proti tomu by byla fatální chyba. Pokud jsem selhala v tom ohledu, že jsem se tak zarputile snažila obelhat sebe sama, nechtěla jsem selhat i ve všech ostatních aspektech. Nechtěla jsem být zbabělcem. Protože pouze ten se proti dědičným předpokladům nesnaží bojovat. Naopak, užívá jich coby výmluvy. Většinu života stráví marnou lítostí nad sebou samým. Já však chtěla bojovat s větrnými mlýny. Chtěla jsem plavat proti proudu a to ze všech sil. Chtěla jsem být pouhou Isabellou, nikdy více Voltury.

A možná právě proto jsem se na Ara s nevinným úsměvem pozvolna otočila, řka:
„Správně otče, do očí,“ přičemž jsem mu jeden intenzivní pohled věnovala. Paradoxně jsem byla zaražená spíše já, nežli on. Jeho nulová reakce mě neměla překvapit. Pokaždé, když jsem se nezachovala úplně podle jeho představ, zachovával si své dekorum. Postupně si zvykl. Zklamání vystřídala lhostejnost. Kolikrát jsem z jeho pohledu vyčetla, že jsem největším zklamáním jeho života a více ho proto již zklamat nemohu. A já si opět připadala jako malé dítě. Jako malé, zhrzené dítě toužící po pozornosti. Kdykoliv se zachovalo správně, uznání se nedočkalo. Bylo to pokládáno za samozřejmost. A tak si pozornost muselo získat odlišným způsobem. Přesto jsem však svému otci za tuto lekci mohla poděkovat. Díky jeho apatii, směřované k mé osobě, jsem dnes byla tím, čím jsem.

„Od kdy jsi změnila jídelníček?“ otázal se s hraným nezájmem, oči mu však žhnuly pohoršením. Nebylo to však mým přístupem. Bylo to cestou, kterou jsem si zvolila. Právě v tuto chvíli jantar uvězněný v mých očích dokazoval mou převahu. Dnes jsem byla silnější a on nesnesl ten pocit, kdy se cítil být pokořen.

A kdesi na dně tohoto bezelstného dotazu, jakých vzorní otcové svým dcerám kladou hned několikero za sebou, byla skryta nemalá dávka cynismu. Musela jsem se mít na pozoru. Nesměla jsem mu dát sebemenší záminku k pochybnostem, které se ho již tak zmocňovaly. Musel uvěřit, že jsem se ať tak či tak zamilovala. Že právě jeho dcera podlehla kouzlu jednoho šarmantního upíra, protože, přiznejme si to, šarmantní Edward byl a to bez debat. V ten moment mě nenapadlo nic jiného, než zahrát celou situaci do outu. Protože jsem se právě pohybovala po tenkém ledu. Hrozilo však, že s sebou pod hladinu stáhnu i ostatní.

A tak jsem učinila necelý půlkrok vzad a sotva znatelně se opřela o Edwarda. A poté, co jsem na svou obhajobu bezelstně uvedla:
„Jak jsi sám řekl, láska dělá divy, nemám pravdu, otče?“ mi Edward mimovolně obtočil svou ruku kolem pasu v ochranitelském gestu. Ovšem jakmile impulzy z jeho pravé ruky došly až do mozku a on si uvědomil, jaké následky by případné rozzuření Ara mohl mít, nepatrně rukou škubl ještě předtím, než se ji pokusil stáhnout zpět. Já ji však překryla tou svou, neboť nám toto spontánní gesto dodávalo na věrohodnosti, nehledě na to, jak chtěná jsem si v té chvíli připadala. Ač jsem si to v onu chvíli nehodlala přiznat, byl to pro mne zcela nový a příjemný pocit.

Namísto odpovědi jsem se dočkala jen netečného:
„Samozřejmě,“ následovaného chabou omluvou. Právě když otec ladným krokem hodným králů odplouval do středu dění, necítila jsem pražádné zadostiučinění, ale i tak se mi z mé vzpínající se hrudi skutálelo nemalé břemeno.

A třebaže jsem pociťovala značnou úlevu, musela jsem pryč. Rozhlédla jsem se po aktuálním seskupení přihlížejících a sdělila jim svůj úmysl, společně s omluvou. Když jsem se chystala od Edwarda odstoupit, nespokojeně mi zakňučel u ucha a jeho chladný dech mi doslova stékal po odhalené pokožce krku. Stisk jeho paže kolem mého pasu rovněž nabral na intenzitě, ne však s úmyslem mi ublížit. Zapátrala jsem pohledem po zdroji Edwardovy nespokojenosti a rázem se střetla s podbízivým pohledem, který po Edwardovi zpod svých hustých řas, mihotajících se jako drobná křidélka kolibříka, v nepřiměřeně krátkých intervalech házela ona koketní a obzvlášť žárlivá blondýnka.

I smilovala jsem se nad ním a přes rameno k němu dostatečně slyšitelně přivála svou nabídku, které se bez okolků chytil jako záchranného lana. Stejně, jako jsem dnes do sálu pospíchala, i svůj odchod jsem situovala ve stejném duchu. Tentokrát mi však společnost dělal Edward. Ten však svým mlčením nikterak nenarušoval to příjemné ticho. Ticho, které jsem si dokázala dostatečně vychutnat jen na jednom místě…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

sakraprace

8)  sakraprace (28.04.2010 20:19)

Žádný lynčování dokud to nedopíšeš :) hmm, už jsi začala?:)

Noth

7)  Noth (28.04.2010 20:16)

Dobrá, jen do toho, zlynčujte mě!

Amisha

6)  Amisha (28.04.2010 20:04)

No to bylo krásné v první řadě, ovšem krátké v druhé řadě :( což je u tebe trestuhodné

Noth

5)  Noth (28.04.2010 19:44)

Holky, nepřehánějte to s tím užíváním hyperboly! :D
Nadsázka je fajn věc, ale kroťte se :D
Jinak, jestli bude povídka přibývat dosavadním tempem, tak to se mi tu giselle udusí a sakraprace zkolabuje.
Tahle kapitola nebyla sama o sobě nic moc, někdy se divím, že se Vám ty slaďáky chtějí číst.
A původně měla být také delší, ovšem u následujících událostí bych se jistojistě rozepsala a mohlo by se stát, že bych kapitolu vkládala na dvě části :D
Zpětně koukám, že tu nemám název kapitoly, asi to bude tím, že se nic zásadního nestalo...
Nemáte pro mě nějaké tipy? :D

4)  Lenka (28.04.2010 19:38)

Tak moc jsem se těšila na tuhle kapitolu a opět mě nadchla.
Je nádherná.

sakraprace

3)  sakraprace (28.04.2010 19:07)

Héééé, jsem hotová, píšeš naprosto úžasně. Jem závislák, takže koukej se o své pacienty starat a doval další díl :):)

2)  giselle (28.04.2010 18:59)

noth, ty jsi prostě génius!
hltám Tvoje povídky a potřebuju je k životu jako vzduch!
díky za to!

Eunta

1)  Eunta (27.04.2010 18:36)

Noth: Áááááá... Noth, buď ráda, že nejsi někde poblíž... zuřím, vztekám se, běhám po pokoji a mlátím hlavou do klávesnice... jaké obcházení zákonu? Tohle je normální týrání dravé zvěře... !!!!!!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek