Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/někdy%20stačí%20málo.jpg

Asi nejsem stvořená pro psaní Edwardových pohledů, proto díky Bohu za 3. osobu =D

Upozornění:
Pro nováčky, kteří se s mými "veledíly" ještě nesetkali,
jedná se o pokračování povídky
Vždy dostanu to, co chci... Nebo ne?,
takže doporučuji vzít to postupně =D

První kapitola - Blázen

Blázen,
bezmocně klečící u nemocničního lůžka v záplavě buničiny napuštěné alkoholem a krví.
Krví, jež pro něj byla vždy symbolem pokušení.
Dnes však její aroma dokonale přebíjí nelibý odér tonika a všudypřítomný trpký zápach smrti.
Klečí u improvizovaného lůžka v místnosti bez oken, aby se byť jeden jediný zbloudilý sluneční paprsek nepokusil zmařit nesnadnou léčebnou proceduru.
V uších mu tepe, zatímco oblast jeho spánků neúnavně okupuje tupá bolest.
To rozpínající se ticho jeho utrpení snad ještě více umocňuje.
Nemá dost sil na to, aby vydržel koexistovat v jednom těle sám se sebou.
Uvězněn v stísněné schránce jen se svými myšlenkami je na pokraji šílenství.
Nejradši by se vysvlékl ze svého mramorově bílého těla a to, co by zbylo z jeho bytí, by věnoval na oltář osudu.

Nemůže však.
Ať chce, či nechce, na tomto světě ho drží osoba, nehybně ležící ve vlnách zřaseného prostěradla.
Tíživé ticho čas od času protne její nejistý nádech.
Intervaly mezi nimi jsou však příliš krátké a jejich intenzita pozvolna klesá do záporných hodnot.
Ne! Nepřipustí to!
Klečí tu již třetím dnem a rozjímá o událostech minulých.
Až příliš mnoho nadějí vložil do jejich společného budoucna v den, kdy ji po dlouhém roce znovu spatřil, i kdyby měl nadále být jen pouhým stínem, jen kdyby ji směl pozorovat zpoza rohů ztemnělých ulic.
I kdyby ho již nikdy neměla vzít na milost.

Jak bídně se cítil po každý další den své ubohé existence od té doby, co nechal světlo svého bytí nenávratně zmizet za obzorem.
Jak bezmocný pak byl po každou vteřinu jejich pobytu zde, ve zdech sídla Strážců rovnováhy, s vědomím, že namísto poklidného života si sama zvolila cestu nebezpečnější, než kdyby s ní byl býval zůstal.
Jak zklamaný byl, když před jeho prázdnou náručí dala přednost té Ravenově.
Jaká zuřivost ho posedla ve chvíli, kdy z každého póru její bělostné pokožky cítil silně kořeněnou esenci těla neznámého muže.
Jak ztracený si připadal, když pochopil, že s každým vzdalujícím se zvučným nárazem jejího podpatku o chladné dláždění chodeb, mu pomalu uniká jeho jediné štěstí…

Pomalu se natáhl pro další kousek vaty a křečovitě jej sevřel v dlani.
Promnul jej v konečcích svých prsů a pozvolna nechal klesnout do plastové vaničky, plné čirého roztoku.
Jeho ruka zcela bezmyšlenkovitě následovala potápějící se smotek vaty, který následně vysvobodila ze spárů průzračných hlubin.
Odhodlaně stiskl tu beztvarou hmotu, jež okamžitě začala kopírovat stěny svého vězení.
Nyní i jeho dlaň skrz naskrz čpěla neosobním pachem koncentrované sterilnosti.
Na to však nehleděl.
Již třetím dnem nedokázal vnímat nikoho a nic.
Veškerou svou pozornost směroval k nehybnému tělu, bezostyšně rozrytému polibky děl osudu.
I pozvedl vlhký chomáč doposud bílé vaty, o tolik lehčího než jeho vlastní duše, a zlehka jím přejel po purpurových rýhách v nevinném alabastru.
Onen chomáč sváděl urputný boj s rudou tekutinou.
Marně však.
Po chvíli podlehl a nechal nepřátelské šiky vpít se do každé své částečky.
Nakonec skončil na zemi v obležení svých věrných, zatvrzele čekajíc na svůj skon pod těžkopádnými podrážkami muže, jenž před rokem sám zašlapal své štěstí do prachu každodenní šedi.

 

Ani manuální činnost však jeho skeptickou mysl nedokázala rozptýlit.
Ač jeho ruce neslyšně tančily po zpustošeném těle samotné Afrodity a jeho zrak byl přikován k hmatatelným křivdám na její věčné kráse, mysl byla stále přitahována k vzpomínkám na události doby před třemi dny.

Tak, jak už to měl ve zvyku, posedával ve společenské místnosti a snažil se v sobě udusit hlasitý vzdor nad nespravedlivostí osudu.
Namísto, aby své strasti vykřičel Bohu do oken, seděl jen se zrakem nepřítomně zaklesnutým v struktuře protější zdi.
Probrat z nekonečné letargie jej dokázaly až myšlenky nově příchozího.
Dveře se náhle rozletěly a do místnosti se vřítil mladík s děsem v očích.
Ztěžka oddechoval a skrze jeho suché rty se osvobozovaly jen nesrozumitelné pazvuky.
Jeho mysl na tom nebyla o moc lépe.
Přestože však nit jeho myšlenek byla řádně zamotána, prostřednictvím několika uzlů si náš tichý pozorovatel dal dvě a dvě dohromady.
Reakcí jeho těla bylo okamžité ochromení.
Jeho mysl však zůstávala čistou, leč zmatenou.
Neustále se v ní míhaly nově nabyté informace.
BELLA… LÉČKA… JISTÁ SMRT…
Na tváři se mu vystřídalo tisícerou odstínu strachu.
Aby dohnal ztracené, a přece nevyčíslitelně cenné, vteřiny, rozběhl se svou přirozenou rychlostí ven z této budovy a zamířil tam, odkud z myšlenek toho rozrušeného dítěte odtušil místo probíhajícího boje

Nebylo těžké jej najít.
Pachová stopa těch stvoření byla více než patrná a zhušťovala tak vzduch.
Podvědomě zkracoval intervaly mezi jednotlivými nádechy, třebaže pro něj nebyly podstatné.
Právě v těchto chvílích, navzdory nelidsky rychlému běhu, se choval tak lidsky jako nikdy předtím.
Byl už takřka na doslech, když zaslechl hysterický smích, následovaný chraplavým šepotem, nesrozumitelným i pro jeho citlivé uši.
Pak už jen trhaný výdech.
S obavou, že se jednalo o výdech poslední, ještě zvýšil svou rychlost, bylo-li to vůbec možné.
Scenérie, která se mu naskytla, se mu však vůbec nezamlouvala.

V samém netlukoucím srdci lesa mezi poraženými kmeny stromů ležela těla stvoření noci, nebo spíše to, co z nich zbylo.
Křehká běloba sněhu byla poskvrněna krví a to nejen tou jejich.
Ve středu pomyslného ciferníku zvrácených hodin, tvořeného ostatky přívrženců zla, se choulilo zohyzděné tělo, z něhož kvapem unikal život.
Již téměř bez života se vyjímalo na chladných červáncích, s lehkým úsměvem na rtech.
Ten pohled se mu zařezával hluboko do nitra.
Kdyby mohl, vypustil by zde žalem duši.
Který kacíř si dovolil znectít tu křehkou bytost?
Co by byl býval řekl Praxitelés tváří v tvář svému zničenému dílu?
Dál už nemeškal.
Ačkoliv svými úvahami ztratil sotva zlomek vteřiny, i ten v této situaci hrál významnou roli.
Opatrně uchopil ten rozlámaný skvost a započal svůj souboj s časem.

 

Od nepříjemného rozjímání jej odvedl nepatrný pohyb.
Chvíli si myslel, že si namlouvá něco, co se skutečně neodehrává, a tak opět odvrátil svůj zrak a pomalu jej znovu směřoval k podlaze.
V půli cesty jej však zastavilo menší zčeření hladiny vzduchu.
Stočiv svůj pohled zpět ke zdroji veškerého svého štěstí i zármutku, tiše vyčkával následujícího dění.
Když už se chystal vzdát svou snahu, upoutalo jej znatelné napětí Belliných rukou, které po chvíli slabě sevřely tkaninu prostěradla.
Nevěřícně se poddal čistě lidskému gestu a pro jistotu si protřel své mdlé oči.
Když se však celá scéna opakovala ještě několikrát, následována pár bolestivými syknutími, probral se natolik, aby byl schopen zavolat Carlisla.

Ten ihned přišel v doprovodu Richarda a jal se mapování situace.
„Její zranění byla vskutku vážná, organismus normálního člověka by se s nimi vůbec nemusel vyrovnat, ale její životní funkce jsou již v normálu. Měla by se z toho dostat, Edwarde,“ rozlehlo se smířlivě po místnosti.
Když se však dívčino tělo opět vzepjalo a společně se srdceryvným výkřikem a soustavným muchláním prostěradla se prohnulo v zádech, Carlislova slova byla rázem zapomenuta.
„Tak proč trpí?!“ vykřikl ten zoufalý blázen, křečovitě si projíždějíc své bronzové vlasy bezradnýma rukama.
Odpovědí mu byl jen Richardův posunek, aby mu věnoval více místa, a tak mu nezbylo než ustoupit.
Richard nahmatal v kapse drobnou lahvičku protentokrát azurového tonika, kvapně ji vytáhl a vlastními zuby zbavil korkové zátky.
Pár kapkami si potřísnil prst, sehnul se k lůžku a zvlhčil jím suché rty trpící dívky.
Když se pomalu odtahoval, zašeptal jí sotva slyšitelně do ucha:
„Nebraň se tomu, Iss…“

Tehdy jeho počínání nikdo nechápal.
Ať už se jednalo o cokoliv, očividně to nepomáhalo.
Bella se zmítala ve stále intenzivnějších křečích a rty jí unikaly hrůzostrašné výkřiky.
S Edwardem už také nebylo k vydržení.
Po té záležitosti s Richardem se bál do pokoje kohokoliv pustit, aby se jí ještě více nepřitížilo.
Žaludek se mu svíral s jejím každým dalším nářkem.
Jaké překvapení ho zasáhlo, když se společně s nejhlasitějším výkřikem, vyjadřujícím nesouhlas, naposledy bolestivě prohnula v zádech a v té příšerné agónii….

… Otevřela oči…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

20)  mauutinka (08.05.2010 13:45)

wau... nemam slov, dodám snad jen RYCHLE POKRAČUJ PROSÍÍÍM

Amisha

19)  Amisha (07.05.2010 07:11)

Bože Noth! No jo, já vím, mezi lidmi Ti stačí jenom Noth, viď?

Uchvatné jako vždy.

18)  hellokitty (06.05.2010 23:12)

tak na toto som dlho čakala a myslím že sa mi to oplatilo......výborné

Noth

17)  Noth (06.05.2010 21:21)

Lioness:
Nebaví?Ale mě ano!
A že Bellu šikanujji?
No, možná trošičku...
Asi se snažím stvořit někoho zakomplexovanějšího, nežli je má maličkost:D
A propo, Edward byl přímočarý, protože jsem musela říci vše v jedné kapitole, možná se ho ještě dočkáte, no vlastně asi určitě ano.
Jinak, já ráda odbíhám. Z rétoriky pod taktovkou profesora, jenž učil i Holdena Caulfielda bych patrně vyletěla.
Ještě, že ji mám až od příštího roku;)

Lioness

16)  Lioness (06.05.2010 21:07)

Docházel mi dech, došla mi i slova. Už mě to nebaví. Jak mám být originální ve své stále nutně opakované chvále?
Takže od planých nářků k jádru kapitolky: Wow. Jsem napnutá, co sis pro tu chuděrku Tebou šikanovanou připravila a jak se s tím vyrovná... a s kým.
P.S.: Tenhle pohled alá Edward se mi moc líbí. Je přímočařejší než Bella, ale jeho emoce jsou stejně silné.

Ajjinka

15)  Ajjinka (06.05.2010 19:49)

Ano, ano, anooooo! Pokračování a jak jinak než úžasné

Noth

14)  Noth (06.05.2010 19:40)

sakraprace:
Nic jiného ti asi nezbyde.
Abych pravdu řekla, tak mě ani nenapadlo, že by stala upírem, dokud jsi to nezmínila, ale stejně zůstanu u svého scénáře.
Ono to vlastně ani není proveditelné.
Vzhledem k tomu, že je strážcem rovnováhy, by asi nebylo nejlepší, kdyby jednoho z tohoto společenství rafnul upír a on by se pak přidal k nepřátelské straně.:D
Plus, v první kapitole povídky VDTCCh...NN? byla Bella zasažena jedem, sice Daidry, ale přece to byl jed, a zmiňovala jsem, že může zemřít, když nedostane tonikum, aby zvrátila postup jedu.
V každém případě, to co jsem si pro Bellu nachystala, je svým způsobem ještě horší, než kdyby se stala jedním ze stvoření, která zabíjí.

sakraprace

13)  sakraprace (06.05.2010 19:32)

A víš co, já se nechám překvapit. Jen doufám, že mě překvapíš brzy, napínavko.

Noth

12)  Noth (06.05.2010 19:27)

sakraprace:
Přeci ti to hned nevyklopím, ne?
Také nemám tušení, co si myslíš, že se stane, já v tom vidím jen jednu cestu:p
Maximálně Ti můžu potvrdit, či vyvrátit Tvé domněnky.

sakraprace

11)  sakraprace (06.05.2010 19:19)

Jasně a ty mě zase necháš pěkně vycukat než přihodíš další díl, že jo?

Noth

10)  Noth (06.05.2010 19:17)

sakraprace:
Tak to máš jistou výhodu.:D
Ona totiž není proměna jako proměna, že?!

sakraprace

9)  sakraprace (06.05.2010 19:15)

U tebe si nejsem jistá, co všechno by se mohlo stát:D

Noth

8)  Noth (06.05.2010 19:08)

sakraprace:
Promění? Myšleno v upíra?

sakraprace

7)  sakraprace (06.05.2010 19:06)

Díky skvělá Noth Jasně, že jsem zase málem zkolabovala, protože jsem ani nedýchala. Skvělé, jsem zvědavá, jestli se promění. Jsem napnutá jak sáňky v létě.

6)  Lenka (06.05.2010 18:49)

Teda ke konci jsem už ani nedýchala. Nádherná
kapitola.

5)  Carlie (06.05.2010 18:43)

super a originální jako vždy..

4)  giselle (06.05.2010 17:22)

tak to byla nádhera... jsem děsně zvědavá, co bude dál?

3)  Jesska (06.05.2010 16:49)

Wow, super!:)
Jsem ráda, že pokračuješ se psaním novou povídkou, to je dobře, že tam Bella neumřela
Tak už se těším na pokračování, jsem zvědavá, jak se to vyvine:D
Potléésk!

Evelyn

2)  Evelyn (06.05.2010 16:42)

Noht, to bylo úžasné!

dorianna

1)  dorianna (06.05.2010 16:41)

ach ... výborný pokráčko , ještě výbornější povídky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Cullens