Sekce

Galerie

/gallery/00035c0b.jpg

Bella je většinu doby úplně normální, vlastně nenormální teenager. Je taková, jak ji známe: tichá, uzavřená do sebe, ne právě společenská. Většinu doby. Ale občas se to prostě stane. Nedokáže s tím nic dělat. Zašklebí se, vyplázne jazyk. Zavrčí, vypískne. Škube rukou, trhne hlavou. Jediné její štěstí je, že sedí v poslední lavici a tyhle nehody se nedějí moc často.

Tedy... Neděly se tak často. Dokud jí v hodině tělocviku při basketbalu její vrozená nemotornost a neohrabanost nezpůsobily otřes mozku. Pak se začaly dít věci...

 

Rozhodně si nechci dělat legraci z jakýchkoliv vrozených ani získaných nemocí. Přečetla jsem si toho dost, aby mi bylo jasné, že žít s Tourettovým syndromem není vůbec nic vtipného. Pokud se touhle povídkou někoho dotknu, předem se omlouvám – ale přes všechny vtipné situace, které prostě musí nastat, když občas nečekaně vykřiknete sprosté slovo nebo vydáte nevhodný zvuk, doufám, že se mi povede ukázat, že i Bella s TS je prostě jen obyčejná holka... Jen si najde bledého a studeného přítele ;-)

Pozor, v povídce se bude vyskytovat silnější výrazivo.

Tourettův syndrom je způsoben vrozeným postižením hlubokých částí (jader) mozku, odborně zvaných bazální ganglia. Nervové buňky v bazálních gangliích si vyměňují informace mj. pomocí chemické látky, které se říká dopamin. Jedna z hlavních příčin TS spočívá v nadměrné činnosti dopaminového systému v bazálních gangliích.

I když na povrchu mohou být v určitých okamžicích lidé s Tourettovým syndromem klidní, uvnitř neustále cítí protestující svaly, které mají tendenci se nekontrolovaně škubat. Je otázkou, co je méně bolestivé a méně namáhavé. Zda nechat svalovým záškubům volný průběh nebo se snažit je různými způsoby tlumit.

U některých lidí jsou svalové záškuby tak silné, že si např. rozbijí hlavu o zeď, zlámou si nohu, protože s ní tlučou o podlahu, rozdrtí si zápěstí o klávesnici počítače apod. Zranění jsou nejrůznější a velmi často těžká.

Pro onemocnění jsou typické pohybové nebo i zvukové tiky. Nejčastěji mrkání, trhání hlavou a končetinami, různé grimasy apod., ze zviků posmrkávání, chrochtání, kňourání, nutkavé pískání, vykřikování celých slov a vět, jejich opakování apod. Výkřiky i pohyby mohou mít nevhodný nebo neslušný obsah.

Tiky se vyskytují mnohokrát za den a zhoršují se při stresu. Typ, intenzita i tíže tiků se může během života měnit. Většinou se u postiženého objevují oba druhy tiků (pohybové a zvukové). Tikům předcházejí nepříjemné pocity (např. pálení v očích před mrknutím, ztuhnutí šíje ustupující záškubem hlavy, pocit zaškrcení končetiny před protažením, ucpání nosu před frknutím apod.), jimiž je pacient k provedení tiku nucen. Po vykonání tiku nepříjemné pocity ustoupí a nastává dočasná úleva. Tiky jsou částečně potlačitelné vůlí, avšak za cenu značného duševního úsilí a vzrůstu vnitřního napětí.

TS je porucha celoživotní, avšak v průběhu života se může míra postižení různě měnit. Nebývá výjimkou, že potíže na čas vymizí a posléze se opět navrátí. Typické je jejich dočasné zhoršování a zmírňování.

 

 


 

 

Bolela mě hlava a otravný hlas někde o kousek dál pořád dokola vyvolával doktora Williamse na recepci. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená. A pak už bylo jen otázkou několika vteřin, než jsem si uvědomila, co přesně vedlo k tomu, že jsem v nemocnici. Zase.

Karen se na mě řítila a vypadala vážně rozzuřeně. Snažila jsem se ten míč, co se ke mně dostal úplnou náhodou, rychle odhodit. Zcela nelogicky, jak je mým zvykem, jsem ho hodila za sebe. A Karen ho chtěla. Pamatuju si, že zblízka byla vážně obrovská. Sahala jsem jí někam po prsa. Pak jsem chvíli letěla – a dál už nevím nic.

Unikl mi povzdech. Mohla jsem jen doufat, že jsem pak byla v bezvědomí a nedělala žádné divadlo. Ale bylo pravděpodobnější, že jsem kopala, kousala, nadávala a předváděla zvířecí zvuky.

Jako vždycky, když jsem ve stresu.

A být odhozena ňadry Karen Lieblitzové na stěnu tělocvičny rozhodně stres byl.

Právě ve chvíli, kdy mi došlo, že necítím to všudypřítomné napětí v těle, které se průběžně stupňuje, dokud ho neuvolním nějakým pohybem nebo zvukem, které si už téměř neuvědomuji, se to vrátilo. Jestli jsem dostala utišující prostředky, právě přestaly fungovat.

A moje levá ruka mě začala téměř brnět. Zamračeně jsem ji pozorovala. Skoro jsem mohla vidět, jak se svaly snaží něco udělat. Smrštit se. Nedovolila jsem jim to. Dokázala jsem to do určité hladiny prostě udržet. Někdy pár minut, někdy pár hodin – podle toho, jak silný můj TS zrovna byl. Ale nakonec mi ta ruka stejně cukla.

Jako teď, kdy se nečekaně vymrštila nahoru. Tenze z té části těla zmizela, ale všude jinde byla přítomná. A ten rychlý a rozmáchlý pohyb způsobil, že mi z ukazováčku spadl senzor na měření krevního kyslíku. Přístroj nad mou hlavou začal potichu pípat. Věděla jsem, co bude následovat. Neměla jsem ráda pípání nemocničních přístrojů. Kvůli syndromu, zkombinovanému s totální levostí jsem tu byla často. Už jsem nedokázala spočítat, kolikrát jsem si narazila, naštípla nebo zlomila některý z prstů. Kolikrát jsem si pustila na nohu něco těžkého. Kolikrát jsem nechtěně bouchla hlavou o poličku, o futra, o zeď. Naštěstí se to dělo většinou doma. Ve škole jsem se jakž takž dokázala ovládat. Kromě ředitele a školní zdravotnice o mém malém problému neměl nikdo ani ponětí – a nehodlala jsem na tom nic měnit.

Teď jsem nebyla ve škole, a tak jsem se tomu hnusnému zvuku prostě poddala. Poslechla jsem si pár pípnutí, nechala jsem vlnu napětí, aby se rozlila celým tělem, a když dosáhla vrcholu, otevřela jsem pusu.

Ozvalo se zahýkání. Zároveň jsem zatřásla hlavou, což bolelo. Završila jsem to pěkně jadrnou nadávkou.

A vydechla úlevou přesně ve chvíli, kdy se objevila sestra, aby zkontrolovala, co se děje.

To bylo o fous.

„Jak je vám, slečno Swannová?“ zeptala se mile. Stiskla tlačítko na přístroji, aby zmlkl, a kabel od senzoru smotala do kolečka a dala někam nade mě.

„Fajn,“ zalhala jsem. Motala se mi hlava a nebyla jsem si jistá, jestli nebudu zvracet. Místo toho jsem na ni mrkla. Nechtěně, samozřejmě. Zamračila jsem se, cíleně. Teď bych rozhodně měla mít na chvíli klid, ne?

„Vaše matka mluví s doktorem Li, pak sem oba přijdou. Přinesu vám trochu pití, ale zatím to nebudeme přehánět. Však už to znáte,“ dodala bodře a otočila se ke dveřím.

„Kráva!“ křikla jsem a zrudla. Viděla jsem, jak ztuhla. Zachovala se ale jako profesionálka. Otočila se ke mně a opatrně se zeptala:

„Je to horší?“

Přikývla jsem. Zaťala jsem pravou ruku do pěsti tak silně, že to bolelo.

„Řeknu mu to,“ slíbila a odešla z pokoje. Než zavřela dveře, kníkla jsem. Dvakrát.

TS přichází ve vlnách, stejně jako to napětí, které způsobuje. Kdykoliv se to může změnit, dokonce v dospělosti zmizet. Jenže tohle jsem byla já. Smolařka. Samozřejmě, že se mi to zhoršilo.

„Prdele,“ ulevila jsem si. Tentokrát naprosto vědomě.

 

„Necháš mě řídit?“ poprosila jsem Phila. Do školy se mi nechtělo, vůbec. Doma jsem byla hrozná. Pořád jsem měla tiky. Pořád. Ty slabší už jsem ani nevnímala, jen jsem občas překvapila sama sebe, když jsem se v koupelně pokoušela před zrcadlem učesat a viděla jsem, co všechno dělají mé mimické svaly. Několikrát za den jsem vykřikovala a škubala sebou.

A chrochtala jsem. Moc. Kdybych si mohla vybrat, jaký zvuk budu dělat, rozhodně bych sáhla spíš po syknutí, případně po mlasknutí – ale chrochtání?

Máma byla smutná. Pořád jsme doufaly, že s přibývajícím věkem se to bude zlepšovat – a teď tohle. Phil byl jednička. Bral to tak, jak to bylo. Na kontrole v nemocnici dělal nejrůznější škleby a zvuky a upoutal tak pozornost celé čekárny na sebe.

A nechával mě řídit. Za volantem se moje tělo soustředilo na řízení a pohybové tiky ustávaly. Tenkrát jsem kvůli tomu musela absolvovat pár jízd s doktorem Li, aby mi uvěřil a dal mi povolení k řízení. Za volantem jsem jen zvukovala. A nadávala – ale to dělal i Phil.

Než jsme dojeli ke škole, slovo kretén jsem zopakovala dvanáctkrát, z toho jednou to bylo cíleně.

„Držím ti pěsti,“ mrkl na mě. Taky jsem mrkla. Několikrát. A zaprděla na pusu. Nedovedl se nerozesmát. „Promiň,“ zamumlal omluvu a lehce mě objal. Při vystupování z auta jsem se praštila do ruky – ale to by se mi nejspíš stalo i bez TS. Pak jsem se s hlavou skloněnou k zemi vydala k budově.

Ve třídě už byla spousta lidí. Naštěstí si mě většinou nevšímali, byli docela v pohodě.

„Hej, Bello, jak je?“ křikl z druhé lavice u okna Pitt. Jmenoval se Bradley McTanner, ale kdysi mu někdo řekl, že vypadá jako mladý Brad Pitt. Od té doby vyžadoval po všech, aby mu tak říkali. Byl to vedoucí počítačového kroužku, kapitán školního basketbalového týmu a přestože mohl být totálním blbcem, byl docela v pohodě – tedy až na toho Pitta.

Nesměle jsem se pokusila o úsměv a mávla na něj.

„Kdybys potřebovala naučit padat, dej vědět,“ zazubil se na mě. Přestože se pár lidí rozesmálo, věděla jsem, že to myslel jako vážnou nabídku. Nebýt TS, asi bych ji přijala – míň naražených částí těla se vždycky hodí.

Napětí ve svalech bylo překvapivě trochu slabší. Nejspíš můj mozek věděl, že ve škole si fakt nesmí dělat, co chce. Doufala jsem, že to vydržím co nejdéle. O přestávce bych se pak mohla zamknout na záchodě a trochu povolit uzdu sebeovládání. Snad si nic nerozbiju o zeď. To půjde. Zvládnu to. Chci chodit na normální školu a zvládnout ji. Dokážu to.

Jenže pak přišla paní Douglasová. Už ve dveřích bylo všem jasné, v jaké je dnes náladě.

„Zase jí ráno Douglas nedal, co?“ šťouchl ramenem Dave do Zacka v lavici přede mnou. Oba se rozhihňali a upoutali tak její pozornost. Snažila jsem se být neviditelná.

„Ale, slečna Swannová nás poctila svou návštěvou?“ zeptala se jedovatě. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Pomalu. Klidně. Dokážu své svaly udržet na uzdě.

„Užila jste si volno? Doufám, že už máte opsané zápisky. Zítra si dopíšete chybějící test.“

Klid, Bello. To zvládneš.

Jenže v tu chvíli jsem už věděla, že si lžu. Předtím bych to zvládla. Teď jsem měla pocit, že brzo vybuchnu.

„Mluvím s vámi!“ Nesnášela jsem, když na mě někdo zvýšil hlas. Vždycky následovalo prakticky okamžité uvolnění.

Zachrochtala jsem. A vzápětí nešťastně zasténala a snažila se si namluvit, že to bylo potichu. Nebylo.

„Prosím?!“ udělala Douglasová nevěřícně. I s očima zabodnutýma do stolu jsem věděla, že se na mě všichni otočili. Pravá noha se rozhodla si žít svým vlastním životem a třikrát rychle za sebou kopla kolenem do stolu. V tom tichu se rány nesnesitelně rozléhaly.

„Já...“ Chtěla jsem se omluvit, ale když jsem zvedla oči a nabodla se na její přísný pohled, něco ve mně povolilo.

„Pitomá, pitomá, pitomá, pitomá!“ Jako by to nestačilo jednou. Přísný pohled se změnil na rozzuřený.

„Swannová!“ zařvala. Byla rudá a na čele jí naběhla žíla.

„Pitomá!“

„Co si to dovoluješ?!“

„Kráva!“

Věděla jsem, že jsem v háji. Chtěla jsem jí to vysvětlit. Věděla jsem, že v peněžence mám průkazku s informacemi o Tourettově syndromu a číslem na doktora Li, ale nedovedla jsem se donutit tam sáhnout. Místo toho jsem na ni chrlila nadávky, cukala hlavou a poslouchala rány, které vydávala moje noha při kontaktu se stolem.

A když mě o pár vteřin později vlekla chodbou k ředitelně, vesele jsem si pískala – nebo to tak aspoň muselo vypadat pro ni.

Nechala mě čekat před ředitelnou. Nedovedla jsem zůstat stát v klidu. Jo, tohle byl zatraceně velký stres, a moje tělo na něj prostě reagovalo tak, jak bylo zvyklé. Podupávala jsem, poskakovala, vykopávala. Když jsem se pokusila opřít o zeď, jen jsem se praštila přímo do čela.

Tohle byl přesně ten okamžik, kdy jsem nenáviděla svůj život.

Pak mě ředitel zavolal dovnitř. Douglasová stála vedle jeho stolu, ruce zlostně založené na prsou. On se tvářil ustaraně.

„Jste v pořádku, Bello?“ zeptal se. Našpulily se mi rty a poslaly mu vzdušný polibek.

„Promiňte!“ zamumlala jsem vyděšeně. A zabučela.

„Mám zavolat rodičům, nebo do nemocnice?“ zeptal se a přišel blíž. Nejspíš mě chtěl uklidnit tím, že mě chytí za paže. Nestihla jsem ho varovat. Čelem jsem ho trefila přesně do spodního rtu a on zasténal a klesl na kolena.

„Pinďour!“ zaječela jsem vyděšeně.

To byl konec mé školní docházky na Západní střední školu ve Phoenixu. Pohár jeho trpělivosti prostě přetekl.

 

Na něco se Tourett hodí.

Když se stěhujete přes půl Států, rodiče s radostí připlatí příplatek za první třídu. Letušky mile dělaly, že nevidí, když jsem občas něco zamumlala nebo na ně významně pomrkávala.

Možná za to mohly ty nové léky. Ne, nebyly na TS, ale celkově mě utlumily a já dokázala nenadávat nahlas. V podstatě jsem se vrátila do stavu před nehodou, jen jsem kvůli tomu musela polykat hromadu prášků, ze kterých mě bolel žaludek, trpěla jsem nespavostí a na břiše se mi udělala vyrážka. A nedaly se užívat dlouhodobě.

Proto jsem mířila do Seattlu za Charliem. Tedy za tátou. A s ním pak do Forks. Do malého města, kde mě většina lidí zná od dětství, přestože jen z prázdninových pobytů. Vědí, co mi je, Charlie se tím nijak netajil. Bylo to lepší, než kdyby pak jako místní náčelník policie musel vysvětlovat, proč jeho malá dcera uráží kolemjdoucí.

Ve škole to učitelé řekli všem na rovinu. Smířila jsem se s tím, že budu za atrakci. Nedalo se dělat nic jiného. Další možností byla speciální škola – a ne, nechtěla jsem chodit do speciální školy pro speciální děti. Pořád jsem doufala, že to nějak půjde.

A pak tu byl ten doktor, který slíbil Charliemu, že se na mě podívá. Prý výborný neurochirurg, který by z fleku mohl působit za nemravné peníze někde v New Yorku nebo Washingtonu. Jeho žena si ale zamilovala věčně vlhké podnebí na Olympijském poloostrově a za Forks našla místo, kde chtěla žít. Ona milovala Forks, on miloval ji – a proto se zahrabal tady. Nesliboval, že mě vyléčí. Slíbil, že se na mě podívá, aby viděl, co se dá dělat. Už za tohle měl u mě kladné body.

Charlie čekal v Seattlu. Přišlo mi, že vypadá pořád stejně.

„Ahoj, tati,“ usmála jsem se a nechala se neohrabaně obejmout. Voněl po rybách a po kožených sedadlech svého policejního auta. Nebyl v uniformě, ale věděla jsem, že jiné auto nemá. Ze Seattlu se povezu s majáčky.

„Ahoj, holčičko,“ zamumlal mi do vlasů. „Jaký byl let?“

„Šlo to.“ To mu jako odpověď stačilo. Následné zaštěkání beze slova přešel.

Tak vzhůru do Forks.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Abera

30)  Abera (17.09.2010 12:54)

Silvaren

29)  Silvaren (17.09.2010 11:37)

Předně moc díky za info o TS. Přeju hodně síly těm, které to postihlo. Jsem ráda, že to Bella bere s nadhledem, určitě to není jednoduché. Máš to hezky promyšlené, je to vtipné a opravdové.

Elizabeth

28)  Elizabeth (17.09.2010 11:11)

Bella je chudinka, ale je to skvělý nápad. Ty nedokážeš napsat špatnou povídku, Nebrasko. Takže,samozřejmě, jak jinak tleskám

lied

27)  lied (17.09.2010 00:42)

těmto lidem opravdu nezávidím musí mít těžký život jsem zvědavá jak se s tím popere Bella

dorianna

26)  dorianna (16.09.2010 23:53)

Zcela jistě bych se nesmála lidem postiženým ... no prostě čímkoliv, ale musím říct, že tady jsem se smála až mi tekly slzy, protože štekající Bella mě naprosto odrovnala.

25)   (16.09.2010 23:03)

Chudák Bella. Ale jsem zvědavá na další a jsem si jistá, že o závislost mám postaráno.

Gassie

24)  Gassie (16.09.2010 22:36)

Teda! To je jiné! A dobré!
Rozhodně se těším na další díly.

Kyky

23)  Kyky (16.09.2010 22:30)

Páni!
Opravdu zajímavý nápad spojit TS a Twilight dohromady...
Já osobně jednoho kluka s TS znám, chodili jsme spolu do třídy, takže jsem tak nějak zvědavá, jak se s takovým tématem popereš :)
Každopádně skvělé!

Michangela

22)  Michangela (16.09.2010 22:21)

Jsem zvědavá na její reakci na upíry! Uklidní se?

Bye

21)  Bye (16.09.2010 22:14)

Tak.
Na začátku, při popisu syndromů, se mi vybavil jeden kolega z práce. Jo, má TS. Nevěděla jsem, že trpí TS, jen jsem tušila, že to co dělá (má naštěstí "jenom" tiky a občas nějaký to syknutí) nedělá úplně dobrovolně. Celkově jsem o týhle nemoci měla jenom malý povědomí, tak jsem ráda za tu osvětu, hned se na něj dívám trochu novým pohledem.
Nicméně...
Pokus o kamennou tvář mi vycházel jenom do okamžiku, kdy si Bella sedla za volant. Pak už to vnitřní napětí nešlo udržet Ono, když se něco píše s nadhledem. A když to o sobě píše dotyčná osoba, tak to je hnedle jiná. ;)
No, Nebrasko, máš to pěkně zmáklý. Opět sis mě omotala první kapitolou a svým osobním kouzlem. Rozjíždíš tu zajímavý příběh, a já se s gustem toho zájezdu zůčastním!

A bude Carlisle, hurááá.
Že on má takovýho toho pěknýho syna? Jak on se... Edward?

Alrobell

20)  Alrobell (16.09.2010 21:14)

Nebraska píše něco nového!!!
Jůůůůů!
A už jsem na to letěla

Přečetla jsem si úvod, pak něco o TS a nakonec první kapitolu...

Tak teda holka já ti povím, že si mě naprosto odrovnala... přiznej se... kam ty na to chodíš... chrotající Bella, která kleje jako ostravský havíř (nic proti havířům, nic proti Ostravě - Ostravu miluju - kde, že to vlastně jsem? Kousek od Ostravy) no prostě je to eňo ňuňo...

Těším se...
Al

Kamikadze

19)  Kamikadze (16.09.2010 21:04)

no, co na tohle říct, snad jen, díkybohu, že jsem zdravá
je to zajímavá povídka upoutá hned od začátku, i když, jak taky jinak, když je od Nebrasky...

18)   (16.09.2010 20:58)

Páni! ďalšie dielko od Nebrasky.
Najprv ma zaujal názov, potom som si všimla kto to píše a už neváhala ani sekundu.
Toto dielo určite nevyzeralo ako výsmech TS. Uznávam, občas mi nejaké to uchichtnutie ušlo, no väčšinou som si uvedomila, že to musí byť hrozné s niečím takým žiť a je smutné, koľko ľudí touto chorobou trpí.
Ale celkovo k príbehu...
Chytilo ma to. Začiatok a už sa teším na pokračovanie a vyhutujem, čo by sa asi tak mohlo stať ďalej.
V každom prípade som veľmi zvedavá na Bellino zoznámenie s Carlislom a potom(snáď) aj s Edwardom. Chúďa, hádam si oňho nezlomí ruku, ale nerozbije hlavu... A keď si ešte predstavím, akou slovnou zásobou ho môže počastovať... Ťažko povedať či mi je do smiechu alebo nie.
Prirodzene ale budem očakávať pokračovanie a aj tu budem netrpezlivo klikať na "další kapitola", až kým sa mi nepodarí preklikať k pokračovaniu


17)  piggy (16.09.2010 20:56)

uh, tohle je vážně... ujetý. asi nemám lepší výraz. prostě nebraska, že?

Alorenie

16)  Alorenie (16.09.2010 20:30)

Úžasné Moc se těším na další kapitolu!

Anna43474

15)  Anna43474 (16.09.2010 20:18)

Jakmile jsem si všimla, od koho to je, zvědavost mě přemohla - vidíš, co se mnou děláš?! Tohle je tvoje snad první povídka, která se neodehrává po Rozbřesku, ne??? Žjova, to bude jízda!!! Moc se těším na další... vážně TKSATVO

AliceBrandon

14)  AliceBrandon (16.09.2010 19:59)

Teda Neb, to vystoupení s učitelkou nemělo chybu, kvičela jsem tady jako potrefenej čuník. A když pak složila i ředitele a ještě to korunovala pinďourem, málem jsem chcípla.
Děkuju za zvednutí nálady.
Nápad s Tureťákem vážně senzační a i když bych nečekala, že to řeknu, prosím o pokračovaní.

Iwka

13)  Iwka (16.09.2010 19:41)

Když jsem zahlídla ten název, musela jsem si to přečíst. Bylo to dokonalé, Neb. A rozhodně myslím, že to vůbec nezní jako výsměch TS a navíc jsi na to hned na začátek upozornila. Tskhle mi to přijde prostě jako velmi zajímavý a speciálně zpracovaný námět

sakraprace

12)  sakraprace (16.09.2010 19:38)

Tak toto je vskutku neštěstí. Žít s něčím takovým musí být strašné a nejen pro postiženého. :(
Jinak, Neb, jako vždy první kapitola a hned strhující a neskutečně poutavá

11)  Lucie (16.09.2010 19:36)

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek