Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/někdy%20stačí%20málo.jpg

Ups, tak trochu mi to nevyšlo, ale v nadcházející kapitole se vysvětlení dočkáte...

Třetí kapitola - Není přeměna jako přeměna

Ten pohled nepatřil mezi ty nejhezčí.
Celková scenérie, jež se mi naskytla před očima, nebyla vůbec lichotivá.
Malá zašedlá místnost.
Četné jizvy na jejich čtyřech ochablých pažích.
Nečistoty všedních dní ulpívající na její mastné pokožce.
Chabé bodové osvětlení.
Nyní již odepsaná žárovka, visíc na vytahaném kabelu, trčíc z tumoru vlhkého zdiva, pomalu se klimbajíc do rytmu posledních dvou taktů pohřebního chóru.
Vytrvale čekajíc na chvíli, až shoří pro užitek nevděčné společnosti.
Vydýchaný vzduch, jenž mi nikterak nenapomáhal v boji s malátností.
Hmatatelné dusno, hmotnější nežli zatnutá pěst, svírající ostrý jazyk alkoholu ve svém železném sevření.
Těžkopádná atmosféra, prosycená mou vlastní bezmocí.
Zelené linoleum skryté před zraky příchozích neforemnými chomáči čehosi, co kdysi snad bývalo poddajnou nadějí.

Ono skomírající světlo mne navzdory zanedbatelné intenzitě svého svitu neúnavně bodalo do očí.
Nepříjemný odér směsice tonika, dezinfekce a koncentrovaného děsu dráždil mé zbědované smysly.
Rozlámané končetiny se zarytě bránily jakémukoliv pohybu.
Nic z toho však nehrálo roli.
Protože jsem vnější svět vnímala jinak.
Protože všechno bylo tak nějak šedé.

Byla jsem jen nezúčastněným pozorovatelem bez nároku na vlastní názor.
Protože všechno šlo mimo mne.
Protože jsem již nadále nevládla nad svým tělem.

V jednom okamžiku jsem se nacházela schoulena na posteli a v té druhé jsem se již krčila v rohu zatuchlé místnosti. Byla tu ještě ta možnost, že pokud bych včas utekla, mohla bych se pokusit tomuto nevyhnutelnému trápení uniknout. Než jsem na to však stihla byť jen pomyslet, vlastní nohy mi přimrzly k podlaze. Proto jsem od svých úmyslů radši rázem upustila. Pečlivě jsem zvážila své šance. Popravdě nevypadaly zrovna optimisticky. Žádná okna, jen holé zdi a vyztužené dveře. Nevedlo by to nikam.

Teprve až teď jsem začala věnovat pozornost přítomným. Doposud jsem byla přespříliš zaneprázdněná sama sebou a tím, co mi provedli. Přesněji tím, co mi Richard provedl. Ten se nyní opíral o protější zeď a tvářil se nezainteresovaně. Teprve nyní jsem zaregistrovala, že kromě Edwarda, jehož specifická esence se mihotala nehybným ovzduším, se v té samé místnosti nacházejí i má malá alegorie Bruta a pochopitelně také Carlisle. Nebyl tu dostatek místa na to, aby se sem vměstnali všichni členové onoho vegetariánského klanu bez výhrad.

Najednou celistvou masu vzduchu protnul rychlý pohyb, a rozvířil tak použité zplihlé vatové chomáče, které nyní po celé délce lemovaly jeho trajektorii. Pokud byste ji sledovali, spočinuli byste zrakem na mém těle, pokořeně ležícím na rozprýskaném linoleu. Spočinuli byste zrakem na mém zkroušeném těle, jež se momentálně snažilo sebrat veškeré své síly k dalšímu útoku. Potlačovaný vztek se opět probojoval na povrch a hlásil se o slovo. Nebylo možné mu vzdorovat, i kdybych byla bývala chtěla. Ovšem vztek není vždy dobrým rádcem. Při boji toto pravidlo platí dvojnásob. Ne snad proto, že by se ve správnou chvíli nemohl stát tou nejúčinnější zbraní. Anebo snad právě proto. Dokonalé věci jsou totiž příliš dokonalými na to, aby zůstali trvale poslušni svým majitelům, ovládaným svými primitivními zvířecími pudy. Proč by také měly, že?
Stejně tak, jako vy čerpáte energii ze vzteku, vysává ji i on na oplátku z vás. A pak, když už je váš němý pomocník natolik soběstačný, aby se obešel i bez vaší maličkosti, prostě a jednoduše se zbaví prostředníka. Hodí přes palubu přítěž, jež jej omezuje v dalším postupu.

Podobně jsem se cítila i já v této chvíli. Vybledlé linoleum, jež se snad původně skvělo brčálovou zelení, se mi nyní svým vrásčitým povrchem otiskovalo do tváře. Z něj mě na nohy jedním tahem vytáhla od pohledu silná ruka, očividně patřící postavě s vážnou tváří. Postavě s tváří, jejíž rty se pohnuly v tichém:
„Promiň…“
Toto jediné slovo mne pobouřilo, jakoby mi snad plivnul do tváře. Vážnost situace jej však nejspíš pohltila natolik, že si přestal hlídat záda, a neočekával tak tedy můj další útok. Mohlo to být tak snadné. Mohlo to být tak snadné, kdyby každou molekulu vzduchu nerozechvěl ten hlas. Právě když jsem Richardovi kladla ruce na hruď ve smířlivém gestu, pomalu je sunouc směrem ke krku, nikoliv však za vyhlídkou srdceryvného objetí, ovšem s jasným cílem – jedním rychlým škubnutím přetnout čepovcem míchu, prohlédl Edward mé úmysly a zcela spontánně vykřikl ona osudná slova:
„Bello, ne!“

Šlo o zoufalou prosbu. O to lákavější by bylo ji porušit. Měla jsem tak strašnou chuť pomstít se Richardovi za nastalá příkoří. Jenže má lačnost po pomstě neměla být již nikdy uspokojena. A tak jsem tam jen tak stála. Zapustila jsem kořeny do vybledlého brčálu a bojovala s vědomím své bezbřehé bezmoci.

Nemohla jsem se pohnout. Tolik jsem toužila po tom, byť jen vykročit. Jenže mé tělo mě neposlouchalo. Chtěla jsem křičet, ale neměla jsem dost sil oddělit od sebe své pevně semknuté rty. Chtěla jsem na protest pohnout třeba jen konečky prstů, ale bylo to silnější než já. A tak jsem tam jen nehnutě stála, plně oddána svému vlastnímu vnitřnímu boji.

Dělalo mi nesmírné potíže zformulovat jednu jedinou myšlenku protiřečící Edwardovu zvolání. Přesto jsem se však nevzdávala. A když už se mi to z nepatrné části podařilo, odpovědělo mi na to mé tělo po svém.

Na reakci pro mou myšlenkovou vzpouru jsem nemusela čekat dlouho.
Kůže mi najednou byla malá a pálila mě v ohbí prstů.
Zápěstí mi do masa rozdírala konopná lana, napuštěná v solném roztoku.
Kolem krku se mi ovíjela na chlup stejná oprátka a každou chvíli mi ztenčovala přívod kyslíku.
Na prsou mne tížila tunová závaží a pod tlakem železného korzetu sklíčenosti mi hlasitě praskala žebra.
Když už jsem se nemohla udržet na nohou, někdo se nade mnou slitoval a nechal mne klesnout na kolena.
Odhodlaně jsem prsty prohlubovala vrásky v zeleném linoleu a útrpné výkřiky tlumila soustavným kousáním do jazyka.
Celkový podtón klaustrofobie ještě umocňovaly zanedbatelné rozměry této kopky.
Ba co hůře, já nebyla uvězněna jen v této místnosti, byla jsem uvězněna ve svém vlastním těle.
A nemohla jsem s tím nic dělat.
Když jsem se konečně v rámci možností vzpamatovala a odhodlala se tak k dalšímu marnému myšlenkovému vzdoru, mé tělo zcela automaticky stáhlo oponu za mým vědomím, a já se tak dostala neznámo kam.
Ani tam jsem však nemohla být sama sebou…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lioness

15)  Lioness (01.06.2010 21:07)

Jejda, utekla mi kapitolka! Uff, chytla jsem ji! Želízka na ni!
Jsem zmatená, dezorientovaná, připadám si skoro slepá... narážím do zdí. Au! :D Bylo to tak bezvýchodné, nepochopitelné, temné... a už by to chtělo trochu osvětlit. Mám pocit, že mi ta tajemnost trochu leze na mozek.

14)  Twigirl (29.05.2010 17:01)

JSem trochu zmatená, ne jsem hodně zmatená a strašně zvědavá...prosím další dílek...je to skvělé.Co s ní provedl?...

13)   (28.05.2010 21:01)

Nemám slov...
Rychle další...

Ivanka

12)  Ivanka (27.05.2010 18:02)

Já nějak nevím co říct. Matně si představuju jak to je být uvězněna ve vlastním těle. Brrr, hrůza. Docela by mě zajímalo co se tam děje.

Noth

11)  Noth (25.05.2010 18:08)

Amisha:
Tím chceš snad říci, že jsi to předtím chápala?:D

Amisha

10)  Amisha (25.05.2010 18:04)

Hééj došli písmenka
Já nemám co dodat, oddaně si počkám až to vysvětlíš, protože teď to nechápu.

Noth

9)  Noth (25.05.2010 18:03)

Jé, ono je to dáno automaticky!
Tak to čučím!
Fíha, tak to je pro mne novinka, v tom případě to po mně určitě neopravujete poprvé, co?
Ale snad už naposledy

Ree

8)  Ree (25.05.2010 18:00)

Právěže jsi to neodklikla :D

Noth

7)  Noth (25.05.2010 17:52)

Ono se to zobrazovalo na titulní stránce?
Nejsem si vědoma, že bych to odklikávala, ale možné je všechno.
Každopádně to tam nyní není, takže to pravděpodobně někdo dal do pořádku;)

6)  hellokitty (25.05.2010 17:52)

Ree

5)  Ree (25.05.2010 17:11)

Zlato, na titulku jenom první a poslední díl, prosím :)

sakraprace

4)  sakraprace (25.05.2010 16:51)

Noth, zase se ti podařilo mě úplně vyvést z míry. Jsem stále napnutá jak kšandy, protože stále nevím, v co jsi ji proměnila.
Ale tys vždy uměla parádně napínat, už se těším na další:D

Jesska

3)  Jesska (25.05.2010 16:35)

Super!
Tak už se těším na vysvětlení, no:D
Ale náhodou zajímavý

Noth

2)  Noth (25.05.2010 16:13)

No, problém je v tom, že není přeměna jako přeměna a snad také v tom, že ona NENÍ upír.;)

dorianna

1)  dorianna (25.05.2010 16:10)

Noth, teď jsem kapku zmatená, asi časem poberu, že z ní udělali upíra schizofrenika... jinak nádherně napsaný, jako vše od tebe, ale musím si to sjet ještě alespoň jednou , no možná i víckrát abych to pobrala

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek