22.08.2011 [12:15], Any12, ze série Nedobrovolně novorozená, komentováno 5×, zobrazeno 2206×

Jaká bude Bellina reakce na Alicinu prosbu? A co když ani ta nakonec nebude konečným rozhodnutím?

Nad vodou ji drží pomyšlení na pět hodin...

Přeji příjemné čtení. :))

19. kapitola – Pět hodin

Bella:

„Bells, je možnost, jak bys mohla Edwardovi pomoct. Byli bychom ti všichni neskutečně vděční. Když ho zaštítíš, Lilith na to přijde. Edward má pravdu v tom, že by tebe, a nejspíš i mě a Jazze Aro nějakým způsobem získal. A nemyslím si, že bys chtěla právě toto. Lilith by ale na to, že máš dar, nepřišla, kdyby si myslela, že tvoříte s Edwardem zamilovaný pár…“

„Cože?“ vykřikla jsem zděšeně. Byla jsem vážně v šoku. Měla jsem pocit, že snad špatně slyším. To přece nemohla myslet vážně! Jak si vůbec mohla myslet, že bych s něčím takovým souhlasila?

„Ne! Ne, ne, ne! To přece nemůžeš myslet vážně!“ Opravdu jsem netušila, co jí na to mám říct. Vždyť přece moc dobře věděla, jaký s ním mám vztah. Byl to vážně debilní nápad! Něco takového mohlo napadnout jenom ji.

„Bello, přemýšlej nad tím prosím! Nemůžeme tě do ničeho takového nutit, ani to po tobě chtít, ale vážně tě prosím, zamysli se nad tím. Nemyslím si, že je jiná možnost, jak se Lilith zbavit. A byla by to otázka jen pár hodin, než by zjistila, že Edwarda neovlivní,“ snažila se mě přemluvit, ale já jejím slovům nevěnovala příliš mnoho pozornosti. Stále mi v hlavě pobíhala ta poslední věta.

Co mě ale zaráželo nejvíc, byla jeho reakce. Místo toho, aby byl stejně vyjevený jako já, tam jen seděl se zdrceným výrazem ve tváři, ale nedal nijak najevo, že s tím nesouhlasí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by tu možnost bral!

Já na rozdíl od něj byla pevně přesvědčená v zápornou odpověď.

„Vždyť ho snáším jen z nutnosti! Nemůžu předstírat zamilovanost k někomu, ke komu chovám přesně opačné city!“ vyjela jsem na ni a obešla tak přímé vyjádření mých citů k němu.

Měl pravdu, nesnášela jsem ho. A i když se snažil napravit své chování, nebyla jsem schopná zbourat tu bariéru, která mi překážela ve stavění nové. Nehledě na to, že jsme se po tom incidentu, kdy mi vlastně pomáhal, nebavili téměř vůbec a snažili se vyhýbat si. Oběma nám to tak vyhovovalo.

A to po mně vážně chtěla, abych se k němu lísala a předstírala, jak ho miluju? Jakoby nezáleželo na tom, že mojí jedinou „láskou“ byl kamarád ze školky a potom už jsem od sebe všechny ostatní kluky odháněla, protože jsem nebyla typ holky, která by nutně potřebovala mít každý měsíc novou známost. Přiznávám, vždycky jsem byla jiná, ale nikdy mi to nevadilo. Měla jsem na všechno vlastní názor, za kterým jsem si stála, ale který se většinou o sto osmdesát stupňů lišil od názorů ostatních. Vztah jsem si prostě představovala jinak. A rozhodně jsem nechtěla svůj první předstírat.

„Byla by to otázka jen chvíle,“ upírala na mě své prosící oči.

„A ty s tím jako souhlasíš?“ ptala jsem se už klidněji a s očekáváním jeho.

„Není to jedno? Stejně na to nikdy nepřistoupíš,“ vyhnul se odpovědi.

„Není! Nechápu, jak je možné, že bys to bral!“ znovu jsem zvýšila hlas.

„Nevíš, jaké to pro mě bylo a co všechno bych byl schopný podstoupit, aby se to nemuselo opakovat. Ano, bral bych to!“ v hlase mu znělo opět to nesmírné zoufalství. „Ale nemůžu po tobě chtít, abys to přijala, byl to jen nápad, návrh…“

„Promiň, ale to prostě nemůžu. Navíc bych to určitě nezahrála přesvědčivě. Vždyť to by ani nešlo, když máme problém si říct i jen jednu větu za den, a někdy ani to ne,“ snažila jsem se mu vysvětlit mé stanovisko.

Až pak jsem si něco uvědomila. Opravdu jsem řekla promiň? Nechápu to, ten jeho zmučený výraz mě nutí uvažovat o něm jinak.

„Musíme vymyslet něco jiného,“ začal Carlisle a mně se nesmírně ulevilo. Doufala jsem, že pochopili, že to neudělám, že se mi příčí i jen pomyšlení na to…

Diskutovali tam ještě asi tři hodiny, než zamítli všechny způsoby, které je napadaly. Nic se nezdálo jako dobré řešení. Připadala jsem si čím dál hůř, s každým návrhem, který neprošel, jsem měla větší výčitky svědomí. To bylo opravdu jediné řešení? Vážně neexistovala jiná možnost? Přemítala jsem si Alicina slova pořád dokola a snažila jsem se představit si to. Ale z myšlenky na to, že stojím zády opřená o jeho hruď, on mě objímá svými pažemi a já se při tom musím ještě tvářit šťastně a to pokud možno tak, aby to nevypadalo nuceně, mě nepříjemně zamrazilo v zádech a já se musela otřást. Tuto roli bych prostě sehrát nedokázala…

Nakonec se sešlost rozpustila bez výsledku. Nedokázala jsem se dívat na ty nešťastné tváře, a tak jsem zapadla do pokoje. Bláhově jsem si myslela, že to vypustím z hlavy a budu dělat něco užitečnějšího, než jen ležet s rukama za hlavou, zírat do stropu a přemýšlet - jak se nakonec stalo.

Neměla jsem jediný důvod, abych se obviňovala a neustále nad tím přemýšlela, ale nešlo to vypustit. Jediné, co odvádělo mé myšlenky jinam, byla rychle se stupňující žízeň. Už zase. Měla jsem pocit, že jestli přežiju dalších pár měsíců, tak mi z toho jednou určitě hrábne.

Ačkoli bych nevěřila, že to někdy udělám, zaměřila jsem se právě na ni, abych vypustila všechno ostatní.

A to byla chyba. Stejně tak jako všechno ostatní, co poslední dobou dělám. Když jsem se totiž na to pálení soustředila, bylo víc nesnesitelné, než by mohlo být. Znamenalo to jít lovit dřív, než obvykle, i když tento čas kolísal v rámci ani ne hodin, jako spíše minut. A správně se mělo mé lovení oddalovat.

Byla tu možnost převést myšlenky jinam. A opravdu jsem věřila, že by to alespoň trochu pomohlo. Ale to téma jsem pomyslně zavrhla snad ještě dřív, než jsem si uvědomila výběr…

Pomalu, se sklopenou hlavou, jsem sešla po schodech dolů. Až moc dobře jsem si momentálně uvědomovala, že oni mi pomáhají pořád. A kromě toho mi dodávají alespoň částečný pocit rodiny, domova a zázemí. Znovu mě obklopila smršť pocitů obviňování a využívání. Litovala jsem, že mě v tom Jasper nechává řádně vykoupat. Pěkně bahnitá lázeň…

„Jdeme s tebou,“ skočil ke mně ihned Emmett. Dnešní dvojice byla tudíž jasná – vždycky chodili po párech.

„Tak pojďme,“ řekla až moc rychle Rose a okamžitě se chystala k odchodu. Tahle její reakce se mi moc nelíbila, většinou se na ni spíš čekalo…

Emmett si šel zablbnout – jak nám oznámil, a tak jsem s Rose zůstala sama. Celou dobu se na mě zvláštně zamyšleně dívala, cítila jsem se jako pod mikroskopem. Z toho neplynulo nic pozitivního. Nebo alespoň ne pro mě. Snažila jsem se to nevnímat, ale když jsem byla přisátá k mojí dnešní druhé oběti, už jsem ten pohled nemohla vydržet. Jakmile jsem ji dopila a mé tělo se po rozlití té horké tekutiny do každé částečky uvolnilo, otočila jsem se k ní čelem.

„Rose?“ oslovila jsem ji a přemýšlela nad druhou částí otázky, zatímco jsem se snažila spolknout ten neviditelný knedlík v krku. „Děje se něco?“ Nejspíš to nebylo úplně nejlepší řešení, ale já ze sebe nic kloudnějšího nevyplodila.

„Nějaká mrcha nám nejspíš odvede Edwarda, aby ho využili, a pravděpodobně se k němu o pár dní později přidá i Alice s Jazzem, a nejspíš i ty, takže ztratíme polovinu rodiny. A já stále přemýšlím, jak jednoduché by bylo vyhnout se tomu všemu. Ano, přiznávám, že já bych pro to nemusela hnout ani prstem, ale i tak nedokážu pochopit, proč nám nechceš pomoct. Vždyť by to byla otázka jen pár chvil! Chápu tvůj postoj k Edwardovi, ale to se nedokážeš na tak krátký okamžik přemoct? Ani kvůli nám ostatním? My ti pomáháme, snažíme se, jak můžeme, aby ses u nás cítila dobře, a ty nás necháš zbavit poloviny rodiny, i když bys to mohla všechno změnit?“ Tak tohle byla rána pod pás. Nevěděla jsem, jestli chci křičet, nebo se schoulit do klubíčka a vypouštět ze sebe plačtivé zvuky, i když se suchýma očima. Místo toho jsem tam jen stála jako socha, neschopná slova. Neříkala to zlostně, spíš zklamaně a zoufale. Ale i tak se do mě každé její slovo zařezávalo jako ostrý nůž. Nejhorší na tom všem bylo, že všechno, co řekla, byla pravda. Tak proč jsem v sobě stále cítila ten odpor?

„Promiň, to jsem nechtěla říct! Omlouvám se.“ Sklopila pohled k zemi, když si uvědomila svá předchozí slova.

„Ne, máš pravdu,“ vypadlo ze mě, ani nevím, jak se mi to podařilo vyslovit.

Připadala jsem si jako svázaná železnými řetězy. Neměla jsem na výběr. Pomáhali mi a já moc dobře věděla, že bych to bez nich nikdy nezvládla. A oni teď za to všechno chtěli jediné – pár minut, maximálně hodin předstírání. To bych měla zvládnout.

„Udělám to.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to opravdu řekla.

Ale ona zvedla hlavu a podívala se na mě. Ve tváři měla vepsanou obrovskou úlevu a snad i radost. Já se naopak cítila naprosto mizerně…

Sama jsem se nechápala. Moje reakce byly nepochopitelné. Proč jsem se tomu snažila za každou cenu vyhnout? Proč jsem na zpáteční cestě vymýšlela nemožné, jen aby se to nemuselo stát? To se mi opravdu tolik příčil?

Až téměř doma jsem se konečně trochu uklidnila. Dokázala jsem na tom všem najít jedno velké pozitivum. Bude to přeci jen na chvíli, nebudu muset hrát zamilovanou dýl jak pět hodin. Nebo spíš snad. Musela jsem se v duchu zasmát nad tím, jak dlouho mi trvalo, než jsem přišla na něco, co mi bylo vysvětlováno už od začátku…

Ještě jsem ani pořádně nevešla do domu, když mě objímaly něčí malé paže. „Bello, děkuju.“ Nechápu, jak mě to mohlo překvapit. Jak je možné, že jsem si na její dar ještě nezvykla?

„Al, já tě upozorňuju, že tu scénku nebudu hrát dýl, jak pět hodin! Pět hodin, ano?“ To byla moje podmínka. S touto jistotou jsem to dokázala vcelku dobře ustát, už mi to nepřipadalo tak katastrofální.

„Myslím, že víc nebude ani potřeba.“ Byla šťastná jak blecha. Nevěděla jsem, jestli je to jen kvůli němu, ale musela ho mít opravdu ráda.

„Jsi si jistá, že ti to nebude vadit?“ ozval se jeho hlas.

Chtěla jsem mu zakřičet do tváře, že si jistá teda rozhodně nejsem a že bych byla stokrát radši, kdyby existovala jakákoliv jiná možnost, ale nakonec jsem usoudila, že je čas naučit se základní věci pro svoji divadelní hru. Přeci jen, z fleku bych to nezahrála určitě, i tak bude těžké to sehrát věrohodně.

„Bude to jen pět hodin, ne?“ podívala jsem se na něj a pokusila se o úsměv. Podle toho, jak mu zacukaly koutky, to nebyl zrovna zdařilý pokus.

„Myslím, že budeš muset ještě chvíli trénovat,“ začal se smát i Emmett.

To jsem potřebovala slyšet. No vážně, jako by nestačilo, že se budu muset ze všeho nejdřív naučit vylovit ze své hlavy ten štít, který se pak budu muset naučit ovládat, a to pokud možno alespoň do takové míry, abych ho v něm minimálně těch pět hodin udržela. Ale trénovat zamilovanost s ním jsem rozhodně nehodlala. A jestli mi nebude zbývat nic jiného, tak jenom to nejnutnější. Jak strašně moc mě uklidňovalo pomyšlení na pět hodin. I když – i to se může za jistých okolností změnit v nekonečný čas… Ale nad tím jsem nehodlala přemýšlet!

„To určitě,“ začala jsem a plně si užívala Emmettovu překvapenou tvář. „Potřebuju se přeci naučit tu věc v mé hlavě používat, ne?“ Teď se na tváři objevil vítězný úsměv mně.

„Ehm, Bello, vlastně… máš na to asi tři dny a pár hodin,“ řekla Alice a mě tím naprosto ochromila. Jak se mám naučit něco takového za tři dny?!

Nudit se určitě nebudu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Cathlin (22.03.2012 09:24)

No právě: Lilith pozná jen to, jestli je někdo zamilovaný nebo ne. A zamilování je jen jedno, ne? Buď opravdové nebo žádné. A tam vidím tu mezeru. To se zkrátka nedá předstírat.
Novorozená nebo ne - prostě se s tím nedokážu ztotožnit a pořádně ji nechápu. To bude ale asi jen můj problém, tím si nenech kazit náladu.
Na zvraty se těším!

4)  Any12 (02.03.2012 18:17)

Lilith pozná jen to, jestli je někdo zamilovaný, nebo ne. Čímž bych vlastně mohla říct, že máš pravdu, že nějaký ten radar má, nebo by měla mít. Nevím teď přesně, jestli jsem to později v kapitolách vysvětlila - jestli jsem to náhodou nebrala jako samozřejmost a nezmínila to tam. Kdyžtak se to potom pokusím objasnit alespoň v komentu, ale myslím, že tam minimálně trocha objasnění bude.
Ono ty Belliny pocity... Je to všechno spojené i s tím, že je novorozená a to jí to stěžuje. Občas to s ní cloumá a sama kolikrát neví... A nejenom tady, ale i pak dál...
A zvraty budou, i když teda oproti těm tvým jsou ty moje břečka...

3)  Cathlin (01.03.2012 21:53)

Jsem čím dál zmatenější. Na konci předchozí kapitoly jsem uvažovala nad tím, jak se proboha chce B do E a naopak zamilovat tak rychle a navíc vlastně rozkazem! (I když ono by asi stačilo i jen kdyby se E zamiloval do B, platonicky, tajně... jde přece o to, aby Edward ve svém srdci cítil opravdovou lásku a bohužel platonická láska je opravdová vždycky)... Říkala jsem si, že zamilovanost jako plán, to je opravdu originální, nicméně dosti nespolehlivé... Dobře jsem si všimla, že Lilithin dar nefunguje jen v případě "opravdové lásky". A tak jsem to také brala. Že tedy B a E budou muset být zamilovaní OPRAVDU. Copak Lilith tedy nepozná, že to budou jen předstírat? To víš, ve své fantazii jsem si to okamžitě představila asi tak, že Lilith má nějakou intuici, nějaký radar na to neomylně odhalit opravdovou lásku v srdci druhého... a v tom případě sama má se svým oblbováním smůlu. Ale jak je vidět, není to tak. Fingovaná předstíraná láska by tedy měla stačit, nebo alespoň to si E a A myslí, i když mi to prostě pořád nějak neštimuje.

Kromě toho: jeden Arův dotyk a je všeobecně známa celá pravda! Celé je to riskantní, ale o to ti asi právě šlo!

Jinak!!! Souhlasím s Rose, se vším, co řekla, i jak to řekla. Bella si pořád neuvědomuje dost základních věcí. Kromě toho, bohužel se mi zatím nepodařilo pochopit Bellinu averzi k Edwardovi, prostě nechápu, proč je tak umanutá... Tak proto asi také nechápu její neochotu jim pomoci, když si Cullenovi myslí, že by bylo možné Lilith takhle ošálit... Ještě, že si to holka nakonec rozmyslela!

Nevím, nevím, jak se na to nakonec vyvrbí! Cítím v kostech, že jejich plán jim ani trochu nevyjde. Cítím v kostech zvraty. A jsem zvědavá, jak se tedy ta fingovaná láska přemění v tu opravdovou... A těším se, až B a E nakonec vytřou Lilith zrak!

2)  Lampas (26.08.2011 10:53)

1)  ODCULTI (23.08.2011 13:41)

bella chudak a edvard nakej skejslej bela na to ma jen 3 dny to snad ne belo hodne stesti

1