22.08.2010 [07:30], Amisha, ze série Němá dohoda, komentováno 18×, zobrazeno 2598×

Jak se Bella a Edward poperou s Arovo podmínkou?

Děkuju Hanetce za opravu :)

Z Arovy pracovny jsme vypadli jako po studené sprše. S tímhle nikdo z nás nepočítal. Měla jsem tušit, že za tím bude nějaká lumpárna. Nikdy jsem nevěřila, že je k tomu všemu ještě úchyl. Kdo by chtěl sledovat svou dceru při... no tom?! Podívala jsem se na Edwarda, který byl celou dobu velmi tiše. Strnule zíral před sebe. Váhavě jsem se dotkla jeho ramene. Trhl sebou a vypadal, jako kdybych ho vytrhla z jiného světa. Došli jsme mezitím do parku, kam lidské oko nemělo šanci dohlédnout, protože byl chráněný vysokou zdí. Vlastně byl uprostřed hradu. Upřel na mě bolavý pohled.
„To ti nikdy neudělám,“ prohlásil rozlobeně.
„Všichni umřeme,“ připomenula jsem mu.
Zavřel oči a promnul si kořen nosu.
„Třeba bych si to mohl jenom představovat,“ nadhodil.
Zavrtěla jsem hlavou a smetla tak jeho naděje.
„On pozná, co jsou myšlenky a co činy, je to jako tvůj dar.“
Poraženě svěsil ramena.
„Já ale nemůžu, nechci ti takhle ublížit.“
Došla jsem až k němu. Najednou se mi zdál menší. Objala jsem ho a hlavu si položila na jeho hrudník.
„Jednou to zvládneme, oba.“ Sevřel mě pevněji v náručí.

O dva dny později:
Alice mě vláčela už do třetího svatebního salonu.

Po 254 šatech! 80 párech bot a neuvěřitelných 50 závojích jsem ji zarazila.
„Alice a dost!!“ Sáhla jsem po předposledních šatech, co jsem zkoušela a opravdu se mi líbily, a strčila jí je pod nos.
„Tyhle, nediskutuj!“
Vypadala jako opravdu hodně zlý upír. Prodavačce se velmi zrychlil tep a nezdravě zbledla.
„Alice!“ napomenula jsem ji.
Srovnala si výraz, ale pořád ošklivě vrčela, i když ta žena už ji nemohla slyšet. Do hradu jsme přišly každá zvlášť ona se se mnou odmítla bavit. Zapadla k sobě do pokoje a trucovala. Aspoň mám klid.
Došla jsem taky k sobě a hodila na postel tašky co jsme nakoupily a z té vrchní na mě vypadlo krajkové prádlo. I když ten název to moc nevystihoval. Bylo to takové nic na niti. Vulgární.
Rozhodla jsem se, že si později dojdu do města a koupím si něco podle sebe. Naštvaná na mě už přece je, ne?
Vzala jsem si z police knihu a pohodlně si lehla na lenošku, kterou jsem mám v rohu pokoje s přímým výhledem do parku. Zapadalo slunce. Zavřela jsem oči a přesto, že jsem nemohla snít, rozhodně jsem mohla vzpomínat...

Ráno jsem se oblékla a hodlala vyrazit do města. Na chodbě jsem se srazila s Heidi. Přejela mě zvídavým pohledem.
„Jdeš na oběd ven?“
„Vypadám snad na výlet do lesa?“ odsekla jsem jí.
Ušklíbla se a víc mě neřešila.
Vyrazila jsem do města. Dneska bylo zataženo, nemusela jsem se ničeho bát. Minula jsem obchodní centrum a namířila si to do úzkých uliček. Byl tam obchůdek. Malinký a s příjemnou starší paní. Vešla jsem a ona mi už s úsměvem spěchala v ústrety.
„Zlatíčko, dlouho jste tu nebyla.“
„Lucia, víte, že nakupování nesnáším.“ Chápavě se usmála. Brblala si sice pod vousy, že mít takovou figuru jako já, tak chodí jenom ve spodním prádle. Minimálně doma.
Moje malá kulatá Lucia.
„Na denní nošení nebo něco speciálního?“
„Na svatbu.“
Hromada krabic ji spadla z baculatých rukou. Zbledla.
„On vám to vážně udělal, že jo? Mít tak moc mu něco udělat.“ Došla ke mně a jednou rukou chytla tu mojí. Její velké zelené oči se vpíjely do těch mých zlatých.
„Nemůžete utéct?“
Zavrtěla jsem hlavou. Aro si myslel, jak je rafinovaný, ale místní obyvatelé moc dobře věděli, co se to tu děje, anebo byli hodně blízko ve svých tušeních. Stačilo se pozorně dívat. Hlavně ti, co bydleli nebo měli krámky blízko náměstí. Prostě si všimli záhadné ženy, která odvádí turisty, kteří se už nikdy nevrátí. Podivná auta bez oken odjíždějící pár hodin po tom, co ona tyto lidi odvedla do útrob hradu. Někdy se stalo, že nově přistěhovaný obyvatel začal šťourat, kde neměl, a nevhodně upozorňoval. Brzy zmizel. Sice se říkalo, že se mu tu nelíbilo a že se znovu odstěhoval, ale většině bylo jasné, kde skončil. Vlastně nikoho nepřekvapilo, že správa místního krematoria spadala pod kancelář hradu.
Po čase jsme se s Luciou sblížily natolik, že se mě přestala bát.
Teď s povzdechem pustila mojí ruku a odešla dozadu do skladu. Chvilku se odtamtud ozýval lomoz a vrzání hodně starých štaflí, ale nakonec se znovu objevila a měla v rukou dvě krabice.
„Jaký je? Chceme mu to usnadnit, nebo ho naštvat?“ zeptala se a v očích jí hrálo.
„Je moc milý a hezký, chytrý a je jako já. Divný.“
„No aspoň tak.“ Ale moc nadšeně to neznělo.
Otevřela mi první krabici, ve které byl korzet a k němu kalhotky. Všechno to byla poctivá látka a podvazkový pás vypadal jako pavučina. Bylo to nádherné.
Jenomže teď jsem byla zvědavá, jestli tohle mělo být na naštvání nebo pro radost.
Beze slova mi otevřela i tu druhou. V ní ležely kalhotky z dob hodně dávno minulé. Byly až ke kolenům, k nim byla… jak to nazvat, asi košilka s dlouhými rukávy. BRRR. Jasná volba bylo to první. Lucia spokojeně balila krabici, když na mě náhle upřela pohled.
„Co šaty, máte?“ Nestihla jsem ani odpovědět a ona už mě za ruku táhla někam dozadu. Pustila mě uprostřed skladu a otevřela velkou masivní truhlu. Ven ihned vykoukla spousta bílé látky. Opatrně ji zvedla. Šaty. Byly korzetové. Pošité miliony sklíček, které odrážely světlo do všech stran. Sukně byla nadýchaná a zároveň jemná. Tohle byly šaty pro královnu. Lucia viděla moje dojetí, opatrně je položila a pak, asi aby mě dorazila, zalovila v truhle a vytáhla podobnou, ale malinkou.
„Tohle patří k nim.“ Otevřela ji a uvnitř ležel neuvěřitelný náhrdelník. Jemný, jakoby tkaný stříbrem, jednotlivé části se do sebe proplétaly.
„Ale...“

Umlčela mě máchnutím ruky.
„Tyhle šaty se u nás v rodině dědí, ale nikdo se v nich nevdával už dobrých 400 let. Váže se k nim historie spojená s vaším druhem. Věří se, že v těchto šatech se měla vdávat nevinná dívka za upíra.“ Poslední slovo zašeptala.
„Annabell se zamilovala do pohledného muže, který se jí dvořil. Byl milý a vždy bezchybně galantní. Chodili spolu na dlouhé procházky. Nakonec ji požádal o ruku a ona souhlasila. Měli dva měsíce do svatby, když z ničeho nic zmizel. Beze slova, bez rozloučení. Byla zničená a proplakala několik dní. Všichni se ji snažili utěšit, ona ale odmítala uvěřit, že by odešel. Vždyť se milovali.
V den, kdy měla být svatba, se přes protesty své matky začala chystat. Věřila, že přijde. A on přišel. Vypadal nádherně, až děsivě. Ona ničeho nedbala. Byl tu a na ničem jiném jí nezáleželo. Čekala ve spodním prádle na služebnou, aby jí pomohla do šatů, když za ní přišel do pokoje. Vykřikla a chtěla ho vyhnat. Jeho pohled jí ale vyděsil do morku kostí. Ty tam byly modré oči, nyní se na ni dívaly dvě krvavé studně. Prosila ho o vysvětlení. On jenom šel mlčky k ní a neodpovídal, dokonce se jí ani nepodíval do očí. Zdálo se, že ho přitahuje určité místo na jejím krku. Když došel až k ní, pevně ji objal. Byla zmatená a pořádně vyděšená, ale vykřiknout už nestihla. Prokousl jí hrdlo a vysál její krev do poslední kapičky.
Od té doby ty šaty i přesto, že je neměla na sobě, nikdo nechce. Ale jsou tak krásné,“ lítostivě pohladila látku.
„Myslím si, že vám žádné neštěstí nepřinesou.“
„Já už upír jsem, Lucio, jsou nádherné a pokud mi dovolíte, ráda si je vezmu.“ Tohle bylo poprvé, kdy jsem to, co jsem, vyslovila nahlas před člověkem. Jasné porušení pravidel. Čert to vem.

Od Lucii jsem šla spokojená. Alici raní mrtvice.
Už na mě čekala ve dveřích. Místo křiku mě objala. A vzlykla. Co se děje?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Linfe (09.10.2010 19:21)

Páni ten příběh s těmi šaty mě úplně dostal a to že má Bella spřízněnou duši také. Byla to nejhezčí kapitola jako jsem doteď četla.

17)  eMuska (26.09.2010 19:37)

Lucia je úžasná! Chcem ju domov!!!

16)  Michangela (13.09.2010 23:09)

15)  sfinga (04.09.2010 21:02)

Myško Amishko, konečně jsem se po dovolené dostala k téhle nádherné povídce. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo
Dostala jsi mě. Jako vždy nádherné a když jsem četla legendu, která se váže k svatebním šatům, naplno už jsem brečela
Jdu na další díl (výhoda toho, že jsem ve skluzu, nemusím čekat )

14)  Eleanor (29.08.2010 09:06)

Úžasné

13)  Texie (27.08.2010 08:25)

Tak teď jsem na nervy. Vzlykla protože viděla ty šaty nebo že se něco zase podě...?

12)  sakraprace (24.08.2010 19:33)

Edward je vážně poklad a Bella taky, "Jednou to zvládneme"
Aro je fakt úchyl
Nakupování s Alicí, ta je klasika, ale takhle pěkně ji srovnat do latě. Jó, to chce odvahu.
A Lucia a příběh svatebních šatů, jsem regulérně dojatá.

10)  Amisha (23.08.2010 17:52)

Moc děkuju za komentíky a mám pro vás dobrou zprávu sedmička je v administraci

9)  Alaska (23.08.2010 17:44)

Překvapivé a přitom tak pochopitelné. Někdo si musel všimnout, že jim mizí turisti, ale ty auta bez oken... Zamrazilo mě. A upíři vlastnící krematorium, je dobré mít všechen oheň v blízkosti pod dohledem. Krásně vložená realita do pohádkového příběhu.

8)  Quappa (23.08.2010 12:02)

Tak toto bolo niečo...

6)  Lenka (22.08.2010 20:23)

Krásné.

4)  Karolka (22.08.2010 16:07)

První za „Jednou to zvládneme, oba.“ Sevřel mě pevněji v náručí.
Druhý za „Alice a dost!!“
Třetí za Aro si myslel, jak je rafinovaný, ale místní obyvatelé moc dobře věděli, co se to tu děje, anebo byli hodně blízko ve svých tušeních. (Velmi originální a logické!)
Čtvrtý za svatební spodní i svrchní oděv.
Pátý za příběh o mrtvé nevěstě.
Jsi dobrá!!!

3)  milica (22.08.2010 12:14)

Jé to je nádhera..... těším se na další

2)  Hanetka (22.08.2010 11:11)

Alici neraní mrtvice, její vize jí už ukázaly, jak to Belle bude slušet. A i když je nákupní maniak, dobře pozná kvalitu. No, a co se týká volterrských občanů... už dřív mi bylo divné, že by si ve Volteře nikdy nikdo ničeho nevšiml. Díky za ten postřeh.
A ten příběh z dávných dob... normálně mi běhal mráz po zádech.

1