Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Haf

Když jsem si říkala, že víkend bude hrozný, netušila jsem, jak moc jsem se mýlila. Byl totiž ještě horší.

Charlie se snažil celé sobotní dopoledne chovat normálně, ale můj Tourett se zřejmě rozhodl se pořádně vyřádit, když přes týden neměl tolik příležitostí. Nebyla jsem schopná ani sedět u stolu, aniž bych nedemolovala sebe nebo vybavení kuchyně. Když jsem během chvilky svým kraťoučkým nehtem prodrápala lak na stole, zatímco jsem Charliemu radila s přípravou omáčky k těstovinám, přesadil mě na gauč. Tam jsem dvakrát nakopla jeho milovaný konferenční stolek, až ovladač na televizi nadskakoval. Beze slova ho odsunul na druhý konec obýváku a nic si nedělal z mého syčení a vyplazování jazyka. Dokonce i když jsem na něj při jídle tu omáčku vyprskla, se stoickým klidem se utřel a prohodil, že v neděli radši zajede pro jídlo do restaurace, když mi zjevně nechutná. Omluvila jsem se mu, asi tisíckrát, a přemýšlela, že mu řeknu, že to je tou školou. Nakonec jsem se k tomu nedostala, protože před domem zastavilo auto.

Charlie zbledl. A když auto zatroubilo, zaklel.

„Prdel! Co je?“ nechápala jsem.

„To bude Billy Black. Říkal jsem mu, ať se radši nestavuje, ale ten chlap si vždycky dělá, co chce.“

„Kretén!“ vyhrkla jsem vyděšeně. Panebože, návštěva? „Dobytku!“ To ne! Ne o víkendu! Ne, když jsem doma! „Hovado!“

„Mně to neříkej,“ povzdechl si Charlie.

„Půjdu do pokoje, idiot!“ zaúpěla jsem. Vážně nepotřebuju další várku soucitných pohledů a šokovaných zajíknutí, ne dneska!

„Obávám se, že tě bude chtít vidět.“ Charlie si mnul čelo a mně ho bylo hrozně líto. Billy byl jeho kamarád, matně jsem si z dětství pamatovala vysokého indiána s hlubokým hlasem. Nechtěl se ho dotknout tím, že mě někam schová, zároveň se ale bál toho, co ze mě vypadne.

„Ukaž mu fotku,“ navrhla jsem. Navzdory situaci vyprskl smíchy. Pak s vážnou tváří řekl:

„Kdyžtak ho kopej do nohou, tam ho to nebude bolet.“

Na chvilku mě totálně dostal.

„No tati?“ hekla jsem. Pokrčil rameny.

„Jen se snažím být vtipný a pragmatický zároveň. A přestaň si tahat vlasy, nebo budeš za chvíli vypadat jako já.“

„Já bych ráda,“ zabručela jsem rozladěně a s Charlieho pomocí vymotala pravačku ze svých vlasů. Chtěla jsem si je jen prohrábnout, nemůžu za to, že se tam té ruce zalíbilo.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

„Nasrat!“ vyjekla jsem ve stejné chvíli, kdy Charlie houkl, že už jde.

„Jen mu řekneš ahoj, jo?“ prosil.

„Kretén, kráva, kretén,“ souhlasila jsem a radši zůstala sedět. Billyho zvládnu. Billy je hodnej chlap, taky se s ním život nemazlil, ví, jak na tom jsem, bude to v pohodě.

„Debil!“ Zvládnu to.

Jenže pak se v předsíni ozvalo Charlieho překvapené:

„Vy jste tu oba?“ A najednou byl obývák plný hlasitých indiánů. Ve skutečnosti byli jen dva, Billy a vytáhlý kluk s krátkými vlasy, ale mleli jeden přes druhého, halasně se s Charliem vítali a předávali jakési smradlavé ryby.

Začala jsem štěkat.

Najednou bylo ticho, jen Charlie bručivě děkoval za ryby a ptal se, jestli si dají pivo, nebo colu. Statečně jsem snášela jejich podmračené pohledy, ale nedokázala jsem přestat. Naopak, krátká, úderná štěknutí jsem prokládala kreténama.

„Bello, ehm, pamatuješ si na Billyho a Jacoba?“ Charlie se mě snažil překřičet. Ani nečekal na odpověď a zmizel do kuchyně. Zůstali jsme tam sami, já, indiáni a ňafání. Vážně jsem se snažila uklidnit, ale čím víc jsem se na to soustředila, tím víc jsem byla nervózní z toho, že mi to nejde. Oba zůstali u dveří. Zrovna jsem byla docela klidná, tedy fyzicky klidná; žádné kopy do výšky a pokusy vyškrábat všem včetně sebe oči, ale stejně pochopili, že je dobré držet se ode mě dál. Jacob se tvářil hrozně naštvaně. Když se mi pak mezi štěkot přimotalo i zavytí, udělal krok ke mně a nakrknutě zavrčel:

„Děláš si ze mě srandu?“

Billyho ruka ho chňapla za předloktí dřív, než se dostal blíž. Vypadal vážně naštvaně a vážně obrovsky. Na první pohled jsem si toho nevšimla, ale teď bylo jasné, že není jen vytáhlý. Byl vysoký a k tomu svalnatý – a já se ho bála.

„Jacobe, uklidni se.“ Billyho hlas zněl mírně, ale důrazně.

„Tak ať mě neprovokuje,“ odfrkl si jeho syn.

„Nedělá to naschvál,“ upozornil ho Billy. „Říkal jsem ti, že máš být v klidu. A ty, Bello, prosím, mohla bys zkusit dělat něco jiného?“

K nervozitě se přidal vztek. Velmi nehezká kombinace. Zjistili to záhy - vychrlila jsem na ně takové nadávky, že Jacob zůstal s pusou dokořán a Billy si rezignovaně zakryl oči dlaní a čekal, až to přejde. Do toho se objevil křečovitě veselý Charlie:

„Tak co, chlapi, koukneme se na zápas?“

Proklopýtala jsem okolo nich ke schodům a v duchu sama sebe prosila, ať dokážu vyjít nahoru bez zranění. Povedlo se, takže jsem mohla padnout na postel, ignorovat cukající nohy a rozbrečet se.

 

V neděli ráno jsme se oba snažili dělat, že se nic nestalo. Jenže mně začínalo být fyzicky špatně ze všeho toho napětí. Potřebovala jsem jen chvilku klidu, chviličku. Ani nemusím být úplně v pohodě, jen se trošku vzpamatovat. Věděla jsem, že za čtyřiadvacet hodin už zase budu mít pár hodin pokoj, ale bála jsem se, že do té doby se sama ze sebe zcvoknu.

Charlie se vážně vypravil pro oběd do restaurace a trvalo mu skoro dvě hodiny, než se vrátil. Nedivila jsem se, taky jsem si potřebovala sama od sebe odpočinout. Když jsem pak vděčně sledovala, jak mi krájí steak na kousky, abych nemusela brát do ruky ostrý nůž, rozhodla jsem se.

„Po obědě se půjdu projít, jo?“ zahuhlala jsem.

„S plnou pusou se nemluví,“ odpověděl a skoro mu přes všechno to jídlo nebylo rozumět.

„Aha,“ ušklíbla jsem se. Došlo mu, co právě provedl, a omluvně pokrčil rameny.

„Kam půjdeš? Ne do lesa, že ne? Stezky tu nejsou značené a já bych tě nerad po soumraku někde hledal.“

„Ne, jen po městě,“ ujistila jsem ho. Nevypadal, že by ho to nějak výrazně uklidnilo. „Slibuju, že nebudu na nikoho štěkat,“ pípla jsem.

„Tak jsem to nemyslel,“ broukl. „Jen nechci, aby se ti něco stalo.“

Pustil mě. Viděla jsem na něm, že by byl mnohem raději, kdybych zůstala doma a on věděl, co dělám, ale já prostě musela pryč.

Cesta mi trvala slabou půlhodinku. Venku ze mě část napětí spadla. Možná to bylo tím, že jsem si užívala čerstvého vzduchu, ještě prosyceného ranním deštěm. Spíš za to ale mohlo to, kam jsem se vydala.

Ignorovala jsem ceduli s nápisem Nepovolaným vstup zakázán, protože jsem si připadala povolaná až až. Plot u hřiště jsem přelezla se značnými obtížemi a vyslechl si pár nehezkých věcí, ale pak už jsem mířila rovnou ke školní jídelně. Nebylo sem vidět ze silnice a před vchodem bylo pár laviček. Ideální místo na čekání na klid.

Na marné čekání na klid.

Ve všední den jsem cítila, jak ze mě Tourett odplouvá, už když jsem se blížila; teď jsem seděla namáčklá zády na budovu jídelny, lehce bouchala temenem hlavy do omítky a cítila se úplně zoufalá. Nefungovalo to. Ani stopy po klidu, po sebemenším zlepšení. Nechápala jsem, co je špatně. Proč to zmizelo, proč už mi škola nedokáže dát ten potřebný klid. Napadlo mě, že to možná bylo jen dočasné. Třeba jsem si to vsugerovala sama, protože jsem chtěla hezky v klidu zapadnout. Dostala jsem pár desítek hodin relativní normálnosti a teď se natvrdo vracím ke stavu předtím. Schoulila jsem se do klubíčka ve snaze zmírnit tiky končetin. Opřela jsem si čelo o kolena a potřetí během během necelých osmačtyřiceti hodin se rozbrečela.

A v tomhle stavu mě našel Edward Cullen.

Neslyšela jsem ho přicházet. Asi jsem si moc libovala v sebelítosti a popotahovala příliš hlasitě. Že nejsem sama, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy na mě promluvil.

„Bello?“

Zvedla jsem hlavu a na pár vteřin měla nefalšovanou radost, že ho vidím. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Vlastně ne, vypadal přesně tak, jak jsem ho viděla v noci, když jsem usínala a spala. Nemračil se, netvářil se otráveně a nemusel se ušklíbat nad poznámkami své sestry.

Pak mi došlo, jak vypadám já.

„A kurva,“ vyhrkla jsem a nebylo to Tourettem. Pobaveně se pousmál a já cítila, jak se mi žene krev do obličeje.

„Taky tě rád vidím,“ mrkl na mě. Ztuhlými prsty jsem lovila v kapse bundy balíček s papírovými kapesníky. Byl rychlejší. Najednou jsem před obličejem měla pečlivě vyžehlený a složený pánský kapesník. Natáhla jsem se po něm, ale na poslední chvíli jsem se zarazila:

„Posmrkám ti ho.“

„Proto ho vymysleli a vyrobili,“ řekl a jeho hlas na mě působil jako pohlazení. „Vážně. Bude pro něj čest, pokud se do něj vysmrkáš.“

Uchichtla jsem se. Sledoval mě, takže jsem znovu znervózněla a než se mi podařilo dostat kapesník k nosu, dvakrát jsem se dloubla prsty do tváře. Edward nehnul brvou a čekal.

„Děkuju,“ kuňkla jsem. „Vyperu ho a pošlu ti ho po Alici.“

„Nebo mi ho můžeš dát sama,“ navrhl. Přikývla jsem a zůstala zaseknutá v jeho pohledu. Až pozdě mi došlo, že to možná byl nějaký náznak návrhu, nebo tak něco. Anebo taky ne – byla jsem majitelkou úžasné kombinace nulových zkušeností a nízkého sebevědomí, takže jsem si připadala úplně mimo.

„Jako jak?“ zeptala jsem se nakonec.

„Třeba ve škole,“ odpověděl trpělivě a mně se ulevilo. A úlevu vystřídala rozmrzelost. Nebyl to návrh. Zamračila jsem se. Začínám uvažovat jako...

„Debil,“ vyhrkla jsem. A zase zrudla. Otevřela jsem pusu k omluvě, ale nebyla jsem si jistá, co ze mě vypadne, tak jsem ji radši zase zavřela.

„To je v pořádku, Bello,“ řekl Edward tím hebkým hlasem. „Ven s tím. Klidně tomu popusť uzdu a dostaň to ze sebe. Vážně.“

Zírala jsem na něj a nevěděla, jak zareagovat. Kluk, který se mnou prohodil asi čtyři věty, má v sobě víc empatie než všichni ostatní lidé ve městě dohromady. A najednou jsem neměla potřebu dělat zvuky a křičet. Ne, nebylo to jako předtím ve škole, spíš jako s Philem; pořád jsem cítila, jak mi pod kůží vibrují nervy. Ale bylo to tak nějak odsunuto do pozadí, protože teď jsem měla na práci důležitější věci. Jako třeba zírání do hnědých očí. Pod světly v jídelně vypadaly mnohem tmavší. Nebo pozorovat, jak se zase pomalu a líně usmívá, když čeká, co řeknu. Už mi bylo jasné, proč jsou z Edwarda všechny holky hotové; teď jsem to viděla taky.

„Nic?“

Zavrtěla jsem hlavou. Spokojeně přikývl.

„A co tu děláš?“ zeptal se. Znejistěla jsem. Co mu mám asi říct? Že jsem přišla čerpat úlevu ze školních pozemků? Pche.

„Potřebovala jsem na vzduch,“ hlesla jsem nakonec. Vypadal, že mu to vysvětlení stačilo.

„Užila sis víkend?“ zeptal se opatrně. Jako kdyby věděl, že nestál za nic. Ušklíbla jsem se. „Copak?“

„Včera jsem tátovi zkazila návštěvu,“ přiznala jsem. Mlčel, čekal. Další obrovský bod k dobru. „Přijeli k nám ...“ Zarazila jsem se. Vybavila jsem si rozzuřený výraz Jacoba Blacka a cítila, jak zase začínám vibrovat. Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem pocit, že to ze sebe potřebuju dostat, ale bála jsem se, že zase začnu vyvádět nějaké hlasité a nebezpečné věci.

„Kdo k vám přijel, Bello?“ Vypadal, že ho to vážně zajímá.

„Blackovi,“ řekla jsem. „Tátův kamarád, žije v La Push. Přijel i se svým synem a on...“

„Ublížil ti?“ Edwardův hlas najednou nehladil, ale způsoboval mi husí kůži. Zaskočeně jsem se na něj podívala a vypadal napjatě. A to se samozřejmě přelilo i na mě.

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Jen blbě koukal.“ Zatínala jsem pěsti a snažila se ovládnout, ale najednou to ze mě vylétlo: „Tchořoprd!“

Neskutečně se mi ulevilo.

„Tchořoprd?“ zopakoval po mně Edward udiveně. A pak se rozesmál: „To rozhodně sedí.“ Poslouchala jsem ten zvuk, vnímala jeho vůni a nechápala, co tu dělá.

Ale rozhodně jsem nebyla proti.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

dorianna

17)  dorianna (22.01.2011 21:27)

tak jo, zase jsi mě rozbrečela. Jacobovo výhrůžné " děláš si ze mě srandu" mě totálně odbouralo. A tchořoprd a Edwardovo konstatování, že to sedí mě dostalo na kolena. Já vím, že by se tomu smát nemělo, ale to se vážně nedá

16)  belko (22.01.2011 20:28)

jo,teky mi slzy od smíchu,to jo, ale určitě by se tam našly i slzy pro Bellu,ale ty šťastné nebyly.
ale návštěva z La Push byla zřejmě neskutečně zaskočená, já ne, já se ohromně bavila ňaf haf
A Edward? zase úžesný! no ještě že ho máme, vlastně Bella ho bude určitě vlastnit, moc ji to přeju,
tato povídka je skvělá, stojí za to, abych si počkala na další dílek i těch pár týdnů!!!
Nebrasko:

Lucie

15)  Lucie (22.01.2011 20:24)

14)  Iwka (22.01.2011 20:01)

Hej co??? Tchořoprd?!?!?

Michangela

13)  Michangela (22.01.2011 19:49)

Ta reakce na návštěvu byla nádherná! Místo obvyklých nadávek začít štěkat a dokonce výt? Oceňuji klid se kterým to přestáli a neprořekli se. A setkání u školy bylo nádherně romantické!

Silvaren

12)  Silvaren (22.01.2011 19:44)

Na jednu stranu je mi Belly strašně líto a moc bych jí přála, aby už na to konečně něco vymysleli, na druhou stranu jsem se neuvěřitelně třískala
Dokážeš to krásně vyvážit.

Nosska

11)  Nosska (22.01.2011 19:40)

Už aby byl Jasper zase poblíž...

semiska

10)  semiska (22.01.2011 19:34)

Ta je úžasná, já ji zbožňuju. MOc supr kapitolka.

9)  katy (22.01.2011 19:31)

Já tuhle povídku prostě miluju vysmáta takže na mě celá rodina kouká jak na pitomce a ptá se jestly sem v pořádku a co je tak zajímavé Tchořoprd ten mě dostal nejvíce odufám že povídka bude hodně dlouhá protože jak známo smích prodlužuje život...

ambra

8)  ambra (22.01.2011 19:12)

Tak dneska to byl dokonalý koktej. Tvrdošíjně jsem opakovala, že tahle povídka pro mě není o lítosti k Belle, ale dneska jsem se nad tím jejím neovladatelným tělem, kterým si způsobuje bolest, málem rozbrečela:'-( .
Ovšem návštěva Blackových mě totálně zlomila v pase - štěkání a vytí si Bella vybrala fakt výborně .
A scénka u jídelny - uáááá!!!! Já ty Tvoje Edíky miluju!!!!

7)  Anna43474 (22.01.2011 19:01)

Když Bella začne štěkat na Jacoba... Tomu se říká pokrytectví A Edward se konečně vyjevil
TKSATVO

6)  mary (22.01.2011 18:45)

ten její víkend byl docela horor, ale ... tchořoprd mě dostal úplně nejvíc

morningstar

5)  morningstar (22.01.2011 18:44)

to prostě nemá chybu těším se na další

Gassie

4)  Gassie (22.01.2011 18:01)

Ono je to smutné, ale u některých věcí (třeba těch, co vypsala Noth) se prostě nedá nesmát

AliceBrandon

3)  AliceBrandon (22.01.2011 17:51)

Když začala štěkat a výt na Jacoba, tak jsem lehla. "Děláš si ze mě srandu?" :D Tchořoprd, debilní!
Moc se mi líbila ta část, kdy se setkala s Edíkem. Je takovej něžnej, já ho snad začnu mít zase ráda :-)
Téhle Belly bych klidně brala dvě dávky denně, je to skvělá terapie proti depce. Díky, pusinko moje :-*

Ree

2)  Ree (22.01.2011 17:45)


Já tě miluju Jo, tohle je vážně blbá nemoc (jako by nějaká byla dobrá), ale teď jsme v povídce, teď se můžeme smát, takže:
Dokonce i když jsem na něj při jídle tu omáčku vyprskla, se stoickým klidem se utřel a prohodil, že v neděli radši zajede pro jídlo do restaurace, když mi zjevně nechutná. -
„Kdyžtak ho kopej do nohou, tam ho to nebude bolet.“ - tady jsem fakt málem umřela Ty jsi dokonalá, Kači

Ajjinka

1)  Ajjinka (22.01.2011 17:44)

Ááááá, http://i38.tinypic.com/2qddcec.jpg
Já tě miluju!!! Miluju Edwarda, takovej úžasnej je...
A tchořoprd To vážně sedí!!!
Nevěřila bych, že mě ještě nějaká Twilight povídka bude takhle moc bavit, a ejhle...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek