19.09.2011 [10:15], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 18×, zobrazeno 2113×

45. KAPITOLA (Dizzy)

 

Šla mi z toho hlava kolem. Sotva skončilo jedno šílenství, začalo druhý. I když pravda je, že to druhý bylo o dost snesitelnější než to první. Chvíli jsem přemejšlel, jestli nestrčit Alici do podzemí, to by totiž bylo asi nejjistější. Teda, aspoň jak jsem to viděl já. Happy na to samozřejmě měla jinej názor – a tak jsme trávili veškerej čas s Alicí, připraveni po ní skočit, kdyby ji napadlo něco vážně šílenýho. Třeba jako utýct do tý bitvy.

Nejdřív se s Happy držely snad sto let za ruku, když se Alice neustále nořila do svých vizí a pokaždé, když se dostala zpátky, zaryla nehty druhý ruky do područky křesla, která pomalu ale jistě ztrácela svůj tvar. Sledovala bitvu, napjatá jak struna, na prášky z toho, že nevidí všechno, co potřebuje. Chvílema propadala děsu, chvílema vydechovala úlevou, když pochopila, že další část bitvy se obrátila na naši stranu. Na spolehlivost mých vizí asi zatím pořád zrovna dvakrát nevěřila.

Nicméně - pro mě to bylo prima zpravodajství. Něco jako přímej přenos. O Jaspera jsem se fakt nebál, ale jak to dopadne celý, to rozhodně byl nervák. Málem jsem nadskočil nadšením, když se ukázalo, že Jasper urval té štěnici hlavu. To bych teda nesved, Jasper byl borec.

Občas přišla taky Esmé. Starostlivě pohlédla na Alici v Happyiných rukou, zeptala se, jak to vypadá, a zase odešla. Hádám, že ustavičně přecházela mezi Alicí a Sue, která byla u Rose v bytě, nejspíš v podobným stavu jako Alice. Vlastně, když to shrnu - všechny ženský byly jak jehlách.

A teď, když tedy bylo po všem, Alice zářila jak tisíc sluncí, strčila do kapsy i Happy. Jasper to zvládnul a jak se zdálo, ani Edward s Bellou v její hlavě zrovna nedělali vlny. A tak byl div, že nahlas neodpočítávala, kdy se Jasper vrátí. Samozřejmě to věděla na minutu přesně. Oblíkla si na sebe fakt dost dobrý šaty – myslím, že „rafinovaný“ je to správný slovo –, vlasy jí trčely snad ještě víc než jindy a pořád se dívala k bráně, jako by snad nevěděla, že je to zbytečný, dokud nebude čas.

Vlastně, no… bylo celkem dobrý to sledovat. Bavil jsem se a zároveň jsem si dost sklesle uvědomoval, že být to Happy, kdo by se odtamtud vracel, choval bych se navlas stejně. Takže jo, chápal jsem Alici a nejspíš jsem chápal i Sue, která na tom byla podobně, jen se to snažila líp skrývat. Jasný: Alice se nesnažila vůbec.

Všechny ženský postávaly před záhonama před vchodem. Happy se stále držela vedle Alice a Sue se stále držela Rose, když se konečně objevil. Tedy vlastně objevili. Jasper a Chester.

V tu chvíli by Alici neudržela ani parta novorozených. Rozběhla se a div Jaspera neporazila, když mu skočila do náruče. Zdálo se ale, že Jasper tak nějak už ví, co čekat – ani nezavrávoral. Esmé si v tu chvíli zvedla sepjaté ruce k obličeji a byla vážně úplně na měkko.

To se Sue to bylo něco úplně jinýho. Rukama si uhladila šaty a sebrala z nich pár neviditelných smítek. Chester přišel až k ní, chvíli na sebe zírali a potom Chester prohlásil: „Kašlu na to…“, strhnul ji do náruče a zuřivě ji políbil.

V tu chvíli jsem najednou nevěděl, kam se koukat, tak jsem mrknul na Happy, která ke mně taky zvedla zrak, a tak nějak si uvědomil, že to vypadá, že se všichni líbají o sto šest, jenom já to mám tak trochu komplikovaný. Tedy - ne že bych Happy nemohl políbit, to ne, ale… sakra práce, bylo to s ní těžký.

„Díky za vzkaz…“ i na tu dálku jsem slyšel Alici, jak mluví polohlasem k Japserovi.

Sue nabírala dech potom, co jí Chester pustil, a vypadala … omráčeně. Jo, fakt. A musel jsem si pogratulovat, když jsem si uvědomil, že podobný výraz znám i od Happy.

Přešlápl jsem z nohy na nohu a Happy se na mě podívala: „Mám dojem, že bys raději šel, ne?“

„No jo,“ odpověděl jsem. „Všichni jsou v pořádku doma, ne? A jak to tak vypadá, Alice už tě nepotřebuje. A já vážně nevím, kam se tady dívat, abych neměl dojem, že koukám, kam nemám.“

Zasmála se, ale potom se na mě podívala káravě. „Blázne. Tohle se nevidí každý den…“ Přesto mě ale chytla za ruku a otočili jsme se ke vchodu. V tu chvíli mi ale na rameni přistála ruka. Co ruka… tlapa. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem zase čelem k bráně a naproti mně se usmívala Chesterova pohodová tvář.

Sundal mi ruku z ramene.

„Hej, kluku, chtěl jsem ti poděkovat. Jakže se to jmenuješ?“

„Dizzy…“ vypadlo ze mě.

„Parádní jméno,“ zjevně ho to pobavilo. „Jako ten starej jazzovej machr, co…?“

Nepovažoval jsem za důležité vysvětlovat, že s jazzem to opravdu nemá nic společnýho…

„Takže díky, Dizzy. Ani nevíš, jak to bylo pohodlný rvát se a vědět, že jsem za vodou. Divný, ale pohodlný.“

Otočil se k Sue. „A tobě taky díky, krásko,“ řekl jí zcela jinou intonací, než se kterou mluvil ke mně. Nadzvedl jsem obočí. To jsou proměny… jen jsem zíral.

„Rádo se stalo,“ odpověděl jsem, když mi došlo, že bych měl taky něco říct. „Kdykoliv…“

Zvedl jsem ruku, abych mu dal přátelskou herdu do zad – vždycky jsem to chtěl udělat, mám dojem, že to se mezi takovýma chlapama sluší. A na takovýhleho chlapa to chce pořádnou ránu, aby si toho vůbec všimnul…

Rozmáchl jsem se, ušima mi problesklo Happyino: „Ne!“ a vzápětí jsem ležel na zemi.

Vůbec jsem nechápal, co se to stalo. Ne, že by to nějak moc bolelo, na tohle byly tyhle naše odolný těla celkem dobrý, ale překvapením jsem stejně zapomněl dejchat.

„Sakra, kluku, co to vyvádíš?“ sehnul se nade mnou Chester, když se konečně přestal smát. Podal mi ruku, jako bych ji snad potřeboval, abych se znovu postavil na nohy. Vstal jsem.

Ušklíbl jsem se, když mi došlo, co se stalo. To se samozřejmě může stát jenom mně. Chester zkrátka musel uhnout v tu nejnevhodnější chvíli, a tak jsem si svojí rukou málem rozdrtil rameno. Uvažoval jsem, jestli by někdo jiný na mém místě v takovou chvíli snad udržel rovnováhu. Doufal jsem, že ne, protože to bych vypadal možná aspoň o trochu míň nemožně.

„Dobrý?“ ptala se Happy.

„Jasně, že dobrý…“ odpověděl jsem a snažil se nevypadat jako když mě bolí zuby.

„Tenhle chlapík ještě navíc umí být náramně zábavný. Kluku, líbíš se mi víc a víc,“ usmíval se Chester, od ucha u uchu.

Vrátil jsem mu podobně širokej úsměv, i když ten můj nejspíš nevypadal tak srdečně, načež mi Chester vrazil přátelskou herdu do zad.

Aspoň někdo, komu se to povedlo, pomyslel jsem si, když jsem popadl dech.

 

- - -

 

Zabírali jsme tak polovinu místa, který v salónu vůbec bylo. Namáčkli jsme se tam všichni a seskupili jsme se kolem Jaspera, aby nám neunikl jediný detail toho, co bude říkat.

Přestože bylo jasný, že se svým upířím sluchem těžko něco přeslechnu, napínal jsem uši, co to šlo. Co kdyby náhodou…

„Takže toho… toho Bretta… kdo ho nakonec zlikvidoval?“ ptal se zrovna užasle Emmett, když jsme všichni pochopili, že Jasper ho musel nechat být, v tu nejpitomější chvíli. Brettovy ruce nemilosrdně kosily řady nomádů, když Jaspera napadl Chris a jeho parta. Všiml jsem si, že Happy se kouše do jazyka, oči nalepené na Jasperovi.

„Co vím z doslechu – Mirabel a potom Josh.“

Nakrčil jsem čelo a zamyslel jsem se. Páni… Takže díky tý Mirabel se Brett nejdřív přestal chovat jako Superman mezi upírama… A potom dokonce – málem mě to rozesmálo – neměl větší sílu, než nějakej strejda z Green village… To musel bejt teda pohled!

„Jaspere…“ promluvila potom Esmé tím hlasem, kterej jakoby hladil. Jako na povel jsme všichni ztichli a otočili se na ni.

„Chestere,“ zdvořile kývla i na našeho hosta. „Všechno to nadšení z boje a z vítězství je nádherné. Vychutnávám si ho s vámi, to mi věřte. Chápu, jaké to je vyhrát. A to dokonce nejen nad svými nepřáteli…“ dlouze se zadívala na Jaspera a já jen povytáhl obočí. „Ale to vítězství má mnohem větší hodnotu. To, v co jsme všichni doufali, ale co jsme si vlastně nedovedli představit, je tady. Venome je mrtev. Palác je zničen. Venirové, pokud vím, nepřežili. A síla Stínů se rozpadla v prach.“

V místnosti se rozhostilo ticho, než se Esmé znovu nadechla, aby pokračovala.

„Jsem hrdá na vás na všechny. Jsem hrdá na to, že se svět upírů dokázal sjednotit. A jsem hrdá na svoje děti. Nejen na ty, které patří k mé rodině. Jsem hrdá na ty, kteří přežili stejně jako na ty, kteří... se už nevrátili.“

Carlisle sevřel Esmé kolem ramen, ona na něj pohlédla a s skromným téměř omluvným pohledem pokračovala dál.

„Boj, který jsme začali před lety – boj proti síle, která začala dusit náš svět – nebyl zbytečný. Nejspíš ještě dlouho nedospěje ke svému konci, ale nyní můžeme začít budovat nové základy.“

„Žádný boj není zbytečný, Esmé,“ ozval se Listar. „Ani žádná oběť.“

„Myslím, že minuta ticha za ty, které to stálo život, je na místě,“ doplnil Carlisle. „Patricie, Lynn a ti ostatní, bylo jich mnoho.“

Esmé se pokusila zakrýt vzlyky.

Ponořili jsme se do ticha. I bez Andrého jsme dokázali mlčet tak, že by se to ticho dalo krájet. Až do chvíle, kdy Alice zakroutila hlavou, oči rozšířené a upřeně se zadívala na mě, zatímco všichni ostatní se otočili na ni. Nepochybně právě procitla z nějaké další vize, byl jsem stejně zvědav jako ostatní, co to bude tentokrát.

„Alice?“ zeptal se klidně Carlisle.

Alice vzdychla. „Myslím, že nikoho nepřekvapí, že nás čeká další návštěva. A znovu Volturiovi.“ Potom se otočila na mě. „Ale tentokrát, Dizzy, půjde hlavně o tebe.“

„Bezva,“ zakřenil jsem se nejdřív.

„Kdy?“ zeptal jsem se potom, když jsem ucítil hrot Happyina znepokojeného pohledu.

 

- - -

 

„Ty mě stejně nedáš…“ mumlal jsem do jejích vlasů, zatímco jsem se snažil nepozorovaně strčit prsty pod ty šňůrky, co svazovaly dolní lem její blůzy. Jakmile to zpozorovala, začala si ji tahat dolů, jako vzorná školačka… a moje chuť jejím odmítáním jen a jen rostla.

„Já to myslím vážně, Dizzy…“ snažila se o přísný tón, ale hlas se jí mírně zachvěl, když jsem přitiskl své rty k jejímu krku a hladil jimi jamku vedle klíční kosti.

„Já taky…“ odpověděl jsem a opět nenápadně obkroužil prsty její pas. V představách mi zabubnovala představa jejího bříška, který bych mohl hladit a … no co… třeba i líbat, kdyby mi to dovolila…

„Dizzy!“ pokoušela se mě okřiknout. Bylo mi jasný, že chce, abych se soustředil, ale copak to šlo?

Pokusil jsem se poslouchat a věnovat se vážnému rozhovoru. Trochu jsem se narovnal, pohlédl jí do očí a snažil se nevnímat jistej druh pnutí, který mě už málem stálo zbytky rozumu.

Odkašlal jsem si. „A ty bys třeba… nechtěla odejít?“ zeptal jsem se co možná nejsoustředěněji a hned nato jsem prohrál sám se sebou. Zcela zmámeně jsem znova zanořil svůj nos do jejích vlasů a v hlavě se mi znova všechno vyplo.

„Co tím myslíš?“ snažila se ode mě odsoukat dál, zatímco já ji nenápadně postrkoval blíž k posteli. Dělala kroky jak mravenec, přesto se ale postel za jejími zády blížila.

„No jako…“ snažil jsem se vzpomenout cože jsem to ještě před chvílí myslel. „No… jako…“ znovu jsem ji nenápadně postrčil kýženým směrem, „ty bys nechtěla třeba… no… odejít a bojovat? Nabídnou mi místo mezi nimi, ne? Mohli bychom odejít oba a ty bys mohla konečně uplatnit své výborné zápasnické nadání…“ Zatímco jsem mluvil, narazili jsme na postel.

„Nedělej si ze mě legra-“ konec její věty se změnil v zalapání po dechu, když jsem jí povalil dolů a zároveň s tím pohybem jí spojil ruce nad hlavou a přimáčkl je k posteli.

„Nedělám…“ zamumlal jsem jí do ucha z takové blízkosti, že jsem sotva dokázal vnímat, co říkám, nebo co říká ona.

„Effff…“ nadechla se skrz stažené hrdlo. „Teď nemůžeme… odejít…“ hlas se jí zadrhával a já s potěšením sledoval, jaké úsilí ji stojí pokračovat v debatě. Nebyl jsem v tom sám.

„Nemůžeme tu nechat Esmé… ne teď, když tu není Edward a…“ Zadrhla se, když jsem přitiskl své rty ke jejímu pupíku. Ruce vytažené nad její hlavou poodkryly větší část jejího magnetického bříška. „… a Bella…“ dokončila nakonec.

„Hmmm…“ zamumlal jsem dva centimetry od její kůže a potom jsem se pomalu zvedal, až jsem se přiblížil těsně k jejím rtům. „Happy…“ vydechl jsem, když jsem konečně vzdal jakýkoliv další pokus o konverzaci. Nechápal jsem, proč se o tom musíme bavit zrovna teď a nechtěl jsem nic jiného, než aby se na to teď vykašlala.

„Dizzy…“ zakroutila se pode mnou, jakoby chtěla utéct.

Nedalo se nic dělat, nemohl jsem si ji nechat zmizet - začal jsem ji líbat a vychutnával si ten božský pocit, když jsem ucítil, jak se její tělo pode mnou chvěje. Její reakce mě strhla ještě hlouběji, teď už bych nedokázal říct jediný slovo. Dal bych ruku do ohně za to, že mě jednou připraví o rozum, jestli to takhle bude pokračovat. Šílel jsem touhou po ní. Kam se hrabe Venomovo mučení na to, co dokázala ona…

Strhl jsem ji k sobě do náruče, asi dost prudce… Chtěl jsem ji cítit, vidět její zavřené oči a touhu, kterou jsem probudil, a o které nebylo pochyb. Převalil jsem se na záda, abych si mohl vychutnat váhu jejího těla spočívajícího na mém…

… a oba jsem se ocitli na zemi vedle postele.

Herdek!

Happy toho bleskurychle využila, vyskočila na nohy a nalepila se na stěnu vedle dveří. Hlídala si únikovou cestu.

„Happy!“ vykřikl jsem a zničeně si vrazil rukama do vlasů. „Tys to věděla! A nic jsi proti tomu neudělala…“

„Samozřejmě, že jsem to věděla, tak jako vždycky vím,“ snažila se popadnout dech. „Ale nejspíš to byla moje jediná šance, jak ti…“ zarazila se.

Pozvedl jsem obočí. „Jak mi co?“

„Jak ti nepodlehnout…“ dokončila neochotně.

„A to by se mohlo stát?“ zeptal jsem se pohledem upřeným na ni. Za ty měsíce, co jsem se právě o tohle pokoušel, jsem si už byl skoro jistej, že to je v jejím případě nemožný. Vždycky se vzepřela. Zkrátka vždycky.

„Ano,“ řekla a zapíchla pohled do země.

Projela mnou horká vlna vášně. Už jenom ta představa…! Narovnal jsem se do o něco přijatelnější polohy, abych se tak pokusil zbavit napětí, které ze mě málem začalo unikat jak z tlakovýho hrnce.

„Happy…“ rozhodil jsem rukama… „Jednou budeš moje smrt…“

Podívala se na mě téměř omluvně. „Víš, že to nejde. Ne tady… všichni tady mají uší jako rys! Nedokázala bych se jim potom podívat do očí,“ zapípala znovu vysvětlení, který jsem slyšel snad už milionkrát.

„Jasně, já vím. Tady to nejde. A venku taky ne, protože tam by nás zase mohl někdo objevit… Tak mi řekni, co mám dělat? Chci tě, připadám si jak blázen… divím se, že mi ještě nepřeskočilo…“

Kousla se do rtu a mlčela. Zvednul jsem se a v mžiku jsem byl u ní.

„A vím, že jsi na tom podobně,“ pohladil jsem jí po tváři.

Znovu sklopila zrak v němém přiznání.

„Vím, co udělám,“ řekl jsem nakonec něžně. „Vím o jednom místě. Emmett na něj zpívá oslavné písně, zatímco si mě dobírá za to, jak se mnou máváš…,. Jela bys se mnou? Byli bychom sami, u moře… zeptám se Carlislea, je to jeho dům…“

Zhluboka se nadechla… a vsadil bych se, že kdyby to bylo možný, zčervenala by. „Chceš odjet?“ vymáčkla ze sebe.

„Rozhodně chci. Jen ty a já.“

Polkla a potom přikývla, pohled upřený do země.

„Díky bohu…“ vydechl jsem.

„Ale nejdříve se musíme postarat o Esmé…“ rychle zvedla zrak a její oči byly plné nesmlouvavé rozhodnosti. „Potřebuje mě i tebe, potřebuje všechny z nás, abychom tu byli. Čím prázdnější dům bude, tím hůř pro ni…“

V duchu jsem zaúpěl. A tohle může trvat… jak vlastně dlouho?!

„Ale dočkám se?“ optal jsem se nahlas tak mírně, jak jsem jenom byl schopnej.

Vtiskla mi krátký polibek. „Dočkáš. A do té doby… příměří, ano?“ zeptala se a upřela na mě takový pohled z pod svých řas, že bych jí odkýval cokoli.

„Příměří…“ vzdychl jsem, zatímco jsem znovu zatnul zuby. Byla tak zoufale sexy.

 

- - -

 

Skoro to vypadalo jako čajový dýchánek. Na skleněnou střechu středu bubnoval pořádnej slejvák, když jsme stáli naproti sobě v pracovně. My a oni – Volturiovi společně s některýma z nomádů. A já pomalu začal chápat, co se nám snažili říct. Koukali jsme přímo do tváří nové vládnoucí skupiny.

Potom, co bitva skončila a udělalo se všechno pro ty, kteří během ní přišli k nějakému tomu zranění, nomádi i zbytek Volturiových se domluvili. Dalo by se říct, že to byla ideální příležitost k tomu vytvořit něco jako sněm potulných upírů, těžko jsem si dovedl představit, jak by se to dalo udělat jinak… Než se rozprchli na všechny strany, společným rokováním vytvořili nový pořádek. Volturiovi zůstali v čele, jejich předností byly jejich sakra košatý zkušenosti s podobnými záležitostmi ve světě upírů. K nim se připadali někteří další a všichni z těch, kteří tu dnes byli, patřili k nim. Z rozhovoru, který jsme vedli jsem už pochopil, že je to Mirabel, Darren, Patrick, Tisha,  tři další chlapi, jejichž jméno jsem nepochytil, Jane, Demetri, Felix a Caius. Poslední jmenovaný byl jediným nositelem jména původního vládnoucího klanu, nemýlím-li se…, neměli by se teda jmenovat nějak jinak?

Z mých úvah mě ale vytrhla další část rozhovoru.

„Stínové, kteří uprchli z boje, budou napadat další města,“ poslouchal jsem Darrena. „A dost možná se budou snažit opět spojit a organizovat se proti nám. Budou se snažit najít další způsoby, jak napadat lidi, jak si pro sebe urvat to, co byli vždycky zvyklí mít. Samozřejmě, budou si vědomi, že jejich situace je složitá, ale přesto se nevzdají.“

„Takoví jako oni se nikdy nevzdají,“ ucedila Jane. „Mají rozumu, co by se za nehet vešlo…“

„A právě proto,“ pokračoval Darren, „je třeba dohlížet na to, co se děje. Mnoho nomádů, ještě než každý z nich zamířil svým směrem, na sebe ten úkol vzalo. Bude potřeba každého z nás. Dost možná dojde i na další menší střety, kde se budeme muset znovu spojit… A od toho jsme tu my.“

Carlisle uznale pokýval hlavou. „Zdá se, že takový systém by mohl fungovat…, ale pouze za předpokladu, že vaše sídlo nadále nebude v Itálii.“

Demetri si mírně vzdychnul a odpověděl. „To opravdu nebude. Volterra nejspíš už nikdy nebude to, co bývala…“

Caius tlumeně zasyčel, ale neřekl nic. Demetri na něj pohlédl a potom se zadíval opět na nás. Uchýlíme se na středovýchod, na laskavé Tishino pozvání.“

Darren počkal, až se emoce utiší, potom pokračoval. „Postaráme se o to, aby se lidé dozvěděli, že sídlo Stínů bylo zničeno. Musíme lidi donutit uvěřit, že jejich existence byla ukončena, vlastní silou. A proto musíme být takřka neviditelní, jako jsme byli vždycky. Jinak je ohrožena naše vlastní existence, zvláště když vezmu v úvahu odpor, který se mezi lidmi vytvořil. Z toho důvodu je nanejvýš důležité spolupracovat a učinit neviditelnými i Stíny.“

„To nebude zrovna hračka,“ ozval se Listar.

„To rozhodně ne. A proto jsme tady,“ prohlásil Darren. „Potřebujeme vaši pomoc. Kdyby snad…“ dlouze se po nás rozhlédl, „přece jen někdo z vás se k nám chtěl připojit, uvítáme ho.“ Zvláště zdlouhavě se zadíval na Jaspera, který se ovšem ani nepohnul. Jeho odmítnutí bylo všem jasný.

Když se Darren přesvědčil, že se žádného zájmu z naší strany nedočká, uhnul pohledem stranou a sbíral dech na další proslov, když v tom se ozval Carlisle.

„Neznamená to, že bychom si nevážili toho, co jste udělali, nebo toho, co chcete udělat. Vaše tažení proti Stínům bylo nevyhnutelné a nanejvýš potřebné, těžko si představit, co by bylo dál, kdyby se nevytvořila armáda jako ta vaše. Ale naše místo je… jinde.“

Esmé na něj pohlédla se zjevnou úlevou.

Hned nato se ozval Demetri. „Čekali jsme to. Ale přece jen…“ otočil se přímo na mě a já se přestal opírat o skříň, čímž jsem se mírně napřímil. Zřejmě přišla moje chvíle, jak už hlásila Alice.

„Ty musíš být Dizzy, není tu nikdo tobě podobný,“ odhadnul.

„Jo, to sem…“ vylezlo ze mě.

„Zpráva o tvé mimořádné schopnosti se rozkřikla naším táborem hned potom, co jsem Alici, tobě… a těm dalším… dovolil vstoupit na naše území několik dní před bitvou.“

Nepochyboval jsem, že na tom „rozkřiknutí“ má největší zásluhu Chester.

„Taková schopnost, jako máš ty, použitá v boji proti Stínům by byla nanejvýš užitečná. Mám dojem, že tebe a tvou… družku…“ pohlédl na Happy, jejíž prsty se na začátku jeho proslovu ihned napjatě propletly s těma mejma… „tady toho tolik nedrží. Podle mých informací tu nejste déle než rok a nepojí vás sem žádné rodinné pouto. Dizzy, byli bychom nesmírně poctěni, kdyby ses rozhodl se přidat k nám.“

Tiché pobublávání za mými zády se změnilo v opravdu pořádný řehot. Emmett se zkrátka neudržel. A když jsem se rozhlédl, vlastně i ostatní na naší straně se pobaveně usmívali, zatímco ti naproti nám nechápavě koukali jeden na druhýho.

„He-he… Ha-ha… e-hehe… Mám takový dojem…“ soukal ze sebe Emmett, „že byste měli něco vědět…“

V tu chvíli se se svým parádním smíchem přidal i Chester.

Esmé ovládla svůj výraz, přísně se na Emmetta podívala a potom zamířila svůj zrak na mě.

„Dizzy, drahoušku, pánové jistě chvilku na tvoji odpověď počkají. Malá Anaîs už má hlad,“ pohlédla na spokojené dítě v náruči nic nechápající Sue. „Mohl bys, prosím, dojít do kuchyně a přinést jí talíř s ovesnou kaši a hrnek čaje? Tedy, pokud proti tomu nic nenamítáš.“

Před očima se mi rozsvítila obrovská žárovka. Esmé byla kádr. Málem jsem zapomněl zavřít pusu, když jsem pochopil, kam tím míří. Teď už jenom… se předvést. Poprvé v životě jsem se bál, že zrovna teď nezakopnu.

„Jistě,“ odpověděl jsem a sebejistě jsem zamířil ke dveřím.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal z nich vykročit, k mému zděšení bez jediného karambolu, jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co a jak.

Otočil jsem se zpět na Esmé. „A kde to-“

Jedna moje noha beznadějně sklouzla i s cípem koberce, který se připletl do mé střemhlavé otočky. Rozplácl jsem se na zemi, až to mlasklo, a když jsem se potom co nejrychleji zase sbíral, pokusil jsem se dokončit větu.

„A kde to všechno najdu, Esmé?“ narovnával jsem si stržený rukáv.

„Kaše je už hotová, v ledničce. A čaj je v čajníku na kuchyňské lince. Stačí nalít.“

„Samozřejmě,“ kývl jsem na srozuměnou a snažil se nevnímat podivný důraz, který vložila do poslední věty. O poznání pomaleji jsem se otočil zase čelem ke dveřím a zmizel na chodbě.

Fajn. Takže čaj a kaše.

Když jsem o chvíli později stál u kuchyňské linky a pozoroval strukturu kaše, která stála hned vedle hrnku, do kterého jsem nalejval čaj, pochopil jsem, že ten divnej pocit, kterej mi hrozil roztřást ruce, je nervozita.

Nekoordinovaně jsem sebou škubl, když mi to slovo naskočilo černý na bílým. Já a nervozita??? Já jsem přece zvyklej na všechno…

Kruci!

Okamžitě jsem zaregistroval pleskání vody o podlahu. Tedy lépe řečeno čaje. Narovnal jsem konvici v ruce a teprve potom jsem si všimnul podivně chladného vjemu v mých kalhotách. Opíral jsem se o desku kuchyňského stolu a… čaj si evidentně právě v těch místech hledal cestu kudy na zem.

Odskočil jsem od linky, jako bych tím ještě mohl něco zachránit, a potom jsem se rychle natáhl, abych položil konvici zpět na linku. Přitom jsem hmátl po utěrce a pokusil se zastavit proud čaje, tekoucího na zem.

Hlavně… se nepřerazit. Tady to vážně není třeba… snažil jsem se soustředit.

Byl jsem si vědom, že pode mnou je nebezpečně kluzký povrch kuchyňské podlahy. Obezřetně jsem se díval pod nohy, abych zabránil dalšímu nečekanému vlivu, který by mohl ledacos způsobit. Udělal jsem pár opatrných kroků a pořád jsem se opíral o linku, s utěrkou v ruce, abych bránil tý protivný tekutině dostat se dolů.

Okamžitě jsem si uvědomil, co se stalo, když jsem rukou, ve který jsem držel tu proklatou utěrku, o něco zavadil. Kaše! Ani na okamžik jsem nepochyboval, že talíř, na kterým byla, nabral rovněž dráhu směrem k zemi. Bez váhání jsem po něm hrábnul, abych se pokusil zastavit nevyhnutelné.

Kaše skončila napůl na mé košili, napůl na talíři, kterej se mi nějakou nevysvětlitelnou náhodou podařilo vybalancovat v ruce.

Evidentně jsem v tomhle nebyl tak dobrej jako Happy.

Udělal jsem dva kroky dozadu a s pocitem, že v téhle šílené kuchyni se může stát cokoli, jsem se ostražitě posadil na jeho z Esméiných proutěných křesílek. Odevzdaně jsem sledoval dílo zkázy, zatímco jsem svíral talíř se zbývající kaší oběma rukama.

„Kašlu na to…“ procedil jsem mezi zuby. Tohle sice není zrovna to, o co bych stál, ale budiž. Danému účelu to taky poslouží.

Vstal jsem, oklepal jsem z košile slepené cucky kaše a zadíval se na utěrku, která by mi možná mohla pomoci zbavit se zbývajícího nánosu. Odolal jsem tomu pokušení – čaj na kalhotách a kaše na košili byla možná teprve lepší varianta toho, co by ještě mohlo nastat, kdybych se pokoušel se nějak vylepšit. Popadl jsem z poloviny nalitý šálek čaje, polovinu kaše a vypadl odtamtud tak rychle, jak to bylo možný.

„To musí být opravdu zajímavá schopnost, Alice,“ slyšel jsem Caiův zostřený hlas za dveřmi, než jsem se vrátil do pracovny.

Když jsem vstoupil, pochopil jsem. Alice se dusila potlačovaným smíchem, zatímco všichni ostatní jen čekali na můj návrat. Jakmile mě ale uviděli, začali se jeden po druhém smát všichni. Bez výjimky. Mám dojem, že to bylo poprvé, co vůbec kdy kdo viděl Caia se smát – a celkem vod srdce.

Tohle mě nemohlo sebemíň rozházet. Jen ať se klidně bavěj, nic novýho pod sluncem. Vkročil jsem do místnosti a rázným krokem ji přešel. Zastavil jsem se před Esmé a podával jí věci, o který měla zájem.

„Děkuji,“ odpověděla s největší mírou zdvořilosti, které byla schopná, když pohlédla na talíř a hrnek. „A kde je lžička?“ otázala se.

Měl jsem dojem, že by se ve mně krve nedořezal.

Zpátky teda už nějdu.

„Já pro ni dojdu!“ přiskočila Happy, postavila se vedle mě a postrčila mě k psacímu stolu. „Tady se postav, ani se nehni,“ řekla a opustila místnost.

Nálada kolem se pomalu uklidňovala a Alice, která ještě stále dejchala trochu trhaně, mi podala ubrousek.

Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem si ho od ní vzal a pokusil se s jeho pomocí odstranit kaši z košile.

Demetri se nenápadně podrbal za uchem a vyměnil si pohled s ostatními.

„Nuže… co nám odpovíš, Dizzy?“ zeptal se nakonec.

„Mám dojem, že raději zůstanu tady.“

Naprosto mě nepřekvapilo, že mě nikdo dál nepřemlouval. Zavládlo podivný ticho.

Darren si odkašlal a byl to on, komu se podařilo vnést mezi nás opět vážnou atmosféru.

„Přesto bychom uvítali vaši spolupráci. Doufali jsme, že byste to mohli být vy, kdo dohlédne na tuto oblast,“ prohlásil.

„Přesně to jsem chtěl navrhnout,“ ozval se někde za mnou pevný Jasperův hlas. „Postarám se o to, bude mi potěšením,“ řekl a nechal kolem sebe proklouznout vracející se Happy.

„Ale rozhodně ne sám, brácho,“ ozval se Emmett. „Taky bych si to konečně rád s někým rozdal,“ uchechtl se a podíval se na Rose.

„Ano, rozhodně ne sám,“ ozvala se Happy až jsem málem nadskočil. „Ráda bych využila…“ začala tiše vysvětlovat, když pochopila, že vyvolala zájem v nás všech. Očima přejela po tvářích, který se na ni upíraly, „Ráda bych využila nenávist k Venomovi a ke Stínům… k něčemu užitečnému. Teď, když konečně můžu něco udělat, chci bojovat.“

Měl jsem sto chutí ji obejmout a pevně stisknout. Moje odvážná Happy.

„Zajisté,“ ozval se poté Darren. „Rád vidím, že o tuhle oblast bude postaráno opravdu dobře. Jaspere, spoléháme na zprávy od tebe.“

Fajn, pousmál jsem se pro sebe.

Takže práce nekončí. A příměří, nepříměří, budu mít důvod se jí pořád dotýkat. V zájmu její bezpečnosti…, že jo. Musíme přece vědět, jestli jí něco nehrozí. Zazubil jsem se.

A pokud bych snad něco uviděl, postarám se o to, aby nevystrčila nos z domu. A nebo ještě lépe – odvezu ji dost daleko vocaď…

„Co je?“ zeptala se Happy a zkoumavě se na mě podívala.

„Nic,“ řekl jsem rychle. „Mám prostě radost, že… nebude nuda.“

Jen zavrtěla hlavou. „Ty jsi vážně blázen…“ Ale přesto se usmívala.

 

- - -

 

„Hej, tak kde to vázne?“ ozval se Emmett z místa řidiče a div se nevysoukal z okna svýho auta, aby viděl za sebe na Chestera, Sue a Any. Any se držela máminy sukně, zatímco Sue se objímala s Listarem, Alicí, Esmé, Rose a nejspíš i s Happy, ale to jsem už neviděl, protože v tu chvíli jsem zrovna utržil další přátelskou herdu do zad a za mnou se ozvalo:

„Kámo, ty mi budeš vážně chybět. Ta cháska ze severu, ke které tak trochu patřím, je sice taky kdejaký úkaz, ale ty jsi prostě machr.“ Chester se postavil přímo naproti mně a jeho zuby se blejskly v úsměvu.

„Jo…“ ušklíbl jsem se. „To nejspíš bude pravda.“ A to mě má jako těšit?

„Ta kaše před Volturiovejma… řekni, to snad bylo schválně, ne? Že tobě se odsud nechtělo, co?“

Ušklíbl jsem se znova. „Ne, to nebylo.“

„Ha-ha-ha…“ rozesmál se Chester, „To snad ne, to mi neříkej ani ve srandě…“

Upřel jsem na něj pohled. „Vo ten koberec jsem zakop schválně, to jo. Ale ta kaše… to bylo sakra vopravdový. Zkrátka, jako vždycky.“

„Zatroleně, Dizzy… Nechceš jet s náma? Ať je nějaká sranda…“

V tu chvíli se vedle Chestera objevila Sue. „Můžeme jet... Máme nejvyšší čas.“

Otočil se na ní. „Tak jedem, krásko,“ a přitočil se k zadním dveřím, které jí dvorně otevřel. Sue nastoupila, i s Any. Esmé vzdychla, když je viděla nasedat.

„Chestere!“ nedalo mi to a křiknul jsem na něj.

Otočil se.

„Můžeš mi udělat laskavost?“

Nadzvedl obočí a věnoval mi plnou pozornost. „Tobě vždycky…“

„Nehýbej se,“ požádal jsem ho, potom jsem se rozmáchl a moje dlaň se zaduněním přistála na jeho zádech.

Konečně úspěch.

„Fajn, díky. Tak se měj,“ pronesl jsem co nejmužněji a opatrně se rozhlédl kolem sebe. No co? Tak už vím, jaký to je…

Prach zvednutý pneumatikami Emmettova auta se pomalu vytrácel ze vzduchu kolem nás, když Happy řekla: „To bylo nečekaně rychlé, že ano? Nikdy bych neřekla, že by Sue mohl někdo takhle uchvátit. Že by mohla s někým po několika málo dnech odjet kamsi daleko, do nového života…“ vrtěla hlavou a žmoulala si u toho prsty na rukou.

„Ale je to krásný…“ dodala nakonec.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!