Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/někdy%20stačí%20málo.jpg

V zájmu zachování svého duševního zdraví jsem se pod tlakem okolností rozhodla epilog rozdělit na dvě části.
Jinými slovy: „Ten zlý, zlý článek se rozhodl nebohou autorku psychicky deptat, když odmítl pojmout její slova."
Takže, tady to máte...

Epilog/část druhá

„Bello, to, co jsem řekl tehdy v lese…“
Nadechl se a zvažoval, kterak pokračovat, když mu zavdala důvod, aby o tom přestal uvažovat.
„Nech les lesem, Edwarde, o to mi nejde.“
„Tak v čem je pak problém. Jak jen můžeš pochybovat o hloubce mých citů? Nesčetněkrát jsem je popisoval slovy, dokazoval činy, odhodlán dělat to tak každý den, který budeme moci strávit spolu. Co více mohu říci, než miluji tě?!“ vychrlil ze sebe v afektu.
„Jsou to jen slova, Edwarde,“ zamítla.
„Jak jen to můžeš říci?“ polkl přiškrceně.
„Nemiluješ mě, Edwarde. Šetři síly. Nejsem to já, ale ty, koho chceš o pravdivosti svých slov přesvědčit,“ shrnula své úvahy.

Chtělo se mu smát. Nevěděl, co ho to popadlo, ale měl strašnou chuť od srdce se zasmát. To, co se mu tady pokoušela namluvit, po smíchu přímo volalo.

„Jestli existuje něco, čím jsem si opravdu jistý, pak jsou to mé city k tobě. Řekni mi, co tě vede k jinému závěru,“ požádal ji s úsměvem.
„Je to jednoduché, kdybys mě miloval, nenechal bys mě spoutanou, dal bys mi svobodu,“ odvětila klidně.

Tato nová informace jej překvapila. Myslel si, že už není cesty zpět, alespoň Richard se tak tvářil. Třebaže si byl jistý tím, že jakmile Bella opět přijde k sobě, současná situace se stane minulostí a ona o něj s velkou pravděpodobností už ani nezavadí pohledem, byl ochoten to podstoupit. Neexistovalo nic, co by pro její dobro nepodstoupil, tedy alespoň si to myslel.

„On je tu nějaký způsob, jak tě přivést zpět? Ukaž mi ho. Řekni mi, co mám udělat,“ naléhal.
„Neslibuj, co nemůžeš splnit, Edwarde,“ odbyla jej.
„Není nic, co bych pro tebe neudělal. Prozraď mi, co je třeba vykonat, a já to udělám,“ dušoval se.
„Dobrá, ale měl bys vědět, že se nic nestane, když odmítneš. Já nejsem v pozici, abych od tebe mohla cokoliv chtít a v této chvíli je mi to už více méně jedno. Pouto už stihlo zařídit, abych se cítila příjemně otupělá a smířená…“ uklidňovala ho.
„Jak jsem řekl, není nic, co bych nebyl ochoten obětovat. Jen mi řekni jak, a já tě zbavím té přítěže.“

 

 

Sňala svou dlaň z jeho tváře a pomalu se svezla z postele na zem. Nechtěla svou krví zaneřádit bílá prostěradla. Richard patrně stihl nechat ta stará, která ve své nekonečné agónii roztrhala na cáry, vyměnit za nové. Klekla si tak důstojně, jak jen to šlo, a vlasy si ladným pohybem ruky shrnula na bok. Viditelně naklonila hlavu tak, aby ho její pulzující krční tepna sama zvala blíž. Vlastně jí bylo úplně jedno, zda ji vypije, nebo jí jen zlomí vaz. Jediné, co chtěla, bylo moci se naposledy rozhodnout sama za sebe.

 

„Co to děláš?“ otázal se, zatímco hypnotizoval štíhlou linii její šíje.
„Ukazuji ti cestu, sám jsi mne o to požádal,“ naznačila mu jasně patrné.
„Já… nerozumím…“ na sucho polkl a následoval jejího příkladu.
Když už byl téměř na dosah, zarazil se intenzitou jejich slov:
„Zabij mě, prosím…“

 

Nebylo zapotřebí dalších slov. Věděl dobře, co po něm žádá. Jenže tohle nemohl připustit. Snad ji přeci jen nemiloval dostatečně, možná ji miloval příliš. V tuto chvíli, kdy mu ukázala, že pokaždé existuje něco, co nejsme ochotni obětovat, si byl jist jen tím, že je příliš velký sobec na to, aby jí dal, oč žádá, aby jí dal, co potřebuje.

 

„I za cenu, že tím jen potvrdím tvou teorii, musím říci ne,“ promlouval k ní, když jí přejížděl prstem po tepně.
„Já vím,“ hlesla v odpověď, byla unavená.
„Měla bys jít spát,“ navrhl.
„To není rozkaz,“ zkonstatovala, víčka se jí lehce chvěla.
„Není, je to prosba, dobře mířená rada, pouhý návrh,“ souhlasil.
„Prosby se nemusí plnit,“ zvedla k němu oči v otázce.
„Nemusí,“ přitakal, když ji vzal do náruče a zabalil do deky.

 

Celou noc setrval u ní. Jak moc mu celou tu dobu chyběly tyto kradené okamžiky. Připadal si jako zloděj. Zloděj, který nemá právo ukradnout si jen pro sebe ten nejvzácnější klenot, a přece ví, že to udělá. Po dlouhé době ji směl držet v náručí, ale tentokrát věděl, že chlad jeho těla ji neohrozí. Byla teď odolnější, a přece zranitelnější než kdy dřív. Vědomí, že by ji mohl mít, že vše, co tu teď před ním leželo, mohlo patřit jen a jen jemu, jej sžíralo zaživa, mohl-li se vůbec za živého považovat. Mohl by jí dokonce nadiktovat, jak se má cítit, co má cítit, mohl by jí vnutit spokojenost a slastný pocit štěstí. Mohl a zároveň nesměl. Moc, to je ošemetná věc. Mít moc a nevyužít, popřípadě nezneužít, ji, to je umění.

Opájel se její společností celou noc. Usnula téměř okamžitě, ale i tak zaujal místo po jejím boku, vtáhl si ji do náruče a namísto pobrukování známé melodie k ní promlouval. Vyprávěl jí příběh. Šeptem se vkrádal do jejich snů a vyprávěl jí příběh o krásné dívce, hlupákovi, temném lese a největší chybě jeho života…

 

Celý její svět najednou tonul v záplavě bílých přikrývek. Nalézala se v tom tajemném předsálí, přesně mezi sněním a procitnutím. Podvědomě si uvědomovala pevnost jeho těla za sebou a koncentrované bezpečí v podobě jeho ruky, jež nalezla své místo ovinuta kolem jejího pasu. Cítila se zvláštně. Jen tam tak nehybně ležela, nechala přes sebe překlenout hradby jeho paží a cítila se… úplná. Jako by jí něco našeptávalo, že právě takhle, takhle a nijak jinak, že právě takhle je to správně.

Nevěděla jistě, zda se jí to jen nezdá. Jestli to není jen laciný trik, kterak ji okrást i o poslední střípky jí samotné. Jestli tahle ochutnávka ráje není jen iluzí, kterou ji do hlavy vtlačilo tonikum. Nevyznala se v sobě. V mysli se jí střídaly desítky pocitů, následovány nespočtem možných řešení, jak se zachovat. Nejhorší případ myšlenkového schizmatu v dějinách lékařství.

Ta část její mysli, jež naprosto podlehla prokletí padlých Strážců, ji nabádala, aby se podvolila. Aby už přestala přemýšlet nad situacemi, které nikdy nenastanou, neřekne-li její pán jinak. Žádala od ní naprosté odevzdání do Edwardových rukou.
A snad by to i udělala. Tohle se jí snažila vsugerovat ta znavená část. Část, která už měla dost prohraných bitev.
„Ať si je vybojuje někdo jiný, my máme přeci také nárok na ušmudlaný kousek štěstí,“ tiskla stále další a další písmenka na prázdný papír jejího otupělého podvědomí. Ale jak by mohla být šťastná, kdyby z vlastní vůle nemohla říci jediné slovo? Takhle si svůj šťastný konec opravdu nepředstavovala.
A pak tu byla ta zhrzená část. Část jí samotné, která přišla o veškeré iluze tehdy v lese. Ta chtěla navzdory tomu příjemnému pocitu, který jí jeho dotek skýtal, setřást jeho ruku ze svého těla a kvapně se odplazit na druhou stranu místnosti. Tento luxus jí však nebyl dopřán. Tonikum si podmanilo celé její tělo a nezbyla už ani jedna jediná buňka, která by se pokusila hájit její raněnou pýchu. V tom nejzazším zákoutí své mysli křičela beze slov a nikdo ji neslyšel.
Čas pro úvahy vypršel. Předsálím prošel nerudný vrátný a vykázal ji zpět do reality…

 

Zcela automaticky otevřela oči. Kdyby si to mohla dovolit, nechala by je ještě chvíli zavřené a předstírala spánek, jenže to teď jaksi nespadalo do její kompetence. I on si všiml té změny. Rukou, která celou noc spočívala na jejím pase, uchopil tu její. Zdvihl si ji ke rtům a každý článek prstu odměnil polibkem. Nereagovala, co také čekal. Snad jen bláhově doufal, že to byl jen přechodný stav. Že se vedle něj dalšího dne prostě probudí a začne na něj křičet. Křik by bral všemi deseti, všechno bylo lepší než ten neurčitý tón, jakým s ním mluvila.

Stále svíraje její ruku se z boku převalil na záda, a jak ji stále svíral, strhl ji s sebou, takže teď ležela na něm. Vlasy měla rozlítané kolem tváře a snad to bylo zapříčiněno kouzlem tohoto okamžiku, nebo jen chvilkovou slabostí, že se jí zeptal:
„Ani teď nic necítíš?“

Třebaže se právě probudila, byla unavená. Unavená tou věčnou otázkou. Zodpověděla mu ji již nesčetněkrát, tak proč to stále nechtěl pochopit? Rozhodla se mu to vyjasnit jednou pro vždy:
„Edwarde, ty jsi to vážně nepochopil?“ naposledy se pokusil vyhnout se tomuto rozhovoru, ale když jen němě očekával její další slova, pokračovala:
„Já necítím nic,“ dopověděla.
Vždy se ho alespoň snažila upozornit na to, že tohle opravdu nechce slyšet, ale teď mu to řekla narovinu. Možná až právě teď uslyšel v jejích slovech tu pravdivost, která tam byla od samého začátku, a on ji jen okázale ignoroval. Nevěděl však, že ještě neskončila. Nevěděl, že brána bolesti se teprve otevírá.

„Řekni slovo a já ho zopakuji,
řekni slovo a už nikdy nepromluvím,
řekni slovo a přestanu dýchat,
řekni slovo a budu plakat,
řekni slovo a budu se smát,
řekni slovo a přestanu existovat,“
řekni slovo a budu svobodná…“ zakončila svůj proslov, když se jí zpod víčka osvobodila jedna jediná slza, pomalu jí stekla po tváři a nakonec se vpila do jeho zmačkané košile.

„Ty pláčeš,“ zhodnotil překvapeně ten malý, mokrý zázrak, který se mu naskytl před očima. Prstem následoval vlhkou stopu, až se zastavil u husté opony řas.
„Ta byla poslední. Znak toho, že už není cesty zpět,“ doplnila snad ještě nezaujatěji než kdy dříve a bez varování otevřela oči.

 

Oněměl. Z, jemu tak známe tváře, tváře, kterou by poznal i po slepu, tváře, kterou se tisíckrát vytrvale učil znát, na něj pohlížely dvě naprosto cizí oči. Topil se v chladných hlubinách královské modři a snažil se rozpoznat sebemenší náznak toho, že tyto oči na něj kdysi pohlížely s láskou.

 

Nemůžete mu zazlívat, že se nevydržel dívat do těch cizích očí, které najednou učinily i tak známou tvář naprosto cizí. Musel pryč. Konečně pustil její dlaň a vyprostil se zpod jejího těla. Nezaobíral se ani zavíráním dveří, ona stejně neuteče, ani kdyby chtěla.

Nevěděl, kam půjde. Jediné, co věděl, bylo to, že jednoduše musí pryč od těch očí. To, co se v nich skrývalo, bylo více, než mohl snést. Nikdy by netušil, že by byl něco takového schopen říci o očích ženy, se kterou chtěl strávit tolik času, kolik jen bude možné. Ale takový už je život. Stále překvapujeme sami sebe, když shlížíme k troskám vlastních zásad, k tomu, co z nich zbylo.

Na chodbě vedoucí do společenské místnosti potkal Richarda. V jeho mysli nalezl jednu cennou informaci. V lesích se opět shromažďovaly stvoření noci. Tohle byl přesně ten typ rozptýlení, jaký potřeboval. Moci na chvíli zapomenout. Svalit část té neúprosné viny, která jej tížila a svírala jeho hrdlo, na tvory, kteří přispěli k současnému stavu jeho bezútěšné situace…

 

Ležela na posteli tak, jak ji tam zanechal. Neřekl jí, aby udělala cokoliv jiného. Cítila se tak prázdná a slabá. Slabá na to, aby s tou prázdnotou bojovala. Bylo tolik věcí, kterými by ji mohla vyplnit. Znepokojení, protože tu teď není a odešel kdoví kam. Vztek, protože nemůže dělat nic, než čekat, až se vrátí. Beznaděj, protože věděla, že tohle je permanentní stav. Zvedla se v ní vlna vzdoru, ale velmi rychle byla zašlapána do země při konfrontaci s tím zpropadeným poutem.

Sama od sebe nemohla pohnout ani konečky prstů. Kdyby si jí teď moucha sedla na obličej, nezbylo by jí, než ji zkrátka a dobře ignorovat. Něco však bylo rozhodně jinak. Už jen skutečnost, že byla schopna o tak banální situaci uvažovat, značila, že se něco změnilo. Zda k horšímu, či k lepšímu, to byla otázka vskutku milionová.

Měla zvláštní pocit, že se snad ten stísněný kumbál v její mysli, do kterého byla vykázána její osobnost, rozpíná do velikosti letního sídla. Cítila, že má najednou v hlavě více prostoru pro sebe samotnou. Znenadání byla schopna zvednout ruku, pohnout těmi neposlušnými prsty, znovu ovládnout své tělo.

Byla celá rozlámaná. Po dlouhé době krev, která proudila jejími žilami, neobsahovala tonikum. Stáhlo se. Nemusela se ani podívat do zrcadla, aby věděla, že její oči již nevyplňuje zrádná modř. Zhluboka se nadechla a nechala se strhnout tím blaženým pocitem, kdy mohla téměř ochutnat svěžest čerstvého vzduchu. Vše, co chtěla, bylo jen rozpažit a točit se dokola jako malá holka. Nemusela k tomu mít nějaký speciální důvod. Chtěla se radovat jednoduše jen proto, že mohla.

Opakovaně požitkářsky vdechovala čerstvý vzduch, když v tom jí na této idylce přišlo cosi podezřelého. Okno bylo stále zabedněné. Nikdo se neobtěžoval s jeho uvedením do původního stavu, když už nehrozilo, že při boji s tonikem rozbije vše v dosahu. Tak odkud se tu tedy vzal ten čerstvý vzduch? Pohledem zabloudila k otevřeným dveřím. Právě v té chvíli všechno začalo dávat smysl. Její nově nabytá svoboda ji omámila natolik, že ji ani nenapadlo ptát se, jak je to možné, že unikla ze spárů prokletí padlých Strážců. Všechny díly skládačky do sebe zapadly ve chvíli, kdy se až do tohoto zapadlého pokoje vplížila ozvěna kakofonie hlasitého povyku s epicentrem někde venku.

 

Všichni přítomní byli na nohou. Neorganizovaně se proplétali chodbami a pletli se jí pod nohy. Marně se jich ptala, co se stalo. Šla tedy po sluchu. Zamířila tam, odkud se ozýval největší hluk. Když dorazila před jejich improvizované nemocniční oddělení, spatřila zdrcené Cullenovi. Jasper objímal Alici, i když ho emoce všech přítomných patrně ničily a nejradši by se ztratil z dosahu. Teď tu však byl pro ostatní. Emmett tišil vzlykající Esme, zatímco když Bellu spatřila Rosalie, nervózně přecházející po chodbě, vypadala, že jí chce opravdu nepěkně ublížit. Než však stihla říci i něco více než:
„Co ta tady dělá?!“ dopadla jí na rameno Richardova ruka, který jí vše osvětlil.
„S Edwardem je to zlé, je samozřejmé, že pouto mezi nimi slábne.“

„Kde je?“ dívala se na ně a ani si neuvědomila, že něco vypustila z úst.
Richard jí jen pokynul, aby jej následovala dovnitř. Ve dveřích minuli Carlisla, který se s kamennou tváří chystal sdělit rodině nepříznivé zprávy. Pak už však viděla jen jeho. Ležel na lůžku poset nespočtem drobných ran a škrábanců. To však byl ten nejmenší problém. Přes hruď se mu táhla ošklivá tržná rána, která se viditelně odmítala zacelit. Zcela jistě byla infikována nějakým jedem. Třebaže byl upír, nebyl imunní proti všemu. A pro jed odlišných stvoření noci platí to, co pro alkohol – nemíchat. Tentokrát byl však v sázce život, nikoliv dočasná bolest hlavy.

 

„Jak mu je?“
Další z otázek, které neměla právo položit. Už jen to, že tu byla, když tu měli být jeho blízcí, nebylo správné. Jenže navzdory tomu, tohle pro ni bylo to jediné možné správné řešení.
„Nepodobá se to ničemu, co jsem kdy viděl. Ale už jen to, že jsi tu ty a mluvíš sama za sebe, značí, že je to zlé. Nevím, jak mu pomoci…“ hlesl beznadějně lékař a otec v jedné osobě.
„Ale já vím,“ odvětila stejně tak tiše.

Přistoupila k Richardovi, a zatímco se on snažil vyčíst z jejich očí, co má v úmyslu, ona si od něj obratným a pohybem vypůjčila dýku, která doteď spokojeně podřimovala v pochvě připevněné na opasku ze zadní strany kalhot. Jediné reakce, které byl schopen, byl úlevný povzdech, že je opět zpět. Taková, jakou ji znal. A dokonce mu nezpůsobila žádnou trvalou újmu na zdraví. Prozatím.

 

Dosedla na kraj lůžka právě ve chvíli, kdy se mu podařilo otevřít oči. Cítil její vůni, z části si byl vědom toho, že to může být jen klam jeho podvědomí, že si vysnil její přítomnost, aby tu bolest učinil o něco snesitelnější, ale stále doufal, že ji bude moci alespoň ještě jednou spatřit. Nevěděl jistě, zda neblouzní, když si ostřím dýky přetnula tenkou kůži zápěstí, na jejíž povrch se vyřinula karmínová tekutina. Naklonila se k němu a jasně jej vyzvala: „Pij.“
Když nereagoval, přiblížila své zápěstí k jeho rtům, ale když jím pootočila a pár kapek krve lenivě stékalo dolů, zatnul prsty do pokrývek a z posledních sil pootočil hlavu, takže přišly na zmar. Nechtěl okusit její krev, znovu už ne.

„Pij,“ vyzvala jej znovu, ale tentokrát už nešlo o prosbu, nýbrž o jasný rozkaz. Opět nereagoval. Vzedmula se v ní vlna hněvu. Ona se mu tady snaží zachránit život a on si začne trucovat. To bylo to poslední, co momentálně potřebovala. Bez pozvání se vměstnala k němu na lůžko s nohama zapřenýma po stranách jeho boků. Díval se na ni poněkud vyděšeně. Vlastně to byla opravdu směšná záležitost. Pro tuto chvíli byl on tím bezmocným a ona pánem situace. Znovu přiblížila své krvácející zápěstí k jeho rtům, ovšem opět se dočkala jen nesouhlasného odvrácení hlavy. Docházela jí trpělivost. Do této chvíle hrála v rámci možností podle pravidel, ale už když jej uviděla zde bezmocně ležet, rozhodla se, že jej zachrání za každou cenu.

 

Děsil se okamžiku, kdy mu opět nabídne svou krev. Síly ho kvapně opouštěly a on se bál, že už nebude mít sílu vzdorovat. Jaké bylo jeho překvapení, když namísto k jeho ústům směřovala krvavou ránu k svým vlastním. Mrštným kmitem jazyka si částečně očistila zápěstí. Celou proceduru opakovala ještě několikrát. Nevěděl, zda se jej tímto způsobem pokouší zlákat, nebo to opravdu vzdala. Následně však u rány setrvala déle a jen napínající se šlachy na krku prozrazovaly, že saje.

Viditelně v něm hrklo, když se nad něj s úsměvem naklonila a s ohledem k jeho ráně na prsou se mu usadila na břiše. Spoutala ho pronikavým pohledem, který jí vděčně oplácel. Přikovala jej jeho silou k lůžku, jako by snad byl schopný odejít. Bůh mu byl svědkem, že i kdyby mohl, neučinil by tak. Patrně si chtěla být jistá, že jí neuteče, když mu ruce uvěznila nad hlavou. Byl vysílený, nedokázal by se jí vyškubnout. Něco na jeho vyděšeném a zároveň odevzdaném pohledu ji pravděpodobně pobavilo. Ve chvíli, kdy se jí ústa roztáhla do širokého úsměvu, jí z levého koutku vytekl tenký pramínek krve. Usmívala se dál, protože věděla, že on už ví, co má v úmyslu.

Neměl, kam uniknout. Svými stehny znehybnila jeho trup a oběma rukama svírala ty jeho. Hrála si s ním jako kočka s myší. Naklonila se k němu tak blízko, až se její dech mísil s tím jeho. Věděl, že tenhle boj prohrál. Teď už mohl jen kroutit hlavou ze strany na stranu jako smyslů zbavený, dokud by ho neopustily všechny síly. Místo toho vsadil na jinou strategii. Oplácel jí její vítězný pohled svým poraženým a doufal, že ji dokáže obměkčit. Věděl, že jeho stav není zrovna ideální, a popravdě se již smířil s vědomím, že mu není pomoci. Ale byl spokojený. Vědomí, že ona může zase svobodně dýchat, mu ke spokojenosti stačilo. Úpěnlivě ji prosil, aby jej ušetřila toho ponížení, kterému by jej vystavila, kdyby nedokázal vzdorovat její krvi. Marně. To, že jeho zdánlivě poslední přání nevyslyší, mu se všemi důsledky došlo, až když se svými rty otřela o ty jeho.

Ten opojný pocit váhavé blízkosti jej odzbrojil natolik, že se zcela dobrovolně vzdal své ostražitosti. Když napětí jeho těla pominulo, a ona si tak mohla být jistá, že se jí podvolí, povolila stisk kolem jeho zápěstí. Stupňovala tlak na jeho rty a stále drzeji se dobývala dovnitř. Její iniciativa mu vzala všechen vítr z plachet, a když své ruce stáhla k jeho tváři, jednu z nich v upomínce na minulost zabořila do jeho vlasů, neubránil se slastnému povzdechu. Na tento okamžik čekala. Využila jeho chvilkové slabosti a bez pozvání pronikla svým jazykem do jeho úst. Strnul. Takovýto polibek si ať už kvůli jejímu lidství, nebo jeho upíří podstatě nikdy nemohli dovolit. A teď tu pod ní ležel, třebaže na smrtelné posteli, a směl na krátký okamžik poznávat nepoznané. Chuť ráje však získávala podtón zrady, když si ve svých ústech uvědomil chuť krve. Chtěl se odtáhnout, ale ona si pevně a zároveň jemně přidržovala jeho tvář v blízkosti té své. Nepřestávala útočit na jeho jazyk, a nutit jej tak polykat krev, kterou doposud schraňovala v ústech. Nepřestávala, dokud mu měla co nabídnout. Když chuť krve v jeho ústech zeslábla natolik, že opět mohl vnímat chuť jí samotné, prudce se od něj odtáhla. A pak prostě odešla…

 

Když vyšla z místnosti, neodpustila si tu větu, kterou v seriálových replikách pronášejí špičky v oboru chirurgie, neurologie a onkologie po obtížném, ovšem úspěšném, zákroku, před tím, než se kolem nich seskupí rodinní příslušníci pacienta a začnou jej blahoslavit, a tak řekla:
„Bude žít…“
To, co byste ve scénáři nenašli, byla skutečnost, že všichni byli natolik zaneprázdněni sami sebou, že jí nepoděkoval nikdo…

 

Ležela v načechraných poduškách a zrak upírala ke stropu. Najednou se bez varování otevřely a následně zavřely dveře. Nemusela ani natočit hlavu, aby věděla, že je to Raven. Pohyboval se tak tiše, že by průměrný člověk vůbec nepostřehl, že nějaká postava vplula do místnosti. Jedna z výhod upírství. Jenže ona nebyla člověk a už vůbec nebyla průměrná. Navíc Raven byl jedinou osobou, která si pravidelně dovolovala narušovat její rozjímání a ke všemu vejít bez zaklepání.

Postel se zhoupla pod jeho vahou, když se lehl a s absolutní přesností napodobil rozpoložení jejího těla. Kopíroval každý její pohyb. Dokonce se mu podařilo dovést synchronizaci jejich nádechů a výdechů k dokonalosti. Očividně ji chtěl naštvat. Neměla, co ztratit, tak se mu rozhodla vyhovět a udělala, oč ji beze slov žádal.

„Co chceš?“ otázala se z části nevrle a z části unaveně.
„Na to samé bych se mohl zeptat já tebe. Co doopravdy chceš, Iss?“ nadzvedl obočí v otázce.
„Nehraj si se mnou, Ravene, momentálně na to nemám náladu. Jediné, co chci, je klid,“ bránila se proti jeho popichování.
„Pak tedy přijmi mé nejupřímnější omluvy, nevěděl jsem, že ti narušuji rozvrh. Myslel jsem, že ti prokazuji laskavost. Nakonec jsem se s tím tvým upírem vůbec nemusel vláčet…“ zadeklamoval posměšně.
„Jak to myslíš?“ nadzvedla se na lokti.
„Tak, jak to říkám. Přece si nemyslíš, že se sem z toho lesa dopravil po svých,“ vyčetl jí a působil při tom jako někdo, komu byly odepřeny jeho zásluhy.
„Takže to ty…“ ujasnila si své myšlenky nahlas.
„Ano, já. Přestože mě to vaše kličkování již značně unavuje,“ postěžoval si a pro úplný estetický dojem naznačil zívnutí.
„Já nekličkuji. To on se zbytečně vystavil nebezpečí,“ přepnula automaticky do defenzivy.
„Neudělal nic, co bys neudělala ty. Nevěděl, jak dál, a tak hledal útěchu v náručí jisté smrti. Nebuď pokrytec a přiznej si to,“ ťal do živého.
„Možná přeci jen jsem pokrytcem,“ zamyslela se hlasitěji, než by chtěla.
„Skvěle, možná se ještě dnes hneme z místa,“ pochválil ji za doprovodu potlesku.

„Jsem ráda, že se bavíš,“ poznamenala trpce.
„Já se nebavím, Iss.“
Následoval jejího příkladu a taktéž se zvedl na lokti.
„Jak si můžeš myslet, že bych se bavil při pohledu na tvé neštěstí? Jen už mě opravdu nebaví sledovat, jak se ničíš. Sledovat, jak se oba ničíte,“ uvedl na pravou míru a rukou spočinul na její tváři.
„Věř mi, nedělám to schválně,“ pokusila se odlehčit situaci, vyhnula se tak jeho vážnému pohledu i konejšivému dotyku a opět se uvelebila na posteli.
„Já vím,“ odvětil, nikoliv však hravým tónem, a následně ji napodobil.

„Je to tak těžké?“ dožadoval se další odpovědi.
„Co přesně myslíš?“ reagovala chladně.
„Uznat, že bys mohla být šťastná,“ upřesnil.
„Pro mě štěstí není,“ zavrhla po mírném zaváhání.

„Záleží na tom, co si představuješ pod pojmem štěstí,“ navázal po chvíli tíživého ticha.
„Co ty víš o štěstí…“ odsekla a vzápětí litovala svých slov.
„Máš pravdu,“ přitakal, když se zvedal a chystal k odchodu.
V poslední chvíli ještě zachytila jeho paži, snad pro jistotu, kdyby její prosba:
„Prosím, nechoď… omlouvám se,“ nezabrala.
„Dnes už nevím, jak chutná štěstí, ale kdysi jsem to věděl. Jen všechna ta nenávist jej dokázala vymazat z mých vzpomínek. Neopakuj mé chyby,“ požádal ji, než vyprostil svou paži z jejího sevření.
„Ale jak?“ naléhala zoufale.
„Ujasni si, co chceš. To je pro začátek víc než dost.“
„A co když nevím, co chci?“ kapitulovala se svěšenou hlavou.
„Pak se zeptej sama sebe, co potřebuješ. Štěstí se nedá spočítat, zvážit, nebo zpeněžit. Nemůžeš jej ukrást, prodat, ani koupit. Zvenčí může vyhlížet sebenepatrněji. Nesuď podle obalu. Někdy prostě stačí málo…“ řekl ještě předtím, než odešel stejně tiše, jak se objevil.

 

Přemýšlela o všech těch náznacích a mnohoznačných slovech bloumajíc po chodbách. Naprosto ztracená ve vlastních myšlenkách zabloudila až k pokoji, který v současné době okupovali všichni Cullenovi. Když vešla, všichni se jako na povel zvedli k odchodu. Všichni až na jednoho.

Rána na břiše se již skoro úplně zacelila. Přesto jej však stále drželi na lůžku. Jednou svou součástí jim za to byla vděčná, sama by na tom trvala, jenže ona neměla právo vznášet jakékoliv požadavky. Jen tam tak postávala a pro větší pohodlí se opřela o zárubeň dveří. S nervozitou se rozhodla bojovat počítáním sterilních dlaždic. Nevěděla, co tu vůbec dělá. Neměla by tu být, když tu hodlá jen tiše stát. Verbální problém za ni vyřešil právě on, když jeho slova protrhla to těžkopádné ticho:
„Proč jsi to udělala?“ optal se více než zaujatě.
„Udělala co?“ vědomě prodlužovala tento moment, aby mohla co nejdéle poslouchat jeho hlas.
„Zachránilas mě, nemuselas to dělat,“ naznačil to, co tušili oba.
„A nenapadlo tě, že za to třeba mohlo tonikum? Že mi prostě nedovolilo nechat tě zemřít?“ podala mu vcelku přijatelné vysvětlení.

Na čele se mu objevila viditelná vráska, jak se horlivě snažil nalézt v jejich slovech něco, na čem by mohl stavět. Ačkoliv se jeho pohledu snažila vyhýbat, cítila, že ji pozoruje, tak intenzivně, jako první den v jídelně. Cítila, jak se usilovně snaží odhalit její lež.

„Nebylo to tonikem. Viděl jsem výraz tvé tváře. Viděl jsem tvé oči. Byla jsi to ty, ty a nikdo jiný. Navíc jsem ti jasně dával najevo, že nesouhlasím s tím, co ses chystala udělat,“ prohlásil nakonec.

Už jen tohle jí na tváři vyloudilo úsměv. Nevzdával se. Byl ochoten bojovat. Bojovat o ni. Bojovat za jejich štěstí. „Byla jsi to ty, ty a nikdo jiný.“ Znamenalo to snad to, že je smířený s tím, co se z ní stalo? V každém případě to byla ochotna zjistit.

„Ty mi neodpovíš na mou otázku, že ne?“ zkusil to naposledy. Pomalu se snažil smířit s faktem, že se opět otočí a odejde, jako již tolikrát. Jak byl jen překvapený, když se místo toho odstrčila od dveří a zamířila k němu. Dosedla na postel dost blízko na to, aby se jí, když natáhne ruku, mohl beztrestně dotknout.
„A co když jsem tě chtěla zabít já sama, co když jsem tě nenechala zemřít právě proto?“ nadhodila s nezájmem. Pevně semknul čelist, ruce zatnul do prostěradla. Blufuje, určitě blufuje. Ale co když ne? Co když jí ublížil natolik, že si celou tu dobu chtěla vychutnat jeho smrt? Co když celou dobu prahla po ukončení jeho života vlastníma rukama? Vlastně mu to bylo jedno. Pokud je právě tohle tím, po čem touží, neviděl žádný důvod jí nevyhovět. Alespoň konečně ukončí jeho trápení.
„Pak to udělej teď, udělej to, nic ti nebrání,“ vyzval ji odevzdaně.
Očividně na chvíli znervózněla, ať se snažila, jak se snažila, vědomí, že je ochoten dobrovolně jí vydat svůj život, ji poněkud zaskočilo. Pak už ale nechala svou tvář ovládnout uvolněným úsměvem. Chtěla tuto chvíli učinit výjimečnou.
„Dobrá tedy, pak zavři oči,“ hlesla, když se k němu blíže naklonila. Její podmínka se mu však ani trochu nelíbila. Chtěl se na ni dívat, chtěl vidět spokojenost v její uvolněné tváři, ale přesto udělal, oč ho žádala.

Vyčkával. Byl to snad nejdelší okamžik jeho života, možná právě proto, že měl být tím posledním. Ještě před tím, než minulost přestala existovat, ucítil na rtech jemný dotyk…

A pak?
Pak ho nechala zemřít…
A nechávala jej zemřít znovu a znovu a určitě to nebylo naposled.
On věděl, že získal druhou šanci a ona věděla, že to, co mají, rozhodně není málo

 


Bylo mi ctí, psát s Vámi a pro Vás...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ireen

12)  ireen (24.03.2012 02:17)

Celou dobu, co jsem četla ta kouzelná slova a skvostné věty, bylo mi jakoby umíralo mé vlastní srdce .

DÍKY, DÍKY ZA NADĚJI!

Alison

11)  Alison (02.08.2011 17:26)

Ja žijem!
Počas čítania tejto tvojej poviedky som už mala niekoľko krát skutočne na mále a bola zrelá pre cvokára ale zázraky sa dejú ja som tu, poviedku som dočítala a som skutočne rada, že je to tak ako je čiže SUPER!!!

PS:Bola to krása!!! ĎAKUJEM!!!

Bosorka

10)  Bosorka (15.08.2010 20:05)

Noth po té, co jsi mé nervy napínala na skřipec ses nakonec slitovala a polechtala mi dušičku hebkým peříčkem....

9)   (05.08.2010 23:48)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Tak teraz si ma pochovala už tuším nadobro. Zabila si ma... ty si ma naozaj zabila... Takže tento koment ti píše už len môj duch zo záhrobia, ktorý nenašiel pokoj, pretože som ešte nestihla dočítať ďalších pár poviedok, ktoré sú otvorené na lištičke...
Zabila si ma..máš ma na svedomí...
Dobre, utrela som si posledné slzy a dosť bolo výčitiek.
Môj strach bol opodstatnený... bolo to omnoho horši než som si predstavovala...(veď ma to úplne zadupalo sedem stôp pod zem)
Rozoberieme si to pekne od začiatku...
„Nech les lesem, Edwarde, o to mi nejde.“
„Zabij mě, prosím…“
„Já necítím nic,“
„Řekni slovo a já ho zopakuji,
řekni slovo a už nikdy nepromluvím,
řekni slovo a přestanu dýchat,
řekni slovo a budu plakat,
řekni slovo a budu se smát,
řekni slovo a přestanu existovat,“
řekni slovo a budu svobodná…“
Tieto vety ma dostávali do hrobu... a k tomu nezabudni prirátať časť, keď sa Edward vybral na smrť, časť, keď sa vrátil múdry Raven so svojími životnými poučnými skúsenosťami a nakoniec- KONIEC.
Rozplakalo ma to tak, ako keď som druhýkrát dopozerala Remember me- rozumej- bola som zúfalá.:D
Ako som čítala... riadok za riadkom... tým viac všetko oťažievalo a stiesňovalo sa. Mala som pocit akoby sa mi na chvíľu zastavilo srdce.
Už som našla správne slová na vyjadrenie toho, ako vidím tvoj štýl písania. Je to pre mňa ako z iného sveta, naozaj naprosto jedinečné, komplikované... nie, nenašla som tie správne slová. Pretože ani najlepšie superlatívy nevystihujú môj dojem a pocity z toho. Je len veľmi málo poviedok, ktoré ma zasiahli AŽ takto.
Naozaj nedokážem presne popísať ako sa teraz cítim... ťažko mi popísať ten stav polovičného vynímania... z polovice som stále stratená v príbehu...
On věděl, že získal druhou šanci a ona věděla, že to, co mají, rozhodně není málo…- tak toto bolo pre mňa úplne najviac.

Bolo mi cťou maž možnosť prečítať si ďalšie z tvojich diel a dúfam, že ostaneš sama sebe verná a budeš pokračovať v písaní príbehov, ktoré stoja za zamyslenie, ako bol tento. A dúfam, že nepotrvá dlho a opäť tu na titulke zasvieti zaujímavý nadpis, a keď sa pozriem na autora série či jednorázovky, uvidím tam: NOTH.

Ďakujem ti za túto poviedku, bol to pre mňa veľmi silný emocionálny zážitok.
Už len pár detailov na záver...




Noth

8)  Noth (03.08.2010 22:15)

Děkuji

dorianna

7)  dorianna (03.08.2010 21:50)

ach, naprosto úžasný díl, no vlastě celou povídku jsem téměř nedýchala, nádhera, jak dokážeš popisovat ty jejich pocity a myšlenkové pochody...

sakraprace

6)  sakraprace (03.08.2010 19:27)

To bylo kapku jak na houpačce. Zemře ona nebo on. nebo oba. Nervy až do samého konce.
Noth smekám, byla to, ne je to krásná povídka.

5)  hellokitty (03.08.2010 18:59)

Evelyn

4)  Evelyn (03.08.2010 18:21)

Kdybych si v komentářích nepřečetla, že se koná happy end, asi bych někdy vv půlce nevydržela s nervy... Musím to ještě nějak pořádně vstřebat, ale už teď musím říct, že to bylo úžasné a dechberoucí

Amisha

3)  Amisha (03.08.2010 17:58)

Tedy Noth chvílemi mi trnulo, bála jsem se, že je necháš umřít. Jednoho nebo druhého nebo oba. Jsi mistr
Krásná povídka a nejlepší na ní byl Raven, který to vyřešil.

Lioness

2)  Lioness (03.08.2010 16:31)

Je toto tedy definitivní rozloučení? Již není nic, co bys nám, jako Noth, chtěla dát či věnovat? Již nás čekají jen komentáře a podpůrná slova?
Pokud ano, musím říct, že mě to mrzí, protože příjdeme o hodně. Ale chápu Tě. Je to Tvé rozhodnutí a děkuji Ti i za to málo, co jsi nám dala.
Málo... vlastně to málo nebylo. Už jenom jejich šťastný konec se dá považovat za hodně. Protože to znamená, že i Ty věříš, že je to správné. A pak ten děj, ta atmosféra, ty detaily...

Krev a smrt. To je to hlavní, co jsem v této kapitole našla. Tvé povídky nebyly světlé, ani Tvá romantika není žhnoucí, lascivní či příjemná. Ale to je to, co Tě dělá takovou, jaká jsi, že?
I v té radostné pasáži, kdy zjišťujeme, že Bella je volná jsem stále trnula, protože mi bylo jasné, že to znamená, že něco není v pořádku s Edwardem. A ta zmrzlost mě vlastně nepustila po celou dobu. Až u posledního odstavce...
A tak Ti děkuji, že jsi nenechala zemřít, ať duševně či fyzicky, ani jednoho z nich. Že jsi jim dala druhou šanci. Že to vlastně všechno dobře dopadlo.

Ajjinka

1)  Ajjinka (02.08.2010 15:44)

Drahá Noth,
já nemůžu uvěřit vlastní očím. On tam fakt je. Happy end. Sice se nedá osahat, ale je tam! (Teď by to chtělo nějaké to citoslovce, ale nechci tě pohoršovat.)
Jsem neskutečně ráda, že jsi povídku nakonec dokončila, byla by opravdu škoda, kdyby zůstala nedokončená.
Přesně si pamatuju, kdy jsem četla první díl "Vždy dostanu to, co chci... Nebo ne?" a byla jsem okouzlená. Můj komentář zněl "Asi jsem se zamilovala" a jo, zamilovala.
Číst "Někdy stačí málo" byl úžasný zážitek a já ti za něj děkuju

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still