Sekce

Galerie

/gallery/bella red eyes.jpg

Potkali se ve škole, utekl před vůní její krve, která mu zpívala, ale vrátil se.

Možná to neměl dělat...

Křičela jsem tak dlouho, až z mého hrdla nevycházel žádný zvuk. Celé mé tělo hořelo. Cítila jsem, jak mě olizují plameny. Modlila jsem se, aby mě ten žár zabil, aby mě konečně zbavil toho utrpení. Sžíral mě zvenčí i zevnitř. Každá píď mého těla byla schvácená ohněm. Nedalo se to snést, nedalo se to vydržet. Měla jsem pocit, ne věděla jsem, že se zblázním, jestli to brzy nepřestane. Zmítala jsem sebou a prosila, aby to proboha už skončilo.
Jenže to nekončilo, naopak. I když se mi to zdálo nemožné, bolest se stupňovala. A pomalu se měnila. Nebo jsem si na ni možná jen zvykala. Nebyla jsem si jistá už vůbec ničím kromě toho, že chci umřít. Rychle umřít.


Tohle přání se mi splnilo jenom na půl. Oheň velmi pomalu a pozvolna ustupoval a nahrazoval ho chlad. Dělo se se mnou něco hrozně zvláštního. Srdce mi tlouklo nepravidelně a namáhavě. Jako kdyby mi zmrzla krev v žilách a ani všechen ten žár ji nedokázal znovu rozproudit. Špatně se mi dýchalo, ale neměla jsem pocit, že dýchat potřebuji. Děsilo mě to.
S pohasínáním ohně se mi vracela schopnost uvažovat a vzpomínat. Bylo to těžké, ale když jsem si po čase, který jsem nebyla schopná odhadnout, přivykla bolesti, dokázala jsem ji odsunout stranou a vnímat ji současně s přemýšlením. Myslí mi vířila jediná otázka. Co se mi to stalo?


Jasně jsem si pamatovala rozhodnutí žít do konce střední u Charlieho i stěhování k němu. Vzpomínala jsem si na nervozitu z nové školy, první školní den a úlevu, že jsem to zvládla. Vybavovala jsem si tváře svých nových spolužáků. Jessica, Angela, Mike, Eric, Edward... Edward! Hodina biologie, jeho temný pohled a zuřivost s nenávistí v očích zabodnutých do mě. Jeho nevysvětlená absence a náhlý návrat. Změna chování i přístupu ke mně. Jeho hlas, když se představoval a když mi říkal, že všechno bude v pořádku, že já budu v pořádku. Jednou zněl tak hezky a mile a podruhé byl chladný a odtažitý a tak hrozně smutný. Přísahal, že tenhle střípek věčnosti je tím nejhorším, co mě potkalo. Všechno, co přijde dál, bude už jen lepší. Kdy mi to říkal? Nebyla jsem schopná tuhle vzpomínku zařadit. Stačilo pomyslet na jeho ruce hladící mě po vlasech a sliby, že všechno bude dobré, a třeštila mi hlava.


Vzpomínání pomáhalo. Neulevovalo mi od bolesti, ale odvádělo od ní moji pozornost. Pamatovala jsem si své překvapení, když na mě Edward promluvil. Povídali jsme si a posunovali mezi sebou mikroskop. Byl milý. Přemýšlela jsem pak o něm celou noc.
Ráno mrzlo. Uklouzla jsem po zledovatělé cestě, ale autem se mi jelo nečekaně dobře. Bez větších problémů jsem dojela ke škole a zaparkovala.
Viděla jsem sama sebe, jak se skláním k pneumatikám a překvapeně mrkám na sněžné řetězy. Charlie kvůli mně vstával dávno před rozedněním. Měl o mě starost. Nebyla jsem zvyklá, aby o mě někdo takhle pečoval. Mamka byla... prostě mamka. Moje milovaná, stále mírně zmatená a roztěkaná maminka, kterou by nikdy ani nenapadlo pořídit mi sněžné řetězy. Pravdou ale bylo, že ve Pheonixu bych je rozhodně nepotřebovala.
S úsměvem jsem zlehka pohladila chladný kov bříšky prstů. Zamrazilo mě v zádech. Měla pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se přes rameno. Edward Cullen stál přes tři uličky parkoviště u svého Volva a ani se nesnažil předstírat, že se na mě nedívá. Dokonce se mírně pousmál a lehce pokýval hlavou mým směrem. Odolala jsem chuti zamávat mu a jen jsem oplatila kývnutí hlavou a rychle se otočila zpátky k pneumatikám. Edward mě mátl.
Nad jeho působením na mě jsem nestihla uvažovat. Parkovištěm se neslo skřípění brzd a pištění pneumatik po zledovatělém povrchu. Otočila jsem se za zvukem a strnula hrůzou. Dodávka, kterou řídil Tayler, se řítila přímo na mě. Zavřela jsem oči. Náraz přišel rychleji, než se mi zdálo možné. A z jiného směru, než jsem čekala.


Nechápala jsem, co se děje. Logicky jsem měla být mrtvá. Dodávka mě měla rozmačkat. Ale nestalo se to.


Znovu jsem zakřičela. Zoufalstvím. Nepamatovala jsem si, co se stalo potom. Možná jsem se mýlila. Musela jsem se plést. Ta dodávka mě určitě srazila a já nyní bojuju o život v nemocnici. Nechápala jsem, proč lékaři tu snahu, o které já bezpečně věděla, že je marná, proboha už nevzdají. Nebo jsem hořela uvězněná pod těžkým autem. Ať tak či tak, umírala jsem. Pro můj současný stav neexistovalo jiné vysvětlení.
Nebo možná existovalo, ale bylo příliš děsivé, než abych si ho byť jen na okamžik připustila. Možná už jsem byla mrtvá. Možná takhle vypadá to, co přijde po smrti. Možná není žádné nebe, peklo, prázdno, reinkarnace ani nic, o čem jsem kdy četla. Možná člověk po smrti už napořád trpí stejnou bolestí, jako když umíral. Taková časová smyčka, kdy se mrtvé tělo rozpadá, ale mysl a cit fungují dál a zůstávají chyceny v tom poslední okamžiku života.
Možná už na věky věků budu mít pocit, že hořím zaživa.
Vzlykla jsem.


,,Šššš, to nejhorší už máš za sebou. Už jen pár hodin a bude ti líp.“ Ten hlas jsem neznala, přesto mi byl něčím povědomý. Takhle mě konejšila maminka, když jsem byla ještě malá a měla jsem horečku. Tohle nebyl její hlas, ale jeho tón mi ji připomínal.
,,Teď neexistuje nic, čím bych ti mohla pomoct. Moc mě to mrzí, Bello. Ještě několik hodin...“
Nechtěla jsem ten hlas poslouchat a vlastně ani slyšet. Nebyl, nemohl být, skutečný. Jen krutá fantazie. Schvátilo mě teplo. Plameny opět zintenzivněly. Svět kolem se ztratil zpátky do mlžného oparu, který jsem nedokázala vnímat.


Oheň a led v mém těle sváděly válku o nadvládu nade mnou. Z mého bolavého hrdla už nevyšel žádný zvuk. Zatnula jsem prsty do lůžka. Bolest, strach a vyčerpání mi opět zatemnily mysl. Všechno kolem se vnořilo do ztracena, nezáleželo na tom. Nic nebylo podstatné a důležité. Agonie strávila všechny moje pocity, vzpomínky i úvahy. Najednou nebylo nic než tma a skomírající tlukot srdce.
Čas ubíhal. Nevnímala jsem vůbec nic. Jediné, co nemizelo, byla touha umřít.
Z vteřiny na vteřinu, ten čas nemohl být delší, bylo něco jinak. Zprvu jsem tu změnu nedokázala pojmenovat, nebo jsem se bála v ni uvěřit. Bolest opouštěla končetiny a zanechávala je úplně ochablé a neovladatelné vůlí. Byla to úleva. Nikdy by mě nenapadlo, že uvítám ztrátu citu v těle. Od konečků prstů se úleva provázená chladem šířila dál. Oheň před ní ustupoval, stahoval se do samého nitra. K srdci. Jeho tlukot jsem si neuvědomovala, dokud neutichl. S posledním úderem zmizely poslední střípky bolesti.
Mělo nastat velké Nic. Očekávala jsem ho a těšila se na něj. Konec strachu, bolesti, citu, vzpomínek, myšlenek, konec všeho. Absolutní ticho a tma. Měla přijít smrt, tak jak jsem si ji vždycky představovala. Úplné nevědomí, definitivní tlustá čára za životem a vším, co k němu patřilo.


Místo toho jsem měla pocit, že mi ze všech zvuků, které ke mně doléhaly, praskne hlava. Šum, bzukot, ťukání, zvláštní praštění, jako když hoří dřevo. Přála jsem si moct si zacpat uši. V okamžiku, kdy jsem na to jen pomyslela, jsem si ruce tiskla k uším. Ten pohyb byl naprosto nečekaný. Lekla jsem se. Tak moc, že jsem tiše vyjekla.
V tu samou chvíli se někde blízko mě ozvaly opatrné kroky a na kůži jsem ucítila poryv větru. Nestačila jsem si ani uvědomit, že bych neměla nic slyšet, cítit a rozhodně ani dělat, a už jsem se krčila namáčknutá v rohu.
Ovládal mě strach. Až moc živý a syrový. Rozechvíval mě a pohlcoval mé tělo i mysl. Takhle to nemělo být. Něco bylo špatně. Hodně špatně.


,,Bello?“ Nádherný mužský hlas prodchnutý starostí.
Prudce jsem otevřela oči. Svět kolem mě byl důvěrně známý a přesto úplně jiný, než jsem si pamatovala. Až příliš rychle jsem přejela pohledem celou místnost a shledala, že tady jsem nikdy dřív nebyla. Všechny barvy a tvary byly stejné jako kdykoliv dřív. Ony se nezměnily, můj pohled na ně ano. Všechno jsem viděla mnohem ostřeji a jasněji. Viděla jsem i věci, které jsem vidět neměla. Třeba každý jednotlivý hřebík v trámu na druhém konci pokoje. A moc dobře jsem viděla i pět postav seřazených přede mnou.


Alice Cullenová se na mě lehce usmívala. Stála napůl skrytá za Jasperem, který jako by ji před něčím bránil. Ona jediná mě nesledovala se směsí obezřetnosti, smutku a napětí. Jasper a Emmett působili jako vrostlí do země. Oba do mě zabodávali zkoumavé pohledy, v jejich tvářích se nepohnul jediný sval. Skoro to vypadalo, že ani nedýchají. Blonďák, kterého jsem dříve nepotkala, ale který zcela jasně a zřejmě patřil ke Cullenům, musel být tím, kdo před tím šel blíž ke mně. Strašně se snažil vypadat klidně, ale oči ho prozradily. Něco mu dělalo starosti, velké starosti. A nakonec Edward. Byl ode mě nejdál, ramena měl shrbená, jako by nesla všechnu tíhu světa, ústa stažená do úzké linky, oči bolestně přivřené, ruce sevřené v pěsti. Nedíval se přímo na mě. Sklápěl hlavu. Byl nádherný. Mnohem hezčí, než jsem si ho pamatovala.
Zdálo se mi, že všichni na něco čekají. Na kůži jsem téměř cítila jiskření ve vzduchu. Jako kdyby se k něčemu schylovalo. K něčemu, o čem oni věděli, a já na to měla teprve přijít.
Nikdo se ani nepohnul. Kdybych neviděla prachové částečky poletující u stropu, mohla bych si myslet, že se dívám na sochy a ne na lidi. Čím déle jsem se na ně ale dívala, tím míň jako lidé vypadali. Strach mi projel tělem a donutil mě ještě víc se natisknout ke stěně. Za mnou zapraštělo a do klína se mi snesla dřevěná drť.


,,Nechceme ti ublížit, Bello. Nemusíš se nás bát,“ promluvil blonďák tiše. Jeho hlas hladil, ale rozhodně mě neuklidnil.
Ničemu jsem nerozuměla. Měla jsem být mrtvá, ale nejspíš jsem nebyla. Pamatovala jsem si, že mě srazila dodávka, ale to nemohla být pravda. Nic nedávalo smysl. Myslela jsem na moc věcí najednou a nedokázala se v té změti myšlenek, vzpomínek a domněnek vyznat.
Ten zmatek mě rozčiloval. Vždycky mi pomáhalo zhluboka se nadechnout a pomalu vydechovat. Byl to osvědčený způsob. Tentokrát ale ne.
Až když jsem se začala nadechovat, s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem zadržovala dech. Prostě jsem nedýchala. Nepotřebovala jsem dýchat, ani jsem si neuměla vybavit, kdy naposledy jsem se nadechla. V tu chvíli ale veškeré úvahy ztratily smysl a význam. Rozplynuly se do nenávratna.


Tahle bolest se té předchozí intenzitou nevyrovnala. Ve skutečnosti se jí ani nepřibližovala, ale v něčem, co jsem nedokázala pojmenovat, byla mnohem horší. Její naléhavost mě úplně ochromila. Soustřeďovala se na jediné místo v těle, do hrdla. Oheň se vrátil a s ním i dosud nepoznaná potřeba. Po něčem jsem toužila tak moc, až mě z toho brněla kůže a třeštila hlava. Něco jsem potřebovala a věděla jsem, že pokud to nedostanu, zešílím.


,,Nevnímá... nevidím... nic nevidím... tak to nefunguje a ty to víš, Edwarde... neslyšíš, pomohlo by to... lov... Emmett a Jasper... nebezpečné... máme málo, nestačila by... rozhodne ne... musí jít hned... cítím její utrpení... zvládnu to, ale nevím, jak ona... krev... žízeň...“ Hlasy se střídaly, ztišovaly a pak byly zase hlasitější. Nedokázala jsem je poslouchat a myslet na to, co říkaly. Dokud se neozvalo to jedno slovo. Žízeň.
Okamžitě se mi rozeznělo v mysli. Miliony hlasů ho šeptaly, zpívaly, křičely, hláskovaly a broukaly. Žízeň, žízeň, žízeň, dunělo mi v uších a ani dlaně přitisknuté na ně nic neztlumily. Musela jsem se napít, závisel na tom můj život, tím jsem si byla jistá, ale zároveň jsem nepochybovala, že voda není tím, po čem tak prahnu.


A pak jsem to uslyšela. Zvuk, který neměl být nijak zajímavý, tiché rytmické bouchání někde v dálce. Během pár vteřin jsem nic jiného nevnímala. Celá moje bytost se soustředila jen a jen na ten zvuk. Čím déle jsem ho slyšela, tím víc mě vábil a přitahoval. Stal se andělským zpěvem, který jsem prostě musela následovat. Jiná možnost nebyla.
Nemyslela jsem na nic kromě toho zvuku. Vstát a proskočit zavřeným oknem bylo až neuvěřitelně jednoduché. Krajina venku se rozplynula a jen přímo přede mnou vznikl tunel. Stačilo běžet za tím zvukem a všechny překážky mizely. Utíkala jsem tak rychle, že se to zdálo být úplně nemožné. Bouchání zesílilo a najednou znělo spíš jako dunění. Buch, buch, buch, buch, buch.
,,Bello! Bello, ne!“ neslo se za mnou kdysi v dáli. Nebylo to podstatné. Můj zvuk byl už tak hlasitý, že jsem ho cítila jako vibrace na kůži.
Zatnula jsem ruce v pěst a zanaříkala. Dostat se ke zdroji toho zvuku trvalo nesnesitelně dlouho.
Nezastavila jsem se, když se na mýtině přede mnou objevil muž s košíkem hub. Nechápala jsem, co dělám, ale nově zrozený instinkt mě vedl. Neváhala jsem. Skočila jsem na něj, povalila ho na zem a zuby zabořila do jeho hrdla.
Ten okamžik, kdy první kapky jeho krve svlažily mé rty, jsem se na pár chvil dostala do nebe. Nic tak úžasného, sladkého a dokonalého jsem nikdy dřív neokusila. Bylo mi krásně. Bolest v hrdle polevovala a celé mé tělo zaplavovala slastná úleva. Chtělo se mi brečet, když už nebylo co pít. Ani jsem nepostřehla, kdy zvuk, který mě sem dovedl, utichl. Teď kolem mě bylo absolutní ticho. Nezpívali ptáci, nešuměly listy v korunách stromů, nepohnula se ani větvička.
Přesto jsem věděla, že nejsem sama. Kdesi hluboko v sobě jsem cítila potřebu bránit se. Každá buňka mého těla křičela, že jsem v nebezpečí. Vrčení vycházející z mých rtů mě vylekalo jen na zlomek vteřiny. Líbilo se mi, že z něj šel strach. Ze mě šel strach.


Přikrčená jsem se prudce otočila a zavrčela znovu. Byla jich na mě přesila, tři proti jedné, to mi nedávalo moc šancí. Logicky jsem se měla vzdát. Logika ale byla tím posledním, na co jsem myslela. Ovládala mě zuřivost, které jsem se nemohla ubránit.
Vyrazila jsem proti nim. Ohromila mě síla, jakou mé údery měly, i rychlost, s jakou jsem uhýbala. Ač oni byli tři, poměrně dlouho jsem vyhrávala já. Víc ran jsem rozdala, než schytala. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že oni na rozdíl ode mě měli plán a taktiku. Vyčkávali a pak najednou, nečekaně, když jsem útočila na jednoho, druzí dva mě pevně chytili a nedovolili mi udělat ani ten sebemenší pohyb. V tu chvíli jsem je niterně nenáviděla.
,,Bello, prosím, poslouchej nás. Nechceme ti ublížit. Bello, nechceme ti ublížit,“ promlouval ke mně Edward. Až když tu větu zopakoval poněkolikáté, uvědomila jsem si, že na mě mluví a že ho znám. Zamrkala jsem na něj a snažila se rychle se zorientovat v tom, co se stalo. Všechno jsem měla v mlze a zastřené. Vyděsilo mě, že si nepamatuju, jak jsem se dostala do lesa.


Vlastně jsem si nepamatovala víc věcí. Můj strach byl najednou až hmatatelný. Jasper se ošil a Emmett mě chytil pevněji. Edward udělal krok k nám. V tu chvíli zpod mraků vyšlo slunce. Edward se rozzářil. Jeho pokožka se třpytila. Trvalo to jen pár vteřin, ale nic krásnějšího jsem určitě nikdy dřív neviděla. Až když sluníčko zase překryl mrak, uvědomila jsem si, že tohle nebylo normální. Nic, co jsem si za poslední dobu vybavovala, nebylo normální.
,,Bello?“ Už stál těsně přede mnou. Cítila jsem jeho vůni a viděla každičký detail jeho obličeje. Všechno ale zastínily jeho oči. Temné, plné bolesti a viny. Vůbec se k jeho tváři nehodily. Ty oči patřily starému muži, který neměl lehký a hezký život. Nechtěla jsem se do nich dívat, ale nemohla jsem odtrhnout pohled.
,,Slyšíš mě, opravdu slyšíš, Bello?“ zeptal se tiše. Dokázala jsem jen nepatrně přikývnout.
To, co říkal potom, ve mně vzbouzelo touhu znovu si přitisknout dlaně na uši a utíkat pryč. Utíkat a už se nikdy nezastavit. Mluvil o proměně, vysvětloval mi, že už nejsem člověk, říkal, že mám před sebou věčnost. Slyšela jsem každé jeho slovo. Všechna se mi zarývala hluboko do paměti. Byla jsem vyděšená, zmatená a silou vůle odmítala uvěřit, že něco z toho může být pravda. Zároveň jsem o tom ale nemohla ani na okamžik pochybovat. Když mluvil o žízni, sevřelo se mi hrdlo. Okamžitě jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsem žízeň uhasila. Po záblesku touhy přišlo zdrcující zděšení. Hrůza mi projela páteří jako ostrý meč.


Jako puzzle se mi skládaly obrázky a informace. Už nejsem člověk, jsem upír. Stvoření silnější a rychlejší než jakékoliv jiné. Nestárnu, nemůžu onemocnět, nepotřebuju spát ani jíst. Daní za věčné mládí je žízeň, kterou uhasí jedině krev. Upíři pijí krev. A já pila. Než jsem si všimla Cullenů, pila jsem. Před očima se mi přehrála scéna. Vbíhám na mýtinu a přede mnou stojí muž, houbař. Potom je už jen blaženost a lahodná tekutina. Krev...
Vytrhla jsem se ze sevření, ani Jasper, ani Emmett můj pohyb nečekali, a otočila se k mýtině. Ten pohled se nedal snést. Musela jsem si zakrýt ústa rukama, abych nekřičela. Zabila jsem člověka. Surově a brutálně. Byl ze mě vrah. Klesla jsem na kolena a zavřela oči. Nemohla jsem se na mrtvé, znetvořené tělo dívat. Nedokázala jsem to.
Někdo mě vzal do náručí. Pomalu a opatrně. Nechala jsem se. Bylo mi to jedno. Nezáleželo na tom. Zabila jsem člověka. Zabila jsem ho a vypila jeho krev. Byla jsem zrůda. Odporná zrůda.


,,Jsme doma, Bello.“ Jasperův hlas jsem slyšela poprvé. Držel mě, jako kdybych nevážila víc než pírko. Otevřela jsem oči a spatřila jeho tvář zblízka. Okamžitě jsem se propnula a snažila se vzdálit se od něj. Jeho kůži pokrývala jedna jizva vedle druhé. Nikdy dřív jsem neviděla nikoho nebezpečnějšího. Bála jsem se ho a cítila nutkavou potřebu bránit se. Ta ale rychle pominula a zůstala jen apatie a hluchý klid.
Přestože říkal, že jsem doma, stál se mnou na palouku kus od horské chaty. Smutně se na mě usmál.
,,Nadechni se,“ broukl a postavil mě na zem. Nedýchala jsem. Zase. Nepotřebovala jsem to, tak jsem to nedělala. Záchvěv děsu byl mnohem kratší než prve. Chtěla jsem se zeptat proč. To už jsem ale nezvládla. Jediný nádech mě ochromil. Ta vůně nebyla úplně tím, po čem jsem najednou toužila, ale podoba tu byla. Sladká, vábící. Hrdlo mi vzplálo. Objevit ležícího medvěda s krvácející ránou na hrudi mi trvalo zlomek vteřiny. Něco ve mně se vzpouzelo myšlence napojit se z něj. Vnitřní hlas mi našeptával, že tohle není přirozené, že takhle to být nemá. Žízeň ale rostla a s ní i bolest. Vrčela jsem sama na sebe. Přešlapovala jsem v trávě okolo medvěda, polykala hořké sliny a sváděla bitvu, které jsem nerozuměla. Nechtěla jsem tuhle krev. Každá moje část si pamatovala okouzlení a úlevu, když mi hrdlem protékala krev toho muže. Věděla jsem, že tohle se tomu nevyrovná. Nakonec jsem se ale rozhodla, že lepší nějaká krev než žádná. Žízeň mě přesvědčila. Musela jsem pít a moc dobře jsem si uvědomovala, že nikde v okolí, ani v dalekém okolí, se žádný zdroj té lepší krve nevyskytuje. Byla jsem si jistá, že bych o něm věděla. Poznala bych, kdyby byl v okruhu několika kilometrů člověk.


První polknutí bylo odporné. Příšerné a nechutné. Ale oheň uhasínal. Pila jsem, dokud bylo co. Když jsem se pak narovnala, zdálo se mi, že vypitá tekutina ve mně žbluňká. Cítila jsem se zvláštně. Plná síly a energie a zároveň hrozně slabá a unavená. Hlavou mi běželo na tisíc myšlenek. Slyšela jsem všechny vzdálené zvuky lesa, viděla každý záchvěv na stéblech trávy. Vjemů bylo moc, příliš. Klesla jsem do trávy a chytila se za hlavu.
,,Nechceš jít dovnitř?“ Jasper stál kousek ode mě, ruce volně podél těla, a díval se na mě. Osten paniky zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zůstala jen otupělost. Odněkud se vynořil Emmett a společně s Jasperem mě odvedli do srubu. Bylo mi to úplně jedno.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lenka326

7)  Lenka326 (11.09.2012 22:44)

Dokonale popsaná Bellina přeměna, když na ni nejen že není vůbec připravená, ona vůbec netuší, co se s ní děje. A vypije si svůj upíří úděl až do dna. Doslova. Zabije člověka. Jak bude "žít" dál? Smíří se s tím někdy? A co Edward? odpustí si, že ji proměnil?
Hani, vítej zpátky v TW světě

Marvi

6)  Marvi (11.09.2012 21:12)

Tato Bella se mi líbí, spadla do toho aniž by to jen mohla tušit. Je z ní pravý krvežíznivý upír, musím jít na druhou část ať vím jak to dopadne. Jestli bude s Cullenovými nebo si půjde svou vlastní cestou.
Je to báječný nápat

Marcelle

5)  Marcelle (11.09.2012 08:02)

Ty brďo moc a moc se mi to líbí

Ivana

4)  Ivana (10.09.2012 19:49)

Vyzerá to skvele. Naozaj sa teším na pokračovanie.

Bosorka

3)  Bosorka (10.09.2012 19:17)

Vždycky mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby Bella přišla ke svému upírství jako většina - jako slepý k houslím, bez jakýchkoliv informací předem, bez vlastního rozhodnutí. Před tím, než by se stihla do Edwarda pořádně zamilovat...
A jsem mooooooooc ráda, že se to dozvím i od tebe
Moc se těším na další díl.

eMuska

2)  eMuska (10.09.2012 17:58)

ach jo, až ma mrazí, normálne som zvedavá, čo to bude ďalej. veľmi pekné, veľmi pekné!

maryblack

1)  maryblack (10.09.2012 17:35)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek