Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/někdy%20stačí%20málo.jpg

Někdy stačí málo…

Epilog/část první

Místnost pulzovala napětím. Zdi se chvěly, jako by snad byly zhotoveny z želé. Dvě nehybné postavy, dva pěšáci na šachovnici osudu. Třetí na odchodu. Nemusel se ani uklonit a okázalým gestem ruky naznačit něco ve smyslu: „nechám vás o samotě, vyjasněte si to“. A přece všichni dobře věděli, o co tu kráčí. Než za sebou však zavřel dveře, neodpustil si připomínku, bez které by tu však mohli sedět hodiny:
„Vyzvi ji, aby s tebou mluvila…“
Pak už jen tiché zaklapnutí dveří zpečetilo jeho slova.

Tři kroky. Nikterak velká vzdálenost. Přesto si však byli vzdáleni více, než kdykoliv dřív. Kolik odhodlání stojí muže, aby překonal tuto vzdálenost, když u cíle na něj čeká žena, kterou by následoval i do horoucích pekel? Co když to ale není tak jednoduché? Co když na každém jeho pohybu, na sebenepatrnějším výrazu jeho tváře, na každém vyřčeném i nevyřčeném slově, co když na tom všem závisí nejen jeho osud, ale i ten její?

Takřka bez dechu seděla na posteli. Bála se hýbat, bála se mrkat, bála se i jen nadechnout. Jako by balancovala na pryčně z ostrých hřebů a dokonce i bezvýznamný nádech mohl ovlivnit rozložení váhy jejího těla, a přivodit jí tak nesmírnou bolest.

 

Bez pohnutí pozorovala nepřirozenou strnulost jeho těla. Třebaže krční tepna prokazatelně nevykonávala žádný pohyb, i tak působil dojmem, že je mu vlastní kůže malá. Vyhlížel zmučeně a nejistě zároveň. Nevěděla, co se v něm odehrává, nad čím bloumá, co se chystá udělat, ale to ji ani zdaleka netrápilo. Celým svým bytím se upnula k okamžiku, kdy přestane být sama sebou. Věděla, že tento rozhovor nebude vůbec příjemný, a snad právě proto v něj nevkládala pražádné naděje. Dokonce si ani nedovolila doufat, že by jí snad dal svobodu. Samozřejmě, byla odhodlaná požádat jej o tuto troufalost. Věděla, že pokud to nezkusí dnes, nebude mít již nikdy dostatek svobodné vůle na to, aby tuto prosbu vypustila z úst.

 

Vykročil k ní. Bylo to lehčí, než si myslel. Ten okamžik, kdy se rozhodoval, zda ukončit tohle všechno, nebo jen zbaběle utéct z místnosti hýčkán představou, že se tak vyhýbá nepříznivým událostem, byl příšerný. Měl pocit, že pro své rozhodnutí má všechen čas světa, přesto si však podvědomě uvědomoval, že už teď je pozdě. S více než ročním zpožděním se odhodlal udělat jediný správný krok. Prostě jen vydal rozkaz svému tělu a ono jej bez protestů vykonalo.

Téměř bez problémů překonal onu mílovou vzdálenost. Poklekl před ni, a snížil tak své tělo na úroveň toho jejího. Byl tak blízko. Mohl by jen zlehka pozvednout dlaň a vzápětí by se setkal s křehkou jemností její pokožky. Vzduch mezi jejich těly tiše rezonoval. Upíral k jejím očím svůj intenzivní pohled, ovšem nedočkal se odezvy, po které již tak dlouho zcela nepokrytě toužil. Bázlivě nahlížel do hlubin její duše a neviděl nic než sebe. Prahnul po tom spatřit alespoň nějaký záchvěv jakékoliv emoce. Toužil vidět lásku, ale spokojil by se i se znechucením a nenávistí. Chtěl jen, aby projevila, že vnímá jeho přítomnost. Jenže ona tam jen dál seděla a oplácela mu jeho pohled. Nebylo v něm však nic z ní samotné. Jako by byla jen pouhým zrcadlem jeho vlastních pocitů, tužeb a bezbřehé bolesti. Dělilo je jen pár desítek centimetrů, a přece byla tak daleko…

Osmělil se. Váhavě se přiblížil k její tváři. Když se neodtáhla, skryl její levou líci ve své dlani. Jenže jakkoliv byl ten dotek příjemný, něco podstatného mu chybělo. Vlastní dlaň přejíždějící po bílém saténu její pokožky jej přímo pálila. Všechny vjemy, které tím nevinným dotykem požitkářky nasával, mu napovídaly, že se dotýká milované osoby. Její nulová reakce mu však oznamovala, že ona to tak rozhodně necítí. Jako by se dotýkal mistrovského kusu umění. Je krásné na pohled. Je krásné na dotek. Je ideálním předmětem snění. Ale chybí mu vůle, neb je mu absolutně jedno, kdo že se jeho krásou opájí. Nevidí, nemluví, necítí…

Znovu se odvážil zvednout zrak a opět se zahledět do jejich očí. Uvědomil si, že se za celou dobu vůbec nepohnula. Nezachvěla se pod jeho dotekem tak, jak tomu bývalo tenkrát. Nezačervenala se přistižena zcela odzbrojena tak, jak to na ní vždy miloval. Vůbec se nepodobala té osobě, kterou kdysi znal, miloval a ztratil.

Kdyby již neklečel, tento fakt by jej dozajista srazil na kolena. I tak jeho postoj snad ještě více ochabl, když posléze s veškerou oddaností skryl svou tvář v jejím klíně.

 

Velmi dobře si uvědomovala jeho přítomnost. Viděla jeho tvář, byla si jistá, že dokonce slyší, jak těžce oddychuje, každičkým pórem pokožky cítila sílu toho doteku, jenže nic z toho nemohla dát najevo. Alespoň do té doby, dokud jí to nepřikáže. Seděla s rukama podél těla, pozorujíc protější zeď, zatímco jeho hlava spočívala na jejím těle, choulíc tak to jeho k jejím nohám.

Jak ráda by ponořila svou ruku do záplavy těch jemných vlasů, vískala jej v nich za doprovodu slov útěchy. Nic z toho však vykonat nemohla. Samo o sobě ji děsilo vědomí, že touží udělat právě toto. Měla by ho nenávidět, popřípadě necítit nic, jenže to, co cítila, se rozhodně nedalo nazvat „ničím“. I tak si však nebyla jistá, zda tato neodvratná potřeba utěšit jej, dotýkat se jej, vymazat z jeho tváře ten zmučený výraz, nebyla si jistá, zda tohle všechno opravdu pramení z její vůle. Zda to není jen nějaká magická léčka, kterak ji donutit odevzdat se mu se vším všudy.

 

Nevydržel to. Musel si být jistý. Za svého lidského života nikdy nebyla dobrá herečka, a i kdyby připustil, že se v tomto umění za ten rok natolik zdokonalila, aby tu dokázala nečinně sedět, aniž by na něj zareagovala alespoň tak, že by jej poslala k čertu, musel vyzkoušet všechny dostupné prostředky.

„Mluv se mnou, prosím. Řekni něco,“ požádal ji, zvednuv k ní tvář, ve které byla vyryta hloubka jeho slov. Po chvíli ji však opět skryl do bezpečí jejího klína, protože se mu odpovědi nedostávalo. Povzdechla si. Chvíli si myslel, že si to jen namlouvá, ale když si odkašlala a vyřkla ta slova, přál si, aby to byl jen klam, noční můra, ze které se lze probudit.
„Co chceš, abych řekla?“ zachraptěla.
Její hlas postrádal tu lehkost, která vždy lahodila jeho uším. Neobsahoval ani ten koncentrovaný chlad, který v něm zazníval pokaždé, když k němu promlouvala od té doby, co se opět setkali. Byl znehodnocen hodinami neprostupného ticha a co hůře, byl prosycen až hmatatelnou kapitulací.
„Nerozumím,“ vyšlo z něj. Ač to nyní bylo více než zřejmé, Richard se jej nepokoušel oklamat. Jen to prostě neřekl přímo.
Další povzdych. Uchopil její ruku a přiložil si ji k tváři. K jeho nemalému údivu na ní začala palcem naznačovat nevyhraněnou linii. Tam a zpátky. Přimkla svou dlaň ještě blíže a jemně mu po tváři přecházela palcem, zatímco se odhodlávala k odpovědi.
„Co chceš, abych řekla, Edwarde? Řekni to a já to zopakuji,“ vyzvala jej a pokračovala ve své činnosti.
On však s její odpovědí patrně nebyl spokojen, náhle se vyprostil zpod její dlaně a rázně se ohradil proti jejím slovům.
„Já ti ale nechci diktovat, co máš říkat. Chci, abys mluvila sama za sebe. Chci, abys mi řekla, co cítíš…“ vychrlil ze sebe na jeden nádech a s každým dalším slovem ze sebe nechal uniknout náhle nabytou bojovnost.
„Jenže to nejde. Již dlouho nejsem paní svého těla a je jen otázkou času, kdy se ti podřídí i má mysl, nemá cenu bojovat,“ pokusila se jej uklidnit, avšak její slova na něj měla naprosto opačný vliv.
„Nerozumím. Nevím, o čem mluvíš. Tohle všechno je jen krutý žert,“ přesvědčoval sám sebe.
„Sám dobře víš, že není. Víš, že ti Richard nelhal,“ zbortila tak jeho snahu o útěk do bezpečného úkrytu, do domečku z karet a lží, protože bylo jen otázkou času, kdy se zvedne vítr, křehké zdivo se zhroutí a on zůstane sám a nechráněný.
„Richard? Ten mi neřekl vůbec nic. Hrál si se mnou. Tahal mě za nos těmi svými náznaky. A teď ty! Nemůže tu alespoň někdo mluvit srozumitelně?!“ tvrdošíjně si stál za svým.
„Ne, ty jen nechceš rozumět, nechceš pochopit, nechceš uvěřit,“ snažila se mu otevřít oči, „tohle není hra, a i kdyby byla, já mohu jen prohrát…“

Zamyslel se. Zpětně si vybavil každé Richardovo slovo. Jen představa, že by šlo o realitu, byla šílená. Ne, tohle nemohla být pravda.
„Je to tak, Edwarde, tohle není bezpečné povolání, vždy je tu nějaké riziko,“ začala smírčí řeč, ale byla přerušena.
„Jak o tom můžeš mluvit tak klidně? Vždyť z tebe de facto udělal otroka. Člověka bez vůle!“ rozohnil se.
„Tys to vážně nepochopil? Já už o sobě nemohu rozhodovat,“ pronesla stejně klidně.
„Ne, to není pravda, nemůže být,“ záporně kroutil hlavou. Možná věřil, že tím pohybem vytěsní všechna fakta z hlavy.
„Ale je, Edwarde. Já už do toho nemám co mluvit,“ sklouzla z postele, takže teď klečela naproti němu, „nazval jsi mě otrokem, ale i ten si může myslet, co chce, dokud ho jeho pán naprosto nezlomí. Já o toto privilegium s každou vteřinou přicházím, zanedlouho ze mě bude jen pouhá loutka.“

Konsternovaně na ni zíral. Vlastně ji ani neviděl. Neodbytná ozvěna k němu neustále přinášela její slova a zanechala ho jim na pospas.
„Ne, to nejde, nevěřím, nechci…“ pokračoval by dál, kdyby se jeho trýznitel znovu nenadechl k odpovědi. K odpovědi, kterou momentálně nechtěl slyšet.
„Mlč!“ vykřikl najednou. A bylo ticho. Když ho to ticho začalo až neúnosně tížit na hrudi, zvedl zrak a pohlédl na ni. Klečela před ním, stejně jako on klečel před ní. Něco ve výrazu její tváře, něco ve způsobu, kterým na něj pohlížela, něco na tom rozhodně nebylo v pořádku.

Ten pohled se dá jen stěží popsat. Nedívala se na něj jako svéprávný člověk. Nedívala se na něj dokonce ani očima zvířete. Nebyl to výraz neposedného štěněte, které zvídavě čeká, až se páníček rozhodne vzít jej na procházku. Nebyl to pohled ničeho živého a snad právě tento fakt částečně vystihuje to, co se mu naskytlo před očima. V jejich očích nebyl žádný život. Byl to prkenný výraz věci, něčeho, co si člověk vytvoří k obrazu svému, byl to bezvýrazný výraz stroje.

Díval se na ni a ona mu jeho snahu oplácela. V jejím pohledu však nebylo nic z toho, co byste nalezli v tom jeho. Oplácela mu jej, protože jí nezavdal úkolem udělat něco jiného. Dívala se na něj a mlčela. Mlčela, protože jí to přikázal.

Moc dobře si to ticho uvědomoval. Začínal si pohrávat s myšlenkou, že je to doopravdy tak, jak říká. Je to opravdu tak zlé? Vzpomněl si na Richardova slova.
„Protože bude muset, budeš-li chtít...“
Jenže nejdřív musel zjistit, do jaké míry je to pravda.

„Ty to myslíš vážně,“ konstatoval, ovšem odezvy se nedočkal. Vzpomněl si, že ji v záchvatu zuřivosti umlčel. Teď toho litoval.
„Bello, prosím, mluv se mnou, Bello, odpusť mi to, prosím,“ opakoval dokola její jméno, jako by ji to mohlo přimět znovu procitnout.
„Už jsi to přijal?“ zeptala se stejně tak bez zájmu, jak s ním mluvila po celou dobu.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jak ti jen mohl udělat něco takového?“ doznal se, a snad jen tak mimochodem položil otázku, která neměla být zodpovězena. Pro ni však nebyla řečnickou záležitostí, jejím úkolem nyní bylo odpovědět na všechny jeho dotazy.
„Richard mi nic neudělal,“ řekla jen. Bylo to holé konstatování, nepokoušela se jej bránit. Nebylo to ani v jejím zájmu, tedy pokud by jí to Edward nepřikázal.
„Nic ti neudělal? Tak to mi pak vysvětli, proč tu teď přede mnou klečíš bez vlastní vůle?!“ nepochopil její odpověď.
„Ale on mi vážně nic neudělal, to přeci ty…“ pověděla jen.

Celá místnost se s ním zatřásla. Najednou nevěděl, o čem to mluví. Zda poukazuje na to, že ji opustil, nebo mu tu něco zásadního uniká.
„Já… nevím, co…“ snažil se nesouvisle vyjádřit své myšlenkové pochody.
„Tys to stále nepochopil?“ otázala se jej, jako by byl malé dítě.
„Po světě nechodí mnoho Strážců rovnováhy, tohle je pojistka, kterak zajistit, aby naše počty znatelně neprořídly. Už tehdy, když jsi mne přinesl z toho lesa, jsi rozhodl o mém osudu…“ trpělivě vysvětlovala.
„Ale já… Richard… to přeci to tonikum…“ stále vzdoroval.
„To tonikum mělo jen zabezpečit 100% úspěšnost. Pochop, jsem silná, bojovala jsem s tím…“
„To tedy znamená…“ rozhodl se shrnout celou jejich situaci.
„To znamená, že ti patřím. Musím se podřídit tvé vůli, nemohu se ti vzepřít,“ dokončila za něj.

Nevěděl proč, ale tohle v něm pohřbilo veškeré naděje na to, že by to ještě někdy snad mohlo být tak, jako dřív. Samozřejmě, mohl ji přinutit vyslechnout si jeho důvody, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Mohl ji donutit odpustit mu, jenže bylo právě tohle tím, po čem už více než rok toužil?

Nevěděl, co má dělat. To, co opravdu chtěl, bylo obejmout si pažemi pokrčené nohy a pokusit se splynout s rohem této zatuchlé místnosti. Vyplavit ze sebe tu beznaděj potokem slz. Jenže on byl upír, největší predátor. Největší predátor zahnaný do kouta osobou natolik bezmocnou, že na to odpovídající měřítka snad ani neexistují. Ačkoliv to bylo to nejsnazší možné řešení, zařekl se, že už více nebude od problémů utíkat s přihlédnutím k tomu, kam ho jeho prvotní útěk přivedl. Všechno teď mohlo být jinak…

„Říkala jsi, že jsi bojovala. To znamená, že jsi to vzdala?“ pokusil se znovu navázat konverzaci. Třebaže nad ní měl takřka absolutní moc, pouze skutečnost, že ji vědomě nutí k mluvení, jej nenutila přemýšlet o sobě jako o nějakém zvráceném násilníkovi.
„Ano, ještě než bylo ve hře tonikum, tu byla nemalá šance, že bych to zvládla, ale některým věcem prostě nejde vzdorovat.“
Najednou ho popadla jakási iracionální radost, že ani Richard není bez viny. Od samého začátku mu nebyl sympatický. Nenáviděl sám sebe za to, že Bellu uvěznil ve vlastním těle, ale sebe mohl ještě částečně omlouvat tím, že mu šlo jen o její záchranu, což také šlo. Chtěl ji mít jen v bezpečí a hlavně živou. Když o tom tak přemýšlí, tak by to teď, když už zná všechna rizika, udělal znovu. Třebaže by si po právu zasloužil její nenávist nehledě na to, že ona ji jen stěží projeví. Ale co se Richarda týče, nemohl si pomoci, protože s určitostí mohl říci, že Richard je vůdce každým coulem. Nikdo si nemůže být jistý, že to, co udělal, udělal pro Bellu jako její přítel. Jak už to ve zdech tohoto sídla slyšel několikrát – počty Strážců rovnováhy nejsou neomezené…

„Takže přeci jen není bez viny,“ proklouzlo mu po čas myšlenkových rozvah.
„Ano, kdyby mi nevnutil tonikum, pravděpodobně bych to zvládla. Zemřela bych, ale zemřela bych šťastná a hlavně svobodná…“ odpověděla tiše na jeho konstatování.
Ač se právě nacházel ve svém vlastním světě, toto prohlášení jej z něj téměř okamžitě vytrhlo. Najednou šly veškeré antipatie k Richardově osobě stranou. Byl mu více než vděčný. Bylo až zarážející, jak rychle na někoho zvládl radikálně změnit názor, teď tu však byly mnohem podstatnější věci, kterým chtěl přijít na kloub.
„Šťastná? To nemyslíš vážně,“ řekl zaskočeně.
„Záleží na tom, zda chceš, abych to myslela vážně,“ odpověděla jediným možným způsobem, jakým jí to její prokletí dovolovalo.
„Nechci, abys brala ohled na to, co já chci slyšet. Chci, abys mi odpověděla tak, jak bys mi odpověděla dříve. Tak, jak bys mi odpověděla, kdybys opět vládla nad svou myslí,“ pronesl zmučeně a levou rukou si nervózně zajel do vlasů. Byla na ně vskutku směšná podívaná. Celou dobu tu klečeli. On, protože jako upír pohodlí nepotřeboval. Ona, protože jí nepřikázal zaujmout jinou polohu.

Opět si povzdychla.
„Asi bych to myslela vážně. Řekla bych, že přeci existují věci, za které stojí za to položit život. A kdybych měla právo se ptát, zeptala bych se právě tebe, zda se pletu.“
Byl šokován a navzdory tomu pobaven. Šokován faktem, že nikdo v tomto sídle snad není schopen si byť jen představit, jak moc jí s Richardem ublížili. Pobaven tím, že přesně něco takového by řekla. Když už něco vypustila z úst, byla o tom skálopevně přesvědčená a odhodlána bít se za svou pravdu do posledního dechu. Než jí však mohl odpovědět, stihla ještě dodat:
„A řekla bych ti, aby ses nenamáhal s řečmi o tom, že bys svůj život položil, abys mohl být se mnou.“

Ono pobavení poněkud pohaslo. Tohle by neřekla ta Bella, kterou tenkrát zavedl do lesa, tohle by řekla Bella, která z něj vyšla. Na sypání popelu na hlavu měl však věčnost, pro teď si nemohl odpustit menší dodatek:
„To bych neřekl, řekl bych, že bych zemřel pro jediný polibek.“

Nevěděl, že ona nemůže považovat jejich rozmluvu za uzavřenou, dokud on sám neřekne „dost“, a proto zareagovala na jeho narážku:
„Víš moc dobře, že nemusíš zemřít. Máš mě ve své moci, takřka ti patřím. Víš, že mě můžeš mít.“
Jen pomyšlení na to, že si o něm myslí, že by byl něčeho takového schopen, mu vhánělo neexistující slzy do očí. Nechtěl jí však ukázat, jak moc ho ranila, a proto se jen opravil:
„Samozřejmě jsem myslel polibek, který bys mi věnovala z vlastní vůle. Jakýkoliv jiný je pro mne zcela bezcenný…“
Jenže namísto stejně procítěné odpovědi se dočkal něčeho na jiných vlnových délkách:
„Kdybych to byla já a měla možnost to říci, popřála bych ti v tom případě šťastnou nesmrtelnost.“

Na chvíli si myslel, že je zpět. Že tonikum selhalo a před ním tu teď klečí ta Bella, která se mu nespočet dní, které s rodinou strávil v hlavní základně Strážců rovnováhy, okatě vyhýbala, a když už s ním byla nucena komunikovat, vyšel z jejich slovní rozepře jako zmoklá slepice, a to zcela dobrovolně. Ale pak zvedl pohled, jenž momentálně upíral do země, střetl se s těma prázdnýma očima a zjistil, že to bylo jen zbožné přání.

„Jak jen můžeš říct, že tě můžu mít. Jak bych toho mohl být schopen. To máš o mně tak nízké mínění. Cítím se být vinen už jen tím, že tě tu nutím, abys se mnou mluvila. Čímkoliv dalším bych si rezervoval sedadlo v přímém spoji do horoucích pekel, ale hlavně bych se pak sám nemohl podívat do zrcadla,“ promlouval k ní a za každou otázkou se nenacházel otazník, nýbrž tečka. Byl zklamán a zároveň smířen s tím, že v něm žena, kterou nadevše miloval a stále miluje, vidí stvůru větší, než za jakou se kdy sám považoval, a to o sobě jako o monstru předurčenému k zabíjení nikdy neměl valné mínění.

„Edwarde, já vlastně ani nemyslím a nemám o tobě žádné mínění. Jen ti tu sděluji fakta,“ uvedla na pravou míru.
„A to by ti nevadilo, kdybych si tě vzal? Proti tvé vůli?!“ zvýšil hlas a nechal se strachem z odpovědi postavit na nohy, přecházeje po místnosti.
„Já už žádnou vůli nemám, Edwarde. Navíc, spala jsem s mnoha muži, ke kterým jsem nic necítila…“

Zarazil se v půli kroku. Strnul snad na několik vteřin. Nevěděl, zda ho víc deptá fakt, že mu tu bez sebemenších skrupulí sděluje, že za ten rok zahřívala postel nejednoho muže, nebo fakt, že právě nepřímo naznačila, že k němu nic necítí. Vlastně to věděl až příliš dobře. Představa jejího těla svíjejícího se pod zpoceným tělem cizího muže, který jí s velkou pravděpodobností v zápalu vášně nazývá jménem své bývalé, nebo dokonce současné, partnerky, neb jejímu jménu nevěnoval bůhví jakou pozornost, kterou s potěšením směřoval do jejího výstřihu, mu samozřejmě nebyla příjemná. Horší představou pro něj však bylo to, že jej staví na stejnou úroveň s těmito špinavými gaunery.

„Takže ke mně také nic necítíš, správně?“ optal se a celým svým bytím doufal v zápornou odpověď.
„Ty to nechceš slyšet, Edwarde,“ řekla jen.
Věděl, že má pravdu. Nechtěl to slyšet, nechtěl to vědět. Vlastně to potřeboval vědět a stejně tak to musel slyšet. Jak tak přecházel po místnosti, zamířil si to k posteli a ztěžka na ni dosedl. Ta se pod ním prohnula a zasténala mu v odpověď.
„To nech na mně,“ stál si za svým a natáhl k její doposud klečící postavě ruku s jasným pozváním.
„Takže…“ začal, protože se stále neměla k odpovědi.
„Cítím… cítím pouto…“ dokončila za něj.
Dobrá, něco takového nečekal, ale všechno bylo lepší než nic. I kdyby mu teď a tady řekla, že ho z celé duše nenávidí, mohl by se svobodně nadechnout s vědomím, že jí není lhostejný. Snad by byl jistým, zvráceným způsobem dokonce šťastný. Ano, mohl žít s vědomím, že jej nenávidí. Ranilo by ho to, to v každém případě. Nebylo by to však nic proti tomu, kdyby mu sdělila, že k němu necítí nic, že pro ni nic neznamená.

Pouto…“ zašeptal v otázce. Ona jen přikývla.
„Pověz mi o tom víc, prosím,“ žádal.
„Je to prostě pouto. Nedá se to blíže specifikovat. Není to něco, co spatříš pouhým okem, nenajdeš jej po čichu ani sluchu, nemá to chuť, nevyzařuje z něj žádné teplo, nelze jej uchopit, a přece se cítíš být hmatatelně svázán. Nepodobá se to žádnému z pout, která utužují lidská společenství. Není to láska, není to smutek, není to strach, není to vděk. Je to tak neosobní, až to bolí. Je to něco, co tě omezuje. Tísní tvé myšlenky ve vlastní hlavě, nárokuje si centimetr po centimetru tvé vlastní tělo a ty s tím nemůžeš udělat vůbec nic. Okrádá tě to o svobodu, okrádá tě to o možnost říci „dost“…“

Naslouchal jejím slovům a stále svíral její drobnou ruku v té své. Tiše zpracovával vše, co řekla. Něco se mu však vrylo do paměti, ač o to nestál…

„Není to láska,“ zopakoval jen. To, co k němu cítí, není láska. A je to tak neosobní, až to bolí. Bez chuti, vůně, či zápachu, barev, či tvaru. Jakmile ta slova vyslovil, byla zase o něco skutečnější. Snad je neměl vůbec vypouštět z úst.
„Není,“ přitakala.
„Necítíš ke mně tedy nic… krom toho pouta, jež tě svazuje?“
„Nechceš to slyšet,“ odpověděla znovu tak, jak právě teď nepotřeboval. Dalo mu dost práce přesvědčit sám sebe, že se s její odpovědí srovná, ať už bude jakákoliv. Na to, aby o tom přesvědčoval ještě ji, na to mu už nezbývalo sil.
„Prostě jen odpověz,“ vyzval ji opakovaně.
„Ne, necítím. Cítím jen to pouto,“ doznala se.

„Lžeš!“ obvinil ji a vymrštil se do stoje.
„Proč bych měla lhát? Tedy, budu lhát, ovšem jedině tehdy, když mi to zavdáš příkazem,“ přiznala se.
Znovu začal přecházet po místnosti. Odmítal přijmout něco takového. Chytal se každého titěrného stébla, které se naskytlo poblíž. Zpětně si promítal dnešní den. Každé slovo, které jí splynulo z úst, každý dotyk…

„Dnes, položilas ruku na mou tvář a palcem po ní přejížděla. Nebyl to můj příkaz, o nic takového jsem tě nežádal. Bylas to ty, jen ty a žádné pouto!“ pronášel vítězně a zároveň šeptem, když se vrátil k posteli a názorně demonstroval svá slova kláním vlastního palce na její tváři.
„Bylo to příjemné. Příjemné nejen pro mě, ale i pro tebe, přiznej to!“ apeloval na ni.
„Přiznávám,“ řekla jen a jemu bylo okamžitě jasné, že jen zareagovala na jeho přímý rozkaz.

„Nechci, abys něco přiznávala jen proto, že jsem si to přál. Odpověz mi teď popravdě, prosím. Nevyzval jsem tě k tomu dotyku, tak proč jsi to udělala?“
Namísto odpovědi pozvedla svou vlastní dlaň a nechala ji usídlit se na jeho tváři. Byli sami sobě dokonalými zrcadly. Když mu palcem obkreslovala linii lícní kosti, začala vysvětlovat.
„Nemusel jsi nic říkat, tvé tělo mluví za tebe. Volá mě. Díky poutu vnímám jeho prosby jasněji než dříve. Bažilo a i nadále baží po mých dotecích, jen jsem mu dala, co si žádalo…“ osvětlila mu, přestože on by raději zůstal ve tmě. Tento boj, zdá se, prohrál.

„Není to láska, Edwarde, smiř se s tím. Není to láska a to není ani zdaleka to nejhorší…“ nechala se opět slyšet. Měl chuť se trpce zasmát. Nemohla mu dát naději, tak mu alespoň předestřela vidinu horších zítřků.
„Co by mohlo být ještě horší?“ optal se zmučeně.
„Skutečnost, že si pouto osedlalo mé tělo, je v rámci možností snesitelná. Ono si však nárokuje mou mysl. Pomalu ale jistě ji celou vyplňuje a zanechává za sebou jen poslušnost a pokoru. Nebere mi jen svobodu, nutí mě zapomenout. Zapomenout na tolik věcí, zapomenout jaké je milovat…“ říkala to tak, jako každé slovo, které se dnes osvobodilo jejími ústy. Nesnažila se ho intonací hlasu přesvědčit o pravdivosti svých slov, protože to prostě pravda byla. Velmi nežádoucí pravda.
„Ne, takhle to neskončí. Nesmí skončit. Pomůžu ti vzpomenout si, jaké to je,“ zasvětil ji do svých úmyslů. Jenže ona jeho ideály viditelně nesdílela a nemilosrdně mu zabodla dýku do zad. Tedy, alespoň tak to vnímal.

„Pomůžeš mi? Vždyť ty ani nevíš, jaké je milovat,“ pravila a nevysmívala se mu. V jejím hlase nebyla žádná známka sarkasmu. Myslela to vážně. O to více jej to zasáhlo.
„Máš pravdu, nevím, jak chutná fyzická láska, ale jsou důležitější věci, jde o její podstatu,“ nevědomky se ospravedlňoval.
„Já vím, a přesně tak to také myslím. Nevíš, jaké je to milovat a to i v tom nejpočestnějším slova smyslu. Tedy pokud nepočítám tvou rodinu, té jsi doopravdy oddán,“ zavrhla jeho snahu.
„Já ti nerozumím, snad nepochybuješ o mých citech k tobě?!“ pravil zděšeně.
„Samozřejmě, že nepochybuji,“ viditelně si oddechl, „protože není o čem pochybovat,“ utnula jeho naděje...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)   (05.08.2010 22:34)

Moja milá Noth(áno, ja viem, otrepaný začiatok)...
Takže, aby som bola stručná a zhrnula všetko od začiatku...
Som rada, že dnes som to už bola schopná dočítať. Fakt ťaživé. Proste som to najprv nemohla čítať, toľko toho bolo.
Na začiatok by som rada podotkla, že mne je úplne jasné, že kvôli komentom by si sa nevyhrážala
Čestne prehlasujem, že tento komentár ma nedonútil napísať nikto iný, než ja- píšem ho z vlastnej vôle
Okej, dosť kecov...
Nebudem to tu opakovať ako obohraná platňa- ty vieš čo si myslím o tejto poviedke a vieš veľmi dobre aj to, že ju mám veľmi rada...
Ale aby som veľmi neodbáčala...vlastne ako sa tak dívam, celý tento koment je akýsi popletený, tak dúfam, že sa v ňom vyznáš
Fajn... tvoj štýl písania JE naozaj ťažký a komplikovaný a mne sa to práve preto páči. Že nie všetko je jasné okamžite, ale upúta to a núti ma to zamyslieť sa nad tým. Toľko k tomu.
Táto prvá časť epilógu- ako som povedala, bolo to na mňa až príliš ťaživé...keď som čítala čo všetko si povedali... v trištvrtine som musela prestať...a som rada, že to najhoršie- tú časť o tom pute som si nechala na dnes... pretože to bolo proste hrozné... je mi z toho strašne... prázdno, desivo, smutne... všetky emócie, ktoré synonymami týchto slov. Cítim s Edwardom, no zároveň aj s Bellou. A ten koniec... vnútorne ma na nejaký čas pochoval to ti poviem. Ešte je tu síce druhá časť epilógu(ku ktorej sa dostane len čo dopíšem tento zamotaný koment a pri nej ti tiež nechám jeden rovnako ak nie viac domotaný)..lenže... úprimne povedané... bojím sa to prečítať. Bojím hlavne preto, že keď si to už prečítam, budem už definitívne vedieť, že táto poviedka skončila. Bojím sa, pretože ma mrazí z toho, čo všetko tam môže byť. Že situácia bude ešte o sto percent horšia ako v tejto časti...
Ale pomaly a isto sa už nato pripravujem, takže sa o chvíľu do toho pustím a potom ti dám znova vedieť, aký to nna mňa urobilo dojem;)
Pýtala si si, čím si zaslúžiš "...tak loajálního a poctivého čtenáře"?... tým si určite nemyslela mňa:D
Ale myslím, že to bude tým čo som už spomenula- tvoj štýl je jedinečný a práve preto ma tvoje poviedky oslovili. Jednoznačne musím vyzdvihnúť Javorovú alej, ku ktorej sa plánujem vrátiť.
Radšej už s tým domotaným komentom končím a idem(nádych...výdych...) na druhú časť epilógu*opäť mi tu chýba smajlík obhrýzajúci si nechty*...
Drž mi palce, aby som to zvládla:D
Super Noth, fakt je to výborné.

*P.S.: nejdem tento koemntár po sebe čítať, pretože mám pocit, že je trošku dlhší a kedže je aj taký pomotaný... ale čo som chcela, je to, že sa ospravedlňujem za prípadné gramatický chybičky:D *

Noth

10)  Noth (04.08.2010 22:14)

Autorka po sobě pečlivě kontroluje perex a posléze ještě pro jistotu zkontroluje své shrnutí, zda se jí tam nevyřádil nějaký zákeřný permoník, ale po chvíli hledání své snažení vzdá.

Následně se chytí za hlavu a začne lamentovat:
"Co jsem to provedla?
Jak se mi něco takového podařilo?!"

Jarusinko, popravdě nevím, na co se zeptat dříve.
Připadám si teď tak trochu jako stíhačka.
To jsem Vás tak moc "pérovala"?
V perexu jsem nenašla žádnou výhružku trestu smrti, pokud čtenář pod článkem nezanechá komentář, tedy až na záležitost, kdy jsem pěla chválu na Lioness a skutečnost, že zdárné ukončení povídky má na svědomí právě její dobře míněný komentář, i když jsem přesvědčena, že o rivalitu zde nejde.:D
Ani ve shrnutí jsem nenašla oznámení o určitém počtu komentářů, jaký musí u článku bezpodmínečně být, abyste se dočkali další kapitoly.
Já od Vás přeci nevyžaduji aktivitu za každou cenu, už jen tím, že jste mou povídku četli, jasně vykazujete psychickou odolnost.:D
Navíc jsem se právě u epilogu natolik zaměřila na myšlenku, že "někdy stačí málo" (tedy zaměřila jsem se na to, abych ji tam nějak zakomponovala ), že bych si jej v případě nouze okomentovala sama a byla bych spokojená.
Nebo bych se pravděpodobně měla zeptat jinak.
Měla bych se zeptat na otázku:
"Čím si má maličkost zasloužila tak loajálního a poctivého čtenáře?"
Vážně, já se tu snad rozfňukám.

Za tohle bys měla dostat metál, vážně!
Děkuji

9)   (04.08.2010 21:46)

Moja milá Noth.
Na začiatok len toľkoto:
Začala som to čítať, ale nedokážem to dnes dočítať. Obzvlášť nie keď viem, že o chvíľu je koniec. A okrem toho tak trochu pomaly ale isto zatváram oči a už nevládzem toho veľa prečítať.
Takže len aby si vedela, ešte ťa tu budu čakať( a neminie ťa) odo mňa minimálne jeden poriadny komentár. Len čo sa k tomuto čítaniu znovu o pár dní dostanem abudem schopná si to s chladnou hlavou prečítať.
Takže zatiaľ sa maj. Onedlho tu budeš mať koment.

Evelyn

8)  Evelyn (02.08.2010 23:23)

Tak jo. Chtěla jsem počkat, až bude druhá část a pak si při čtení připadat jako trubka, která nic nechápe a uniká jí podstata, jen jednou. Nedalo mi to a sebemrskačsky jsem se do první části pustila. A kupodivu, jsem se snad prvně po pár větách neztratila. Vtáhla jsi mě do jejich zoufalého rozhovoru a já se cítila, jakobych tam byla s nimi a pozorovala je. Netroufám si tvrdit, že jsem to úplně celé a bezezbytku pochopila, takové sebevědomí skutečně nemám. Ale vžila jsem se do situace, viděla ji před očima, cítila tu beznaděj a takřka šílenství bezmoci... Snad poprvé jsem si text vážně užila hned naprvní čtení. Snad poprvé se nemusím vracet mnoho řádků zpět a stále si uvědomovat všechny souvislosti. Tvůj styl psaní je jedinečný, ale dokonale si mé srdíčko získal touhle kapitolou. Ráda nad textem přemýšlím, ale u Tebe je toho přemýšlení občas až moc. Není to výtka, jen holé konstatování. Tahle kapitola byla přesně mým šálkem kávy. Tohle bylo pro mě a můj čtenářský vkus témeř perfektní. Neříkám úplně, protože právě Ty jsi mi posledně udělila přednášku o nedokonalosti a neexistenci perfektnosti. Takže tak. Jsem nadšená a jdu si to přečíst ještě jednou, jestli mi náhodou něco podstatného neuniklo

Lioness

7)  Lioness (02.08.2010 21:30)

Noth, co ode mě nyní žádáš? Já vím, ty nic. Ale má čestnost a mé přesvědčení žádají, abych tu zanechala komentář. Ale je to těžké... mé myšlenky nejsou jasné, jednotné ani vědoucí. Ano, konečně jaksi vím, co se doopravdy děje. Ale co Ti na tuto pro Tebe ne úplně typickou výzvu odpovědět?
Snad jen... Jsem okouzlena, ohromena Tvými slovy, větami, spojeními... Jsem polapena do sítí Tvého světa. Nemám úsměv na rtech, na to jsou události, které nám předestíráš příliš bolestné. Mám však spokojený úsměv v duši. A spokojenost také není přesný popis. Je tam chlad, překvapení,strach, otřesení, zděšení... ale přesto přeze všechno také spokojenost. Protože ani sám život není jen hezký a lehký.
To, co nám zprostředkováváš je... nepopsatelné. Ale nádherné. A jediné slovo, které Ti doopravdy chci a musím říci je:
DĚKUJI!... vždyť Někdy stačí málo.

A přímo ke kapitole: Je to... strašné. Cítím se vnitřně strnulá a zmrazená. Stále se nemohu vyrovnat s tím vším, co jsi na mě vypustila. Pouto. Bože. Jak tohle jen může dopadnout? Nevím, netuším. Ale pokorně čekám a myslím, že s kterýmkoliv koncem se nakonec smířím. Protože budu vědět, že tak to mělo být.

6)  hellokitty (02.08.2010 21:27)

Noth

5)  Noth (02.08.2010 21:25)

Holky, děkuji

Ajjinka:
Pomalu zapomínám, že si se mnou procházíte už druhou ukončenou sérií. Když se teď ohlédnu k první kapitole VDTCCh...NN?, musím uznat, že je to pro mne VELKÝ kontrast. Na tvůj komentář si dokonce vzpomínám, ještě na eu jsi komentovala každou nově zveřejněnou kapitolu jako první.
Díky za trpělivost.;)

Amisha:
Toto pokračování bylo od samého počátku předurčeno k happyendu a pro dobro tvého klidného spaní.

Alaska:
Fíha!
Opravdu inteligentní reakce, já vím.
Jsem Tvým komentářem mile zaskočena, jednak, neb jsem si jistá, že se mezi mých sedm trpaslíků neřadíš, a pak také jeho rozsahem.
Chápu Tvé vnímání mého projevu (tedy až na otázku mé geniality ), ale mně tak nějak nikdy nešlo o to - zapadnout.
Ovšem mám štěstí v tom, že to mé okolí obvykle rychle vycítí, bere to na vědomí a kupodivu s tím nehodlá nic dělat.:D
Mám kolem sebe prostě spoustu úžasných lidí vybavených dostatkem trpělivosti, což dokazuje i Tvůj komentář.;)
Ovšem, patrně bych měla Tvou radost z mého náhlého rozhodnutí poněkud usměrnit, protože u mě stále platí, že v detailech si libuji, ale některé skutečnosti ponechávám na čtenáři.
Modlím se, abych se na konci nedočkala žádných stížností ohledně nejasnosti závěru.
Ale Ajjinka si nestěžovala, tady nijak výrazně

sakraprace:
Vše se dozvíš, povídka je již dopsána, ovšem článek si na mou osobu patrně zasedl, neb najednou nebyl schopen pojmout 8 677 slov epilogu.
Ajjinka publikaci druhé části zařídila na zítřejší čtvrtou hodinu odpolední.;)

sakraprace

4)  sakraprace (02.08.2010 21:00)

Proměna v loutku Někdy je asi i smrt lepší. Ztratit sama sebe je příšerné. Jen mi nejde do hlavy, jakto, že poslouchá Edwarda? Jakto, že on je jejím pánem?
Noth, tvé psaní se sice těžko čte, ale vždy mě donutilo přemýšlet a vždy mi pomíchalo emoce. A dnes, dnes u mě převládla deprese a smutek. Doufám, že nebudu mít špatné sny a doufám, že na další úžasnou část nebudeme čekat dlouho.

Alaska

3)  Alaska (02.08.2010 20:42)

Tím perexem jsi to naprosto vystihla. Prokousala jsem se celou povídkou až sem a musím se přiznat, že tvoje "nadechnutí" je opravdu výstižné přirovnání, včetně pocitů neskonalého štěstí, nadšení,obdivu a snad i trochu pokory, které cítí tonoucí, když se konečně dobojuje trochy vzduchu.
Předešlé kapitoly byly příliš přirovnávající, opisující, filozofující a zdánlivě bezdějové pro někoho, kdo v neutuchajím časovém a stresovém presu běžného života sedne k počítači a hledá duševní osvobození od vlastních problémů v příbězích mnoha zdejších autorů. Vždy mi stačilo prvních pár tvých slov a byla jsem okouzlena neobyčejností tvého projevu, bohužel roztěkanost a stále odbíhající myšlenky mi nedovolili udržet koncentraci příliš dlouho a proto, ač jsem četla každé slovo, na konci jsem sotva věděla o čem daná kapitola a vlastně i vůbec celá povídka pojednává.Jednuduše jsem byla celá rozmrzelá, že ač z tvých vět sálalo jisté kouzlo, jejich význam mi zůstal skryt. Přes to jsem však s vždy s novou nadějí otevírala další dílek a doufala, že zrovna teď pochopím. Dočkala jsem se, sice až na konci, ale vydržela jsem.
Tebou uvedený komentář je až nadmíru výstižný. Tvé psaní je těžké, ale z mého hlediska právě tato díla bývají hodnotná. Nezbývá mi než si najít chvilku klidu a ponořit se do tvého příběhu s čistou a jasnou myslí a pak snad prozřu.
P.S. Tak mě tak ještě napadá poslední myšlenka, že jsi vlastně genius. Přivést čtenáře do takového stavu, že doslova skáče nadšením z prostého detailu, že konečně našel děj, který je u většiny ostatních povídek považován za samozřejmost, je podle mě mistrovské dílo. I z obyčejné věci dokážeš vytvořit skvost, kterého si tím o to víc začnu vážit.

Amisha

2)  Amisha (02.08.2010 17:57)

No tedy, jsem strnulá! Co jsi jim to provedla? Myslím že už chápu tvojí otázku se zvrhlostí, ale přece jenom tě prosím o šťastný konec.

Ajjinka

1)  Ajjinka (02.08.2010 15:07)

Wow. Noth, ty ďáble. Je to úžasné a naopak mi "rozsah tvých popisů", jak to sama nazýváš, docela chybí Mám už to s tebou zkrátka tak nějak spojené.
Ovšem pěkně nám to zamotáváš, až se úplně bojim překliknout na druhou část.
Pouto... - děkuju ti, teď mam skutečně nad čim přemýšlet, protože se mi to dostalo pod kůži.
No, tak já jdu snad dál.
Těšim se na to

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek