Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/někdy%20stačí%20málo.jpg

Pátá kapitola - věnována: Amishe, Lioness a Jarusince.

Kapitola Pátá - Prkna, která znamenají svět

„Pokoušel ses jí to někdy vysvětlit?“ napadla Richarda zcela inovační myšlenka.

„Samozřejmě, ale copak mě poslouchala? Já sám bych se neposlouchal…“ doznal se zničeně a já si mohla jen domýšlet, jak si vkládá hlavu do dlaní a bezmocně si jimi projíždí své ležérně rozcuchané vlasy.

Na okamžik vše zcela ovládlo ticho. Na jeden prchlivý okamžik, než…
Než mě Richard opět zradil.

„Možná máš ještě naději. Možná tě teď poslouchat bude,“ nadhodil zcela nenuceně. Edward snad v něco takového ani nedoufal.

„A proč by měla? Ač nevědomky, připravil jsem ji o život, který jsem jí chtěl dopřát. Proč by mě měla vyslechnout…“

A třebaže to byla řečnická otázka, Richard mu na ni odpověděl:

„Protože bude muset, budeš-li chtít…“

 

A pak?
Pak… nebylo nic.
Kouzlo onoho okamžiku zemdlelo pod tíhou toho velkého, nafouklého, leč prázdného nic.
Nepřihnalo se kdoví odkud.
Plížilo se ke svým obětem loudavým krokem a vychutnávalo si jejich nevědomost.
Nikterak na sebe neupozorňovalo.
Protože ani zvýšená ostražitost, šestý smysl, či jiný výjimečný předpoklad, kterým automaticky chlácholíme své podvědomí, abychom si tak připadali být o něco více v bezpečí v tom nebezpečném světě, nás před tím nemůže ochránit.

Protože nic nás před tím nemůže ochránit v tom nebezpečném světě, ve kterém se ráno probouzíme.
V tom nebezpečném světě, ve kterém na ulici zdravíme své sousedy, kteří vůbec nemusí být tak milí, jak se za denního světla zdají být.
V tom nebezpečném světě, ve kterém průměrná žena před schůzkou do kabelky hned vedle rtěnky vloží pepřový sprej.
V tom nebezpečném světě, ve kterém při návštěvě kina pozorně zkontrolujeme, zda se v sedadle nenachází infikovaná jehla.
V tom nebezpečném světě, ve kterém se bojíme nechat své ratolesti hrát si na pískovišti.
V tom nebezpečném světě, ve kterém se namísto k modlitbě před večeří uchylujeme k jinému rituálu, kdy na nejvyšší možný počet západů zamykáme nejrůznější kombinace bezpečnostních zámků a s každým zasténáním klíče v ulitě s kovovými odlesky se dobrovolně necháváme ukolébat lacinou náhražkou úlevy.
V tom nebezpečném světě, ve kterém večer usínáme.
V tom nebezpečném světě, ve kterém žijeme…

Jenže to zrádné „nic“ nemůžete sprovodit ze světa.
Nemůžete jej zranit.
Nemůžete jej zastrašit.
Nemůžete jej polapit.
Nemůžete jej podplatit.
Nemůžete mu utéci.
Nemůžete se před ním skrýt.
A marnili byste čas úpěnlivou prosbou o smilování…

Nic vás před tím neochrání, ať už se oháníte ostřím nože, posvěcenými předměty, nebo na potencionální nebezpečí pohlížíte přes plnou komoru naleštěné hlavně zbraně.
Protože, třebaže se v tmavé uličce ohlédnete přes rameno se zdánlivě poklidným výrazem ve tváři, oči vás prozradí.
Protože se od počátku věků nejvíce bojíme právě těch věcí, které nejsme schopni pouhým okem rozlišit od těch zdánlivě neškodných.
Protože nicota se neskrývá jen v zapomenutých zákoutích pochybných čtvrtí, ale přebývá i v prosluněných maloměstských předměstích coby hrdý nositel nažehleného límečku.
Nicota, protože není lepších slov…

Vrásčitým ukazováčkem projela žlábkem zad podél páteře, a tím nepatrným pohybem zježila nespočet jemných chloupků na zadní straně krku, nejednoho nešťastníka.
Doslova jej srazila na kolena a bavila se pohledem na člověka, největšího predátora všech dob, lapajícího po dechu.
Marně.
A ač v našem případě ani zdaleka nešlo o pouhopouhé lidské bytosti, v prázdných očích nicoty mezi nimi nebyl pražádný rozdíl, všichni se svíjeli u jejich pomyslných nohou a se zakaleným zraky se snažili blíže určit polohu nezvaného hosta.
Tento neviditelný vetřelec však prodléval mnohem blíže, než si mysleli, a tak je zastihl nepřipravené.
V rytmu jejich mělkých nádechů korzoval kolem těch dvou solných sloupů a užíval si to ticho.
Jako zkušený degustátor požitkářsky nasál doušek vzdušné masy a opájel se složkami, jež její čistotu znehodnocovaly.
Ta nepřirozeně řídká směs byla nyní protkána očekáváním.
I osvobodil ten nežádoucí podtón a pohrával si s ním na špičce jazyka.
Nechal jej balancovat na hraně až do té doby, dokud se poslední chuťový vjem nevsákl do jeho nehmotné schránky.
Neměl však dost.
Chtěl osobně ochutnat ten těžkopádný buket ovzduší lehce říznutý strachem.
A tak se přes ně nemilosrdně převalil.

Ztěžka dosedl na jejich hrudníky a nemilosrdně je vahou své podstaty přirazil k podlaze.
Intenzita jeho stisku snad měla tu moc přinutit jejich těla splynout s vybledlým linoleem.
Dýchací cesty se najednou staly neprůchodnými.
Každý další nádech byl nedosažitelným luxusem.
Několik párů rukou se samovolně přemístilo na neposkvrněnou pokožku krku,
dva ve snaze svrhnout svého věznitele, ten zbývající za účelem rdousit.

Jenže jak přemoci soupeře, kterého nelze porazit surovou silou?
Jak přemoci něco, co vás obklopuje ze všech stran?
Něco, co vás jediným plynulým pohybem zahalí od hlavy až po paty?

Odpověď byla tak vzdálená a konec blíže než kdy dříve,
snad proto v tom neprostupném tichu oba podlehli.
V tom neprostupném tichu, jež rezonovalo skrytou hrozbou.
V tom neprostupném tichu, které prudce protnul nepříčetný řev…

Nepříčetný řev, jejž v těsném závěsu následoval nekompromisní střet pojízdného stolku s jednou z nehybných zdí a hlasité tříštění jeho obsahu.

Nebyla to jen pouhá zvědavost, co mě přimělo započít boj se slepenými víčky.
Bylo to nevyhnutelná touha po poznání.
Na celém světě byste nenalezli postačujících slov.
Zvědavost byla jen slabým odvarem toho, co jsem cítila.

A že šlo o boj na slovo vzatý.
Snad právě proto, že rozkaz otevřít oči k mému tělu, dalo-li se vůbec nadále považovat za mou součást, povstal z mé vůle, nikoliv z té jeho.
A snad právě proto to bylo tak obtížné.
Snad mi má oční víčka v rámci krutého žertu ve spánku sešili, snad jsem byla jen natolik zoufalá, abych vůbec byla schopna dojít k tak nepravděpodobnému závěru.
Poslední zbytky zdravého rozumu mi vracelo jen vědomí, že se protivné světlo chatrného bodového osvětlení vytrvale snaží nalézt skulinu v hustém závoji řas, a prorazit si tak cestu k mým zornicím.
Alespoň do té doby než s nepříjemným zabzučením několikrát nezablikalo a se smířeným stenem vysloužilé žárovky v posledním tažení nevyhaslo úplně.
A přestože jsem si mohla jednu z položek na pomyslném seznamu překážek čistě hypoteticky škrtnout, šlo o velmi pomalý proces.
Jako když pozvolna otevíráte závěrku fotoaparátu.
Světlo mě sice již nebodalo do očí, přesto mé vidění postrádalo ten reálný rozměr.
Jakoby mi vůbec neskýtalo možnost zapojit se do probíhajícího dění.
Najednou jsem byla zcela připravena o vzácné privilegium zasáhnout, jako bych směla být jen nezúčastněným pozorovatelem.
V tu chvíli jsem směla jen pozorovat scenérii, jež se mi tu nabízela, třebaže mi dozajista již několik aktů uniklo.

Bylo více než jasné, že představení je v plném proudu.
Co na to říci, na opozdilce se přeci nečeká.
Jelikož expozice byla již dávnou minulostí, musela jsem očima kvapně prozkoumat stávající scénu ve strachu, že mi unikne něco zásadního.

Na pódiu stáli dva muži.
Již z řeči jejich těl, z jejich strnulého postavení, bylo patrné, že děj zjevně koliduje.
Vzduch se viditelně chvěl pod tíhou nevyřčených slov a úchop pevné paže toho o poznání bledšího muže kolem snědého hrdla druhého a zároveň vyššího představitele napjatost situace ještě podtrhoval.
Oba si navzájem opláceli upřené pohledy, jimiž se nepřetržitě častovali.
Za ledovým klidem v prázdném pohledu muže, jež byl momentálně v pozici napadeného, se však za tím vším chladem mihla špetka mistrně potlačované lítosti.
Snad právě ten potlačovaný náznak porozumění útočícího muže přímo rozpálil do běla.
Tento příměr však nebyl přesný.
Běloba jeho pokožky se skvěla nevídanou bledostí a působila dojmem, že je takovou již od samého počátku věků.
Sevření jeho dlaně tak odpoutávalo pozornost od pulzující tepny pod hebkou pokožkou s olivovým nádechem jeho vězně.
Čas určený pro zasvěcení mé osoby do děje vypršel, nyní nastal čas pro slova.

Ovšem i když se rty útočníka zlehka pootevřely, aby tak osvobodily kýženou repliku, byly to jeho oči, kdo vyprávěl.
Pohled těch temných očí byl naprosto přímý a zcela zdrcující.
Hustá opona tmavých řas zůstala zdvižena, a dala tak prostor příběhu, jehož poslední obrazy doznívaly ještě v této chvíli.
Ten příběh snad porušoval zásadu všech tří Aristotelových jednot.
Byl to jakýsi prazvláštní pud sebezáchovy, jenž vám radil odvrátit od toho neznámého cizince zrak, protože byste se rázem ocitli na jiném místě, v jiném čase, v područí děje, jehož scénář vám zůstal utajen.

Absolutně se své oběti otevřel, jako by ho snad mohla zbavit nepopsatelného utrpení a vypít z něj jeho vlastní bolest.
Šlo o něco tak intenzivního, že by se to mělo zákonem zakázat.
Chci tím říci, že nikdo by neměl mít možnost nahlédnout do cizí duše, obzvlášť hrozilo-li, že jej ten jediný pohled stráví za živa, dotkne se něčeho v nitru člověka, co mělo zůstat navždy nedotčeno.
A přesně tohle věznitel svému obětnímu beránku nabízel.
Bylo by pro něj mnohem bezpečnější, kdyby mu zkrátka a dobře zlomil vaz, ale on ho vybízel k pohledu do hlubin koncentrovaného šílenství.

A pak, i když už slov nebylo zapotřebí, vyhrnula se z jeho úst a zaplavila vše, co bylo v bezprostřední blízkosti.

„Kdo jsi?!“ téměř němě zašeptal.
A bylo to víc, než jen šepot, mnohem víc.
Byl to tichý nářek jeho duše.
Ten hlas mi byl z části povědomý a přeci zněl tak cize.
Měl tu moc evokovat ve vás pocit bezpečí, nebo tak působil snad jen na mne.
Měla jsem zvláštní pocit, že vím naprosto přesně, jaké by to bylo, kdyby ten hlas namísto poslední zpovědi něžně šeptal sladká slůvka.
Jenže to byl jen hlas, jednoznačně výjimečný hlas, ovšem stále pro mne zůstával jen pouhým hlasem herce.

„Kdo jsi,“ zopakoval znovu, snad aby dodal svým slovům váhu, tentokrát se však po jejich doznění stáhl, ustoupil o krok vzad a pohlédl na svého soka, lapajícího po dechu.
„Kdo jsi, aby ses na mne díval takto?“ otázal se stejně tiše a měřil si jej, jakoby se snad za jeho otázkou neskrýval hlubší význam.
Pak opět zrušil nikterak velkou mezeru mezi nimi a ač byl v tomto souboji tím nižším, svou zlostí čněl vysoko nad svým soupeřem.
„Kdo jsi, abys mne soudil?“ pokračoval a aby ovládl započínající chvění svého těla, sevřel v dlaních károvanou košili dotazovaného.
Nahnul se k jeho tváři a nepozorný divák by si snad mohl myslet, že hodlá druhého muže políbit, když s zaťatou čelistí ze sebe vyloudil zvuk podobný řevu raněného lva:
„Kdo jsi, že se opovažuješ dávat mi plané naděje?“

A kolize se ladně přehoupla v krizi.
Ačkoliv jsem neměla nejmenší potuchy o dalším průběhu dramatu, síla tohoto okamžiku na mne zapůsobila natolik, aby mne nadále nezajímalo nic jiného, než odpovědi na otázky toho zmučeného muže.
Odpovědi, kterých se mu stále nedostávalo.

A jestli jsem předešlé jednání, ač nevědomky, považovala za krizi, peripetie mne překvapila hned vzápětí.
Bylo to tak rychlé a ladné jako nějaká elegantní taneční kreace.
Ten obrat přišel znenadání, rychleji než mrknutí oka.
Bylo to tak plynulé a přirozené, až jste si dokonce ani na druhý, či třetí pohled nemuseli všimnout, že je něco jinak.
Jen skutečnost, že pokožka bledého muže nyní splývá s oprýskaným zdivem, vás usvědčovala v tom, že si své role vyměnili.
Nikoliv však úplně.
Bledý muž stále kypěl vzteky, zatímco ten snědý k němu promlouval uklidňujícím tónem.
Snažil se mu něco vysvětlit, přivést ho k rozumu, promlouval k němu jako k malému dítěti, ale to něco, co se mu snažil sdělit, bylo za hranicemi mého vlastního chápání.

„Říkal jsem ti, že tohle není prázdninová brigáda, není to práce pro slabé povahy a přichází s ní jistá rizika,“ pronesl současný představitel ofenzivy, ale i v jeho klidném hlase se odrazily i omezené prostředky, co se trpělivosti týče.
Druhý muž však viditelně nestál o dalekosáhlé proslovy, a když se mu stále nedostávalo odpovědí, o které žádal, začal sebou mírně škubat.
Už se nadechl k verbální formě vzdoru, když jej umlčela další slova monologu jeho oponenta:
„A když všechno selže, musí tu být pojistka.
Prostě něco, cokoliv.
Může se ti to zdát špatné a já s tím rovněž nesouhlasím, ale něco tu být musí.
Něco, co nám zaručí, že se náš člověk nedostane na druhou stranu barikády.
Něco, co nás ochrání…“ dostal ze sebe na jeden nádech a zbývající vzduch úlevně vypustil do tváře muže, jenž momentálně naslouchal.
„Pořád nerozumím,“ odpověděl na neexistující otázku, a dal tak vzniknout dialogu.

Dotazovaný jen zmučeně zasténal a poodstoupil o pár kroků.
Líným gestem si protáhl vypracované paže, a když přitom zvrátil hlavu dozadu, projela mnou vlna napětí.
Měla jsem zvláštní pocit, že mne zahlédl, jakoby snad bylo možné, aby se v přeplněném hledišti zaměřil jen na mou osobu, jež se v tom pohodlném sedadle skoro ztrácela.
Nemohla jsem se však zabývat svou iracionální paranoií, protože představení pokračovalo.

„Když se všechno pokazí, když je v sázce holý život, když už ani lékaři nemohou pomoci a když už není jiná možnost, je tu ještě tonikum…“ pronesl tiše ten vyšší a při zvuku posledního slova mne odzbrojil intenzivní pocit déjà vu.
Najednou jsem cítila tu hořkou chuť na patře.
V každém svalu svého těla ucítila nepříjemné pnutí.
A mou mysl zachvátila panika.
Mé zmatené smysly však umlčela další slova z úst druhého muže:
„Chceš tím říci, že by to nezvládla nebýt toho tvého modrého zázraku?“ vysmál se mu.
„Přesně to tím chci říci a ještě něco ti povím, nic není zadarmo…“ zašeptal v odpověď bez známky rozhořčení. Ten klid však na jeho společníka zapůsobil zcela opačně.
„Nic není zadarmo?
Co to znamená?
Už mě ty tvé vytáčky nebaví, proč prostě nevyložíš karty na stůl?!
Nemáš v rukávu žádná esa?!“ ucedil skrze vyceněné zuby, zatímco se vrátil do polohy toho dominantního. Evidentně se snažil vyvolat potyčku.
Jenže nic takového nenásledovalo a on pomalu začínal ztrácet pevnou půdu pod nohama.
„Řekni mi to! Slyšíš?!“ naléhal na vyššího muže a dodával svým výhružkám váhu, když jej bezcitně přirazil ke zdi.
Odpověď na sebe nechala příliš dlouho čekat, vypadalo to, že se schyluje k boji na život a na smrt, když dotazovaný nejistým hlasem konečně promluvil:
„Proč se nezeptáš jí?“
A pokynul hlavou směrem k hledišti, čímž přesměroval mužovu pozornost přímo na mě.
Kdybych nevěděla, že to není možné, myslela bych si, že jeho pohled patří jen mně, ale byl to jen blud…
Nebo snad ne?
Hleděla jsem do těch tmavých očí a byla svědkem toho, jak se ta temnota pomalu vytrácí, a dělá tak prostor tekutému zlatu, které pozvolna zaplňovalo její místo.
A pak mi najednou ty oči připadaly více známé, než cizí.
A najednou jsem pochopila, že ani Aristoteles mne nezachrání.
Ne, podmínky byly změněny.
A ať už se mělo stát cokoliv, i já byla odteď součástí tohoto dramatu.
A katastrofa nemohla začít beze mne…

 


 

Gratuluji všem, kteří se dobrali zdárného konce.
Nakonec ještě doplňující otázečka.
Jsem ten typ, dá-li se má osoba vůbec zařadit do nějakého pomyslného šuplíčku autorů, jenž má jasno ohledně závěru, ovšem musí se k němu nějak dopracovat.
Má otázka zní:Raven

Raven
Což takhle dát si Ravena?"
Stáli byste o jeho přítomnost i v této povídce?
Děkuji za případnou odezvu...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Bosorka

24)  Bosorka (17.07.2010 21:08)

Beru Dřímala! Ty tři hoďinky spánku po obědě fakt byly nutné ;)

Noth

23)  Noth (17.07.2010 20:56)

Že jsi to Ty, Bos, tak si můžeš vybrat

Bosorka

22)  Bosorka (17.07.2010 20:39)

A kdo jsem já? Prófa, Kejchal, Rejpal, Šmudla, Stydlín, Štístko nebo Dřimal?

Lioness

21)  Lioness (17.07.2010 16:51)

Děkuji za věnování, moc pro mě znamená, i přes všechno, co se dá namítnout... (Proč komentuješ tak pozdě? Neslíbila jsi to na včerejšek?...) :)
Krásná kapitola. Píšeš... krásně, po svém. Radikálně se to liší od všeho, co se na těchto stránkách dá nalézt. Jsi unikát. Složitý a jedinečný, neopakovatelný a nepostradatelný. Tvůj styl psaní je... "těžký". Občas mám pocit, jako by mě dusil. A ta věčná nejistota, ve které náš udržuješ... Někteří lidé to nezvládají, proto se jim Tvé psaní nelíbí. A ačkoliv já miluji pravidlo "V jednoduchosti je krása." se složitostí si též nezadám.
Prosím, nenech nás čekat opět stejně dlouho a konečně nám prozraď své a Bellino velké tajemství. Dohraj tu hru do konce. A přiveď Ravena.

Bosorka

20)  Bosorka (15.07.2010 19:39)

Hele tak tuhle volbu po mně nechtěj - na to nemá dobré útroby!

Noth

19)  Noth (15.07.2010 19:37)

A na které bys to tak viděla, Bos?;)
Raven je miláček, toho nedám

Noth

18)  Noth (15.07.2010 19:25)

V žádné hlavě, mám celou plochu polepenou post-ity :D
Jak jsem již uvedla v rozhovoru s múzou, tak já jsem od přírody senilní

Copak to tu všechno máme?
Nebrasčinu adresu, datum a přesný čas založení !TN!, názvy nenapsaných povídek, postřehy a prvoplánový odhad k MVŠ, úvodní fráze, všechny možné typy závorek, otázky využitelné jedině při zpovědi Ree...
Jistota je holt jistota

Bosorka

17)  Bosorka (15.07.2010 19:19)

Hele já vím, že na HE moc nejsi, lae nech přežít aspoň některé prosím!

Ajjinka

16)  Ajjinka (15.07.2010 19:18)

Trojka se mi vůbec, ale opravdu VŮBEC nelíbí! Takže ano, Noth, jsi strašně hodná, že ji právě ve své hlavince škrtáš

Noth

15)  Noth (15.07.2010 19:17)

Ok, píšu si
1) Vyválet Bellu v Edwardově posteli
2) Zakomponovat Ravena
3) Všechny je pěkně pozabíjet

Ajjinka

14)  Ajjinka (15.07.2010 19:10)

Raven ano! Určitě ano!
Stejně nikdy nepřestanu zírat, co pod svou taktovkou vyťukáš do klávesnice. Zírám
Tak šup, šup, ať se pohneme v ději

Noth

13)  Noth (12.07.2010 21:11)

Dobře Bos, tak nejen kvůli Amishce a Jarusince, ale samozřejmě i díky komentářům Tvé osoby, sakrapráce a hellokitty:D

Bosorka

12)  Bosorka (12.07.2010 20:53)

A co by tě dostatečně motivovalo?
Teda takhle vnadit Ravenem a pak prdlajs?! ;)

Noth

11)  Noth (12.07.2010 20:24)

Ehm, no tak nějak se necítím být dostatečně motivovaná, ale už kvůli tobě a Jarusince tuhle povídku dopíšu... jednou

Amisha

10)  Amisha (12.07.2010 20:17)

No vzhledem k tomu, že už nějaký ten den uběhl a tys mě navnadila dokonce Ravenem. Tě prosím, ne já tě žádám. Já tě zapřísahám...
Kdyby to nepomohlo, můžu přitvrdit a použít hrubé zastrašování a malé násilí.
Ale mám tě ráda a ty zase moje duševní zdraví, doufám. Prosíím

9)  hellokitty (11.07.2010 00:01)

toto bola podla mňa zatial najlepšia kapitola....slvelá

8)   (10.07.2010 10:01)

Tak Noth, ja ti teda veľmi pekne ďakujem za venovanie
Ale teraz ku kapitole. Naozaj nechápem ako to robíš fakt to nechápem:D Ako môžeš niečo takéto napísať? Proste tomu nerozumiem
Všetko čo som od teba kedy prečítala, ma vždy prinútilo sa zamyslieť. Ale nie iba tak ohľadne deja poviedky, či premýšľať, ako by to mohlo pokračovať... Núti ma to zamýšľať sa do hĺbky. Pozerať sa na veci z iného uhla. Chápať veci z iného uhla. Občas si niektoré časti čítam aj dvakrát, aby som mala istotu, že som to správne prečítala a pochopila(teda snažím sa chápať:D). Vždy, keď si chcem prečítať niečo komplikovanejšie, čo mi dá poriadny dôvod k zamysleniu, môžem čítať tvoje poviedky. A vždy mi niečo dajú.

Tam-ta-da-dá a pribudla piata kapitolka.:D
"Výmena názorov" medzi Edom a Richardom... fuuu chvíľami som sa obávala, že to na mňa bude príliš a napätím vybuchnem.:D
Tú časť som tiež čítala viackrát, lebo len čo som tomu začala venovať o percento menej pozornosti, aby som sa mohla napiť a prestala som byť absolútne koncentrovaná- stratila som sa, kto je kto.:D
To ale nič nemení na skutočnosti, ako sa mi to páči. Celkovo to na mňa opäť urobilo veľmi dobrý dojem. A som fakticky zvedavá, čo bude ďalej, pretože je to fakt neskutočné.
Môžem už len dodať, že dúfam, že na ďalšie pokračovanie už tak dlho nebudem musieť čakať:D Ovšem múzáci si poletujú kade tade a chuť do písania takisto, takže to úplne chápem.:D
Teším sa na pokračovanie.

Edit: Zabudla som na otázku o Ravenovi... Nooo... Hmmm... Echmmm... Nooo... Ja... teda... Hmmm... Pffff....Hmmm...Teda.... takže... Ja.... nooo...ehmmm...Hmmm...
NO JASNE, ŽE SA PÝTAŠ!:D Určite môže prísť aspoň na návštevu ;) :D

Amisha

7)  Amisha (10.07.2010 07:25)

Raven!
Tak teď k ději. Donutila jsi mě přemýšlet o tom jak naprosto úchvatně věci popisuješ.
Já se o něco takového pokusit zamotám si ruce a nebude to ke čtení. Jsi skvělá a doufám, že další pokračování bude dřív...

sakraprace

6)  sakraprace (09.07.2010 22:03)

Já ti dám gratulaci :D , doufám, že další kapitolku už máš rozepsanou

Bosorka

5)  Bosorka (09.07.2010 22:02)

Ano diskriminace! Už i tady.....ts, ts, ts....

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella