Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/někdy%20stačí%20málo.jpg

Tato kapitola popisuje události kapitoly předešlé, ovšem z Bellina pohledu.

Druhá kapitola - Čtyři fáze smrti

„Já přece vždycky dostanu to, co chci…“
z posledních sil zašeptá směrem k temnému nebi a následně se jí zlomí hlas,

„Nebo ne?“
otáže se zlomeně, a protože cítí, že už nemá cenu pokoušet se o nesmyslný vzdor, pevně semkne svá víčka a s mírným úsměvem na rtech věnuje svou poslední myšlenku právě JEMU.

Má poslední slova byla jen ubohým pokusem o bezcenné vítězství nad situací.
Ještě předtím, nežli jsem je propustila skrze pomyslné hradby svých rtů, mi jen zběžně prolétly myslí, a ač šlo jen o pouhý záblesk, o neposednou myšlenku, zasáhly mě o to intenzivněji.
Snad poprvé jsem si plně uvědomovala míru své zranitelnosti.
Právě teď -  ve chvíli, kdy ze mě takřka unikal veškerý život četnými ranami a to nejen na těle.
A možná právě proto, že se ve mně nakupilo všechno to bezbřehé zklamání a neutuchající bolest, jsem nemohla nalézt odpovídající slova, a i kdyby se mi to snad bylo bývalo podařilo, můj hlas by mě tak jako tak zradil.
Má poslední slova proto vyplula na povrch, coby zoufalý, skomírající sten zrezivělé polnice v posledním tažení.
A když už jsem tušila, že k vysvobození mi chybí jen pramálo, naposledy jsem zalovila v paměti, abych si připomněla tváře těch, díky kterým jsem si právě dnes mohla s čistým svědomím říci, že to všechno mělo smysl.
A třebaže to byl krajně příjemný počin, musela jsem se své naivitě, byť jen v duchu, zasmát.
Matně se mi vybavily všechny ty knižní pasáže, kde hlavní hrdinka obětuje svůj vlastní život pro záchranu ostatních.
Jak s vypětím všech svých zbývajících sil, na sklonku života a smrti, naposledy vyšle jméno svého milého na perutích větru tam, kam bolest nemůže vstoupit.
Vzpomněla jsem si na ty srdceryvné odstavce plné trýzně, bolesti, ale i pocitu naplnění.
Ano, větší klišé byste jen těžko nalezli.
Tuctovost této situace byla téměř hmatatelná.
Já se však cítila tak, jako nikdy předtím.
Snad poprvé ve svém dosavadním životě jsem se nechtěla lišit.
Najednou jsem se byla zcela odprostěna  od všeho toho shonu.
Lacinost mých reakcí mě absolutně nezajímala.
Protože, ač jsem právě nyní smýšlela stejně jako každá druhá hrdinka románů s tragickým koncem, ta lehkost konečného prozření mi nesmírně vyhovovala.
Protože jsem nechtěla zemřít jako schránka plná zloby, jako nástroj určený k účinné likvidaci stvoření noci.
Nechtěla jsem zemřít jako strážce rovnováhy, udýchaný poslíček vyššího dobra s mizerným platem a bez nároku na dovolenou.
V této chvíli jsem nechtěla být ničím více než Isabellou Swan.
A právě jako Isabella Swan jsem se pustila toho značně křehkého stébla, nikoliv však za účelem utonout, nýbrž za účelem ponořit se do hlubin věčného zapomnění.
Ovšem namísto vytouženého klidu mé tělo zachvátila panika…

Ano, něco bylo jinak a rozhodně se nejednalo o obrat k lepšímu.

Kolem mého těla proplouvaly masy chladného vzduchu a vítr mi hvízdal v uších. Byla jsem až příliš velkým ateistou na to, abych doufala v to, že se má duše přesouvá někam dál. Bylo mi proti srsti svalovat vinu za veškerá neštěstí, která mne kdy postihla, na bedra nikterak nakloněné Vyšší moci. Vždy jsem byla připravena nést následky svých činů, a proto bych v této situaci očekávala spíš nějaký zlom mezi bytím a nebytím. Poslední list kroniky svého života, náhlé sfouknutí plamene své existence, definitivní čáru v rovině svého bytí. Ne, byla jsem příliš velkým bezvěrcem na to, abych doufala v nový začátek. Ocenila bych leda tak plameny pekelné. Mít tu jistotu, že každý dojde po zásluze spravedlivé odplaty. Ovšem to jsem ještě netušila, že to, co mě čeká, je ještě nepopsatelně horší.

Spekulace ohledně reinkarnace, či přesunu do vyšších sfér jsem proto raději zavrhla a identifikovala svůj současný stav jako pohyb. Nikoliv však duše, nýbrž těla.

Jen matně jsem vnímala pevné a přeci ostýchavé sevření kolem svého těla. Neměla jsem dost sil, abych identifikovala ten nesourodý šepot plný beznaděje. Najednou onen pohyb ustal. Vzduch kolem mě přestal vířit. Ten otravný šum však ještě zesílil. Schopnost oddělit od sebe jednotlivá slova byl luxus, který mi momentálně bohužel nebyl dopřán. A přece jsem podle výškových poloh hlasů, hektických dotyků několika párů rukou na mém rozlámaném těle a v neposlední řadě také podle trpké příměsi v ovzduší usoudila, že mají strach.

„Cullenovi,“ napadlo mě v zápětí. Ovšem proč by mi to dělali? Nebylo toho všeho už dost? Proč konečně nenechají mou bolest odeznít? Proč? Richard by jim to přeci nedovolil. Slíbil mi to! Slíbil, že nedopustí, aby to potkalo i mne. Nezbylo mi, než mu věřit. Protože mé již tak dost ochromené vnímání vnějšího dění stále více ochabovalo.

Zůstala jsem tak sama s vlastními myšlenkami. Neustále mi nešlo na rozum, proč to stále nekončí. Správně by již mělo být po všem. Něco opravdu nebylo v pořádku. Ty otravné mouchy proletovaly mým vědomím a soutěžily tak o mou pozornost. Překotně se předháněly v nejrůznějších akrobatických kouscích. Já jim však odmítala naslouchat. Přestože jsem tělesnou bolest již skoro nevnímala, tato smršť nenechavých myšlenek mě přiváděla k šílenství.

Rozptýlilo mne však drobné lechtání po celém těle. Byl to vskutku prazvláštní pocit. Ten však posléze přešel v mírné štípání, které se mi zas tolik nezamlouvalo. Co to však bylo proti tomu, když i ono přerostlo v spalující leptání kyselinou. Stravovala mě zaživa. Žilami mi proudil žhavý kov a celou mě vyplnil. Moc dobře jsem věděla, co to je. A to zjištění mě vyděsilo o to více.
Tonikum!

Nehodlala jsem nečinně čekat, až onen rozžhavený kov ztuhne a vnutí se pod mou kůži, coby neohebná kostra. Jenže tonikum se již dostalo do mého krevního oběhu. Cítila jsem, jak postupuje, jak si zabírá další a další území značně nevybíravým způsobem. Nehodlalo se o své teritorium s nikým dělit, i kdyby mě proto mělo vyštvat z vlastního těla. Šlo však o mé tělo a já se ho nehodlala vzdát bez boje. Prsty jsem zarývala do pokrývky, abych tak získala stabilitu potřebnou k vzepření. Opakovaně jsem se prohýbala v zádech a klenula své tělo tak, abych tak alespoň na chvíli oddálila neodvratný postup svého trýznitele. Chtěla jsem zpřelámat ony tvrzené pruty, jenž mi vrůstaly do masa. Nemohla jsem uvěřit, že se to doopravdy děje. Nechtěla jsem tomu uvěřit. O důkaz více, že se právě nacházím v prvním stádiu. Nemohla jsem si však donekonečna namlouvat, že se jedná o pouhou noční můru.

Stále jsem však měla naději. I ta mě však záhy opustila, když jsem na svých rozpraskaných rtech pocítila cosi vlhkého. Cosi vlhkého s příchutí zrady.
„Richard!“ problesklo mi myslí. Zradil mě! Jak jen mohl? Bylo zbytečné hledat odpovědi na tyto otázky. Přenechala jsem tedy volné pole působnosti stádiu číslo dvě, jímž byl vztek.

Ten mě zasáhl nevídanou silou. Rozhodla jsem se tento nový proud energie využít ve svůj prospěch.  Prostěradlo se pode mnou měnilo v cáry látky. Intervaly mezi jednotlivými výpady mého těla se neustále zkracovaly. Pak mě však obestřela beznaděj, coby předvoj fáze číslo tři.

Do rtů se mi vpíjel koncentrovaný azur, a pomáhal tak nepříteli v podmanění posledních vzdorujících oblastí. Bylo mi jasné, co bude následovat, fáze nekonečného utrpení charakteristická smlouváním. Nebylo nic, co bych z případné dohody mohla vytěžit. Tak jako tak jsem byla ztracena. Z posledních sil jsem němě škemrala o smrt. A když mě i ta nechala na holičkách, uchýlila jsem se ke krajnímu řešení. Slyšela jsem, že ti, kteří s tím bojovali, nakonec nalezli spásu ve smrti. Pokud budu dost silná a nenechám se pokořit, je tu možnost, že mě tonikum zabije. V každém případě by můj osud vlastně skončil smrtí. A tak jsem i nadále bojovala s nevyhnutelným. Cítila jsem, že se to blíží. Naposledy jsem se ze všech sil vzepjala, zatímco se mi skrze rty prodíral nelidský výkřik. Vetřelec v mém těle však rovněž nezůstal nečinným. Shromáždil všechny své jednotky a vsadil vše na jednu kartu. Mé štěstí se však zase jednou schovalo za obzor, a proto jsem v okamžiku, kdy mé tělo samovolně vydalo příkaz k prudkému otevření očí, pochopila, že jsem prohrála.

Logicky bych snad měla dojít do poslední fáze, fáze smíření. A třebaže mi mé vlastní tělo přímo nutilo tento pocit, já však věděla, že s tímto nevyvratitelným faktem se smířit nemohu.
Mohli byste snad Vy žít s vědomím, že Vaše tělo již více nenáleží Vám?

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)   (28.05.2010 21:00)

Skvělý!
To tvoje psaní není tak subjektivní, ale přesto se musí pochopit, co tím myslíš... Nádhera!

Noth

10)  Noth (25.05.2010 15:06)

No, o to právě jde...

9)  hellokitty (24.05.2010 22:48)

dúfam že Richardovi nakope zadok a poriadne

Noth

8)  Noth (23.05.2010 18:28)

Tak imperativem na mě?
To jsou mi věci!:D

Lioness

7)  Lioness (23.05.2010 18:20)

Páni. To bylo strhující, napínavé, drsné... Co je to za přeměnu? Co se z Belly/Iss stalo? Co bude s Edwardem?... Asi mi praskne hlava pod náporem těch otázek. Ale mám tu jeden jasný rokazovací způsob: PIŠ!

Noth

6)  Noth (23.05.2010 13:01)

Holky, děkuji.
Ajj: Znáš to, mám přeci jen těch deset hlav.;)

Sice nevím, kdy se tu objeví další díl, ale logicky by mělo následovat objasnění situace a pak se bude vše motat kolem Edwarda...

Ivanka

5)  Ivanka (23.05.2010 12:42)

Sedím tu s otevřenou pusou a nemám slov. To bylo dokonalé. Samozřejmě, že jsem toho polovinu nepochopila, ale to se snad časem poddá. Tuhle Bellu já miluju. je naprosto dokonalá stejně jako styl tvého psaní.

sakraprace

4)  sakraprace (23.05.2010 12:36)

Tak jo, čelist je zpět v pantech a oční bulvy v důlkách a teď ti mohu napsat, že to bylo strhující.
Sice si nejsem jistá, co jí to tonikum udělalo a ne vše jsem pochopila, ale nesmírně se těším na další díly, kde se to jistě dozvím.

Ajjinka

3)  Ajjinka (23.05.2010 12:30)

Tý brďo, Noth, ty jsi drak!
Já vždycky když něco od tebe čtu, jsem úplně někde jinde

Jesska

2)  Jesska (23.05.2010 12:24)

Páni...
Tak to bylo něco:)
Jen jsem úplně nepochopila, co jí to tonikum udělalo... ale snad to brzo pochopím;)
Těším se na další kapitolu, honem poračuj

Evelyn

1)  Evelyn (23.05.2010 11:24)

Noth, to bylo NĚCO. Jen němě zírám na obrazovku a čelist mám až kdesi u kolen. Nebudu předstírat, že jsem pochopila úplně všechno, to ne. Ale jsem Tvým způsobem vyprávění naprosto unesená a ohromená. Opravdu skvělé!
A zopojení Kubler-Rossové... Na jedničku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek