Sekce

Galerie

/gallery/Nedobrovolně%20novorozená.jpg

Edward se pokusí Bellu odreagovat...

Přeji příjemné čtení. :))

56. kapitola – Hory

 

Bella:

„Viděl jsi jeho myšlenky?“ Bylo naprosto zbytečné se jej ptát, a já věděla, že by mi neřekl víc, než jsem věděla sama. „Celou dobu?“ zašeptala jsem, jen to pomyšlení mě uvnitř svíralo tak silně, jak jen to bylo možné. Neměl to vidět…

Pomalu se ke mně sklonil a opřel si čelo o to mé. Nespouštěl ze mě pohled, jako by chtěl vědět o každé mé reakci. Musel to být jeho záměr, o tom jsem nepochybovala. A i přesto jsem se tomu nedokázala ubránit. Vpíjel se mi do očí s takovou intenzitou, že jsem neměla ani šanci nenechat se unášet proudem jeho láskyplných a uklidňujících emocí.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl slabě, v tu chvíli jsem jej téměř nevnímala.

Až po chvíli jsem si uvědomila, na jakou otázku mi to vlastně odpovídal. Teď už mě nedokázal odreagovat ani vliv jeho překrásných očí.

„Takže viděl,“ vydechla jsem, nedokázala jsem skrýt zklamání. Možná to bylo naprosto nepodstatné, protože bych to tak jako tak nemohla změnit, ale mně to i přes to působilo vnitřní bolest.

Změna v mých očích ho o mých pocitech musela informovat víc než dobře. Odtáhl se jen na malou vzdálenost a znovu se na mě díval tím přesvědčujícím, neoblomným způsobem.

„Bells, miluju tě a nic na světě by to nedokázalo změnit. Rozumíš?“ zeptal se, a jakmile jsem lehounce sklopila hlavu, už mi jednou rukou odhrnoval vlasy z tváře a čekal, než se pod jeho upřeným pohledem podvolím a podívám se zpátky na něj.

Přikývla jsem a cítila, jak se mi koutky úst sotva nepatrně zvedly. S ním, v jeho náruči, mi bylo dobře, cítila jsem se v bezpečí. Jediné, co mě rozptylovalo, byly ty zatracené otázky, které on ale posílal k šípku. Snad ani nebyly důležité…

Zachumlala jsem se do jeho náruče a zavřela oči. Cítila jsem jeho úsměv, když mi dával polibek do vlasů.

„Miluji tě,“ ozvalo se mi v hlavě, ale něco mi bránilo to říct nahlas. Snad to, co se stalo před chvílí…

 

„Něco mě napadlo,“ řekl najednou za mými zády po hodné chvíli, co jsme tam bez hnutí seděli. Nevadilo mi to, spíš naopak. Konečně se mi dostal čas, abych se z toho všeho vzpamatovala. Konečně jsem dokázala myslet i na něco jiného. Se zájmem v očích jsem na něj pohlédla a čekala, jaká myšlenka ho dokázala takto probrat.

„Co?“ zeptala jsem se ještě, abych ho pobídla, i když to snad ani nebyla potřeba. Určitě by mi to řekl, tak jako tak.

Když už se nadechoval k odpovědi, na okamžik se zarazil a v očích se mu zablýskly jiskřičky.

„Uděláme si takový malý výlet,“ řekl nakonec a já si připadala zmatená. Na těch slovech nebylo ani zbla nic, co by mi nemohl říct. O to víc mi v hlavě vrtal ten jeho předešlý výraz.

Vstal a bez toho, aniž by mě položil na zem, se se mnou v rychlosti přemístil do garáže a cestou vzal jen dvě bundy. Až teprve teď mě pustil na zem a začal prohledávat všechna zákoutí, které tato místnost poskytovala.

„Výlet? Kam? Jaký? A co to, prosím tě, hledáš?“ ptala jsem se okamžitě v reakci na jeho slova. Oblékla jsem si tu svoji, kterou mi předtím ještě stihl strčit do ruky. Teprve když se na mě otočil a já tak mohla spatřit jeho široký úsměv, pochopila jsem to a jen stěží udržela zaskuhrání, které se mi při tom zjištění dralo hrdlem. Ještě jsem to neměla potvrzené, mohla to být jen má špatná domněnka.

„Nech se překvapit,“ odpověděl mi škodolibě a znovu se vrhl do prohledávání. „Kde to, kruci, je? Doufám jen, že jsme to nevyhodili…,“ mumlal si pro sebe, zatímco nepřestával hledat. Téměř jsem mu nerozuměla. Přišlo mi ale, že už hledal všude, kde to bylo jen trochu možné.

„Víš, že nemám ráda překvapení. Možná bys mi to měl radši říct a připravit mě tak na to předem,“ pokoušela jsem se vyjednávat. Nečekala jsem, že by ho to mohlo vyrušit od hledání, ale najednou stál přede mnou. Na malou chviličku jsem zadoufala, že by mi to snad…

„Co já vím, příjemná překvapení zvládáš, řekl bych, líp než dobře. Takže nevidím důvod dělat z překvapení plánovaný výlet.“ Upřeně sledoval mou rozmrzelou tvář, když mi došlo, že jsem ten boj prohrála, a perfektně se při tom bavil.

„Už to mám,“ zvolal vítězně a v tu chvíli stál u dveří v tom nejzazším koutu místnosti, které splývaly s okolím tak dokonale, že jsem si jich ani nikdy předtím nevšimla. A když je pak otevřel, nedokázala jsem ovládnout svůj výraz. Už jsem chápala, proč byly tak dobře maskované a nikdy se neotvíraly.

„Myslela jsem, že mají upíři všude perfektní pořádek,“ vypadlo ze mě. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli jsem to řekla nahlas, nebo jsem si to jenom myslela. Ta místnost byla maličká, o to větší byl ale bordel uvnitř. Bordel tak velký, jaký jsem snad ještě neviděla. Ty věci tam byly přes sebe poházené a bylo jich tam tolik, že jsem měla problém i jen určit, co všechno se tam skrývá.

„Tady jsou jen věci, které se nepoužívají,“ odpověděl mi, když už se snažil brodit a prohrabovat vším možným. Většinou to ale byly neidentifikovatelné objekty, které si snad museli vyrobit sami, protože jsem si jinak nedokázala představit, jak by k nim došli.

„Je to tu! Doufal jsem, že jsme to nevyhodili.“ Odněkud se snažil vydolovat zaházenou… kus plechu?

„Co to je?“ ptala jsem se trochu pochybovačně, nedokázala jsem si představit, že by to k něčemu mělo být.

„Uvidíš,“ řekl právě ve chvíli, kdy mírně trhl a uvolnil tak předmět. V rychlosti ještě zavřel dveře, jako by se bál, že se to na něj začne sypat a on by to pak nerad uklízel. Ostatně tak to s největší pravděpodobností dělali všichni, pokud tam vůbec někdy něco hledali.

„Můžeme jet.“ Nestihla jsem si to ani pořádně prohlédnout a on už se to snažil narvat do auta. Nebo spíš jsem na tom plechu nenašla nic zvláštního, nic, co by z něj dělalo použitelnou věc. Vypadal skoro jako krunýř želvy, jen kulatější a na spoustě místech byly viditelné promáčkliny.

Sebral ještě svoji bundu, kterou předtím položil na malou skříňku, než si sedl na místo řidiče…

 

Jeli jsme už poměrně dlouho a já byla čím dál netrpělivější. Zpočátku jsem byla hodně nervózní, když jsme projížděli malinkými městečky, ale s ubíhajícími kilometry se vzdalovala i jakákoliv obydlí, až jsme nakonec stoupali po úzké cestě mezi horami. Hromady sněhu byly všude kolem, a zatímco ve Forks už roztával, tady to spíš vypadalo jako z doby ledové. Chvílemi jsem dokonce pochybovala, jestli je tu vůbec povoleno jezdit, ale raději jsem se na to neptala. Stejně by to na situaci nic nezměnilo.

Vlastně ani nikde neparkoval, když z ničeho nic zastavil.

„Dál už bychom zapadli,“ oznámil mi s širokým úsměvem a už mi otevíral dveře spolujezdce.

„Cíl naší cesty?“ ptala jsem se maličko zmateně, neměla jsem ponětí, co by tu mohlo být.

„Skoro,“ odpověděl stroze a vytáhl z kufru tu plechovou polokouli. Rezignovaně jsem si povzdechla a čekala, co bude dál. V jedné ruce držel ten předmět, do druhé vzal tu moji a těsně předtím, než jsme vyběhli, mě ještě políbil na líčko.

Jen chvíli bylo sněhu málo. Nedovedla jsem si představit, že bych se tím měla brodit jako člověk. Díky naší rychlosti jsme se do sněhu nestihli pořádně zabořit, v tu chvíli už jsme byli o krok dál. Nešli jsme po cestě, stoupali jsme přímo mezi stromy. Nechala jsem se unášet krásou krajiny, připadala jsem si jako v jiném světě…

„Jsme tady.“ Všude kolem nás se rozprostíraly zasněžené kopce, špičky jehličnanů a v dálce údolí. Snad nikdy jsem před sebou neměla tak krásný výhled…

„Kdysi jsme s Jazzem a Emmem dojeli na jedno místo, tak doufám, že tam skončíme i dneska.“ Cítila jsem ho za zády ještě dřív, než mi omotal ruce kolem pasu. Otočila jsem na něj hlavu, upoutalo mě to slovo.

„Dojeli?“ Políbil mě na špičku nosu a kývl hlavou na stranu. Následovala jsem jeho pohled a chvíli se snažila zahnat první a zároveň jedinou myšlenku, které doprovázela ten obraz. Půlkruh byl připravený na opačné straně na místě, od něhož byl jen kousek strmý sešup dolů.

Všimla jsem si, že mám skousnutý spodní ret, když mé myšlenky nabíraly zcela odlišný směr. Doufala jsem v to, nikdy jsem nic podobného nedělala, a tentokrát mě to neuvěřitelně lákalo. Co na tom, že vyletím z dráhy a při mém štěstí se celá dolámu. V tomto těle jsem si to mohla dovolit.

„Takže my pojedeme?“ zeptala jsem se a otočila se na něj, teď už celým tělem. Možná byl překvapený mou reakcí, přišlo mi ale, že příjemně. A tak, když mi přikývl na souhlas, vychrlila jsem ze sebe další otázku.

„A jak to funguje?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, jako by ho ovlivňovalo mé nadšení.

„Nejlíp se to dozvíš, když to vyzkoušíme,“ odpověděl mi a vykročil k naší sjezdové polokouli. Vlastně to mělo jen mírně zahnuté okraje nahoru, snad abychom z toho nevypadli…

„Počkej.“ Stihla jsem ho chytit za rukáv, i bez toho by ho ale to slovo zastavilo. „Nebojíš se, že se se mnou s největší pravděpodobností někde vyválíš? A že, když budeme mít hodně velké štěstí, tak nás nesmete lavina?“ Myslela jsem to naprosto vážně, ale on se začal smát.

„Ale já to myslím vážně, pak si nestěžuj, že jsem tě nevaro…“ Přiložil mi ukazováček na rty a já vzdala snahu cokoliv mu vysvětlovat. Stejně by nepochopil, na jakém principu funguje přitahování katastrof. Jeho rty se na krátký okamžik spojily s těmi mými…

„Nebudu, slibuju.“ Ten šibalský úsměv jsem mu prostě nedokázala zazlívat. Přešel pár kroků k našim bobům, a tak jsem se vzdala pohodlné vyhlídky a přebrodila se sněhem za ním.

Z tohoto pohledu to vypadalo hůř, ten svah byl strmější a vůbec se mi nelíbily ty kameny, z nichž byly vidět jenom vrcholky. Kdo ví, co všechno se pod tou záplavou sněhu schovávalo.

Otočil se na mě, jako by snad vycítil, co se mi honilo hlavou. „Jen si to užívej.“ Když se pak sehnul a jednoduchým pohybem roztočil kus plechu, zaskočil mě.

„Hej,“ chtěla jsem namítat, ale než jsem stihla říct cokoliv dalšího, ocitla jsem se v jeho náruči a on skočil do roztočeného plechu tak, že jsme se bez jakéhokoliv dalšího pohybu vrhali střemhlav z kopce dolů.

Moje prvotní reakce bylo naprosté zděšení, nejspíš jsem i byla původcem toho šíleného jekotu. Jakoby nestačila samotná jízda - co chvíle jsem letěla zády napřed, jak se krunýř otáčel.

Naštěstí jsem to však brzo dokázala hodit za hlavu a jekot vystřídat za šťastný smích. Poslechla jsem Edwarda a užívala si každou otočku, každý centimetr jízdy a všechny ty překážky v průběhu cesty, díky nimž náš cestovní prostředek měnil směr jízdy. Krunýřem jsme rozmetali sníh, který pak kolem nás tvořil malou sněhovou vánici. Být člověkem, snad bych tu jízdu ani nemohla ve zdraví přežít, ale takto jsem si to vychutnala se vším všudy - nehledě na to, že se žádná nevolnost ani motání hlavy nedostavilo, což by bylo jindy mým společníkem od prvního okamžiku.

Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem pocit, že Edward tak trochu řídil směr. Já stíhala sotva sledovat, kudy projíždíme, zatímco se on nakláněl a alespoň trochu tak vyvažoval směr. A nebo se mi to jen zdálo…

Před námi se objevila překážka, která se mi zrovna dvakrát nezamlouvala. Ale nestihla jsem si ji ani pořádně prohlédnout a my najeli na výstupek, který nás vymrštil do vzduchu. Bylo to fantastické – letěli jsme vzduchem a k tomu se otáčeli dokola. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi úsměv snad nadobro usadil na obličeji. Roztáhla jsem ruce, zavřela oči a snažila se zapamatovat si co nejvíc z této jedinečné chvíle…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

4)  Cathlin (07.06.2012 18:01)

proboha, any, :D kde jsi přišla na tenhle nápad? Blbli jste snad někdy někde s kamarády podobným způsobem na sněhu? ;) jsem zvědavá, v co se tahle zábava nakonec promění. Co jim dá... :)

3)  anonym (10.03.2012 16:28)

Je to to nejlepší čtení jaké jsem kdy na internetu četla. *fworks* (a že toho bylo hodně). Je to zázrak. *fworks* :) ;) :D

2)  jitush (05.03.2012 20:47)

:-D ten napad se mi moc libil...sama bych si jednu takovou jizdu dala-ale asi jako posledni vec v zivote:-D tohle muselo rozptylit:-) tak co bude dal..i naznak toho, jak se chce bella vyjadrit:-D tesim se na pokracovani

semiska

1)  semiska (05.03.2012 15:33)

Jsem ráda, že její minulost ho neodradila. ;) Ten výlet a boby byly geniální! Moc se mi to líbilo, těším se na další kapitolku!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek