Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Jednou...

„Tak, Bello, zkusíme to ještě jednou.” Přihupsal ke mně Emmett. Sedl si na postel.

„Né, už jsme to procvičovali tak stokrát!” vzdychla jsem a protočila oči.

„Naposledy, tak šup!” oponoval mi. S nechutí jsem se odšourala ke dveřím svého pokoje.

„Narovnej ramena, a úsměv, chci vidět úsměv!” zvolal vesele. Ta jeho veselost mi lezla na nervy. Stiskla jsem zuby, rty roztáhla do křečovitého úsměvu a zaťala ruce v pěsti. Nejraději bych se na něho vrhla a…

„Ahoj, Bello,” vydechl omámeně.

„Edwarde?” řekla jsem nezaujatě a sedla si vedle něj. Už mě vážně štvalo to divadlo, které jsme hráli. Tři hodiny opakování stejných vět. Tři hodiny věčného dohadování se, co dělám špatně, že se nemůžu tvářit zase tak moc nezaujatě. Že s ním musím trochu flirtovat, aby si nemyslel, že ho nechci. Ale zase to s tím flirtováním nepřehánět, aby si nemyslel, že jsem z něho úplně mimo. Ach jo… Lezlo mi to krkem. Připadala jsem si jako blázen.

„Tak, to už stačí,” otočila jsem se na něj s prosebným výrazem. Ještě chvilku a byla jsem si jistá, že bych to už psychicky nevydržela.

„Dobře,” povzdychl si, „jsi si jistá, že to zítra zvládneš?”

„Bude to pohodě. Já jsem v pohodě… Všichni jsme v pohodě, takže to zvládnu,” usmála jsem se na něj mdle. Zpříma se mi zahleděl do očí. Ta jeho uklidňující zlatavá barva! Stejná jako u zbytku jeho rodiny až na Jaspera. Věděla jsem, že to musí něco znamenat. Nedávalo to žádný smysl. Ať jsem nad tím přemýšlela jakkoli, tak můj mozek nedokázal vyplodit logické odůvodnění. O ničem jiném jsem už v podstatě nepřemýšlela.

Připadala jsem si jako posedlá. Musela jsem znát pravdu.

„Emmette, mám dvě otázky,” začala jsem opatrně. Podíval se na mě se zvednutým obočím a naznačil mi, abych pokračovala.

„Ta první se týká vaší rodiny,” odmlčela jsem se a pozorovala výraz v jeho obličeji. Byl klidný, ani nezamrkal. Nervózně jsem si skousla ret. Nevěděla jsem, jak zareaguje, ale musela jsem se zeptat.

„Jde o barvu vašich očí. Nejste sourozenci, ale přesto ji máte stejnou.” Nic, žádná reakce. Mlčky jsem se mu dívala do očí a snažila se v nich najít třeba jen stopu něčeho, co by mi říkalo, že s nimi není něco v pořádku. Že je má intuice správná, ale nebylo v nich nic. Žádná emoce. Jen známá uklidňující zlatavá barva.

„A ta další?” zeptal se s mírným úsměvem. Ten pohyb rtů byl jen zdvořilé upozornění, abych pokračovala.

„A to, proč chceš, aby byl Edward se mnou,” vydechla jsem a stočila svůj pohled na stranu, protože jsem věděla, že mi jeho oči už nic neřeknou.

„Tak dobře, Bello, zodpovím ti tvé dotazy, ale ty mi na oplátku odpovíš na mou otázku.” Podívala jsem se na něj, jeho pohled byl bezbarvý. Nad odpovědí jsem ani nezapřemýšlela a okamžitě jsem vyhrkla: „Dobrá.” Pak nastalo opět ticho. Trochu se pousmál.

„Proč jsi byla dříve tak odměřená, Bello? Proč jsi se stranila lidí? Co tě zlomilo?” zeptal se jemně a já oněměla. Nenapadlo mě, že by se mohl zeptat na tohle. Sklopila jsem oči, protože jsem v nich cítila slzy. Znovu se mi draly do očí, bez konce. Rychle jsem mrkala, aby nepřestoupily okraje. Cítila jsem, že se bolest, kterou jsem potlačovala, znovu probrala. Rvala si cestu ven z mého nitra a za sebou nechávala prázdnou díru, jejíž okraje mě pálily. Měla jsem na výběr, buď mu řeknu o ní, anebo budu mlčet, ale nedozvím se to, po čem tolik prahnu.

Probírala jsem to ze všech stran a znovu si vybavila den, kdy jsem nastoupila do školy. Pár dní po jejím odchodu…

Snažila jsem se být silná, nedat na sobě nic znát. Doma jsem si připravovala kamenný výraz v obličeji. Vstoupila jsem do budovy školy, všichni na mě upírali soucitné pohledy. Nechtěla jsem to vidět. Nemohla jsem si připouštět to, co jsem se snažila zapomenout.

Tolik to bolelo a oni mi znovu připomínali tu neuvěřitelnou skutečnost, že už se mnou není. Že odešla.


Nedívala jsem se na ně, na ty oči, které mě hledaly a němě litovaly.


Seděla jsem v lavici a dívala se z okna, když do třídy vešel ředitel.


„Můžu mluvit s Isabellou Swanovou?” Slyšela jsem, jak šeptl naší učitelce. Ne! Chtěla jsem křičet. Ne! Chtěla jsem prosit, ale nezmohla jsem se na nic. Stále jsem se dívala z okna. Přistoupil ke mně.


„Slečno, můžete se mnou na chvilku?” Jeho hlas byl podivně úzkostlivý. Vstala jsem, zahleděná do země.


Procházeli jsme chodbou. Mlčky. Galantně mi otevřel dveře do ředitelny, vstoupila jsem. Uvnitř seděla sekretářka. Počastovala mě krátkým, smutným výrazem a odešla.


„Posaďte se,” vyzval mě a ukázal na zelené polstrované křeslo. Nebylo už nejnovější. Potahy byly ošoupané, měly nádech stáří.


„Slečno Swanová,” začal.


„Bella,” přerušila jsem ho tvrdým hlasem.


„Dobře, Bello. Chtěl jsem vám jen říct, že mi je líto vaší ztráty,” řekl lítostivě. Už zase ty stejné fráze. Stejná slova, předstíraná lítost. Nesnášela jsem to. Nechtěla jsem, aby mi to říkali. Nechápala jsem proč ten smutek. Ani ji neznali! Nevěděli, jak vypadala, co měla ráda, nic.


„Když budete něco potřebovat, jsme tu pro vás,” dodal. Nepotřebuji vaše řeči, pohledy a pomoc! Chtěla jsem to vykřičet, aby to všichni slyšeli. Nemohli ji nahradit, nemohli mi pomoct v mém žalu a zármutku. Nemohli utišit mnou bolest. Nemohli nic.


„Děkuji,” odpověděla jsem se vší zdvořilostí a odešla. Nikdo z nich mě neviděl plakat ani ten den, ani jindy. Nasadila jsem tvrdou masku, která se mi po příchodu domů rozplynula, a já hořce plakala nad jejím odchodem…


Tahle vzpomínka mě bodla u srdce. Věděla jsem, že nejsem dosud dost silná na to, abych znovu slyšela ta prázdná slova, která jsem nenáviděla, abych viděla tu předstíranou lítost v jejich očích. Měla jsem jasno - tuhle část mého života si nechám pro sebe… Prozatím.

„Nemůžu,” zašeptala jsem.

„Takže žádné otázky a odpovědi. Věřím, že jednou přijde čas a všechno si řekneme. Máme spoustu času, Bells.” Pohladil mě po vlasech a přivinul si mě na hruď.

Měl pravdu, život je dost dlouhý, jednou přijde ta správná chvíle, kdy si vyjevíme pravdu.

Po nějaké době jsem se od něj odtáhla a zadívala se mu do očí.

„Jednou…” šeptla jsem s úsměvem. Jeho rty se roztáhly a odkryly mi tak pohled na jeho dokonalý chrup. Podíval se na hodinky.

„Páni,” vykulil oči, „už je pozdě, pojedu,” zívl.

„Oh, jasně, doprovodím tě.” Stěží jsem došla ke dveřím.

„Tak zítra. Dobře se vyspi, je to tvůj velký den,” potěšeně na mě mrkl.

„Rozkaz,” zasmála jsem se a zmizel. Zavřela jsem dveře a už jsem chtěla odejít do pokoje, když na mě zavolal táta: „Bells, pojď sem na chvilku.” Seděl v kuchyni u stolu, před sebou měl talíř se zbytky večeře.

„Jsem rád, že máš kamaráda.” Na ústech mu pohrával úsměv.

„Jo, já taky.” Otočila jsem se k odchodu, ale jeho slova, která dodal, mě zarazila.

„Ten Emmett se mi zdá jako bezva kluk.” Upřela jsem na něj tázavý pohled.

„No, Bells, nedívej se na mě tak,” řekl. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. No, nebo jsem si to spíše nechtěla připustit.

„Víš, co myslím?” Otázal se mě s nadzvednutým obočím.

„Mm, ne?” odpověděla jsem mu také s nadzvednutým obočím a tupým výrazem v obličeji.

„Ehm, trávíte spolu dost času, Bells.” Nervózně si pohrával s plechovkou od levného piva, které si rád dával po jídle. Prý na lepší trávení.

„Moc se k sobě nehodíte. Ten kluk je jako hora a ty poloviční. Nejdřív jsem se bál, že tě třeba zal…” Předstíraně se rozkašlal a já jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Vážně to řekl? O můj bože!
„Ale co! Na tom nezáleží. Hlavně, když se máte rádi!” zvol

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

9)  Jalle (18.02.2013 20:22)

dúfam, že koniec nie je až tak dôležitý

DeSs

8)  DeSs (09.10.2010 17:43)

To mělo být zalehnul, že jo?! Dumala jsem nad tím jak dlouho... Vtipná situace... vzpomínám si na podobně trapné přednášky s otcem... Zdá se to jako věčnost, ale nikdy se tomu nepřestanu smát...
Jinak krása!

Carlie

7)  Carlie (04.10.2010 23:44)

Nádhera! Jak psala už Ambra, příprava na "nenucenou, spontánní a zcela přirozenou" konverzaci s Edwardem mě dostala
Emm je skvělý, bratrský, jen trochu odtažitý, co se týče toho jejich tajemství, ale chápu no...
A moc se mi líbila ta scéna, kdy Bells vzpomínala na návštěvu ředitelny, pěkně vykresleno, i když tak smutné :(
A příští kapitola bude určitě něco!

6)  hellokitty (04.10.2010 23:04)

ten koniec nemal chybu

Marketa

5)  Marketa (04.10.2010 21:48)

rychle další ať nemusím tak dlouho čekat

4)  bb (04.10.2010 21:38)

super dílek

ambra

3)  ambra (04.10.2010 21:29)

Jasně že mě nácvik budoucí konverzace s Edem pobavil, o Charlieho "pokusu" ani nemluvě...:D Ale to mezi tím...:'-( Krásné, děkuju...

2)  eElis (04.10.2010 21:27)

Nádherná kapitolka a už se moc těším na další, jsem zvědavá, jak to nakonec Bella zvládne. Charlie se vyznamenal. "Nejdřív jsem se bál, že tě třeba zal..." tak to nemělo chybu

1)  elie_darrem (04.10.2010 20:53)

super trapas s tátou Emm je skvělý

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek