Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Bella je většinu doby úplně normální, vlastně nenormální teenager. Je taková, jak ji známe: tichá, uzavřená do sebe, ne právě společenská. Většinu doby. Ale občas se to prostě stane. Nedokáže s tím nic dělat. Zašklebí se, vyplázne jazyk. Zavrčí, vypískne. Škube rukou, trhne hlavou. Jediné její štěstí je, že sedí v poslední lavici a tyhle nehody se nedějí moc často.

Tedy... Neděly se tak často. Dokud jí v hodině tělocviku při basketbalu její vrozená nemotornost a neohrabanost nezpůsobily otřes mozku. Pak se začaly dít věci...

 

Rozhodně si nechci dělat legraci z jakýchkoliv vrozených ani získaných nemocí. Přečetla jsem si toho dost, aby mi bylo jasné, že žít s Tourettovým syndromem není vůbec nic vtipného. Pokud se touhle povídkou někoho dotknu, předem se omlouvám – ale přes všechny vtipné situace, které prostě musí nastat, když občas nečekaně vykřiknete sprosté slovo nebo vydáte nevhodný zvuk, doufám, že se mi povede ukázat, že i Bella s TS je prostě jen obyčejná holka... Jen si najde bledého a studeného přítele ;-)

Pozor, v povídce se bude vyskytovat silnější výrazivo.

Tourettův syndrom je způsoben vrozeným postižením hlubokých částí (jader) mozku, odborně zvaných bazální ganglia. Nervové buňky v bazálních gangliích si vyměňují informace mj. pomocí chemické látky, které se říká dopamin. Jedna z hlavních příčin TS spočívá v nadměrné činnosti dopaminového systému v bazálních gangliích.

I když na povrchu mohou být v určitých okamžicích lidé s Tourettovým syndromem klidní, uvnitř neustále cítí protestující svaly, které mají tendenci se nekontrolovaně škubat. Je otázkou, co je méně bolestivé a méně namáhavé. Zda nechat svalovým záškubům volný průběh nebo se snažit je různými způsoby tlumit.

U některých lidí jsou svalové záškuby tak silné, že si např. rozbijí hlavu o zeď, zlámou si nohu, protože s ní tlučou o podlahu, rozdrtí si zápěstí o klávesnici počítače apod. Zranění jsou nejrůznější a velmi často těžká.

Pro onemocnění jsou typické pohybové nebo i zvukové tiky. Nejčastěji mrkání, trhání hlavou a končetinami, různé grimasy apod., ze zviků posmrkávání, chrochtání, kňourání, nutkavé pískání, vykřikování celých slov a vět, jejich opakování apod. Výkřiky i pohyby mohou mít nevhodný nebo neslušný obsah.

Tiky se vyskytují mnohokrát za den a zhoršují se při stresu. Typ, intenzita i tíže tiků se může během života měnit. Většinou se u postiženého objevují oba druhy tiků (pohybové a zvukové). Tikům předcházejí nepříjemné pocity (např. pálení v očích před mrknutím, ztuhnutí šíje ustupující záškubem hlavy, pocit zaškrcení končetiny před protažením, ucpání nosu před frknutím apod.), jimiž je pacient k provedení tiku nucen. Po vykonání tiku nepříjemné pocity ustoupí a nastává dočasná úleva. Tiky jsou částečně potlačitelné vůlí, avšak za cenu značného duševního úsilí a vzrůstu vnitřního napětí.

TS je porucha celoživotní, avšak v průběhu života se může míra postižení různě měnit. Nebývá výjimkou, že potíže na čas vymizí a posléze se opět navrátí. Typické je jejich dočasné zhoršování a zmírňování.

 

 


 

 

Bolela mě hlava a otravný hlas někde o kousek dál pořád dokola vyvolával doktora Williamse na recepci. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená. A pak už bylo jen otázkou několika vteřin, než jsem si uvědomila, co přesně vedlo k tomu, že jsem v nemocnici. Zase.

Karen se na mě řítila a vypadala vážně rozzuřeně. Snažila jsem se ten míč, co se ke mně dostal úplnou náhodou, rychle odhodit. Zcela nelogicky, jak je mým zvykem, jsem ho hodila za sebe. A Karen ho chtěla. Pamatuju si, že zblízka byla vážně obrovská. Sahala jsem jí někam po prsa. Pak jsem chvíli letěla – a dál už nevím nic.

Unikl mi povzdech. Mohla jsem jen doufat, že jsem pak byla v bezvědomí a nedělala žádné divadlo. Ale bylo pravděpodobnější, že jsem kopala, kousala, nadávala a předváděla zvířecí zvuky.

Jako vždycky, když jsem ve stresu.

A být odhozena ňadry Karen Lieblitzové na stěnu tělocvičny rozhodně stres byl.

Právě ve chvíli, kdy mi došlo, že necítím to všudypřítomné napětí v těle, které se průběžně stupňuje, dokud ho neuvolním nějakým pohybem nebo zvukem, které si už téměř neuvědomuji, se to vrátilo. Jestli jsem dostala utišující prostředky, právě přestaly fungovat.

A moje levá ruka mě začala téměř brnět. Zamračeně jsem ji pozorovala. Skoro jsem mohla vidět, jak se svaly snaží něco udělat. Smrštit se. Nedovolila jsem jim to. Dokázala jsem to do určité hladiny prostě udržet. Někdy pár minut, někdy pár hodin – podle toho, jak silný můj TS zrovna byl. Ale nakonec mi ta ruka stejně cukla.

Jako teď, kdy se nečekaně vymrštila nahoru. Tenze z té části těla zmizela, ale všude jinde byla přítomná. A ten rychlý a rozmáchlý pohyb způsobil, že mi z ukazováčku spadl senzor na měření krevního kyslíku. Přístroj nad mou hlavou začal potichu pípat. Věděla jsem, co bude následovat. Neměla jsem ráda pípání nemocničních přístrojů. Kvůli syndromu, zkombinovanému s totální levostí jsem tu byla často. Už jsem nedokázala spočítat, kolikrát jsem si narazila, naštípla nebo zlomila některý z prstů. Kolikrát jsem si pustila na nohu něco těžkého. Kolikrát jsem nechtěně bouchla hlavou o poličku, o futra, o zeď. Naštěstí se to dělo většinou doma. Ve škole jsem se jakž takž dokázala ovládat. Kromě ředitele a školní zdravotnice o mém malém problému neměl nikdo ani ponětí – a nehodlala jsem na tom nic měnit.

Teď jsem nebyla ve škole, a tak jsem se tomu hnusnému zvuku prostě poddala. Poslechla jsem si pár pípnutí, nechala jsem vlnu napětí, aby se rozlila celým tělem, a když dosáhla vrcholu, otevřela jsem pusu.

Ozvalo se zahýkání. Zároveň jsem zatřásla hlavou, což bolelo. Završila jsem to pěkně jadrnou nadávkou.

A vydechla úlevou přesně ve chvíli, kdy se objevila sestra, aby zkontrolovala, co se děje.

To bylo o fous.

„Jak je vám, slečno Swannová?“ zeptala se mile. Stiskla tlačítko na přístroji, aby zmlkl, a kabel od senzoru smotala do kolečka a dala někam nade mě.

„Fajn,“ zalhala jsem. Motala se mi hlava a nebyla jsem si jistá, jestli nebudu zvracet. Místo toho jsem na ni mrkla. Nechtěně, samozřejmě. Zamračila jsem se, cíleně. Teď bych rozhodně měla mít na chvíli klid, ne?

„Vaše matka mluví s doktorem Li, pak sem oba přijdou. Přinesu vám trochu pití, ale zatím to nebudeme přehánět. Však už to znáte,“ dodala bodře a otočila se ke dveřím.

„Kráva!“ křikla jsem a zrudla. Viděla jsem, jak ztuhla. Zachovala se ale jako profesionálka. Otočila se ke mně a opatrně se zeptala:

„Je to horší?“

Přikývla jsem. Zaťala jsem pravou ruku do pěsti tak silně, že to bolelo.

„Řeknu mu to,“ slíbila a odešla z pokoje. Než zavřela dveře, kníkla jsem. Dvakrát.

TS přichází ve vlnách, stejně jako to napětí, které způsobuje. Kdykoliv se to může změnit, dokonce v dospělosti zmizet. Jenže tohle jsem byla já. Smolařka. Samozřejmě, že se mi to zhoršilo.

„Prdele,“ ulevila jsem si. Tentokrát naprosto vědomě.

 

„Necháš mě řídit?“ poprosila jsem Phila. Do školy se mi nechtělo, vůbec. Doma jsem byla hrozná. Pořád jsem měla tiky. Pořád. Ty slabší už jsem ani nevnímala, jen jsem občas překvapila sama sebe, když jsem se v koupelně pokoušela před zrcadlem učesat a viděla jsem, co všechno dělají mé mimické svaly. Několikrát za den jsem vykřikovala a škubala sebou.

A chrochtala jsem. Moc. Kdybych si mohla vybrat, jaký zvuk budu dělat, rozhodně bych sáhla spíš po syknutí, případně po mlasknutí – ale chrochtání?

Máma byla smutná. Pořád jsme doufaly, že s přibývajícím věkem se to bude zlepšovat – a teď tohle. Phil byl jednička. Bral to tak, jak to bylo. Na kontrole v nemocnici dělal nejrůznější škleby a zvuky a upoutal tak pozornost celé čekárny na sebe.

A nechával mě řídit. Za volantem se moje tělo soustředilo na řízení a pohybové tiky ustávaly. Tenkrát jsem kvůli tomu musela absolvovat pár jízd s doktorem Li, aby mi uvěřil a dal mi povolení k řízení. Za volantem jsem jen zvukovala. A nadávala – ale to dělal i Phil.

Než jsme dojeli ke škole, slovo kretén jsem zopakovala dvanáctkrát, z toho jednou to bylo cíleně.

„Držím ti pěsti,“ mrkl na mě. Taky jsem mrkla. Několikrát. A zaprděla na pusu. Nedovedl se nerozesmát. „Promiň,“ zamumlal omluvu a lehce mě objal. Při vystupování z auta jsem se praštila do ruky – ale to by se mi nejspíš stalo i bez TS. Pak jsem se s hlavou skloněnou k zemi vydala k budově.

Ve třídě už byla spousta lidí. Naštěstí si mě většinou nevšímali, byli docela v pohodě.

„Hej, Bello, jak je?“ křikl z druhé lavice u okna Pitt. Jmenoval se Bradley McTanner, ale kdysi mu někdo řekl, že vypadá jako mladý Brad Pitt. Od té doby vyžadoval po všech, aby mu tak říkali. Byl to vedoucí počítačového kroužku, kapitán školního basketbalového týmu a přestože mohl být totálním blbcem, byl docela v pohodě – tedy až na toho Pitta.

Nesměle jsem se pokusila o úsměv a mávla na něj.

„Kdybys potřebovala naučit padat, dej vědět,“ zazubil se na mě. Přestože se pár lidí rozesmálo, věděla jsem, že to myslel jako vážnou nabídku. Nebýt TS, asi bych ji přijala – míň naražených částí těla se vždycky hodí.

Napětí ve svalech bylo překvapivě trochu slabší. Nejspíš můj mozek věděl, že ve škole si fakt nesmí dělat, co chce. Doufala jsem, že to vydržím co nejdéle. O přestávce bych se pak mohla zamknout na záchodě a trochu povolit uzdu sebeovládání. Snad si nic nerozbiju o zeď. To půjde. Zvládnu to. Chci chodit na normální školu a zvládnout ji. Dokážu to.

Jenže pak přišla paní Douglasová. Už ve dveřích bylo všem jasné, v jaké je dnes náladě.

„Zase jí ráno Douglas nedal, co?“ šťouchl ramenem Dave do Zacka v lavici přede mnou. Oba se rozhihňali a upoutali tak její pozornost. Snažila jsem se být neviditelná.

„Ale, slečna Swannová nás poctila svou návštěvou?“ zeptala se jedovatě. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Pomalu. Klidně. Dokážu své svaly udržet na uzdě.

„Užila jste si volno? Doufám, že už máte opsané zápisky. Zítra si dopíšete chybějící test.“

Klid, Bello. To zvládneš.

Jenže v tu chvíli jsem už věděla, že si lžu. Předtím bych to zvládla. Teď jsem měla pocit, že brzo vybuchnu.

„Mluvím s vámi!“ Nesnášela jsem, když na mě někdo zvýšil hlas. Vždycky následovalo prakticky okamžité uvolnění.

Zachrochtala jsem. A vzápětí nešťastně zasténala a snažila se si namluvit, že to bylo potichu. Nebylo.

„Prosím?!“ udělala Douglasová nevěřícně. I s očima zabodnutýma do stolu jsem věděla, že se na mě všichni otočili. Pravá noha se rozhodla si žít svým vlastním životem a třikrát rychle za sebou kopla kolenem do stolu. V tom tichu se rány nesnesitelně rozléhaly.

„Já...“ Chtěla jsem se omluvit, ale když jsem zvedla oči a nabodla se na její přísný pohled, něco ve mně povolilo.

„Pitomá, pitomá, pitomá, pitomá!“ Jako by to nestačilo jednou. Přísný pohled se změnil na rozzuřený.

„Swannová!“ zařvala. Byla rudá a na čele jí naběhla žíla.

„Pitomá!“

„Co si to dovoluješ?!“

„Kráva!“

Věděla jsem, že jsem v háji. Chtěla jsem jí to vysvětlit. Věděla jsem, že v peněžence mám průkazku s informacemi o Tourettově syndromu a číslem na doktora Li, ale nedovedla jsem se donutit tam sáhnout. Místo toho jsem na ni chrlila nadávky, cukala hlavou a poslouchala rány, které vydávala moje noha při kontaktu se stolem.

A když mě o pár vteřin později vlekla chodbou k ředitelně, vesele jsem si pískala – nebo to tak aspoň muselo vypadat pro ni.

Nechala mě čekat před ředitelnou. Nedovedla jsem zůstat stát v klidu. Jo, tohle byl zatraceně velký stres, a moje tělo na něj prostě reagovalo tak, jak bylo zvyklé. Podupávala jsem, poskakovala, vykopávala. Když jsem se pokusila opřít o zeď, jen jsem se praštila přímo do čela.

Tohle byl přesně ten okamžik, kdy jsem nenáviděla svůj život.

Pak mě ředitel zavolal dovnitř. Douglasová stála vedle jeho stolu, ruce zlostně založené na prsou. On se tvářil ustaraně.

„Jste v pořádku, Bello?“ zeptal se. Našpulily se mi rty a poslaly mu vzdušný polibek.

„Promiňte!“ zamumlala jsem vyděšeně. A zabučela.

„Mám zavolat rodičům, nebo do nemocnice?“ zeptal se a přišel blíž. Nejspíš mě chtěl uklidnit tím, že mě chytí za paže. Nestihla jsem ho varovat. Čelem jsem ho trefila přesně do spodního rtu a on zasténal a klesl na kolena.

„Pinďour!“ zaječela jsem vyděšeně.

To byl konec mé školní docházky na Západní střední školu ve Phoenixu. Pohár jeho trpělivosti prostě přetekl.

 

Na něco se Tourett hodí.

Když se stěhujete přes půl Států, rodiče s radostí připlatí příplatek za první třídu. Letušky mile dělaly, že nevidí, když jsem občas něco zamumlala nebo na ně významně pomrkávala.

Možná za to mohly ty nové léky. Ne, nebyly na TS, ale celkově mě utlumily a já dokázala nenadávat nahlas. V podstatě jsem se vrátila do stavu před nehodou, jen jsem kvůli tomu musela polykat hromadu prášků, ze kterých mě bolel žaludek, trpěla jsem nespavostí a na břiše se mi udělala vyrážka. A nedaly se užívat dlouhodobě.

Proto jsem mířila do Seattlu za Charliem. Tedy za tátou. A s ním pak do Forks. Do malého města, kde mě většina lidí zná od dětství, přestože jen z prázdninových pobytů. Vědí, co mi je, Charlie se tím nijak netajil. Bylo to lepší, než kdyby pak jako místní náčelník policie musel vysvětlovat, proč jeho malá dcera uráží kolemjdoucí.

Ve škole to učitelé řekli všem na rovinu. Smířila jsem se s tím, že budu za atrakci. Nedalo se dělat nic jiného. Další možností byla speciální škola – a ne, nechtěla jsem chodit do speciální školy pro speciální děti. Pořád jsem doufala, že to nějak půjde.

A pak tu byl ten doktor, který slíbil Charliemu, že se na mě podívá. Prý výborný neurochirurg, který by z fleku mohl působit za nemravné peníze někde v New Yorku nebo Washingtonu. Jeho žena si ale zamilovala věčně vlhké podnebí na Olympijském poloostrově a za Forks našla místo, kde chtěla žít. Ona milovala Forks, on miloval ji – a proto se zahrabal tady. Nesliboval, že mě vyléčí. Slíbil, že se na mě podívá, aby viděl, co se dá dělat. Už za tohle měl u mě kladné body.

Charlie čekal v Seattlu. Přišlo mi, že vypadá pořád stejně.

„Ahoj, tati,“ usmála jsem se a nechala se neohrabaně obejmout. Voněl po rybách a po kožených sedadlech svého policejního auta. Nebyl v uniformě, ale věděla jsem, že jiné auto nemá. Ze Seattlu se povezu s majáčky.

„Ahoj, holčičko,“ zamumlal mi do vlasů. „Jaký byl let?“

„Šlo to.“ To mu jako odpověď stačilo. Následné zaštěkání beze slova přešel.

Tak vzhůru do Forks.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Carlie

10)  Carlie (16.09.2010 19:34)

Smekám před tímto vážnějším a přitom s nadhledem napsaným tématem :-) S TS jsem se seznámila sice jen v jednom TV dokumentu, ale je to síla. Doufám, že s Edwardem bude Bella maximálně zrelaxovaná a bez stresu (vidím to tak na mimovolné pohyby typu zajíždění rukou do bronzových vlasů a vrhání se dotyčnému kolem krku... vše samozřejmě tak, že Bellinka za to nemůže ). Těším se na další poučnou kapitolku :-) a fandím Bellce, ať dokáže svůj problém kočírovat :-)

Cam

9)  Cam (16.09.2010 19:33)

A ještě maličkost: ten názevpig !!! To je další perla

Cam

8)  Cam (16.09.2010 19:32)

Neb, tohle je úžasný. Zrovna jsem si říkala, jestli po báječné Stránečce budeš ještě někdy psát tematiku Twilight... Ale tohle, to jsem teda nečekala. Je to báječně lidský a pravdivý. Já pracuju v oblasti speciální pedagogiky a je úžasný, že dokážeš takhle přiblížit psychiku člověka s Tourettovým syndromem. Jsi skvělá, díky za všechno.

7)  Luciána (16.09.2010 19:27)

Smekám před tebou a jsem zvědavá na pokračování. Jméno Nebraska je už zárukou kvality , jen tak dál, těším se na pokračování.

6)   (16.09.2010 19:23)

Nevím co si mám myslet. Jestli se smát - což nebude asi na místě, protože to není vtipné, když je někdo takhle nemocný - nebo brečet, že někdo může mít takovou nemoc. Tak abych nikoho neurazila, líbí se mi to. Moc

Hanetka

5)  Hanetka (16.09.2010 19:22)

No, pár lidí s Tourettovým syndromem znám... a přestože velmi dobře vím, co to způsobuje a že se snaží, a že za to nemůžou, přes to všechno jsou občas na zabití. Obdivuju Bellu, její rodiče i okolí... obdivuju i toho ředitele, který to tak dlouho vydržel... a moc se těším, jak se bude do takovéhle Belly Edward zamilovávat! Jistě, je statečná, jak se s tím pere, a určitě mu její krev zase bude zpívat, ale... Pinďour! Těším se!

Linfe

4)  Linfe (16.09.2010 19:19)

A kdopak nám ji asi vyléčí? Těším se na další

sfinga

3)  sfinga (16.09.2010 19:09)

Neb? To mi děláš naschvál! Sotva trochu rozdejchám Paige, tak ty přijdeš s tímhle( chybí tu smajlík se zvednutým obočím)
Ach jo, další povídka způsobující závislost už od prvního přečtení. Já se z těch závislostí nevyhrabu.
Myslím že nejmírnější je, že jsem čokoholik a nejhorší je, že jsem NEBRASKOHOLIK

Ree

2)  Ree (16.09.2010 18:11)


Ty vo...ko. Tohle je teda něco, Neb. No, jen tak dál. Jsem zvědavá, co Belle přichystáš.

Ajjinka

1)  Ajjinka (16.09.2010 18:07)

Miluju tebe , miluju tuhle povídku , miluju tvůj humor , miluju Bellu s TS , miluju slovo pinďour

Prostě...

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek